Je 7 hodin ráno. Probouzíme se ve stanu na střeše auta do podivného ticha. Náhle ho rozrazí křik. Není to však křik děsivý nebo zuřivý. Je veselý a plný života. Vydávají ho bíle opeření papoušci Kakadu se žlutou chocholkou na hlavě, když se nad námi prohánějí a tropí svou ranní neplechu. Chvilku neposedí, přelétají z telegrafních drátů na plechové střehy opuštěných domků a jsou tak jedinou známkou života v jinak mrtvém městečku Coober Pedy uprostřed vyprahlé rudé pouště.
Nebo je to jen zdání a život tu ve skutečnosti tepe bez našeho povšimnutí? Musíme se to vydat zjistit. Vstáváme! Je čas prozkoumat Coober Pedy!
Přesně tady dnes strávíme celý den 🙂
Ospalé ráno v Coober Pedy
Opouštíme pěšky náš autokemp a rozhodujeme se, kterým směrem se vydat. Všechny jsou si ale podobné. Ať se podíváme doleva či doprava, rudým pískem posypanou silnici lemují jen provizorní plechové konstrukce. Na dvorcích se válejí staré pneumatiky, náhradní součástky z doslouživších vozidel, kusy rozpadlého nábytku a chuchvalce drátů.
Nevypadá to tu vyloženě špinavě. Nejsou tu nechutné stoky nebo hory odpadků. Je to prostě zrezivělá skládka kovových sutin, které jakoby někdo vyvrhl do pouště, aby se na ně zapomnělo. Procházíme se mezi tím skanzenem a kromě papoušků nevidíme živou duši. Kam se všichni poděli? Přece tu někdo žít musí…
Dva uličníci, co nás vzbudili svým „dobrrrrréé rrrrráno!“ 🙂
Ráno v Coober Pedy je jako jakákoli jiná část dne v Coober Pedy – celkem liduprázdné.
Naši pozornost zaujme cedule “úžasné kovové umění s výhledem”. Je to kus plechu a nápis na něm načmáraný nemotornou rukou. Je to ale známka lidské existence, a tak jdeme naznačeným směrem. A opravdu, před námi se objevuje podivuhodná galerie s výhledem na město.
Tedy galerie – je to vlastně takové sousoší vytvořené z kusů plechu, částí strojů, vyhozených televizorů a poněkud děsivých panenek. Výhled na město je dost podobný. Neutěšený. Bez života. Ale fascinující.
Jdeme dál, až spatříme jiný zajímavý objekt. Je to velký kbelík houpající se zavěšen pod kovovou osu vysoké zrezivělé konstrukce. Vybledlý nápis oznamuje, že hledíme na “Big winch”. A právě u něj můžeme začít hledat stopu příběhu městečka Coober Pedy.
Umění v Coober Pedy. No, určitě dalo dost práce 🙂
Big Winch – vzpomínka na opálovou horečku v Coober Pedy
Opálová horečka
V roce 1915 tady Wille Hutchison se svým čtrnáctiletým synem narazili na podivně barevný kus kamene. Žádnému jinému se nepodobal – každá barva byla jako střípek uvězněna v lesklém oválném kousku tmavého minerálu. Wille držel v ruce opál, jeden z nežádanějších drahokamů, po jejichž tajemné kráse touží celý svět. Zpráva o Willově nálezu se rychle rozšířila. Coober Pedy už nikdy nemělo být jako dřív.
Vidina bohatství sem přilákala tisíce horníků. Ti si kupovali menší či větší pozemky a na nich se s nadějí a vírou ve štěstí prokopávali skrz rudou zeminu až k opálovým žílám. Drsný povrch pouště se pod kovovými těžařskými ruchadly neúnavně obracel naruby. Vzduch se zvířil pískem, naplnil ohlušujícím lomozem strojů a noviny týden co týden přinášely příběhy šťastlivců, kteří už si díky svým nálezům nebudou do konce života muset umazat ruce prací.
Kvůli takové naději však dobdrodruzi v Coober Pedy museli snášet nesnadné životní podmínky. Slunce tady nelítostně rozpaluje horký vzduch jako v peci. Vyřízení horníci si tak začali stavět obydlí naopak – vyhloubili si nory několik metrů hluboké, vykopali v nich místnosti a ty naplnili svým nábytkem, fotkami, rodinou a životem. Teplota v podzemí je příjemná – okolo 23 stupňů. Když je venku každý den teplota dvakrát vyšší, je to jediný způsob, jak tady přežít. V podzemí vznikly domky pro celé rodiny, kostely, restaurace i hotely. Zatímco na povrchu se zdálo Coober Pedy mrtvé, pod jeho rudou slupkou řinčely motyky, ozývala se halasná zvolání radosti i zoufalé povzdechy znavených hledačů opálu.
Takhle nějak se kdysi spouštěl Wille Hutchinson a další hledači podkladů do podzemí.
Po nějakém čase však častou radost vystřídalo dlouhé strádání. Noviny začaly psát o konci opálové horečky a přinášely spíše svědectví tvrdého života uvězněného ve spalující nenaplněné naději. Coober Pedy začalo ztrácet své obyvatele a zůstali jen ti nejvěrnější, kteří se stali součástí jeho podivínské duše. Zalíbil se jim život v podzemí a z pouště je nevyhnal ani smrtící cyklon, který město téměř srovnal se zemí. Právě na památku jeho děsivé ničící síly a těch, kteří jeho řádění přečkali pod zemí, postavili na kopci s vyhlídkou památník. Zrezivělý pokroucený Big Winch vedle něj jen tiše shlíží na město, které je dnes otiskem slavné opálové horečky. O to víc je však jeho opuštěnost dnes fascinující na pohled.
Stroje horníků předtím…
a stroje horníků na konci opálové horečky…
Co zbylo z kdysi rušného městečka, je hlavně kovová změt vzpomínek.
Nenechte se zmást pohledem. V Coober Pedy lidé žijí. Jen nejsou vidět, dokud se nepodíváte pod povrch…
Hurá do podzemí
Naši procházku jsme po chvíli stočili jediným možným směrem – dolů. V již nefunkčním dole Old Timers Mine jsme si šáhli na opál v hodnotě 30 000 australských dolarů. Nikdy nebyl vytěžen ze země, zůstal tady jako připomínka toho, co zdejší půda ukrývá za bohatství. Prolezli jsme celý důl a užívali si chladnější vzduch. Některé průlezy byly tak úzké a nízké, že tísnivá atmosféra a vyhlídky na zasypaný důl nás zase rychle vyhnaly na povrch.
Venku jsme si vyzkoušeli práci s tzv. blowerem – je to stroj, který dělá velký rámus, vy ho nakrmíte hrstí vytěžených kamenů, on je silným sáním zbaví jemných částic a na konci z něj vypadnou samostatné kameny. Ty ještě nemají podobu opracovaných opálů, ale dokážete už na jejich povrchu vysledovat známky bohatství, pokud se v nich ovšem ukrývají.
Old Timers Mine – Království opálů na dosah! Čapněte helmu a jdeme hledat poklady.
Vyzkoušeli jsme tvrdou dřinu horníků. Prej v pohodě…
Nefoť mě, ta helma mi nesluší. A běda, jestli to dáš na blog!
Blower v podstatě znamená foukač, ale jeho účel je úplně opačný – vcucne, co mu přijde pod trubku.
Kromě bloweru bylo okolí dolu poseto nejrůznějšími bláznivými objekty. Byla tu jakási raketa nebo ocas havarovaného letadla. Ještě divnější zážitek z podzemí nás ale teprve čekal.
Věděli jsme, že v Coober Pedy je i několik podzemních kostelů. Vydali jsme se tedy nějaký najít. Netrvalo dlouho a narazili jsme na první svatostánek. Protože byla neděle dopoledne, byl kostel plný lidí. Čekali jsme za dveřmi, nechtěli jsme bohoslužbu rušit. Všiml si nás však kastelán. Přišel k nám a nabídl, že nás provede. Takové pozvání se neodmítá, a tak jsme vyrazili vzhůru dolů.
Pán v taláru byl trochu podivín. Evidentně nebyl na návštěvy zvyklý, a tak moc netušil, co s námi. Vzal nás kamsi do podzemí, kde prý ještě probíhají stavební úpravy kvůli narušené statice. Ukázal nám otisky mušlí ve stropě, celou dobu na nás mlčky koukal a občas se zdálo, že čeká, co si tu počneme. Trapné ticho jsme vyřešili tím, že jsme mu poděkovali a vydali se zpět na povrch. U nástěnky jsme pak zjistili, že jde o jakousi ultrakonzervativní odnož křesťanů, která si potrpí na jednotě své komunity. Sami si kostel vybudovali a snaží se jej udržet v chodu.
Bydlení v podzemí. Až na tu hrubou omítku celkem dobrý, ne?
Život v Coober Pedy před sto lety. Chlap sedí a čeká na jídlo, evidentně žádný velký posun 🙂
Tohle Ivetka viděla opravdu moc ráda. Ještě, že odlétáme až za dlouho…
Rossova raketa z roku 1976. Těžko říct, jak daleko se s ní Ross chystal doletět…
Zrezivělý, drsný, kovový a tiše připomínající dávný rachot – stejně jako celé Coober Pedy.
Kup si opál nebo vypadni
Po trošku divné návštěvě kostela jsme zažili ještě divnější procházku ulicí s opálovými krámky. Na první pohled byly všechny zavřené, ale když jsme do jednoho nakoukli skrz 10 let nemyté sklo ve dveřích, zjistili jsme, že je otevřeno. Váhavě jsme vstoupili dovnitř. Byla tu tma, uprostřed se hromadily jakési krabičky pod pěticentimetrovým nánosem prachu.
Ptáme se, jestli tu někdo je. Najednou zpoza pultu zazní chroptivé zamručení. Ozve se cvaknutí a jedno plápolavé slabé světlo sotva ozáří hlavu seschlého starce. Jeho mrzutá tvář se zkřiví na pozdrav. Šoupavým krokem se belhá k hromádce krabiček, u které stojíme, a tiše nás pozoruje. “Chcete opál?” ptá se. “Jen se díváme, díky” odpoví Ivetka. Cenovky nám ani nedávají jinou možnost. Na to shrbený muž s pleší pokrytou vrstvou prachu jen zasykne a obrátí se k nám zády. Vrací se na své místo, zhasíná a sotva srozumitelným hlasem dá prázdné místnosti najevo, že až se dokoukáme, máme za sebou zavřít.
Nebezpečí. Toho je v Coober Pedy prý hodně…
Opálový krámek v Coober Pedy. Vstup na vlastní nebezpečí 😀
Vycházíme na světlo, které nás po prohlídce krámku pálí do očí. Vlezeme ještě do dvou prodejen, ale scénář se vždy více či méně opakuje. Nijak nám to nevadí, naopak – baví nás to. Kdyby se tak jako mnoho jiných míst proměnilo v Coober Pedy v turistickou atrakci a vymizel jeho autentický charakter, neměli bychom příležitost alespoň na jeden prchavý okamžik v životě pocítit atmosféru, která mu je a vždy byla vlastní. Ještě párkrát nakoukneme do vitrín obchodů s opály a nakonec prohlašujeme nákupní horečku za ukončenou. Jdeme se naobědvat a hlavně – koupit si permit do Breakaways (10 AUD).
Jelikož je tohle celkem náročný den, budeme v něm pokračovat až v dalším článku… 🙂
No Comments