Borneo, den 4. – Netopýří jeskyně Gomantong

Dva dny strávené v chatové osadě Borneo Nature Lodge u řeky Kinabatangan v nás zanechaly silný dojem. Přecejen se nám nestává každý den, že bychom potkali slony nebo si povídali večer u piva v pralese s potomkem kmene lovců lebek. I proto nás mrzelo, že tohle kouzelné místo musíme opustit a že nám zbývá na Borneu poslední den, než se vrátíme zpět do práce na Filipíny. Rozhodli jsme se ale, že si i ten poslední den užijeme. No a taky že jo. Dokonce jsme si ho užili tak moc, že jsme se ocitli mimo turistické stezky kdesi v černočerné jeskyni Gomantong, kde Ivetka dostala alergickou reakci na netopýry. Ehm, mimo jiné…

Ráno jsme vyrazili z milované chatové osady Borneo Nature Lodge u řeky Kinabatangan nejprve k jeskyním Gomantong, poté do rezervace Sepilok Rainforest Discovery Center a nakonec jsme dorazili do Sandakanu, odkud jsme druhý den odletěli domů na Filipíny. Celkem to vydalo na zhruba 150 kilometrů.

Hurá do hlubin Gomantong Caves

Ráno jsme se nechali z osady Borneo Nature Lodge odvézt člunem zpátky k malému přístavišti zhruba 5 minut po proudu řeky. Naše vypůjčené auto, které jsme tu zanechali před 2 dny, tu naštěstí stálo docela netknuté. Akorát bylo od sluníčka tak rozpálené, že bychom si na kapotě mohli ke snídani opéct slaninu s vajíčkem, takže jsme vyvětrali a využili nastalou chvilku rozloučením s břehy životem pulzující Kinabatangan river.

Před námi bylo zhruba 140 kilometrů do městečka Sandakan, odkud nám další den letělo letadlo do Kota Kinabalu a poté do Manily. Měli jsme však ještě jeden celý den, takže jsme do cestovního plánu přidali dvě odbočky se zastávkou. Ta první byla už po 25ti kilometrech a dovedla nás k jeskyním Gomantong, které jsou světoznámé díky velkému množství netopýrů a především kvůli sběru drobných ptačích hnízd, ze kterých si bohatí Číňané dělají vývar.

Klidně si tu poslední větu přečtěte znovu, ale nespletli jsme se a ani vy jste se nepřehlédli. Číňané zbožňují polívku z ptačích hnízd. A to jste si mysleli, že nic horšího než Bóbika už nevymyslí.

Loučíme se s Kinabatangan River. Tak ahoj sloni, divní ptáci, hadi, krokodýli a opičáci!

No nic, proti gustu žádný dišputát, každopádně jsme to chtěli vidět na vlastní oči, takže jakmile jsme zaparkovali auto před polorozpadlou budovou turistického íčka a zaplatili 30 ringgitů na osobu plus 30 za foťák, pustili jsme se po dřevěné stezce směrem k tomu gastronomickému zázraku.

Cestou jsme se kochali pohledem do pralesa a strávili pár minut focením malé vykulené zelené ještěrky, která se nás vůbec nebála a tak trochu nás neustále pronásledovala. Ivetka ji nakonec pojmenovala Hugo, což malý tvor přijal bez větších námitek.

Na cestě ke Gomantong Caves. Jsou tam vopičáci?

Hugo, náš nový kamarád na cestách

Za chvíli jsme z pralesa vyšli na menší prostranství s dřevěnými a na první pohled neobydlenými chatkami, na jejichž pozadí se tyčila do výše velká skála. Uprostřed se její křivolaké stěny stočily směrem dovnitř, kde však po pár metrech mizely v černé tmě. Vstup do jeskyně je docela ohromný a dojem umocňují 2 zásadní elementy – jednak celistvý tmavý oblak vznášející se ve vlnách vysoko na oblohu, v němž, když trochu zaostříte oči, brzy rozpoznáte zhruba milion netopýrů vyrážejících na lov. Tím druhým zarážejícím elementem je štiplavý zápach linoucí se ze stejného otvoru ve skále. Jeho původcem je guáno, což zní mnohem lépe než český ekvivalent (no hádejte, copak to asi bude).

Čím více jsme se blížili k jeskyni, tím více se Ivetky obličej svrašťoval. U samotného okraje už vypadala jako sušené mango, takže mě ani nepřekvapilo, když nakonec s odporem v hlase oznámila, že “do tý smradlavý díry já nepolezu”. Chvilku jsem ji lákal na dechberoucí pohled do hlavního dómu, nicméně mé pozitivní argumenty ztratily svůj veškerý půvab, když se nám pod nohami objevil první z mnoha švábů, jimiž – jak nám okamžitě došlo – jeskyně překypuje. Než jsem se stačil zorientovat, slyšel jsem cupitání Ivetčiných nožiček po dřevěné stezce zpátky k pralesu a zaslechl jsem jen znechucené mumlání, z něhož jsem zcela správně usoudil, že na výpravu do hlubin jeskyně zůstanu asi sám.

Sebral jsem veškeré odhodlání, nad hlavu si dal reklamní letáček z íčka jako provizorní deštník, vykročil pravou nohou a dal se do svižného průzkumu. Prvních pár metrů jsem cítil, že mi dřevo pod nohama tak trochu klouže, což je teda nechutný, ale není to nic proti tomu, co přišlo pak.

Vstup do jeskyně Gomantong. Tady to teda není vidět, ale vylétalo z ní spousta batmanů.

Křup, křup, křup. Po čem to šlapu, říkám si. Koukám dolů a podlaha se nějak hemží. Švábi. Nádhera.

Tisíce švábů se tu nadšeně válí ve smradlavých netopýřích exkrementech a já jdu dál, namlouvajíce si, že to pode mnou jsou rozsypané cereálie, že letáky na hlavě mi vlastně docela sluší a že dýchat pusou je stejně větší zábava. Napadá mě, že jsem úplně jako soutěžící v tom pošahaným pořadu Faktor strachu, akorát za to nic nedostanu, nebudu slavnej a ani v telce. Fotky dělám v poklusu, protože kdybych se zastavil, ty cereálie by mě nalezly do kalhot a to fakt nesnášim.

Cvak, cvak, křup, křup. Jdu kolem chudáka malého mrtvého batmana, který se válí na zemi a okusujou ho švábi. To vyfotim, to se bude Ivetce určitě líbit. Omylem se nadechnu nosem a málem vrhnu, což by ostatně bylo to poslední, co téhle jeskyni ještě chybí ve výzdobě.

Jsem v půlce, zatáčku vybírám doslova smykem. Pohled na hlavní dóm je ohromující, cvakám a modlím se, aby aspoň jedna fotka nebyla rozmázlá jako ten šváb, co se zrovna připletl do mého smyku.

Světlo na konci tunelu se blíží. Poslední metry jedu jak Martina Sáblíková. Jedu si pro svý zlato, čeká na mě venku a bude na mě určitě hrozně pyšná.

A jsem venku. Uf! „Kotě, jsem tady, zvládnul jsem to!“

“Fuj, no ty seš prase. Ani se ke mě nepřibližuj. Jé, hele, já mám vyrážku. Já mám asi alergii na netopýry!”

Stezka hrůzy v Gomantong Cave. Nad hlavou netopýři, na zemi guáno a švábi, všude kolem padající exkrementy.

Stezka hrůzy v Gomantong Caves. Hlavně nedýchat nosem a nedívat se dolů!

Stezka hrůzy v Gomantong Caves. Klouže to, křupe to, smrdí to.

Stezka hrůzy v Gomantong Caves. Už jsem v půlce!

Oběť neobyvatelného prostředí jeskyně Gomantong Caves. Uctěme památku tohoto statečného ptáčka minutou ticha. Nebo ne, kašlete na to, honem pryč.

A hurá na ta lahodná ptačí hnízda

Z jeskyně jsme vyrazili zpátky po dřevěné stezce směrem k pralesu. Dorazili jsme však na rozcestí. Buď jsme mohli dál po hlavní stezce zpátky k autu, nebo z ní sejít a vydat se po drsnějším terénu, kam nás cesta dovede. Bylo ještě docela brzy, takže jsme samozřejmě zvolili dobrodružnější variantu.

Po asi sto kilometrech a při osvěžujících šedesáti stupních celsia jsme usoudili, že to možná nebylo rozcestí, ale jen kus stezky bez zábradlí a že vlastně vůbec nevíme, kam jdeme a kde jsme.

A jseš si jistej, že jdeme správně?

Vyškrábeme se k díře ve skále, odkud je trošku vidět do toho švábince, co se teď ztrácí ve tmě asi 50 metrů střemhlav dolů pod námi. Ve skále jsou malé výdutě, takže usuzujeme, že se blížíme k ptačím hnízdům. Cesta však dál vede jedině po starém nezajištěném rozviklaném žebříku. Tak lezem, když už jsme tady. Trochu se to houpe a nějak v tom praská, ale nahoru to jde líp než dolů, že jo.

Když jsme potkali první lidské tvory, dívali se na nás jako na marťany a trochu nervózně nás sledovali, jak šplháme po skále někam nahoru. “Tam ne, jděte tudy,” radí nám jeden z nich. Má na sobě otrhané kalhoty a špinavé tríčo, takže mu věříme a držíme se jeho instrukcí.

Po chvíli společné cesty se osmělí a nejistou lámanou angličtinou nám nabídne, že nás vezme s sebou na sběr ptačích hnízd. Zní to suprově, tak jdeme za naším novým průvodcem, až konečně dojdeme k místu, kde stojí plechová chajda a všude kolem se suší špinavé oblečení. Před námi je další černý otvor, další vstupní brána do jeskynního systému Gomantong. Akorát že tady není žádná stezka pro turisty, žádné cedule nebo směrovky, které by říkaly jó, jasně, tudy jděte, tam je to v poho.

Stěny skal v okolí Gomantong Caves jsou pokryté výdutěmi, kde si rorýsové dělají hnízda. Ta nakonec končí na talíři bohatých Číňanů. Svět je zřejmě v nepořádku.

Vzhůru po cestě dál, na konci určitě čeká něco skvělého!

Základna sběračů ptačích hnízd u ústí do jeskynního systému Gomantong.

Základna sběračů ptačích hnízd u ústí do jeskynního systému Gomantong.

Ivetka s nedůvěrou chvíli pozorovala útroby jeskyně, které se svažovaly celkem svižně kamsi dolů, kde svítilo malé světýlko. “Pojď, to bude dobrý,” lákám Ivetku. “Vy jít za mnou, já mít baterka,” přidává se otrhaný sběrač s povzbuzujícím, byť trochu vylámaným úsměvem. “No tak jenom kousek,” rozhodla nakonec Ivetka a my se konečně pustili do tmy.

Cesta dolů byla místy kluzká, místy měkkoučká. Ani nechtějte vědět, po čem jsem to tam šlapali.

Kostrbatě jsme se navzájem drželi, opatrně našlapovali a snažili se moc nezabořit do hnojiva pod sebou. Pan sběrač nám občas svítil na cestu, občas ale světlo zmizelo a my se orientovali jen podle posledních kroků a vytyčené cesty. Ivetka byla tak zabraná do našlapování, až zapomněla na to, že chtěla jít jen kousek a pak se vrátit. Nakonec jsme došli až na dno, které se konečně narovnalo a odhalilo malou chatku z plechu, kde odpočívali další sběrači. Koukali na nás jak na telku a vyměňovali si postřehy o naší jeskyňářské technice.

Vy jít se mnou dolů, já vám ukázat, jak se v Gomantung Caves sbírat ptáci hnízda. Pozor na hovna, klouzat!

Takhle vypadají Gomantong Caves, když vám sběrač přestane svítit na cestu – skutečná fotka 🙂

Sbírání ptačích hnízd v Gomantong caves – už jsme skoro dole!

Popošli jsme ještě 50 metrů a před námi se otevřel prostor do ohromné výšky. Tam kdesi nahoře byl na vrcholu naprosto nemožného žebříku sběrač a vyloupával ze skály ta slavná ptačí hnízda. Další sběrači se shromáždili kolem nás a poťouchle se usmívali. Ukázali nám dva pytle plné ptačích hnízd. V jednom byla bílá, v druhém tmavá hnízda. Nebyla z větviček, ale z podivného materiálu, který připomínal vosk.

Dozvěděli jsme se, že vývar se z hnízda dělá asi 8 hodin a vyjde celkem draho (nicméně sběrači z toho samozřejmě moc nemají). Největší odbyt je v Číně, ale prodává se i v dalších asijských zemích. Na všehno pokyvujeme a zvědavě nakukujeme do pytlů i ke stropu jeskyně. Pak se s námi sběrači postupně všichni vyfotili a začali nám klást zvídavé otázky. Odkud jsme, kolik nám je, jak jsme se sem dostali, zda máme baterku, jestli jsme tu sami a jestli na nás někdo venku čeká. No nic, nejvyšší čas vyrazit…

I přes trochu znepokojivé dotazy jsme se ven dostali bez úhony a pan sběrač byl naopak tak hodný, že nám zase svítil na cestu. Nakonec jsme se rozloučili a vydali se zpátky směrem k autu. Cestou jsme zase potkali Huga a vypadal, že ho to vůbec nepřekvapilo.

A tam někde nahoře u stropu jeskyně Gomantong je pan sběrač ptačích hnízd.

Takhle vypadají ta ptačí hnízda rorýsů. Hnízda se vyvaří a tím vývarem se pak naládují Číňané. Mimochodem, když jsme byli na Silvestra v Hong Kongu, nabízeli v lékárně Ivetce na její nachlazení syrup z ptačích hnízd. Tenkrát asi udělala dobře, když ho se zdvořilým úšklebkem odmítla 🙂

Pan sběrač nám povídá, co a jak s ptačími hnízdy. Ta se prodávají za nechutné částky, ačkoli on z toho má sotva pár Ringgitů.

Cesta zpátky z Gomantong Caves byla jak výprava za pomyslným světlem na konci tunelu.

A teď hurá zpátky dolů!

A zas ten Hugo! Zřejmě se v jeskyních Gomantong trochu nudí.

Sepilok Rainforest Discovery Center

Dalších 100 kilometrů jsme vstřebávali nevšední zážitek z jeskyně. Ivetka měla osypanou ruku z netopýrů, já měl na podrážkách bot švábí vzorek, ale stejně jsme byli rádi, že jsme do jeskyně vlezli. Možná jsme trochu divní. Ale aspoň jsme na to dva 🙂

Ještě se nám nechtělo zakotvit v Sandakanu, a tak jsme si udělali druhou zastávku v Sepiloku, kde jsme před 4 dny začínali. Konkrétně jsme zaparkovali u vstupu do Sepilok Rainforest Discovery Center, což zní ohromně výzkumnicky. Je to taková pralesní rezervace s jezírkem, stezkou v korunách stromů, lesními cestičkami a vůbec je tu hezky, až na to vedro.

Stezka korunami stromů je moc fajn, navrhli ji před časem skauti a všude jsou různé cedulky s informacemi o ptácích a dalších živočiších, kteří tu žijí. Některé cedule byly stržené, což prý udělali nevychovaní makaci. Co nás trochu zarazilo byl konec stezky. Ta zničehonic skončila bez možnosti dostat se dolů a jediný způsob, jak pokračovat, byl vrátit se k některé z rozhleden a tam sejít po točitém schodišti. Tedy pokud nejste blázni jako Pavel a Pavla, kteří tu prostě slezli po orezlé konstrukci dolů úplně jako ti nevychovaní makaci, zřejmě aby neztráceli čas – jsou na cestě kolem světa, tak si to nemohou dovolit 🙂

Jezírko u vstupu do rezervace Sepilok Rainforest Discovery Center. Dá se tu dokonce půjčit šlapadlo!

Pohled na rezervaci v Sepiloku z ptačí perspektivy.

V korunách stromů v Sepilok Rainforest Discovery Center

Stezka v korunách stromů je parádní a ještě parádnější je výhled z rozhleden, kterých je asi pět a schody v tom vedru vám dají pěkně zabrat!

Vrcholky pralesních stromů v Sepiloku. Když budete mít štěstí, budou se v ních prohánět orangutani. My je bohužel prošvihli…

Návštěva téhle rezervace určitě stojí za těch 7 Ringgitů, i když po Kostarice jsme z toho zase tak unešení nebyli. Navíc jsme o pár minut prošvihli přesun orangutanů, což mi Ivetka vyčítala o to víc, že jsem ji místo pozorování těch chlupatých naháčů tahal kamsi urputnou divočinou za údajně obrovským stromem. Já zas vyčítal jí, že jsme tam nakonec ani nedošli, protože se bála pár popadaných stromů přes cestu, jedovatých hadů, pavouků a divokých šelem.

Nakonec jsme ale z rezervace vyšli vcelku zdraví. Nasedli jsme do auta a definitivně zamířili do Sandakanu. Přespali jsme v hotelu Pavilion, kde Ivetku pokousali na druhé ruce nějací roztoči, takže druhý den ráno vypadala jako případ pro Dr. House. Do letadla ji kupodivu ale pustili, takže jsme si mohli užít ještě pohled na Mt. Kinabalu a pak už hurá do Manily.

A večer rovnou za doktorem.

Ale tak už to holt chodí, když si chcete výlet užít na maximum a vidět i zažít něco, co se obvykle turistům nepodaří. Za to to stojí. Zkuste to taky. Navíc – o čem bychom vám tu jinak psali tyhle nekonečné ságy? 🙂