Znáte to. Probudíte se do mlhavého rána uprostřed bornejské džungle, trochu se protáhnete, umejete se studenou vodou a vyrazíte přes sloní stezku k molu, kolem kterého se líně povaluje řeka Kinabatangan obývaná krokodýly. Nasednete na loďku, odrazíte od břehu a vydáte se proti proudu. Ze stromů na vás koukají opice, ve větvích leží propletené krajty, nad hlavou vám proletí pestrobarevný ledňáček a bílou mlhu nad řekou rozkrojí svými křídly volavka lovící snídani. Ticho kolem vás narušuje jen bzučení motoru, zpěv ptáků a šustění stromů. Neznáte to? Balte kufry a naberte směr Malajsie, Borneo. Takové ráno za to totiž stojí.
Dnešek jsme strávili jen v okolí řeky Kinabatangan River, v chatové osadě Borneo Nature Lodge a vesničce Sukau. Dopravovali jsme se jen člunem a pěšky. Pokud si tu budete rezervovat ubytování přes Booking.com, doporučujeme využít portál PlnáPeněženka, díky kterému můžete dostat nějaké to procento z ceny ubytování zpátky.
Ranní Kinabatangan River
Jaké to je projíždět krajinou kolem řeky Kinabatangan v pozdním odpoledni a v noci jsme vám popsali v minulém článku. Ranní Kinabatangan je však jiný příběh. Jemná mlha vznášející se nad řekou, temně modrá obloha a koruny stromů probouzející se k životu pištěním opic přeskakujících z větve na větev nás znovu uvedly do stavu cestovatelské beztíže. Svět se najednou smrskne do tohoto kousku zachovaného ráje, kde se vše řídí pravidly přírody a za každým meandrem hnědé řeky čeká jiné překvapení.
Kahau nosatí se na nás dívali z výšky korun obrovských stromů, po jednom z kmenů se plazil metrový ještěr, na břehu se až k vodě odvážil jeden z makaků, aby se napil, pozorujíce přitom bedlivě hladinu řeky, zda se snad nezvlní příchodem obávaného krokodýla.
Ranní mlha nad hladinou Kinabatangan River
Kahau nosatý ve větvích nad Kinabatangan River. Více o těchto opičkách v našem prvním článku z Bornea.
Ranní mlha nad hladinou Kinabatangan River
Ještěr na břehu Kinabatangan River
Slunce po pár minutách ozářilo horizont a zalilo řeku novými barvami. Pak jsme odbočili z hlavního toku a pustili se hlouběji do pralesa jedním z úzkých přítoků, kde voda téměř stojí. Volavka před námi se vznáší do výšin a hledá si klidnější místo k odpočinku před dalším lovem. Projíždíme světem, kterému vládnou predátoři. Když tu před měsícem obcházel břehy levhart, nespatřili návštěvníci jediného živočicha, protože se celé obyvatelstvo v okolí Kinabatangan river přemístilo dále od tichého zabijáka. Před pár týdny tu krokodýl napadl a sežral nepozorného rybáře. Potravní řetězec je na Borneu nemilosrdný a nic na tom nemění ani fakt, že se kolem vás míhají další čluny obsypané turisty, zdánlivě obklopených aurou nedotknutelnosti. Strčte na nějakou chvíli ruku do vody a možná uvidíte, kdo tomuhle místu velí. Sundejhttps://www.booking.com/hotel/my/borneo-nature-lodge.cs.html?aid=364221 džunglí jsme se opět vrátili do osady Borneo Nature Lodge, dali si vynikající snídani a na chvíli si odpočinuli před dalším výletem s Walterem – milým chlapíkem, který chatovou osadu provozuje.
Hra a kouzla barev ranní Kinabatangan River
Ranní projížďka člunem po Kinabatangan river
Volavka na lovu
Průzkum jednoho z mnoha malých přítoků Kinabatangan River
Průzkum jednoho z mnoha malých přítoků Kinabatangan River
Procházka vesničkou Sukau
Kolem desáté jsme se sešli s Walterem, nasedli na loď a popojeli pár set metrů po proudu k přístavišti na druhém břehu. Vystoupili jsme u chatek Sukau Greenview B&B, což je jedno z mála ubytování vybudované, vlastněné a provozované místními. Prošli jsme kolem skromných chatek, pokračovali napůl zpevněnou cestou dál k vesnici a poslouchali Walterovo vyprávění o životě místních lidí.
Většina se tu dříve živila rybařením či farmařením. S příchodem turistů se však hodně podnikavců přeorientovalo a nyní nabízí své služby v cestovním ruchu. U cesty měl například polorozpadlý příbytek chlapík, který má přístup k signálu z očipovaných slonů a nabízí tak turistům za poplatek možnost slony vystopovat a pozorovat ve volné přírodě. O svých službách informuje na povalené staré dřevěné ceduli s ručně naškrábaným nápisem “elephant tracking”.
Hledat slony jen tak však nemusí být ten nejlepší nápad. Před časem si takto svou dovolenou pěkně zkazila jedna z turistek – bylo jí 23 let, šla na procházku do džungle za chatkami a po cestě narazila na rodinku slonů. Zvířata však nejsou na setkání s lidmi zvyklá a snadno v nich vycítí hrozbu. Dívka tak skončila udupaná pod tíhou sloních tlap.
Cestou k vesničce Sukau jsme minuli loď s mobilní lékařskou stanicí, která sem pravidelně jezdí, aby si místní mohli zajít k lékaři na prohlídku. Pro mnohé je to jediná možnost, jak řešit své zdravotní trable, protože nemocnice je daleko.
Obydlí ve vesničce Sukau
Děti na základní škole v Sukau na severu Bornea
Celá osada Borneo Nature Lodge je i z tohoto důvodu obehnaná elektrickým plotem, který drží náhodné sloní kolemjdoucí dál od chatek. Jednou však za bouřky spadl statný strom a přerušil ochrannou ohradu. Zatoulaný slon se druhý den dostal přímo mezi chatky. Všichni utekli do bezpečí a sledovali, co se bude dít dál. Slon se zvědavě procházel v pro něj podivném prostředí, až se rozhodl usadit na jednom z lidských výtvorů. Bohužel to byla žumpa, která pod tíhou slona praskla a vyprskla svůj obsah do širokého okolí. Slon to rozdýchal a zmizel, ale Walter pak musel celou osadu na týden zavřít a návštěvníky přesunout do vedlejší osady, protože by jinak svůj pobyt hodnotili jako “na hovno”.
Zajímavé bylo také povídání o muslimské víře. Malajsie je z drtivé části muslimská a i v oblasti Sabah na severu Bornea se věří v Alláha, i když díky misionářům je většina Bornea křesťanská. Nicméně přístup místních k náboženství je dost svérázný. Většina muslimů si například klidně dopřává vepřové, protože jim prostě chutná a víru považují za něco, co je pouze věcí jednotlivce a jeho boha – nepovažují za nutné řídit se nějakými pravidly nařízenými “shora”. A tak je to asi v pořádku. Nemají díky tomu ani žádné předsudky vůči jiným náboženstvím. O svůj úsměv se rádi podělí s kýmkoli.
Základní škola ve vesničce Sukau
Mešita ve vesničce Sukau
Walter se nám také pochlubil svým původem – pochází z rodiny, která kdysi patřila ke zdejšímu kmenu lovců lebek. Původní kmeny se na Borneu stále nacházejí, ale už nežijí jako dříve a většinu členů byste nerozpoznali od obyčejných lidí ve vesnici. Na své kořeny však úplně nezapomněli. Když v 90. letech indonézská vláda po dohodě s Malajsií přemístila kvůli zemědělské expanzi jeden kmen na území zdejší komunity pocházející z linie lovců lebek, začalo docházet ke střetům a vzrůstající napětí vyústilo jedné noci v šílený záblesk dávné historie. Příslušníci prastarého kmene vyrazili na krvežíznivou trestnou výpravu a pozabíjeli muže, ženy i děti, ačkoli podle původních tradic měli být kromě mužů nepřátelé ušetřeni. Jejich hlavy pak vystavili na hranici svého území. Vyděšená indonézská vláda pak zbytek přeživších, kteří utekli, přemístila zpátky a už se nikdy o podobný kousek nepokusila.
Doznívající hrůzu z Walterova vyprávění rozehnal až pohled na ospalé nádvoří vesničky Sukau. Děti na nás s úsměvem mávaly z oken malé školy, každý kolemjdoucí nás vesele pozdravil, někteří mířili k mešitě, jiní na pole za prací. Farmaření tu díky oblibě palmového oleje také dostalo jiný ráz, než kdysi mělo. Některé rodiny své pozemky proměnily v další aleje palem. Waltera zajímalo, zda je skutečně palmový olej nyní v Evropě v takové nelibosti. Dost ho překvapilo, když jsme mu řekli, že někteří lidé, ho odmítají kupovat. Proměnu Bornea v záplavy palmových lesů však vidí jako nutnou součást vývoje jeho země. „Lidé musejí z něčeho žít a po palmovém oleji je poptávka, tak proč ne?“ uzavřel debatu Walter.
Chatová osada Borneo Nature Lodge, která před časem utrpěla smrdutou návštěvu zatoulaného slona
Sloní přechod v chatové osadě Borneo Nature Lodge
Odpolední Kinabatangan River
Procházka s Walterem utekla jako voda v Kinabatangan river, kterou jsme nakonec opět museli překonat, abychom se dostali zpět do naší chatové osady. Na značku “pozor, sloni” jsme teď už však dívali docela jinak. Je tu sice spíš pro srandu, ale představa, že nás jeden zašlápne nebo vedle nás prosedne nádrž se splašky nám moc nevoněla.
Zaběhli jsme tedy rychle do naší chatky a pak jsme až do oběda odpočívali ve stinném koutku říčního mola. Pozorovali jsme malajskou vlajku tančící ve vánku a vstřebávali vše, co jsme vyslechli, viděli a zažili během posledních pár dnů. Člověku tu přijde těžko uvěřitelné, že jen hodinku letu od Bornea leží obří Manila, kde příroda už dávno ustoupila potřebám civilizace.
Malajská vlajka tiše vlající nad hladinou Kinabatangan River
Odpoledne nás čekala poslední výprava na lodi po řece Kinabatangan. Znovu jsme se pustili do jednoho z mnoha malých a nenápadných přítoků. Nad našimi hlavami se po starém vyřazeném vedení kolíbavě proháněla opičí rodinka s cílem dostat se na druhý břeh. Velcí i malí makaci se snažili udržet balanc pomocí dlouhého ocasu a předváděli nám doslova cirkusové představení chlupatých provazolezců.
Řeka byla s každým metrem více a více obrostlá divočinou. Popadané větve se hromadily před námi a my pomalu kličkovali proti proudu, kolem stromů obsypaných kahau nosatými. Na jedné z větví jsme pozorovali podivného ptáka, který vypadá jako sova, ale má doslova a do písmene žabí tlamu. Je to jeden z top úlovků pro ornitology a většina z nich tohoto ptáka při krátké návštěvě Bornea ani nespatří.
Odpolední projížďka po Kinabatangan River a jejích přítocích
Opičí most nad Kinabatangan River
Opičí most nad Kinabatangan River
A co vy tam dole, co tam na mě vejráte? Nemáte banán?
Odpolední projížďka po Kinabatangan River a jejích přítocích
Žabí pták – právě sedí na vejcích a tlamu má pyšně vystrčenou vzhůru
Jedna z větví před námi se pak pohnula a vyrazila vpřed. Pak se potopila a my sledovali malé bublinky, jak se pomalu blíží k mělčině u břehu. Bylo nám jasné, že jsme právě jen pár metrů od krokodýla. Bojovala v nás touha vidět zabijáka zblízka, ale zároveň nám v hlavě doznívaly příběhy o krokodýlech, kteří vskočili do lodě nebo si udělali z rybářů večeři. Průvodci si z toho však moc nedělají. Jeden z nich si klidně v řece smáčel nohy a na upozornění, že nedaleko je krokodýl, se zasmál a prohlásil, že jeho kůže je krokodýluvzdorná. No, jen aby zítra nekulhal.
Cestou zpátky jsme potkali člun skupinky britských přírodovědeckých dokumentaristů, kteři měli na přídi upevněný monstrózní stroj jen zdánlivě připomínající fotoaparát. Směšně gigantický objektiv byl namířený vzhůru ke korunám stromů, kde posedávala skupinka kahau nosatých a vzrušeně debatovala o rušném dění pod sebou. Namířil jsem na ně svůj pidiobjektiv a cvakl skromnou spoušť. Zamračeně jsem si prohlédl fotku s chlupatým flekem mezi rozmatlanými větvemi a s pohledem upřeným na dokumentaristy jsem si pomyslel, že si taky budu asi muset pořídit takové dělo. “Ani na to nemysli, já ti pak stativ tahat nebudu,” uzavřela tuhle kapitolu nevzrušeně Ivetka.
Zuborožci, ledňáčci, volavky, žabí ptáci, hadí ptáci, na Borneu jsou prostě všichni…
Makak na břehu Kinabatangan River
Makak na břehu Kinabatangan River
Tým britských dokumentaristů
Noční pokec s lovcem lebek
Po odpolední projížďce jsme se navečeřeli a užívali si poslední večer v chatkách Borneo Nature Lodge. Noc se snesla na naše úžasné útočiště a my si přisedli k osamělému Walterovi na bar. Je to hrozně zvláštní, sedět na barové stoličce, opírat se o bar, popíjet pivko a přitom vědět, že jsme kdesi v džungli, kde kočkovité šelmy loví nepozorné opice. A k tomu si povídat s potomkem příslušníků kmene lovců lebek a vyměňovat si s ním děsivé příběhy o záhadných stvořeních, o kterých jsme slyšeli na filipínském ostrově Siquijor, či o tom, jak prý dodnes někteří lovci lebek umí v noci navštívit své nepřátele v podobě zjevení hlavy bez těla, která přiletí a vysaje z ubožáka krev jako nějaký drákula napůl zahalený do neviditelného pláště.
Naši trochu znepokojivou noční pohodu narušil jen párek naštvaných francouzů, kteří měli tu smůlu a na výlet sem se nevydali po vlastní ose, takže skončili ve víru chaotické organizace nějaké místní agentury. Ta jim nejprve “zařídila” ubytování ve vedlejší osadě, kde však pro ně nakonec neměli místo, a tak je přesunuli k nám. Pak jim slíbili noční projížďku po Kinabatangan river, ale zapomněli na ně. Už podruhé. S nakvašeným výrazem ve tváři a trochu komicky zženštilými gesty nespokojenosti odpelášili do své chatky a my se jen zas a znovu utvrdili v tom, že náš individuální způsob cestování bychom za nic nevyměnili.
Ani za všechna lákadla turistických agentur na světě. No řekněte sami, která z nich vás posadí k baru s lovcem lebek?
10 Comments
Terka
17 května, 2016 at 11:16 amTy fotky jsou naprosto neuvěřitelné! Můžu se zeptat, čím jsou pořízené? 🙂
Ondra & Ivetka
25 května, 2016 at 1:44 amAhoj Terko, děkujeme 🙂 Fotíme na Canon EOS 100D (jedna z nejmenších zrcadlovek na světě) s 3 objektivy (pevná 50ka f1.8, širokoúhlá 10-18 f5.0 a univerzální teleobjektiv 70-300 f4-5.6).
Ale vždycky je to také o kompozici, světle a hlavně o tom, co fotíš. Kolikrát máme ve článcích i fotku z mobilu.. 🙂
táta
25 května, 2016 at 10:37 pmFotky jsou úžasné ale zmínky o sežraných rybářích či dívkách udupaných slony děsí nejen čtenáře, ale hlavně rodiče roztoulaných večerníčků, tedy přinejmenším tátu Ondry
Ondra & Ivetka
26 května, 2016 at 2:50 amTo chce klid a nohy v teple, tati! Tenthle rok jsme byli v nemocnici zatím jen 2x, dáváme si pozor 🙂
honza
24 června, 2016 at 12:50 pmKinanbatangaj je opravdu krásný kus věta, mohu potvrdit. Jen ty slony jsem neviděl, jinak to samé, co vy.. moc rád na tu řeku vzpomínám. Škoda jen, že za úzkým pásmem pralesa kolem břehů začínají nekonečné palmové plantáže. Zkrátka, civizilizace 🙁 …
Ondra & Ivetka
3 července, 2016 at 2:12 amHonzo, mluvíte nám z duše – ten pocit dobrodruha zkoumajícího zákruty řeky obehnané pralesem pominul pokaždé, když mezi porostem prokoukly první palmy gigantických plantáží. A stejné to bylo při cestě autem. Jsme rádi, že jsme Borneo navštívili včas a mohli si ještě užít zbytek toho, co jednou musela být nádherná nedotčená džungle.
Pavlína Richtrová
22 března, 2017 at 8:51 pmAhoj, vyprávění i fotky jsou nádherné, naprosto to vtáhne do té scenérie! Ráda bych se s Vámi, jako zkušenými cestovateli, poradila… Manžel se právě nachází kolem řeky Kinabatangan na fotografické expedici….před tím – z oblasti Mount Kinabalu a Sepilok se celkem frekventně ozýval a posílal fotky. Po přejezdu k řece se přestal ozývat. Poradíte mi, jak te to tam se spojením? Pokrytí sítí, wifi? Pořídili si i místní SIM. Z vašeho vyprávění si dokáži představit, že je to ráj na konci světa a spojení s Evropou může být problematické….? Tak trochu potřebuji uklidnit, že ztráta spojení v těchto končinách je běžná a že zhýčkání dnešními technologiemi a trvale fungujícím spojením je přepych, který si ve skutečnosti nezasloužíme..:-) Moc díky a přeji spoustu dalších krásných cestovatelských zážitků! Pavlína
Ondra & Ivetka
23 března, 2017 at 2:13 amAhoj, pokud je na fotovýpravě, pak je nejspíš ubytovaný v jednom z chatkových tábořišť podél řeky, jako jsme byli my. Dostat se tam dá jen lodí, je to opravdu mimo civilizaci. Signál chytne, až se přesunou zpět k silnicím a obydlím, kde si lidé nepovídají na návsi, ale přes telefon 🙂
Monika
14 října, 2018 at 8:49 pmZdravim cestovatele, planujeme cestu do Asie- a tim jsem „narazila“ na vase moc pekne a zajimave cestopisy, dekuji – a mam asi dost tezkou otazku- pokud by jste meli vybrat Malaisie Taman Negara nebo Borneo- my jsme totiz bohuzel dost omezeni casem + cestujeme se synem 12 let (kt. ma rad prirodu, vodopady..ne pamatky), co doporucite? dekuji za radu a preji krasne cestovani Monika
Ondra & Ivetka
16 října, 2018 at 2:03 amAhoj Mončo, určitě Borneo, vydat se do jednoho z resortů podél Kinabatangan River, které jsou v přírodě a odkud se vyráží na výlety lodí. To jsou zážitky na celý život 🙂