Borneo, den 2. – Orangutani a sloni na Kinabatangan river

Pokud jsme si po prvním dni a především po setkání s podivným kahauem nosatým mysleli, že už nás Borneo nemůže ničím překvapit, nemohli jsme se více mýlit. Během pár hodin nás totiž čekalo setkání s kouzelnými lesními lidmi, nejmenším medvědem na světě, podivným křížencem hada a ptáka, neuvěřitelnou trojicí obrů plovoucích v Kinabatangan river či mládětem obávaného říčního zabijáka. Uhádnete, která zvířata se po tímto popisem skrývají? 🙂

Ráno jsme se probudili v Sepilok Nature Resort a pěšky si zašli do Oran Gutan Rehabilitation Centre a rezervace s medvídky Sun Bear. Pak jsme se autem přesunuli k vesničce Sukau a lodí se nechali dovézt proti proudu řeky Kinabatangan do tábořiště s chatkami Borneo Nature Lodge, odkud jsme podnikali výzkumné výpravy lodí.

Sepiloc Oran Gutan Rehabilitation Centre

Po probuzení a snídani v džunglí obklopeném Sepilok Nature Resort jsme nechali krosny na pokoji a vydali se pěšky ven na silnici, která končí jen o pár stovek metrů dál. Na jejím konci se otevírá brána do světa dalšího z ohrožených druhů Bornea – úžasných orangutanů, neboli lesních lidí, jak lze jejich označení z malajštiny přeložit.

Sepiloc Oran Gutan Rehabilitation Centre založili v šedesátých letech a od té doby tu pomáhají zachráněným orangutanům vrátit se zpátky do svého přirozeného prostředí. Orangutani se sem dostanou obvykle jako sirotci (kteří si bez pomoci a výchovy rodičů neporadí), opuštění domácí mazlíčci, zachycený úlovek lovců či mláďata ztracená a odchycená z rozrůstajících se palmových plantáží. Jakmile se tu dají dohromady a naučí se vše, co potřebují k přežití v divočině, jsou puštěni zpátky do volné přírody. I proto je počet orangutanů v rezervaci pohyblivý a sami průvodci říkají, že nejradši by byli, kdyby tu nemuseli být žádní. Kvůli plantážím jich tu ale zřejmě vždy pár bude a i proto se po čase rezervace stala turistickou atrakcí. Lidé se sem přijíždějí podívat, jak si orangutani vedou. Možnost mají během pravidelného krmení, které probíhá v džungli protkané liánami i stezkami pro turisty.

Probuzení v Sepilok Nature Resort

Vstup do orangutaní rezervace v Sepiloku

Orangutan na procházce v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Po zaplacení 30 Ringgitů na osobu a 10 Ringgitů za foťák jsme vyrazili po dřevěném můstku hlouběji do pralesa. Po chvilce se před námi objevila podivná dvojice vedoucí se za ruku. Jeden z ošetřovatelů vedl jako na procházce ryšavého orangutana, který se za svým lidským kamarádem pomalu a tak nějak neochotně šoural. Společně došli až k brance, za kterou byl zřejmě orangutan vypuštěn do jedné z venkovních rezervací, kde se cvičí ve šplhání, zdolávání výšek a dalších nezbytných opičích dovednostech.

Stezka nás dovedla až k malé betonové stavbě. Ukázalo se, že jde o pozorovatelnu s prosklenou stěnou, za kterou se nabízel výhled na malé travnaté prostranství s dřevěnými prolejzačkami, lany a vyvýšenými platformami, kde už ležely hromady ovoce a dalších dobrot. Pár orangutanů tu zrovna dokončovalo svůj pohodový brunch, ale po pár minutách odskotačili frajersky po laně kamsi do pralesa. Zůstali jsme ještě sedět a koukali, co se bude dít. Za chvíli na scénu nejistě vběhlo pár makaků, posbírali do rukou, nohou i pusy co se dalo a zase zmizeli za křoví. To se po chvilce opakovalo, až se prostor za sklem naplnil nejméně 30ti člennou bandou chlupatých lupičů. Ti už s pocitem početní převahy odhodili bázlivost a neskromně se pustili do prolejzaček i zbytků jídla.

Orangutani v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Orangutani v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Orangutani v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Nás ale víc zajímali orangutani, protože ty na rozdíl od makaků člověk může spatřit jedině na Borneu a Sumatře. Opustili jsme tedy pozorovatelnu a vydali se po dalších dřevěných můstcích vstříc pralesnímu labyrintu. Došli jsme až na jakési dřevěné nádvoří, které už se pomalu plnilo lidmi z celého světa. Bylo jasné, že se tu bude asi na co dívat. A skutečně – jen pár metrů od nás se na vyvýšenou platformu na jednom ze stromů posadil jeden z ošetřovatelů s košem plným dalších lákadel a k nadšení všech přítomých se k němu začli po lanech ze všech stran stahovat menší i větší orangutani, včetně dvou matek s mláďaty. Někteří se labužnicky přišourali ke koši a bez skrupulí si vytáhli banány a další pochutiny, jiní se bojácně pohupovali na laně v bezpečné vzdálenosti a čekali, až se prostor trochu vyprázdní.

Většina druhů opic nemá se samoukou přežití v pralese takový problém, ale orangutaní mládě je na své matce prvních 7-8 let hodně závislé. Když o ni přijde, nemá moc velkou šanci – a když má štěstí a dostane se do podobné rezervace, trvá i zde výcvik zhruba 5 či 6 let, než je orangutan vypuštěn zpátky do volného pralesa. Taková péče stojí prý okolo 8000 Riggitů na rok. Pokud chcete, můžete na provoz přispět kromě vstupným také adopcí na dálku (asi 200 Ringgitů na rok) či dobrovolnickou prací. Více se můžete dočíst na webu rezervace.

Opičák v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Orangutani v Sepilok Oran Gutan Rehabilitation Centre

Medvídci Sun Bear

U orangutanů jsme strávili asi 2 hodinky a pak jsme se pěšky přesunuli jen přes silnici do druhé rezervace, která ukrývá nejmenší medvědy na světě – Borneo Sun Bear, také přezdívaný jako medový medvěd kvůli jeho nejoblíbenější pochoutce.

Rezervace oproti té orangutaní trochu připomíná klasický výběh v zoo – vystoupali jsme na vysoké můstky mezi stromy a shlíželi do lesa pod námi, kde se mezi stromy loudala skupinka 3 medvídků, kteří vrtali čumáky do země ve snaze ulovit pár mravenců ke svačině. Pak se pustili na kmen velkého povaleného stromu a procházeli se jako Věra Čáslavská na kladině, nevšímajíc si turistů vysoko nad sebou.

Medvídci Sun Bear v Sepiloku

Název Sun Bear je odvozený od slunečně zlatého půlkruhu na hrudi, který svým tvarem a umístěním trochu připomíná dětský bryndáček. Trochu mužnější metaforu nabízí stará legenda, podle které se na hrudi medvědů objevil kdysi srpeček vycházejícího slunce. Svým kolíbavým pohybem a úsměvným zjevem však působí mírumilovně. Bohužel jsou kvůli odlesňování a záboru půdy na seznamu ohrožených druhů a kromě této rezervace je ve volné přírodě s největší pravdpodobností nespatříte.

U méďů jsme strávili asi půl hodinky. Vstupné je 30 Ringgitů za osobu a je třeba počítat s tím, že otevírací doba končí v půl čtvrté odpoledne.

Medvídci Sun Bear v Sepiloku

Borneo Nature Lodge

Po orangutanech a medvědech jsme se došli odhlásit z hotelu Sepilok Nature Lodge, dali si parádní oběd, nasedli do půjčeného auta (které jsme jsme měli s 3% slevou díky portálu PlnáPeněženka) a vyrazili o nějakých 120 kilometrů dále k řece Kinabatangan. Cesta utekla strašně rychle, protože silnice je téměř liduprázdná, zpevněná a z větší části skoro bez zákrut. Až posledních pár stovek metrů se po vjezdu do vesničky Sukau proměnila v drsnější hrbolatý tankodrom, na kterém jsme v jeden moment málem nechali podvozek.

Dorazili jsme do malé vísky Sukau, kde jsme měli vytipované levné ubytování v chatičkách Sukau Greenview B&B, které tu provozují místní obyvatelé (ostatní ubytovací zařízení jsou vlastněná převážně cizinci). Je to nejlevnější varianta ze všech a i když nás lákalo ušetřit, trochu nás zamrzelo, že chatky nejsou více usazené v džungli. A právě spaní v přírodě nás na Borneu přitahovalo nejvíc, takže jsme nakonec popojeli o cca kilometr zpátky a zaparkovali auto u malé dřevěné sámošky a mola, kde se právě chystala nalodit skupinka turistů. Optali jsme se kapitána, zda by nás vzali taky, ale bohužel už měli hotel plný – jako alternativu nám ale nabídli, že nás lodí odvezou do jiného tábořiště o kousek dál proti proudu Kinabatangan river.

Hurá proti proudu Kinabatangan do Borneo Nature Lodge!

Představa, že budeme ubytovaní někde, kam se lze dostat jen po řece plné krokodýlů a jiných zvěrstev, se nám zalíbila, takže než se kapitán stihl rozkoukat, měl nás na palubě a my čekali, kdy konečně odváže loď a vyrazíme za dobrodružstvím. Naštěstí se do bárky kromě nás a tuny kufrů ostatních cestovatelů nikdo další nevešel, takže jsme mohli hned vyrazit.

Po pár minutách jízdy temně hnědou řekou Kinabatangan jsme dorazili k doku tábořiště Borneo Nature Lodge, kde nám už šel naproti bodrý chlapík jménem Walter s drinkem na uvítanou a chladivě vlhkými hadříky na otření zpocených tváří. K naší radosti měl pár volných chatek, takže za chvilku už jsme po dřevěných můstcích odklusali k našemu útočišti, kde jsme měli strávit další 2 noci. Na Walterovo doporučení jsme si vše zavřeli v chatce, protože cennosti odložené venku mají tendenci brát za rukojmí nenechaví makaci. S Walterem jsme pak dohodli na 4 výpravách do hlubin džungle po řece Kinabatangan během následujících 3 dnů, přičemž na tu první jsme se mohli rovnou začít chystat. Den už se totiž schyloval k večeru a to je ideální doba, kdy vyrazit na průzkum.

Nejprve ale trochu povídání o Borneo Nature Lodge. Je to opravdu pár chatek v divočině, ale zázemí je parádní – nechybí restaurace, bar, přechod pro slony (no fakt) a přístav. Takových resortů tu není moc, takže doporučujeme dělat rezervaci předem, třeba přes booking.com. My měli akorát štěstí, že jsme dorazili a měli volno. Oproti klasickému ubytování si tu nekoupíte jednoduše přespání za noc a pak výlety zvlášť – místo toho si vyberete jeden z hotových balíčků. My například zvolili balíček 3 dny a 2 noci obsahující snídaně, obědy, svačiny a večeře, 4 výlety lodí a 1 pěší výlet do vesničky Sukau. Odpolední výprava lodí začíná ve 4 hodiny, takže doražte včas. Noční výjezd lodí začíná v 8 večer a ranní se plánuje na východ slunce, okolo šesté hodiny. Balíček nás vyšel na 6 500 Kč na osobu s tím, že je v ceně započítaná sleva za vlastní dopravu. Mimochodem, Walter, který to tu vede, je potomek z kmene lovců lebek. Ale o tom až v příštím článku… 🙂 Teď pojďme na výpravu po proudu řeky Kinabatangan.

A jsme na místě. Příjezd jako vystřižený z filmu Anakonda 2, který se na Borneu skutečně odehrával…

Sloni na řece Kinabatangan

Hnědá voda v řece Kinabatangan se pomalu valila skrze džungli a my s trochou nedůvěry k malé loďce mudrovali nad tím, jaká zvířata cestou potkáme. Energická průvodkyně zavelela k odjezdu a my konečně odrazili od dřevěného mola. Jen pár stovek metrů po proudu jsme poprvé zastavili a průvodkyně nám s nadšením a hrdostí oznámila, že na stromě nad námi právě večeří orangutan. Bohužel nebyl moc vidět. Další a další zastávky u břehu nám odhalily podivné ptáky s hadím krkem, volavky, ledňáčky a – pak jsme najednou zpozorněli, protože před námi se objevilo něco úžasného.

Nasedat, jedeme pozorovat obyvatele řeky Kinabatangan!

Je to pták? Je to had? Je to ptákohad!

Sto metrů před námi se pohnul obří kámen a rozvířil vodu okolo sebe. Pak se pohnul znovu a nám okamžitě došlo, že to není žádný balvan, ale slon. Poprvé v životě jsme viděli na vlastní oči slona ve volné přírodě. Jeho mohutná hlava a plandavé uši se labužnicky potápěly a zase vynořovaly, chobot se vesele ošíval ze strany na stranu a když nás malé zvědavé očko zmerčilo, pustilo se celé to obří tělo směrem na břeh. S každým krokem se z vody zdvihalo to monumentální zvíře a my bez hlesu sledovali, jak se pomalu blíží k okraji řeky Kinabatangan.

“Když je tu jeden, musí jich tu být víc,” poznamenala Ivetka a ještě než to dořekla, srdce nám poskočilo podruhé. Z trávy na břehu se se zašustěním objevila druhá dobromyslná hlava ještě většího slona – zřejmě matky menšího plaváčka. Bedlivě pozorovala svého potomka a se vznešeným klidem zůstala stát u vody, aby se nakonec také vydala svlažit sluncem vyhřátou kůži do proudu kouzelné Kinabatangan river.

Čau lidi! Pojďte se taky svlažit, je to děsně príma!

Nejkrásnější zážitek na Kinabatangan river

Mamííí, já si chci ještě hrát u řeky!

Kolem nás začaly zastavovat další čluny s nadšenými pozorovateli. Jeden z nich se však toulal u druhého břehu. Po chvíli sledování dění na opačné straně řeky jsme zjistili, že rodinka je kompletní – a taťka slon se zrovna chystá přidat ke svým milovaným. Se zatajeným dechem jsme pozorovali něco neskutečného – slon se vydal vstříc proudu a prakticky celý ponořený plaval ke druhému břehu. Tu a tam mu vykoukl chobot jako periskop, zapleskalo obří ucho a ozvalo se odfrknutí doprovázené vodní fontánou. „A nemůže ho napadnout a sežrat krokodýl?“ strachovala se o něj Ivetka. Teda nevím, ale já být krokodýl, tak si s tímhle obřiskem nic nezačínám, i kdybych měl zuby nabroušené jako pracovnice finančního úřadu po 40ti letech praxe. A vůbec nic na tom nemění ani fakt, že tento druh slona bornejského patří mezi nejmenší na světě.

Myslíte, že plave kraula, prsa nebo čubičku?

Zbytek rodinky čeká na pantátu, až přeplave Kinabatangan river…

Ještě drahnou chvíli jsme tuhle úžasnou scenérii pozorovali, než se rodinka stmelila na břehu a vydala se kamsi do vysoké trávy. S úsměvem na tváři a s hřejivým pocitem, že jsme se ocitli na tomto výletě i v životě ve správný okamžik na správném místě jsme se za tlumeného bručení motoru vydali dál po proudu řeky. Hustý prales lemující břehy dál vydával své klenoty – tu na nás vykoukli zpoza větví neposední makaci, tu se nad našimi hlavami ozvalo volání skupiny kahaů nosatých. Případali jsme si jako omráčení. Kde jinde na světě se můžete vydat po řece a spatřit stejně jako kdysi dávno první průzkumnící téhle oblasti úžasná zvířata, z nichž mnohá nikde jinde na této planetě nežijí?

A jedeme dál…

Nejen krása, i nebezpečí číhá na řece Kinabatangan na každém rohu.

Nesmělý makak na břehu řeky Kinabatangan

I kahau nosatý, se kterým jsme se seznámili v prvním článku z Bornea, se na nás přišel podívat

Kolik makaků napočítáte na tomto stromě?

Slunce zapadá za horizont džungle a řeku Kinabatangan. Je čas se vrátit.

Noční výprava

Po návratu jsme zašli na večeři. V Borneo Nature Lodge vaří výborně a na výběr je hned několik jídel formou bufetu. My měli to štěstí, že se zrovna podával guláš, který jsme si po roce na Filipínách s chutí užili a málem do něj zabořili hlavu. Venku se mezitím snesla mezi stromy černočerná tma a prales se začal probouzet ke svému nočnímu životu. Kdy jindy znovu nasednout do člunu a plout za svitu baterky vstříc dalším neuvěřitelným setkáním?

Naše průvodkyně už na nás čekala a podle výrazu v její tváři byla stejně jako my stále ještě odvařená z odpolední výpravy. Potkat slona se totiž na Borneu taky nepodaří každý den a někdy se neukáží i celé týdny či měsíce. Kdyby nám štěstí vydrželo, možná se nám podaří najít i krajtu, zoborožce a krokodýla – další hvězdy Bornea, které jsme měli na našem pomyslném seznamu přání. Teda na mém, Ivetka ty krajty zas tak moc nemusí, takže místo nich tam má dvakrát zapsané slony 🙂

Noční loučení s Borneo Nature Lodge – snad se do dvou hodin zase vrátíme celí a s novými zážitky

Noční Kinabatangan river je děsivě krásná. Hustou tmu krájel úzký pruh svitu baterky naší průvodkyně a kapitána, kteří se ukázali být neskutečně bystrými lovci skvěle ukrytých a maskovaných tvorů, včetně drobounké žabky objímající stéblo trávy vznášející se nad vodou. Pozorovali jsme nádherně zbarveného ledňáčka, který se ani nehnul, byť jsme se přiblížili téměř na dosah ruky, mohutnou sovu rozpínající svá křídla a došlo i na malé krokodýlí mládě nejistě vykukující z hladiny řeky poblíž bezpečí svého úkrytu na břehu. Mimochodem, pokud se mezi vámi najde ptačí etymolog, docela by nás zajímalo, co dělá pták se jménem ledňáček v malajském parnu.

Noční život na březích Kinabatangan river

Noční život na březích Kinabatangan river – ledňáček

Atmosféra na lodi by se dala krájet. Ticho obepínající svět kolem nás jen tu a tam prořízlo zasyčení z trávy, zasvištění křídel či bzučení cikád. Když se však rozpovídala naše průvodkyně, tíha noční džungle na nás dopadla ještě větší silou. Vyprávěla nám, kolik metrů měří krajta a že největší, co tu našli, měla 10 metrů. V tu chvíli by se do ní Ivetka vešla nejmíň dvacetkrát. Se stejným nadšením nám průvodkyně také popsala poslední útok krokodýla, který se odehrál před necelým měsícem. Slupnul rybáře, který ani nestačil obdivovat zuřivou krásu 8 stop dlouhého krokouše, nad kterým by žasl i proslulý Dundee. Když pak dodala, že krokodýli umí vskočit do lodě a že by se to nestalo poprvé, padla na Ivetku z neznámého důvodu náhlá romantická nálada a pevně se ke mě tulila. I přes tmu jsem si uvědomil, že jsem si nikdy nevšiml, jak velké má oči.

V půli cesty jsme vypnuli motor, zhasli světlo a v tichosti pozorovali noční oblohu. Kakofonie nočních zvuků nám hrála svou ódu na přírodu a my si užívali sezení v první řadě zdánlivě prázdného koncertního sálu s nejvyšším stropem na světě. Byla tma, my seděli uprostřed řeky Kinabatangan obklopeni bornejskou džunglí, někde v dáli se ukládali ke spánku tři sloni a v korunách stromů seděly stovky makaků, kahaů a počítali spolu s námi hvězdy na obloze. Tady je svět v pořádku. Škoda jen, že z něj moc nezbylo – za pruhem pralesních stromů jsme už z odpolední projížďky tušili kilometrové plantáže na palmový olej. Tak se sem vydejte, dokud je ještě kam…

Noční život na březích Kinabatangan river

Noční život na březích Kinabatangan river

Noční život na březích Kinabatangan river

Zpátky k chatkám jsme se vrátili po hodině a půl kolem desáté večer. Ulehli jsme s blaženým vědomím, že nás zítra čekají ještě další 2 říční projížďky a jeden pěší výlet do blízké vesnice. Co všechno asi ještě uvidíme? 🙂