Kostarika, den 11. – Manuel Antonio, park plný příběhů

Byl to náš dvanáctý den v Kostarice a bylo trochu pod mrakem. Vstali jsme brzy, abychom se dostali mezi prvními do národního parku Manuel Antonio. Náš průvodce už na nás čekal a postupně se naše skupina rozrostla o 9 dalších dobrodruhů. Čekala nás výprava do nejstaršího národního parku v Kostarice. Ten den jsme však poznali mnohem více, než jen krásu pobřežního světa plného roztodivných živočichů. Díky vyprávění našeho průvodce jsme nahlédli do života místních, do bolestivé banánové historie či povzbudivé budoucnosti kostarické přírody.

První půlku dne jsme strávili výletem do NP Manuel Antonio a poté jsme se vydali přes San José do městečka Cartago poblíž sopky Irazú.

Výlet do NP Manuel Antonio

Chvilku po osmé ráno jsme stáli s připraveným fotoaparátem u vstupu do NP Manuel Antonio. Byli jsme trochu zaskočení množstvím turistů, kterými se to tu jen hemžilo. Skoro se zdálo, že přes všechny ty pobíhající cestovatele z celého světa nebudeme mít šanci užít si výlet do světa plachých zvířat. Naštěstí se davy postupně rozmělnily, jak postupovaly hlouběji po stezce.

Jeden z místních prodejců, který si užívá svobodu podnikání na veřejné pláži.

Každá skupina měla stejně jako my průvodce s pořádným teleskopem. Náš průvodce se jmenoval Juan a měl neskutečný postřeh a zrak. Každých pár metrů se zastavil a nastavil teleskop. My se pak chodili dívat a zírali na miniaturní ještěry, zvědavé ptáky, spící žáby a netopýry, exotické kobylky různých tvarů i velikostí i pomalu se přemisťující lenochody. Některé exempláře byly opravdu tak nepostřehnutelné, až jsme skoro Juana podezřívali, že má v teleskopu všechny ty obrázky jen nahrané a tahá nás za nos. Juan se tomu jen zasmál a lišácky mrkl.

A takovými skupinkami s průvodci a jejich teleskopy se to v Manuel Antonio jenom hemží…

O každém nálezu nám Juan zaujatě povídal. Dozvěděli jsme se, že jsme viděli nejmenší kobylku na světě nebo že když se byť jen letmo dotkneme žáby, tak ji odsoudíme k smrti (protože dýchají povrchem těla, a tak absorbují veškeré toxiny, se kterými přijdou do styku). Viděli jsme také strom Manzanillo, jehož kůra je jedovatá a lidem způsobuje svědivou vyrážku. Měli jsme ve skupině poněkud roztržitého a nepozorného Japonce jménem Lee, který věčně věku někde pobíhal a nedával pozor. Když dorazil ke stromu Manzanillo, přirozeně si na něj sednul, což vyvolalo starostlivý i veselý povyk v naší nesourodé skupině.

Kostarika – Manuel Antonio – Zvědaví turisté pozorují svět kapucínských opiček nad sebou.

O životě v Kostarice

Procházka národním parkem začala být ještě zajímavější, když se Juan rozpovídal o vlastním životě. Pochází z chudé rodiny z hlavního města San José, která se do vesničky poblíž Manuel Antonia přistěhovala za prací prakticky s bosýma nohama. Práci průvodce začal dělat před 12-ti lety a od té doby se stal zcela soběstačným. Dokonce jeden čas živil i své rodiče, ale musel s tím přestat. Zvykli si totiž prý na stálý příjem, zlenivěli a po čase už ani neuměli vyjádřit vděčnost obětavému synovi.

Mývalů je v Manuel Antonio spousta, jen musíte dávat pozor na jejich ostré zoubky…

Juan však nevyprávěl jen o svém životě. Prozradil nám také, že v Kostarice je problém se školstvím. Vystudovat vysokou školu zde sice stojí tolik, co v Americe jediný semestr, ale na dobré časy se tu školství příliš neblýská. Plat kantorů se totiž odvíjí od množství získaných titulů, což je nemotivuje k lepší péči o rozvoj znalostí studentů. Kvalita vzdělání tak v Kostarice postupně klesá, což se v budoucnu může projevit i v oborech jako je zdravotnictví, které se dosud v Kostarice těšilo vysoké úrovni. Do školství i zdravotnictví se přitom v Kostarice hodně investuje díky tomu, že se země zbavila armády a tím i nákladů na její údržbu a rozvoj.

Dozvěděli jsme se také, že každá vesnice v Kostarice se skládá kromě obydlí zdejších z 5 základních kamenů – kostela, školy, fotbalového hřiště, policejní stanice a hospody. Toto tvrzení jsme si během naší výpravy do Kostariky mnohokrát potvrdili, když jsme projížděli malebnými vískami ukrytými v pralese či na pobřeží.

Kapucínská opička porušující pravidla parku a ohromný ještěr polehávající na jedovatém kmeni stromu Manzanillo.

O smutné banánové historii

Zajímavý příběh se váže také k historii vztahů s USA a obchodem s banány. Kostarika byla kdysi tím nejlepším místem pro pěstování této oblíbené plodiny. Kdysi však americká společnost United Fruit Company výměnou za výstavbu železniční sítě po celé zemi dostala většinu pozemků vhodných k pěstování banánů a veškerý příjem z obchodu tak odtekl za hranice. Americká společnost navíc příliš nedbala na udržitelný přístup k zemědělství a z půdy se snažila získat maximum i za cenu jejího postupného znehodnocení. Když už nebylo možné banány dál pěstovat, opustila zemi a zanechala jí jen zastaralou železniční síť, která se dnes ztrácí v kapradí a je smutným pomníkem této ponuré banánové historie.

Díky snaze o revitalizaci půdy a obnovu pěstování banánů si však dnes návštěvník opět může užít pohled na kvetoucí banánovníky, jejichž plody tu sbírají především přistěhovalci z Nikaraguy.

Bazilišek snažící se najít klid v zalidněném národním parku.

O záchraně na poslední chvíli

Mnohem veselejší příběh se váže k tomu, jak se Kostarice podařilo včas odvrátit hrozící katastrofu v podobě obrovských zahraničních hotelových resortů. Nikde na pobřeží (kromě městečka Jaco) neuvidíte vysoké luxusní hotely s bohatou klientelou povalující se u nepřirozeně modrých bazénů napuštěných chlorovanou vodou. V roce 1974 totiž vláda reformou převzala všechny pozemky na pobřeží, které buď znárodnila nebo je prodala místním podnikavcům. Nemůže se vám tak stát, že byste byli vyhnáni z pláže, protože by zrovna ten kus písečného ráje, na kterém jste si chtěli užít slunečného dne, patřil nějakému zahraničnímu hoteliérovi a jeho hostům.

Docela liduprázdná a především zachráněná – taková je plážička ukrytá v parku Manuel Antonio.

Díky reformě se podařilo zachránit i NP Manuel Antonio. Těsně před reformou už se totiž na rýsovacích prknech vizionářských architektů tvořil plán na výstavbu moderní mariny v místech, kde dnes vesele poskakují kapucínské opičky a prohánějí se zvědaví mývalové, užívající si neporušenou přírodu, která parku vládne od nepaměti.

Trochu zmoklá kapucínská opička na výzvědách.

Co jsme v NP viděli

Během výletu do národního parku Manuel Antonio jsme viděli nespočet různorodých živočichů. Netopýry, mývaly, kapucínské opičky, ještěry, baziliška, nejmenší kobylku na světě, jedovaté žáby, barevné ptáky či lenochody. Viděli jsme také drobného pavouka, který si kolem sebe uprostřed vytváří velmi silným vláknem hustou síť, díky které se zdá větší a do které dokáže chytit i nepozorného kolibříka. Viděli jsme také palmy, které své plody chrání tím, že jim na povrchu kmene rostou ostny.

Srandu jsme si užili s Howlerovými opicemi. S těmi jsme se setkali už v Santa Eleně, když jsme se vydali do pralesa Monteverde. Tenkrát jsme je však pouze slyšeli pořvávat kdesi v korunách stromů asi 2 kilometry od nás. V Manuel Antoniu jsme se s nimi setkali osobně. Juan pro naše pobavení začal vydávat zvuky podobné těm, kterými si tento druh opic vytyčuje své území. Vyprovokoval tím rozzuřené samce k vzrušenému povyku. Po chvíli však s provokací přestal, protože Howlerovy opice mají tendenci mstít se tím, že se nenápadně přesunou na větve nad hlavou narušitele, aby ho nakonec zpacifikovali dobře mířenou dávkou exkrementů. Ty prý mají tak silné aroma, že se nevyplácí pokoušet štěstěnu.

Velký zážitek je i samotné opuštění NP Manuel Antonio. Pokud se vám totiž nechce šlapat celou stezku zpátky, musíte překročit řeku, která se vlévá do Pacifiku. V té se to však hemží krokodýly. Naštěstí se díky míchání slané a sladké vody drží opodál, a tak jsme nakonec neodolali, sundali botky a řeku přebrodili. Nejrychleji byl na druhé straně Lee, v těsném závěsu pak Ivetka s očima navrch hlavy.

Když jsme po návštěvě NP Manuel Antonio seděli na lavičce a čekali na odvoz do hotelu, potkali jsme poprvé a naposledy za celou dobu v Kostarice párek Čechů. Ti se do parku vydali sami bez průvodce. Myslíme si, že bez chlapíka jako je Juan však člověk nemá příliš velkou šanci objevit tolik zvířat, které cvičenému oku průvodce naopak nikdy neujdou.

Při opuštění národního parku Manuel Antonio jsme museli přebrodit řeku, v níž se ukrývají krokodýli. Utíkej, Ivetko, utíkej!

Cesta k Irazú

Po návratu do hotelu Villa Nicolas jsme sbalili bagáž, rozloučili se s recepční, nasedli do auta a vyrazili směrem k sopce Irazú, kterou jsme chtěli druhý den ráno zdolat. Cestou jsme se ještě stavěli u mostu přes řeku Rio Grande, v níž se povalovala dobrá desítka obrovských krokodýlů. Potkat jednoho z nich při přecházení řeky v Manuel Antonio, tak bychom asi neměli čím šlapat na pedály.

Řeka Rio Grande je na první pohled majestátní, leč mírumilovná.

Cesta nás provedla i hlavním městem San José. Kdybychom věděli, že město bude naprosto ucpané a jeho přejezd nás zdrží o 2 hodiny, vydali bychom se snad raději lesními stezkami napříč zapomenutým vnitrozemím. Auta popojížděla krokem, občas do sebe vrážela a dokonce i o nás se mírně otřel jeden z uchvátaných motocyklistů. Protože se blížily Vánoce, projeli jsme i kolem obřího vánočního stromu. Pohled na tradiční symbol Vánoc je v zemi, kde se dá horký a vlhký vzduch krájet mačetou, poněkud matoucí.

Když se do řeky Rio Grande zakoukáte, objevíte skrytou hrozbu.

Mnohem hezčí pohled na hlavní město se nám naskytl, jakmile jsme pod rouškou přikrádající se noci vyjeli o stovky metrů výš mezi kopce ukrývající drobné a turisty netknuté vesničky. Blýskavá světýlka pouličních lamp a aut zaseknutých v neprostupné zácpě se mihotala v hloubi pod námi. Pohledů na hlavní město se nám naskytlo spoustu. Chybně jsme totiž vsadili na můj světově proslulý orientační smysl a úspěšně jsme zabloudili ve spleti klikatých horských silniček. Když už jsme ani nebyli schopni narazit na anglicky mluvící vesničany, převzala iniciativu Ivetka a nakonec nás jako zkušená navigátorka dovedla k hotelu Las Brumas poblíž městečka Cartago. Odtud jsme měli ideální start do druhého dne pro náš zamýšlený výlet na sopku Irazú.

Jeden z hladových obyvatelů řeky Rio Grande.