Kostarika, den 13. – Puerto Viejo a lenochodi

Ráno v Puerto Viejo je docela jiné, než třeba ve vnitrozemské La Fortuně. Ne, že by tu snad slunce vycházelo z jiné světové strany, ale karibská atmosféra tohoto pobřežního městečka se vám prostě vsákne pod kůži a než si stačíte promnout oči, zjistíte, že si právě pár kroků od pláže v podniku Pan Pay vychutnáváte ranní kávu s výtečným a ještě horkým kroasánem. Sedíme na malé barevné vrtkavé židličce, mořský vzduch se nám proplétá mezi bosýma nohama a jen tiše závidíme starému rastafariánovi, který tu takhle sedí každé ráno a zamyšleně počítá vlny. Všechny tyto pocity jsou o to intenzivnější, že máme před sebou poslední 2 dny.

Cestovali jsme pouze z Puerto Viejo do záchranné stanice lenochodů a poté na pláž Playa Cocles. Druhý den jsme odjeli do Alajuely a poté odletěli domů.

V záchranné stanici lenochodů

Náš původní plán zahrnoval především užívání si nádherné pláže, kterou příroda obdařila toto pobřeží. Přecejen bylo třeba se ještě trochu opálit, abychom pak zase nemuseli všem ukazovat letenky, že jsme tu jako fakt byli. Jenomže obloha nad námi se uzavřela a každou chvíli popotahovala. Ležet v dešti na pláži se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že naskočíme do auta a uděláme si rychlý výlet. Když se mezitím počasí umoudří, zastavíme u nejbližší pláže a ugrilujeme se jak vodňanská kuřata.

Ráno na pláži v Puerto Viejo

Nejprve jsme se stavili u čokoládové farmy, ale tam zrovna nebyl anglicky mluvící průvodce, a tak jsme pokračovali v cestě kolem pobřeží. Španělsky si totiž umíme možná tak objednat pivo a o obsah vyprávění bychom přišli neradi. Zhruba 15 kilometrů od Puerto Viejo je další zajímavá zastávka, která nás nadchla už cestou z Irazú. Je tu totiž záchranná stanice lenochodů. Protože se nám tato chlupatá stvoření po většinu času v Kostarice vyhýbala, rozhodli jsme se, že toto bude ideální místo pro sjednání nápravy.

Ranní káva s výhledem na Karibik

Cestou k lenochodí záchranné stanici…

Prohlídka stanice stojí 25 dolarů na osobu. Je tu chráněné parkoviště pro návštěvníky a 2 hlavní budovy. Před jednou z budov stojí dřevěná socha obřího obra. Kdyby chtěl postavit hráz, stačilo by, aby si lehl do řeky. Později jsme se dozvěděli, že to není zmutovaný bobr z dob testování jaderných zbraní, ale praprapradědeček současných lenochodů v původní velikosti. Usoudili jsme, že musel kdysi vyhynout v důsledku častých otřesů mozku, pokud se stejně jako dnešní lenochodi pokoušel věšet za větve v korunách vysokých stromů. Prošli jsme kolem sochy a zamířili k budově se vstupem pro návštěvníky.

Hlavní hvězda Sloth Sanctuary

Vešli jsme do místnosti plné vitrínek s nejrůznějšími suvenýry. Většina byla samozřejmě z říše lenochodů, takže přívěsky, oblečení, hračky, cedule – prostě všechno, co by vám doma mohlo lapat prach s potiskem a vtipnými nápisy. Také tu byla kasa, kde jsme si koupili lístky na prohlídku stanice. Usměvavá paní nás ještě nasměrovala dalšími dveřmi na terasu se stoly a židlemi, kde nějací hosté snídali, takže se tu zřejmě dá i ubytovat. Ivetčinu pozornost si ale získal okamžitě někdo jiný. Byl na druhém konci terasy a jmenoval se Buttercup.

Lenochodka Millie dostala své jméno podle toho, že se narodila na přelomu milénia

A kdo že je ten Buttercup? Popíšeme vám ho. Znáte to, když v podvečer přijdete k plážovému baru a u něj stojí nedbale rozcuchaný frajer v polorozeplé košili, s brýlemi ve vlasech a v ruce drží 6 lístků s telefonními čísly těch nejlepších místních roštěnek. Stojí tam, opřený o svůj úsměv gigola a vyzývavě pokukuje po dalších ctitelkách. To je Buttercup. Akorát že nestojí u plážového baru, ale líně se pohupuje na zavěšeném proutěném koši. Jednou rukou a jednou nohou se drží za okraj svého houpacího baru a zbytek obnaženého chlupatého těla vystavuje v poloze vismo na obdiv všem příchozím. Na všechny se podezřele usmívá a chybí mu jen ty brýle a v ruce koktejl s paraplíčkem. Že se za ním Ivetka okamžitě vydala, jsem jí odpustil jen proto, že to je lenochod. To jsem vám asi zapomněl, říct, že 🙂

Buttercup je místní oblíbenec. Stejně jako všichni ostatní lenochodi, i on se sem kdysi dostal s nějakým zraněním, neschopen sám přežít v divočině. Dobře se tu o něj postarali a protože se nikdo nedokázal rozloučit s jeho oříškovýma očima, nechali si ho tu. A tak tu dodnes vítá nové návštěvníky svým kouzelným úsměvem, natahuje svou dlouhou tlapu k namířeným objektivům a krátí svými zpomalenými výtržnostmi v koši dlouhou chvíli turistům, kteří čekají na svou prohlídku.

Jelikož pro lenochody je nejpřirozenější poloha při stravování hlavou dolů při pojídání listů z větví, obědvají v této poloze, i když leží na zemi

Tento malý lenochod má problém s vypadáváním chlupů, a tak nosí pyžamo

Konečně přišel Jeff, vnuk původních zakladatelů záchranné stanice. Přistěhoval se sem před 9-ti lety z Las Vegas po jedné z návštěv, při které si uvědomil, že bláznivá světla hotelů a automatů nikdy nerozzáří jeho tvář tolik, jako pohled na bandu potulujících se lenochodů. Vesele nás přivítal a hned se ptal, odkud jsme. Když jsme mu řekli, že z Česka, pochlubil se znalostí několika našich slovíček a také tím, že dokáže poznat Čechy od Rusů, což prý Čechy vždycky z nějakého důvodu potěší. První místo, kam nás zavedl, byla druhá budova – muzeum.

Průvodce Jeff a jeden z jeho lenochodích chráněnců

V muzeu nám nejprve na kostrách dvou lenochodů Jeff vysvětlil, jaký je rozdíl mezi lenochodem dvouprstým a tříprstým, tedy jedinými druhy lenochoda na světě. Asi jeden prst, řekli byste. Ale to byste se šeredně zmýlili! Totiž rozdílů je prý mezi nimi tolik, že kdyby se po nějaké divoké párty tyto dva druhy spářili, bylo by to jako pro člověka probudit se ráno s delfínem v posteli. Liší se například délkou ocasu, krku, počtem obratlů, žeber… Prostě dvouprsťák by nikdy do tříprsťačky nešel, to ví i malé lenobatole.

Muzeum s dřevěnou podobiznou pravěkého předchůdce lenochodů

Jeff nám také prozradil, že lenochodi jsou ve své době nepochopení, podobně jako byla většina impresionistických umělců. Lidé je pomlouvají, že pořád jen spí, jsou pomalí a vůbec je už prostě matka příroda měla vyřadit z inventáře, nebýt jejich roztomilého kukuče. Jenomže ve skutečnosti lenochodi moc nespí a když chtějí, umějí být pěkně rychlí (nejen když padají ze stromu). A když náhodou spadnou, což se občas stává, vůbec nevadí, když si vyrazí dech. Mohou totiž vydržet bez okysličovaného mozku až 40 minut, aniž by utrpěli nějakou mentální újmu (maximálně se pak ještě více usmívají). Pomalí jsou jen proto, že žerou pouze listy, ze kterých nepřijímají moc energie. Po kariéře sprinterů netouží, a tak svou přísnou veganskou dietu poctivě dodržují. Ze stromu slézají jen jednou týdně, aby si došli, jak se tak říká, na záchod. Pro ostatní zvířata v lese to prý bývá nejhorší den v týdnu.

V areálu záchranné stanice lenochodů můžete narazit na různé návštěvníky

Pak nás Jeff představil zdejším obyvatelům – například lenochodce Millie s babičkovským vzhledem, lenochodím sourozencům, co se zrovna ládovali mrkvemi nebo několika lenochodím mimčům, která byla nalezena bez matky a sama by to venku nezvládla. Některá trpěla různými zraněními či nemocemi, takže tu byl třeba lenochod v pyžamu, kterému vypadávají chlupy i přes pravidelné používání Head’n’Shoulders, nebo jednoruký lenochod, lenochod paraplegik či lenochod tak stydlivý, že nechtěl vylézt zpod své deky.

Po prohlídce jsme se ještě projeli na malé loďce po úzké řece s jakýmsi postarším pánem, který docela dobře šprechtil anglicky a pořád se smál. Projížděli jsme pod padlými kmeny, ve kterých pospávali netopýři, pozorovali divoké banánovníky a čekali, kdy se do lodi zakousne krokodýl. Nezakousl, a tak jsme po půl hodince s oddechem vystoupili z lodi zpět na břeh, lekli se obrovského hada, kterého Jeff přinesl na holi, rozloučili se a vydali k autu.

Náš usměvavý kormidelník na projížďce minilodí

Tohoto krasavce nám na závěr prohlídky záchranné stanice Jeff přinesl hrdě ukázat

Jak se dělá čokoláda

Počasí bylo pořád zachmuřené, a tak jsme vyrazili sice směrem zpět do Puerto Viejo, ale na cestě jsme se stavili opět u čokoládové farmy. Tentokrát už tu byl i anglicky mluvící průvodce pocházející z Rakouska. Provedl nás nejprve starou plantáží, kterou kdysi vyhubila stejně jako v celé Kostarice nějaká zlomyslná houba. Farma je 100% organická, takže odmítá používání jakýchkoli ochranných postřiků. Ačkoli se Kostarika podílí 10-ti procenty na světové produkci čokolády, není výrobcem koncového produktu, jak ho známe. Produkují se tu jen kakaové boby a ty pak putují většinou do Evropy, kde se dále zpracovávají.

Prohlídková trasa na čokoládové farmě začíná, snad na nás nevykoukne nějaký krokouš…

Květy kakaovníku opyluje pouze jeden druh hmyzu a má na to pouze 2 dny v roce, kdy jsou květy rozvinuté

Na této farmě jsme však měli možnost vidět celý proces výroby čokolády. Plody kakaovníků se sbírají, pak se z nich vydloubnou boby, ty se nechají fermentovat v terasovitých kádích, následně se suší, praží, nakonec se namelou a prášek se smíchá dle receptury s dalšími ingrediencemi. Prošli jsme kolem všech tradičních nástrojů, které tu používají pro kompletní proces a na závěr nám zdejší šéfkuchařka předvedla i přípravu pravé čerstvé kostarické čokolády. A musíme říct, že od té doby jsme lepší prostě nejedli.

Zázvor, banánovníky, karambola – to vše potkáte při prohlídce čokoládové farmy

A takhle se připravuje ta úplně nejlepší čokoláda na světě

Z pohodlného posezení u stolu s tou nejlepší čokoládou na světě nás vytrhnul akorát povyk našeho průvodce. S očima navrch hlavy ukazoval kamsi do houští a v rámci snahy o zachování paniky nám sdělil, že je tam velký had a že z nich má hrůzu. Jednalo se o sytě zelenou a samozřejmě jedovatou palmovou zmiji. Ani my s Ivetkou si na těchto slizkých hadicích plných jedu moc neulítáváme, a tak Ivetka rázně vstala a víceméně ukončila prohlídku s tím, že bychom si přece měli ještě nakoupit nějaké suvenýry v obchůdku, co je zhruba 300 metrů severně od toho odporného hada. Nakoupili jsme tedy pytlíky s čokoládovým práškem a jelikož kromě hadů se začaly objevovat i sluneční paprsky, vyrazili jsme na pláž poblíž Puerto Viejo.

V tomto ďábelském stroji se suší kakaové boby

Kakaové boby se fermentují, suší, praží, semelou a smíchají s dalšími dobrotami, abyste si nakonec pochutnali na té nejlepší čokoládě v životě

Playa Cocles poblíž Puerto Viejo

Jen 2 kilometry od Peurto Viejo jsou krásné pláže se zlatým pískem a obřími vlnami. Pláž ve městečku je prťavá, s tmavým pískem. Proto jsme si zajeli kousek opodál, nechali auto pod stínem palem a konečně ulehli do písečné postele. Když vás snad přestane bavit dovádění ve vlnách, můžete se bavit pozorováním místních surfařů. Ti tu totiž předvádějí skvělé triky. No a protože jsou celí dredatí a trenky mají barevnější než opeření papouška Ary, pohltí vás karibská atmosféra dřív, než řekněte Joint. Až do podvečerních paprsků jsme se tu vydrželi dívat na obzor Karibiku. Věděli jsme, že pokud nebude zítra krásně, je tohle naše poslední šance užít si plážovou sezónu.

Nedaleko Puerto Viejo na vás čeká nádherná Playa Cocles

Ostrov, kolem nějž se občas prohání ti odvážnější ze surfařů na Playa Cocles

Místo surfu si můžete půjčit boogie a blbnout ve vlnách vleže

Obří vlny na pláži Playa Cocles jsou skvělým způsobem, jak se nechat přibít do písečného dna a cestou ztratit smysl pro orientaci

Veselý a se surfem v ruce, takový je na Playa Cocles každý druhý

Sbohem, Kostariko…

Večer jsme na rozloučenou s vibrující kulturou Puerto Vieja zašli na večeři do podniku Lazy Mon. Hrála tu živá rasta kapela, seděli jsme u stolku zabořeného do písku, kolem pobíhal loudící pes a my popíjeli koktejly. Na místo se tu po setmění stála fronta. Když už jsme měli koktejlů plnou hlavu, zvedli jsme se k odchodu. Přistoupil ke mně jakýsi chlapík, tak jsem mu nabídl židli v domění, že čeká na svou příležitost chopit se volného stolu. Slušně odmítl a nabídl mi, jestli nechceme špeka. Také jsem zdvořile odmítl a zcela ztrhaní jsme se vrátili do našeho ultra levného hotýlku Lika.

Playa Cocles – Na surfu tu umí prostě každý

Puerto Viejo – Plavčíci na Playa Cocles

Druhý den nás počasí mile překvapilo, a tak jsme nestálé ranní paprsky slunce rychle jeli oslavit na oblíbenou Playa Cocles. Opět tu řádili surfaři a my dováděli v obřích vlnách. Pak jsme navštívili ještě mrňavou pláž Playa Uva. Jenže zase začalo pršet. Napůl zklamaní, že poslední den počasí nevydrželo, napůl šťastní, že jsme vůbec měli šanci ještě skočit do Karibiku, jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili kolem pobřeží zpátky do vnitrozemí směrem k San José a Alajuele. Cestou se ještě na chvíli udělalo pěkně, tak jsme se stavili na pláži v NP Cahuita. Příliv nám tu málem ukradl ručníky, museli jsme svést bitvu s mývalem o naše území a kvůli obřím vlnám tu místní plavčík vyháněl lidi z hlubších vod.

Poslední večerní vlny na Playa Cocles

První prosincový den v Karibiku a jedna z posledních plážových fotek z naší cesty do Kostariky

Čas byl ale neúprosný. Nakonec jsme museli naposledy nastoupit s nohama od písku do auta a vyrazili jsme na 230 kilometrů dlouhou cestu do Alajuely. Tady jsme se opět ubytovali přes noc v hotelu Los Volcanes. Druhý den ráno jsme odjeli na letiště a odletěli zpět domů…