Jestli jsme si za poslední necelé dva roky života na Filipínách na něco zvykli, tak je to jistota, že i kdyby se v Česku sněžní čerti ženili, u nás bude vždycky alespoň 30 stupňů nad nulou. Je to příjemná jistota, člověk díky ní ušetří za teplé oblečení. Jenže teď jsme v národním parku Flinders Ranges na jihu Austrálie, je 6 hodin ráno a Ivetčiny modré rty s nosem přimrzlým ke spacáku mi zoufale napovídají, že jsme ohledně podnebí udělali přinejmenším drobnou chybu v odhadu. Pohyby ztuhlého robota se kymácíme ven ze stanu, sedáme do auta a mizíme pryč na sever. Teploměr ukazuje 2 stupně. Hrůza.
Dnes nás čeká 750 kilometrů z Flinders Ranges až do autokempu v Coober Pedy. Že to bude nuda? Si pište, že ne!
To nehorší i nejlepší ráno
Tahle první ranní půlhodina ve Flinders Ranges byla pravděpodobně ta nejhorší z celé Austrálie. Vše se ale mělo rychle změnit.
Kolem sedmé zastavujeme jen pár kilometrů od kempu na místě, které jsme si včera večer zamilovali. Je to místo s tím nejúžasnějším výhledem na masivy Flinders Ranges.
První teplé paprsky slunce si teprve hledají cestu skrz vymrzlou krajinu, ale ty nejvyšší vrcholky Flinders Ranges už se červenají do všech stran. Kolem nás prolétají papoušci kakadu a my snídáme křupky s mlékem. Pár metrů od nás prohopká skupinka klokanů. Z celé té kouzelné scény roztáváme. Chybí tu už jen Bambi se Sněhurkou.
To nejhorší ráno se během pár minut proměnilo v to možná nejlepší. Taková vzpruha se hodí. Teď nás totiž čeká 750 kilometrů nekonečné cesty do Coober Pedy.
Vítejte na našem nejoblíbenějším snídaňovém místě na světě
Ještě chvilku a slunko rozzáří Flinders Ranges naplno…
A nejsme tu sami! 🙂
Nikdo nikde, horké kafe už se dělá…
Ranní zátiší u Flinders Ranges. Před námi je 750 kilometrů, tak je z té scény třeba nabrat co nejvíce síly.
Po kruté zimě přichází obleva…
Fialový trávník a rozloučení s Flinders Ranges. Teď hurá do outbacku!
Nekonečná Stuart Hwy a solná jezera
Po pohádkové snídani se vydáváme do Puerto Augusta. Je to poslední větší město, kde se dají nakoupit zásoby. Pak už jedině v Alice Springs, což je daleko v hloubi rudého středu Austrálie. Tankujeme, obědváme v Hungry Jack’s a pak konečně vyjíždíme na slavnou Stuart Hwy.
Dálnice kopíruje trasu skotského dobrodruha Johna McDoualla Stuarta, který jako první běloch úspěšně překonal Austrálii z jihu na sever. Silnice je delší než týden před výplatou a rovnější než páteř Mirka Dušína. Když se po sto kilometrech objeví první zatáčka, křičíme vzrušením jako na horské dráze.
Dlouhá a rovná. Vítejte na Stuart Hwy.
Hlavně opatrně! 🙂
Krajina kolem silnice se sice postupně proměňuje, ale pár vlastností jí zůstavá – je drsná, neobydlená a čím dál více rudá. Může se zdát, že je v ní méně života než na večírku matfyzáků. Ve skutečnosti se v ní ale ukrývají podivuhodní tvorové, kteří se plně přizpůsobili nehostinnému prostředí a kontaktu s lidmi se spíše vyhýbají. Opět, podobně jako na večírku Matfyzáků 🙂
Drtivou většinu času za volantem řešíme jen dvě věci. Jednak jsou to road trainy, tedy tahače se 3 až 4 nákladními přívěsy. Když se jeden takový rozhodneme předjet, je třeba se na to alespoň třicet minut mentálně připravovat, případně modlit. Návěsy místy létají sem a tam téměř o půl metru a poryvy větru dělají z předjíždění téhle obludy natáčení akčního filmu. Ta druhá věc, kterou řešíte zbytek cesty, je otázka, zda jsou ty mlhavé zámky v dálce na horizontu skutečné nebo už vám hrabe a měli byste na chvíli zastavit.
Zastávek je kolem Stuart Hwy naštěstí hodně. Jelikož každý rok na téhle silnici zahynou desítky unavených řidičů, snaží se úřady všemožně tuto statistiku snížit. A tak neustále míjíte značky s výstrahou typu “Neodpočineš si, zemřeš!”, “Únava zabíjí” nebo “Další zastávka za 60 km. Doraž tam živý.” Některé zastávky jsou čistě praktické a nudné, jiné vás zavedou na pěknou vyhlídku nebo někam, kde se můžete projít.
Třeba na solné jezero…
Je libo předjet tuhle potvůrku?
Výhledy z bezpečnostních zastávek jsou někdy úchvatné…
Solné jezero Hart lake
Jelikož nemáme čtyřkolku, musíme se držet pouze Stuart Hwy a nemůžeme jet po dlouhé nezpevněné písečné cestě Oodnadata road, která by nás zavedla až k bájnému solnému jezeru Lake Eyre. A tak máme obrovskou radost, když po zhruba 380ti kilometrech jedna ze zastávek podél Stuart Hwy jako by tomuto místu z oka vypadla.
Jezero lake Hart se rozprostírá široko daleko a tvoří ho jedna velká bílá slaná placka. Abychom věděli, že vám nekecáme, olízli jsme ho.
Máme navíc obrovské štěstí, protože zrovna kolem projíždí dlouhatánský nákladní vlak po železnici Ghan railway, která stejně jako Stuart Hwy spojuje jižní a severní pobřeží Austrálie.
Užíváme si tuhle zastávku naplno, na celých 750 kilometrech mezi Flinders Ranges a Coober Pedy je to jediné opravdu zajímavé místo. A tak tu běháme, skáčeme, děláme vleže andělíčky, fotíme se, odháníme mouchy a tu a tam si lízneme slaného dna.
Do Coober Pedy nám zbývá ještě 330 kilometrů, a tak se vracíme zpět do svištícího stroje.
Rudá země, bílé jezero, modrá obloha. Nekonečná australská duha.
Ghan railway – železnice, která spojuje jižní a severní cíp Austrálie
Je to rovné, je to bílé a nekonečné – co je to?
Moc pohodlné Lake Hart není, ale toho prostoru na rozvalování…
Vtipné Glendambo
Znovu však stavíme už po 75ti kilometrech. Zničehonic se před námi uprostřed vyprahlé mrtvé krajiny vynořuje vesnička Glendambo. Je to pro nás záchrana – jednak tankujeme plnou nádrž, protože příštích 250 km nebude možnost, a jednak je to první místo, kde si můžeme koupit kšiltovky se síťkou proti mouchám.
Pokud jste si někdy při pikniku u rybníka postěžovali, jak jsou ty mouchy otravné, když vám hned DVĚ létají kolem chleba s pomazánkou, pak nevíte, čeho jsou mouchy schopné. V Austrálii se mouchy taky jako mnoho jiných tvorů přemnožily a když zjistily, že na většině kontinentu není na co sednout, vydaly se všechny k alespoň trochu obydlené Stuart Hwy. Jakmile opustíte auto, pokryje vás mrak NESKUTEČNĚ otravných much, které z nějakého úchylného důvodu mají potřebu prozkoumat zblízka vaše oči, nos, uši i pusu. Zavolat na svou milou = den otevřených dveří pro mouchy.
Že je tady much opravdu hodně dokazuje i nejslavnější monument Glendamba – cedule s počty obyvatel: 30 lidí, 22 500 ovcí a 2 000 000 much (přibližně).
Natankovali jsme, koupili čapky, utekli mouchám do auta, zabouchli dveře, svedli dvouminutový šermířský souboj s těmi, co stihly vniknout za námi, a nakonec se vydali na poslední úsek dnešní cesty. Před námi už je jen Coober Pedy.
Glendambo. Málo lidí, dost ovcí, příliš mnoho much.
Mrtvé město
Posledních 250 kilometrů uběhlo rychle. Bodejť by ne, když má tento úsek asi dvě mírné zatáčky a místo nohy by člověk na plyn mohl položit cihlu a v klidu si číst. Nebo si schrupnout, že jo Ivetko.
Příjezd do Coober Pedy nás však dokonale probral. Nejprve se kolem nás začaly objevovat podivné rudo ornažovo bílé krtince, pak těžké zrezivělé důlní mašiny a nakonec se před námi zjevila velká cedule se svítícím nápisem “Vítejte v Coober Pedy. Nenechávejte auto opuštěné, nezamčené a vůbec pozor na svoje věci”. Tohle jsme nečekali.
Pomalu vjíždíme do města, kde se snad zastavil čas. Rozžhavené ulice zejí prázdnotou. Jen tu a tam se nejistým krokem potácejí podivně tvarované postavy. Prázdné oči mžourají netečně po okolí a projíždějící auto vyvolá jen mírné pnutí v ochablých svalech. Trochu zabručí, neznatelně natáhnou dlouhé povislé ruce, ale pak je zase spustí a pokračují v cestě odnikud nikam.
Je mi to úplně jasné. “Je to tady. Zombie apokalypsa. Všechny ty filmy a seriály se mi konečně vyplatí, budu vědět jak na ně a jak tě ochránit. Musíme sehnat lopatu a mířit do hlavy,” vysvětluju vzrušeně Ivetce. Ta se na mě pohoršeně podívá a uvede omyl na správnou míru.
“To jsou Aboridžinci, ty troubo.”
Že by potíže s krtky? Ale kdeže, to jsou opálová políčka!
Buďte vítáni! Tohle je Coober Pedy. Lidi jsou jinde.
Dobrou noc, Coober Pedy
Pokud jste si Aboridžince po zhlédnutí filmu Austrálie představovali jako roztomilé klučíky se slepenými vlasy nebo vševědoucí moudré starce s lukem a šípem, realita vás možná trochu zklame. Ve městech jako je Coober Pedy Aboridžinci podlehli civilizačním chorobám, které do příjezdu bělochů neznali. Teď jich hodně čmuchá benzin (zjevují se jim pak dávné příběhy jejich kultury), trpí chudobou a jejími vedlejšími účinky. Jejich výrazné drsné rysy ve tváři, zvláštní tělesná stavba a život v těžkých podmínkách jim propůjčují poměrně děsivý první dojem.
Samozřejmě jsou to lidé jako kteříkoli jiní, a tak existují ve všech variantách – zlí, dobří, poctiví i nepoctiví… Někteří se věnují umění, do kterého promítají svou jedinečnou kulturu, tak bohatou na příběhy předávané po generace. Jiní se snaží protlouci se životem, kde stojí na konci spektra všech sociálních tříd. Kvůli některým se v městečku Coober Pedy rozhodli nově příchozí varovat velkou cedulí. Buď jak buď, my za celou dobu neměli s místními problém (až na jeden případ, kdy si Ivetka myslela, že po nás jdou a donutila mě… no ale o tom si povíme až jindy).
Západ slunce v opálovém městečku Coober Pedy
Západ slunce v opálovém městečku Coober Pedy
Camping v Coober Pedy. K jednochodové večeři se dnes podává konzerva a lá chilli
Den se nachýlil ke konci a my zaparkovali v autokempu, postavili svůj střešní příbytek, rozdělali plechovky s omáčkou a masem a povídali si o tom, jaké asi ještě Coober Pedy bude, až se ho zítra vydáme lépe prozkoumat.
To jsme ještě netušili, že se omylem připleteme mezi sektu podivínů, šáhneme si na jeden z nejdražších kamenů na světě, dostaneme se do zajetí bláznivé ženy s partou klokanů a spatříme jedno z nejúchvatnějších míst celé naší cesty.
Ale o tom až v dalším článku 🙂
No Comments