Kostarika, den 5. – Mlžný prales Monteverde

S některými místy se člověk loučí jen velmi těžko. Přirostou k srdci, ani nevíte jak. La Fortuna je přesně takové místo. Po dvou dnech strávených v malebném městečku a dobrodružstvím nasáklém okolí jsme se ocitli připoutaní v autě a smutně jsme skrz okýnko koukali na náš hotel, který jsme se právě chystali opustit. „Já nechci pryč, tady to bylo beztak nejlepší,“ zakňourala Ivetka. V hlavě se mi vybavily vzpomínky na to, jak málem s koněm zahučela do propasti, jak jsme si dvakrát zapomněli vzít pití na dlouhou túru nebo jak jsem se Ivetce v lázních Paradise vysmrkal do kalhotek. „To nevíš, třeba to bude v Santa Eleně ještě o něco lepší,“ pověděl jsem jí s pobaveným úsměvem na tváři a pomalu rozjel naše Daihatsu Bego směrem k dalšímu dobrodružství. To jsem ještě nevěděl, že nás opravdu čeká den plný extrémních zážitků…

Pátý den naší výpravy do Kostariky jsme se přemístili z La Fortuny do Santa Eleny poblíž mlžného pralesu Monteverde.

Když se podíváte na mapu, můžete si La Fortunu spojit se Santa Elenou vzdušnou čarou ne delší než 30 kilometrů. Žádná cesta se však kolem takové čáry bohužel neline. Jediná možnost byla vydat se kolem jezera Arenal po téměř 180 kilometrů dlouhé silnici, před kterou nás navíc předchozí den průvodci Oscar a Mario během výletu k vodopádu La Fortuna varovali, že je místy poněkud nesjízdná. Rozhodli jsme se však držet našeho plánu a drsnou cestu zdolat za každou cenu. První desíky kilometrů se navíc zdálo, že žádný problém nehrozí. Silnice byla zpevněná a klikatými zákrutami nás vedla kolem rozlehlého jezera.

Při pohledu na jezero Arenal jsme měli chvílemi pocit, že jsme v jihočeské kotlině u Lipna.

Silnice do Santa Eleny byla zpočátku milosrdná.

Cesta byla tak pohodová, že Ivetku uspala a já stačil pořídit pár videí dokumentující přírodou obklopenou silničku lemující břeh Arenalu. Na chvilku jsme se pak zastavili na místě, odkud byl krásný výhled do okolí a kde postávalo pár stánkařů nabízejících nejrůznější náramky, vyřezávané masky a další suvenýry. S jedním z chlapíků jsem se dal do řeči a zjistil jsem od něj, že tudy prý příliš mnoho Čechů nejezdí – za poslední tři měsíce jen jeden autobus s větší skupinou.

Příroda kolem cesty se neustále měnila, ale každá její tvář stála za pohled.

Po 150-ti kilometrech se cesta pomalu začala měnit v drsnější šotolinu, po které už se to příliš nedalo hnát. Začínalo mi docházet, proč nám GPSka tvrdí, že posledních 30 kilometrů zdoláme nejdřív až za 2 hodiny. Šotolina totiž zvolna přešla v nefalšovaný tankodrom plný výmolů a děr, při kterých se naše auto nahýbalo do nemožných úhlů. Jedinými známkami civilizace byli pastevci ženoucí svá stáda krav či školáci v uniformách hrající fotbal na školním hřišti s brankami tvořenými z palem. Párkrát jsme se minuli s dalšími turisty ve vypůjčených vozech. Smáli jsme se na sebe navzájem tomu, jak tragikomická je jízda po brutální cestě, kterou pak jeden z průvodců v Manuel Antoniu nazval příznačně kostarickým národním masážním programem.

Školáci v uniformách hrají na hřišti fotbal s improvizovanými brankami z palem.

Při jednom takovém setkání s dalším autem nám však úsměv na tvářích zatuhnul. Protijedoucí řidič stříbrného Nissana si to totiž nesmlouvavě šinul prostředkem silnice, což mě v zatáčce dohnalo až na samotný okraj cesty, kde se naneštěstí kdysi utrhla krajnice. Na malý okamžik se tak vyděšené Ivetce naskytl pohled do propasti zející pod námi. Kola už nám začala sklouzávat po hraně silnice. To Ivetku přimělo přesunout se téměř až na řadící páku, načež vyhrocenou situaci okomentovala řadou reklamací k mému řidičskému umu. Hájil jsem se nadávkami na bezohledného troubu v Nissanu. Po chvilce jsme se však dobrodružnému zážitku začali smát, a tak jsme vesele pokračovali vstříc vesničce Santa Elena, ležící na okraji původního nezkaženého pralesa.

Pár kilometrů před cílem jsme se zastavili v bezejmenné vísce, kde se nalézala kancelář nabízející různé výlety v Santa Eleně. Přivítal nás zde starší fousatý pán, který nápadně připomínal milionářského zakladatele Jurského parku. Nechali jsme si od něj ukázat všechny možnosti a na konec jsme si vybrali celý balíček výletů zahrnující ziplining přímo v pralese Monteverde, noční trek parkem a ranní procházku po zavěšených mostech. Zjistili jsme, že v Santa Eleně operuje celá řada společností nabízející extrémní zážitky v okolí, ale pouze Selvatura získala od vlády povolení provozovat své atrakce přímo v primárním pralese Monteverde. Proto jsme s výběrem příliš neváhali. Na cestu jsme ještě dostali mapku celé oblasti a instrukce jak se dostat k hotelu, který jsme si předem vyhlédli.

Některé díry na cestě člověk aby pomalu zdolal jen s horolezeckým vybavením…

Po 180-ti kilometrech jsme konečně dorazili do Santa Eleny. Oproti La Fortuně bylo na první pohled znát, že to tu o poznání více žije. Po rozbitých silnicích se producírovali turisté, kolem se míhala zablácená terénní auta a ulice byly lemované cestovkami, krámky a restauracemi. Po chvilce bloudění jsme dorazili k našemu hotelu Camino Verde. Jaké bylo naše překvapení, když nás při vstupu uvítal postarší pár Američanů, které jsme potkali předchozí den v La Fortuně. To jsme ještě netušili, že to není zdaleka naposledy, co se s těmito vysmátými Amíky na své cestě po Kostarice potkáváme. Pohodový recepční nám ještě ukázal letáček lákající na canyoning – tedy slaňování vodopádů. Když se Ivetka trochu nedůvěřivě zeptala, zda je to bezpečné, dostalo se nám všeříkající odpovědi. „No blood, no fun, my friends,“ uculoval se recepční a strčil nám letáček do tašky. Stačil mi jediný pohled na Ivetčin nesmělý úsměv a bylo mi jasné, že tahle sranda se do našeho programu v Santa Eleně nemá příliš valnou šanci propracovat.

V této malé vísce jsme našli kancelář s nabídkou dobrodružných výprav v Monteverde.

Po dlouhé cestě nám pořádně vyhládlo, a tak jsme vyrazili do města ukořistit nějaký oběd. Do oka nám padla restaurace Treehouse, která se pyšní titulem „Jedna z 10-ti nejbizarnějších restaurací světa“. A co bylo na tomto místě tak zvláštního? Restaurace byla doslova na stromě. Po točitých schůdkách jsme se vyšplhali do koruny mohutného fíkovníku, jehož větve se proplétaly mezi stoly a nad hlavami vyjevených návštěvníků. Z větví visely lampy s dřevěnými stínítky a po place vesele pobíhali čiperní číšníci. Dali jsme si quesadillu se sytě zbarvenými ovocnými koktejly a užívali si zasloužený odpočinek.

Koktejly ve stromové restauraci Treehouse byly osvěžující a lahodné.

Ziplining v Monteverde

Přibližně v půl druhé jsme vyrazili minibusem do necelých 5 kilometrů vzdáleného parku Selvatura, kde na nás čekala pralesní výprava se zipliningem. U vstupu do parku se nalézá obchůdek se skvělými suvenýry, které by nám však pořádně provětraly kapsy. Raději jsme tedy se zavřenýma očima prošli mezi lákavými regály a zamířili k místnosti, kde nám mladí průvodci dali výbavu na ziplining – helmu, ochranné rukavice a postroj s jistícími lany, kladkou a karabinami. Oproti La Fortuně se s námi nikdo příliš nevybavoval, všechno tu zjevně fungovalo jako na běžícím pásu. Poprvé jsme vlastně šli na výlet s větším počtem dalších turistů. Uzoučkou stezkou jsme se vydali vzhůru k prvnímu stanovišti. Po krátké instruktáži jsme nasadili kladku na první visuté lano, posadili se zavěšení za jistící provaz, položili ruku s brzdicí rukavicí na lano, natáhli nohy před sebe a už jsme svištěli 50-ti kilometrovou rychlostí nad hustým porostem mlžného pralesa Monteverde. A když říkám mlžný prales, myslím skutečně mlžný – konec lana se ztrácel v dálce, široko daleko bylo vidět jen pralesní flóru a člověka by ani nepřekvapilo, kdyby se ze zeleného oceánu vynořil dlouhý krk brachiosaura z dob dávno minulých.

Takový pohled se nám naskytl před každým sjezdem na zipliningu v Monteverde.

Párkrát jsem se pokusil jízdu natočit na video přes telefon, ale pokaždé se mi v brašně od foťáku sesul do kapsy, takže z toho nic nebylo. Naštěstí s námi jel najatý fotograf, takže jsme si pak nechali vypálit alespoň fotky na DVD za 16 USD. Celkem jsme zdolali 15 zip line. Asi nejlepší byla ta úplně nejdelší (celý kilometr), na které jsme mohli jet s Ivetkou spolu. Ivetka seděla vpředu, držela mě za nohy a společně jsme v tichém úžasu svištěli nad mlhavým oparem pralesního světa. Nakonec jsme se neudrželi a začali křičet nadšením něco o těch kravách a hustotě. Podobně stejný zážitek pro nás byla zastávka na jedné z platforem, kde jsme museli čekat. Nevěděli jsme na co přesně čekáme, a tak jsme nedočkavě postávali v lehkém deštíku. Najednou tajemné ticho prořízlo zběsilé hulákání plné vzteku a agrese. Všichni se začali otáčet s hrůzou v očích. Zvuk, který nás najednou obklopil, rozhodně nebyl lidský a nikdo v tu chvíli netoužil potkat se s jeho autorem. „What the fuck is this?“ dožadoval se objasnění situace nervózní Angličan. Mladý kostarický průvodce se usmíval a užíval si pohled na vyděšené turisty. „To jsou Howlerovy opice, jsou asi 2 kilometry daleko. Takhle si ohraničují své teritorium. Ačkoli nadělají strašný kravál, jsou docela malé.“

Fotky během jízd pro nás pořizoval fotograf společnosti Selvatura.

Ve srovnání se zipliningem v La Fortuně je výlet se Selvaturou trochu méně zábavný – průvodci se s nikým příliš nebaví, stezky mezi nástupišti jsou pořádně dlouhé, hodně strmé a běhá se po nich v šíleném tempu. Lana jsou kratší a v menší výšce. Na druhou stranu prostředí mlžného pralesa z jízdy dělá neskutečné dobrodružství – kapky tropického deště se odrážejí od velkých listů pralesních rostlin, mlha halí vše do tajemného hávu a při pohledu na lano ztrácející se kdesi v bílém oparu se tají dech. Co jsme však nečekali a co v La Fortuně neměli, bylo překvapení na závěr výletu – tzv. Tarzaní skok. S vytřeštěnýma očima jsme civěli vzhůru na železnou konstrukci tyčící se do výšky asi 16-ti metrů. S klepajícíma se rukama jsme se vydrápali až nahoru. Pobavený průvodce nám uvázal jakési lano za pás. Když jsem se podíval, kde končí lano na druhé straně, začala se mi do dušičky loudit panika. Průvodce na nic nečekal, otevřel malá vrátka přede mnou a nekompromisně odpočítal 3 vteřiny.

Ivetka sjížděla zipliny profesionálním způsobem.

Udělal jsem krok do prázdna. Všechna tíha světa se mi narvala do žaludku. A pak málem do kalhot. Když jsem překonal první půlku skoku a začal se řitit nebezpečně rychle kamsi do vesmíru, spustil jsem takový ryk, že i 10 kilometrů vzdálený kápo howlerových opiček uznale pokýval hlavou a navždy se svou tlupou opustil mlžný prales Monteverde. Lano se zhouplo na druhou stranu a já se s otevřenou hubou o průměru pravé italské pizzy začal blížit k Ivetce stojící na železné konstrukci. Taková zrada. Zatímco já se zuby nechty snažil udržet trenky v suchu, Ivetka se lámala smíchy v pase. S každým dalším zhoupnutím jsem se postupně nabýval zpět vědomí a užíval si pořádnou dávku adrenalinu rozlitou po celém těle. Nakonec se lano dohoupalo a já s přiblbým úsměvem Hany Zagorové slezl mezi ostatní vyklepané účastníky zájezdu.

Tarzanův skok je prostě extrém.

Na řadě byla Ivetka. Poté, co jsem během jednoho zhoupnutí zahlédl její pobavený výraz, jsem si mnul ruce v toužebném očekávání jejího jeku. Ivetka se však s ničím nepárala a do prázdnoty pod sebou se vrhla jako zkušený sebevrah. Ani její odvaha jí však nezabránila v pronikavém jekotu, který místy přecházel v ultrazvuk. Zatímco Angličanovi vedle mě praskaly ledvinové kameny, Ivetčina rozmazaná tvář se měnila z nadšené na vyděšenou a naopak. Když nakonec slézala z lana, úsměv na její tváři se rozjel od ucha k uchu. „Já bych na to šla ještě!“ zvolala s očima plnýma vzrušení. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Srdce mi ještě stále tlouklo jako když Superman klepe řízky.

Chvíle mezi výlety jsme v Santa Eleně trávili hotelu Camino Verde, kde jsme za noc nechali 40 USD.

Noční procházka pralesem

Cestou zpět do hotelu se tep mého srdce pomalu vrátil do normálu. Naopak Ivetka začala být nervózní. Večer jsme se totiž měli vypravit na noční průzkumnou misi v pralese. Přijel pro nás jakýsi nepříliš důveryhodně vypadající chlapík v ošuntělém autě a zavezl nás hluboko do pralesa. Po chvilce to Ivetka nevydržela a začala mě přemlouvat, abychom z auta utekli, že nás určitě veze někam okrást, znásilnit a hodit hladovým lenochodům. Po pár kilometrech jsme naštěstí přecijen zastavili u osvětlené chaty, kde nás přivítal naopak velmi milý průvodce. Nabídl nám kafe a sušenky a nechal nás vybrat si baterku. Ačkoli jsem pečlivě jednotlivé modely otestoval, nakonec jsem si vybral nejhorší možnou variantu. Ze začátku mi baterka totiž svítila obstojně, po pár krocích do tmy se však energie jaksi vytratila a já si mohl posvítit leda tak na Ivetčina záda.

Klacík nebo strašilka? I takové tvory jsme potkali během noční výpravy v pralese Monteverde.

Tarantuleee!

Ivetka stále velmi těžce nesla skutečnost, že jsme v naprosté tmě vydáni napospas divočině mlžného pralesa. Byla si naprosto jistá, že každý druhý klacek na zemi je ve skutečnosti korálovka. Já zatím dost obdivoval výkon průvodce, který v neprostupné tmě dokázal odhalit i toho nejmenšího živočicha. Tu jsme narazili na pavouka, tu na pakobylku. Kdesi v korunách stromů odhalil i pár lenochodů. Nejděsivější bylo asi setkání s tarantulí, jejíž chlupaté a nezdravě zbarvené nožky vykukovaly z temné díry na okraji cesty. Podobně nepříjemná byla zastávka pod obrovským kmenem padlého stromu, v jehož prohnilých útrobách se pár centimetrů od našich hlav vznášely husté pavoučí sítě plné úlovků hladových predátorů. Túra nás během hodiny provedla hustým porostem docela velké části pralesa. Nakonec jsme vylezli kdesi u nějakého stavení, kam za chvíli dorazil náš řidič. Rozloučili jsme se s Jorgem a naprosto vysílení se po drncavé cestě minibusem svalili v hotelu do postele a usnuli.

Na jeden den těch zážitků bylo zase až až…

Pokoj v hotelu Camino Verde je prťavý, celý dřevěný, ale zcela dostačující.