Kostarika, den 10. – Raftování a NP Manuel Antonio

Jedenáctého dne jsme se probudili ve vesničce Montezuma na pobřeží Tichého oceánu. Čekalo nás 200 kilometrů, které bylo třeba překonat autem a trajektem, abychom se dostali do našeho dalšího cíle – Manuel Antonia, městečka ležícího poblíž oblíbeného národního parku na pobřeží.

První den jsme ujeli 200 kilometrů z Montezumy do Manuel Antonia. Druhý den jsme auto nechali odpočívat.

Cesta do NP Manuel Antonio

Poté, co jsme si úspěšně prodloužili dobu vypůjčení našeho auta a rozloučili se s recepční v hotelu, jsme ujeli asi 40 kilometrů do přístavu Paquera. Tady jsme čekali na trajekt do Puntarenas. Čekání jsme si zpestřili tím, že jsem Ivetku omylem celou zlil Coca Colou. Moc nadšená z toho nebyla. Když trajekt konečně dorazil, vjel jsem autem do parného a dusnem naplněného podpalubí a vyběhl zpět na vzduch. V 11 hodin se brána trajektu uzavřela, lodní šrouby se rozjely na plné otáčky a my si užívali hodinový přejezd přes záliv Nicoya.

V přístavu Paquera jsme se nalodili na trajekt do Puntarenas.

Zbylých 160 kilometrů jsme jeli podél pobřeží a zastavili se pouze na krátký oběd v jednom z občerstvení u cesty. Když jsme konečně dorazili do Manuel Antonia, vznášely se nám nad hlavami tmavé mraky věštící blížící se bouřku. Chvíli nám trvalo, než jsme našli hotel, který by nebyl drahý a zároveň plný. Zakotvili jsme v krásném komplexu bungalovů Villa Nicolas (55 USD za noc) ukrytým mezi palmami, v jejichž korunách vřeštěly rozdováděné opice. S nadějí v očích jsme vyhlíželi také lenochody, protože podél silnice se to hemží značkami upozorňujícím na to, že řidiči by měli jet pomalu, aby některého z nich nepřejeli. V recepci jsme si objednali na další 2 dny výlet na raft a do NP Manuel Antonio.

Cestu trajektem nám zdobily malé ostrůvky kolem pobřeží Pacifiku.

Abychom si ještě užili zbytek dne, vyrazili jsme autem k pláži a prozkoumali okolí národního parku. To už se však z nebe začaly snášet první kapky, které se během chvíle změnily v pravou smršť. S deštníky prohybajícími se pod náporem studeného vichru jsme ještě chvíli vydrželi obdivovat skalní útesy dotvářející apokalyptickou scénu rozbouřeného Pacifiku. Nakonec jsme však výlet vzdali a vydali se zpět do našeho bungalovu plného mravenců a těžkého dusna.

Procházka po pláži v Manuel Antonio byla trochu mokřejší, než bychom si přáli.

Raftování na Rio Naranjo

Druhý den ráno se zdálo, že se počasí umoudřilo, a tak jsme si užili trochu sluníčka na pláži. Pozorovali jsme odvážlivce létající na parasailingovém křídle taženém motorovou lodí, turisty učící se surfovat a odpočívali na lehátku pod slunečníkem. Po obědě nás však čekalo vlastní dobrodružství.

Každou chvíli bez deště je třeba využít naplno 🙂

Usměvavý průvodce z agentury Iguana Tours nás naložil do minivanu a odvezl do základního tábora. Tady jsme vyfasovali pádla, helmy, vesty a rafty a už jsme ujížděli po panamerické dálnici č. 1, která vede z Aljašky až do Jižní Ameriky. Společně s námi ještě cestovala parta Holanďanů a kanadsko asijský pár. Během cesty k divoké řece Naranjo jsme si vyslechli spoustu zajímavostí o životě místních.

Mušlí je na pláži v Manuel Antonio poskrovnu, ale Ivetka vždycky nějaké najde…

Věděli jste například, že Kostaričané už raději pracují pouze v turismu a dalších službách? Tu těžší a nepříjemnější práci přenechávají sousedům z Nikaragui, kteří mají doma problém práci sehnat a tady jsou navíc lépe placeni. Musejí však snášet těžké podmínky práce na palmových plantážích, kde je vysoké riziko pokousání jedovatými hady. Často se taky stane, že jsou zraněni plody, které shazují z palem dlouhou tyčí s hákem na konci. Když se jim však podaří překonat nástrahy práce v Kostarice, mohou si dovolit přestěhovat do této bohatší země i zbytek své rodiny.

Naše raftová výprava.

Po půl hodince cesty palmovými hájemi jsme dorazili k hučící řece Naranjo. shodili jsme rafty ze střechy a rozdělili se do týmů po čtyřech s průvodcem. K naší posádce se přidal mladý Kanaďan se svou asijskou přítelkyní. Kanadský chlapík byl trochu znepokojený. Moc se mu totiž nezdálo, že součástí výpravy, která zahrnovala peřeje třetího a čtvrtého stupně, není jistící kajak, který by odchytával ztracené vybavení a posádku. Průvodce se ho pokusil uklidnit tím, že normálně samozřejmě jistící kajak mají, ale dnes zrovna nebyl k dispozici. To Kanaďana moc neuklidnilo. Částečně asi také proto, že jeho přítelkyně prý neumí plavat. Pohled na rozdivočelou hnědou řeku v ten moment dostal úplně nový rozměr.

Vše je připraveno, vzhůru do vln!

Když jsme si na suchu nacvičili povely jako „pádluj jako o život“, „schovejte se“ nebo „oh my god!“ pro situace, kdy se raft vymkne kontrole a dostane se do spáru vodního živlu, vyrazili jsme vstříc mokrému peklu. Tedy skoro. Nejdřív jsme ještě museli vyřešit krizovou situaci, když Ivetka objevila na svém místě obřího zeleného pavouka. Když však zjistil, že s námi nejede jistící kajak, utekl a my konečně odstartovali. Prvních pár metrů byla řeka milosrdná. Po chvíli na nás však začala dělat ramena a za dalších pár minut už jsme ztráceli kontrolu nad vlastními těly. Některé peřeje se prohnaly raftem ve snaze smést celou posádku. Průvodce střídal výkřiky radostného povzbuzování k pádlování s vyděšenými hesly „Oh my god!“, po kterém obvykle následovala rána vodní pěsti přímo do našich tváří, ve kterých se mísilo nadšení se strachem z vypadnutí z raftu. Přání Ivetčiných rodičů, abychom v Kostarice nepili místní vodu, vzalo za své prakticky při každé větší peřeji.

Vlastní video jsme sice nepořídili, ale našli jsme záznam ze stejného úseku řeky Naranjo.

Když jsme zvládli nejtěžší úsek řeky, byli jsme odměněni pohledem na hluboké pralesy obklupující řeku. Skvělý zážitek byl pro nás páreček tukanů, který se po přeletu nad naší posádkou usídlil na jedné z větví prastarého stromu. Při dojezdu po uklidněném a teď už širokém korytu řeky byl i prostor pro povídání s ostatními, protože dalších povelů už ani nebylo třeba. Kanaďan nám vyprávěl o tom, jak se svou neplavkyní sjíždí divoké řeky i doma v Kanadě. Když zjistil, že máme v Česku běžně 4 týdny dovolené, upřímně záviděl. V Kanadě prý mohou být rádi za 2 týdny, čemuž se Ivetka pobaveně vysmála.

Takto jsme naši raftovou výpravu zaznamenali v komiksové podobě.

Po dojezdu do cílového tábora jsme dostali sušenky, pití a lahodný šťavnatý ananas. Nakonec jsme zase naskákali do minivanu a domluvili se s Holanďany, že nám zašlou video zachycené na jejich GoPro kameru. Škoda, že na nás zapomněli. Našli jsme však na internetu jiné video ze stejného úseku řeky, který jsme sjeli i my.

Večer se deštivé počasí nechtělo udobřit, a tak jsme odpočívali v bungalovu, sledovali v televizi seriál Přátelé a těšili se na další den v Manuel Antoniu.