Kostarika, den 8. – Stovky kilometrů územím nikoho

Pokud jste někdy zatoužili po dobrodružné výpravě terénním autem do opuštěných hlubokých lesů Střední Ameriky protkaných říčkami a obydlených jen tvory z dob dávno minulých, sbalte se a vyražte do Kostariky. Půjčte si auto, zajeďte do Tamarinda, chvilku tam sbírejte síly. Pak naskočte do auta a vydejte se ná západní část poloostrova Nicoya do vesničky Montezuma. Zapomeňte na pohodlnou asfaltku. Ani nemyslete na nějaké značení. A už vůbec nepředpokládejte, že se budete mít koho zeptat na cestu. Budete souženi vedrem. Budete se brodit. Budete se bát. A neskutečně si to užijete.

Ujeli jsme více než 250 kilometrů z Tamarinda do Montezumy. Na Google Maps zobrazujeme tu normální cestu, která by měla 160 kilometrů. Kudy jsme ve skutečnosti bloudili, už asi nikdy nezjistíme 🙂

Jak jsme se ztratili a zase našli

Jako bych čekal, že tento den bude náročný. Ke snídani jsem si poručil vafle o velikosti mexického klobouku s morbidním nánosem šlehačky. Zatímco na mě Ivetka nevěřícně zírala, ládoval jsem se a představoval si, jaká bude dnešní cesta. Čekal nás zhruba 160-ti kilometrový přejezd přes poloostrov Nicoya do vesničky Montezuma. Opravdu nás nenapadlo, že cesta bude trvat 7 hodin. A opravdu jsme neměli tušení, co máme před sebou. Kilometrů jsme nakonec ujeli přibližně 250. A jak se nám to vlastně povedlo? Pečlivou analýzou fotek jsme sestavili naši cestu krok za krokem.

7.15 – Vyrážíme z Tamarinda posilněni snídaní. Myslíme si, že je před námi 160 kilometrů cesty, která by nám měla zabrat asi 4 hodiny.

8:30 – Začíná být úmorné vedro.

9:52 – První zastávka v opuštěné krajině. Zahlédli jsme nad našimi hlavami opičky pobíhající po drátech elektrického vedení. Celí natěšení vybíháme z auta a malé provazochodce fotíme jako o život.

9:53 – Na opičkách se nám něco nezdá. Jako by každá z nich za sebou něco tahala. Přitáhnu si jednu objektivem a zjišťuji, že to nejsou rumbakoule. Ivetka už se na opičky nechce dívat a jedeme dál.

10:06 – Poprvé narážíme na malou říčku, která si to šine rovnou přes cestu před námi. Brodění zabere jen asi 2 vteřiny, ale stejně jsme nadšení. Ptám se Ivetky, jestli si myslí, že takových míst bude na cestě víc. Ivetka si myslí, že ne.

10:37 – Brodíme poosmé.

10:50 – Cesta pod našimi koly se mění v tekuté bahno. Teplota neúprosně stoupá.

10:55 – Máme úžasnou možnost zahlédnout pásovce. Fotíme si ho ze všech stran, protože nám nemůže utéct. Je totiž mrtvý. Okusuje ho banda hladových supů.

11:22 – Míjíme opuštěná obydlí a zborcené ohrady. Dochází nám, že tady se v případě potřeby jen těžko dovoláme pomoci.

11:31 – Dorazili jsme k řece Bongo. Je ohromná, má na šířku nejméně 15 metrů. Valí se v ní hnědá zakalená voda, která s sebou nese kusy stromů. Určitě tam budou krokodýli.

11:32 – Zjišťujeme, že přes Bongo nevede most. Máme to přebrodit. Chvilku chodím okolo břehu a když si Ivetka málem vyklepe do čela ďůlek, vracím se do auta a jedeme hledat most.

11:45 – Našli jsme most.

11:47 – Řeku jsme díky mostu překonali, ale podle GPS jsme mimo jakoukoli cestu.

11:50 – Přejíždíme popatnácté bezejmennou říčku, která s každým dalším přejezdem nabírá na šířce a síle proudu. Vedro pomalu ale jistě vrcholí.

11:55 – Přes cestu nám přeběhl malý dinosaurus. Prý bazilišek.

12:00 – Po 30-tikilometrové zajížďce musíme opět otáčet. Cesta je zahrazená kopcem hlíny a zeminy. Nikdo tudy nejel celé roky. Ivetčina nervozita vrcholí.

12:21 – Dorazili jsme k největšímu brodu. Řeka má asi 10 metrů na šířku. Vyhrnu si kraťasy a jdu změřit hloubku. Jiná cesta už totiž není. Ivetce se můj nápad nelíbí, protože si je natuty jistá, že tam je krokodýl. Voda mi sahá kousek nad kolena. Vracím se a snažím se tvářit, jakože je všecko v pohodě.

12:23 – Rozjíždíme se a rozrážíme proud řeky. Volant cuká, ale auto jede dál. V půlce řečiště máme oči navrch hlavy. Nakonec se kola vynořují a řeku necháváme za sebou. Smějeme se jak pitomí.

12:31 – Poprvé po 4 hodinách vidíme lidi. Projíždíme malou vesničkou, kde se právě hraje zápas místní pralesní fotbalové ligy.

14:15 – Po 7 hodinách cesty se konečně vynořujeme u pobřeží ve vesničce Montezuma. Cesta nás fyzicky i psychicky zmohla, a tak se vydáváme najít restauraci, kde bychom si odpočinuli u dobrého jídla.

Jak jsme šli k vodopádům v Montezumě

Oběd jsme si dali v malé pizzerii přímo u pláže. Obsluha byla trochu líná, ale kdo by se jí v tom vedru divil. V Montezumě je vůbec tempo hodně volné. Nikdo se nikam nežene, nikdo v podstatě nic nedělá. Po ulicích se potulují dredatí chlápci a divoženky. Někteří z nich prodávají různé dřevěné korálky a další etno doplňky, jiní prostě stojí uprostřed ulice a žonglují s kuželkami.

Táááákhle unavení jsme byli…

Po obědě jsme se autem vydali do hotelu Mariposario, kde jedna noc vyjde na 50 USD. Pokoj má klimatizaci, televizi, měkkou postel – co víc si přát. K hotelu navíc patří i motýlárna. To dává smysl, protože Mariposario znamená v překladu motýlí zahrada. V recepci seděla celkem příjemná slečna, pochopitelně s dredy až na zem. Jelikož se nám i po drastické cestě nechtělo zůstat sedět v hotelu a čučet do zdi, rozhodli jsme se, že zajdeme k vodopádu, který by měl být někde poblíž. Zeptali jsme se se dredaté recepční, kudy se máme vydat a za jak dlouho tam asi dorazíme. Ukázala kamsi doprava nahoru a ujistila nás, že do 5 minut jsme na místě.

Mini plážička v Montezumě.

Po 30-ti minutách cesty šílenou džunglí bychom slečnu z recepce nejradši pověsili za dredy do průvanu. Vodopád nikde, žabky na Ivetčiných nohou pomalu slézaly z kůže. Cesta se změnila v metrové schody z kluzkého bláta, přerušené místy kořeny vyzývajícími k zakopnutí. A to ani nemluvím o tom, že jsme málem nikam nedošli, protože už po 50-ti metrech se nám přes cestu přeplazil asi dvoumetrový sytě zelený had. Dalo celkem práci Ivetku přesvědčit, že měl na zádech batoh s ručníkem a mířil na pláž.

Nakonec jsme přecijen k vodopádu dorazili. Úplně jinudy než těch 20 lidí, co si tu posedalo na kameny a zhypnotizovaně zírají do padající vodní masy. Sundal jsem svršky a plaval k vodopádu. Moc blízko mě však nepustil, proud vody byl silný a nekonečná sprška bodavých vodních jehliček nepříjemně padala do očí pokaždé, když jsem si chtěl ověřit, že se stále přibližuju správným směrem. Po chvilce jsem z vody vylezl a koukal s Ivetkou na šílence, který po kamenné stěně vylezl do výšky deseti metrů a skákal do hlubiny pod burácejícím vodopádem.

Cestou necestou k vodopádu Montezuma.

Cestu zpátky jsme zvolili podle ostatních návštěvníků vodopádu. Dovedla nás na konec vesničky. To nebyla dobrá zpráva. Z konce vesničky je to k hotelu sice sotva 2 kilometry, ale člověk musí zdolat převýšení 500 metrů. Nohy se nám po půl hodince výšlapu už motaly, když se kolem nás prohnala směrem dolů vysmátá recepční. „Good luck,“ popřála nám na cestu, když nás míjela. Tentokrát bychom jí dredy strčili do…

Cestou zpátky jsme narazili na malé přírodní lázně.

Absolutně vyčerpaní jsme se doplazili k hotelu. Místo dredařky byl teď v recepci fajn chlapík. Nalákal nás ještě k návštěvě motýlárny. Ivetce už se nechtělo, ale já byl docela zvědavý. Vzali jsme si na cestu plechovku koly, ale ani ta Ivetce nevykouzlila už na rtech úsměv. Během procházky motýlárnou jsme narazili převážně na velké modré motýly, které jsme viděli i v Monteverde. Na Ivetku už toho ale asi bylo za ten den moc, a tak si motýlky moc neužívala. Myslím, že jednoho i zašlápla. Tak jsme to zabalili a šli si konečně dopřát zasloužený spánek.

Hotel Mariposario v Montezumě.