Kostarika, den 7. – Tamarindo a surfování v Pacifiku

Toho rána jsme se probudili v Tamarindu. A bylo to úplně jiné ráno než všechna předchozí. Abyste pochopili, v čem bylo jiné, budete se muset zvednout a dojít do té skříňky či poličky, kde máte vystavenou mušli z Egypta, Maroka nebo kde jste ji to vlastně vylovili. Máte ji? Dobrý. Tak teď si ji, prosím pěkně, přiložte k uchu. Slyšíte to šumění v dálce? Už se vám vybavují vzpomínky na sluncem zalitou písečnou pláž a slanou vůni oceánu? Jen vyhopsnout z postele, rozběhnout se přes cestu oddělující hotelový pokoj od bílé linie splývající s modří oceánu a zabořit nohy do teplého objetí jemného písku. Usmíváte se? Není divu, my se usmívali také. Poprvé jsme se totiž v Kostarice probudili za uklidňujícího šumění Pacifiku. Tak honem z té postele!

Celý den jsme si užívali Tamarindo, plážové městečko u pobřeží Tichého oceánu.

Jak si nás Tamarindo udobřilo

Tamarindo si nás po včerejší frustrující honbě za volným hotelem snažilo udobřit. A nutno dodat, že na to šlo dost chytře. Hned jak jsme prošli branou hotelu, promnuli si zalepené oči a naposledy zívli, ocitli jsme se tváří v tvář svůdnému Pacifiku. Stále trochu uražení jsme se vydali směrem k restauraci ležící přímo u pláže. Jakmile jsme však usedli, ucítili vůni připravované slaniny a vajíček a znovu pohlédli do modrých očí oceánu, který na nás vlnkami mrkal sotva 10 metrů opodál, podlehli jsme a Tamarindu odpustili. Ba co víc, rozhodl jsem se v ten moment, že dneska vyzkoušíme něco, co jsme ještě nikdy předtím nevyzkoušeli. „Půjčíme si prkno. Budeme surfovat,“ odhalil jsem plán Ivetce. „Prosimtě, dyť na tom neumíme, ještě nás sežere žralok a co potom.“ Marná však snaha. Mé myšlenky se už dávno potulovaly okolo surfovacích prken vystavených u hotelové recepce.

Kdo by si Tamarindo nezamiloval, když se mu u snídaně naskytne takový pohled…

Celý natěšený jsem nastoupil před recepci a radostně sděloval pánovi za okýnkem, že jsem přišel pro jedno z jeho prkýnek, abych ho pořádně vyvenčil. „Ok, který chcete?“ To mě nenapadlo. Surfy tu byly dlouhé, krátké, tlusté i tenké. Chvilku jsem zadumaně přemýšlel. „Máte nějaký pro začátečníky?“ Ukázalo se, že pán z recepce rozumí jen slovu surf. Nějaká rada ohledně výběru nebyla tedy k ruce. „No tak mi dejte támhleto,“ ukázal jsem na docela krátké prkno s ostrou špičkou. „10 dolarů, příteli.“ A už jsem mazal za Ivetkou, která mezitím vybírala, které plavky budou nejvíce ladit k pacifické modré. „Ježiš, co to je za prkno?“ zeptala se nedůvěřivě. „No, takový kratší, aby se mi to líp ovládalo, víš“ vymyslel jsem si zdůvodnění svého výběru.

Ráno cestou na snídani byl Tichý oceán ještě klidný.

Jesti jste si mysleli, že jsme jako hned vyletěli na pláž a začali drandit na prkně, tak klídek. Nejsme žádní ťunťové, co si naivně myslí, že hopsnou na prkno a budou všechno hned umět. Samozřejmě jsme hodlali nejprve získat teoretické základy nutné k ovládnutí surfařského umění. Jenže kurz byl drahý. Nebo teda alespoň nám se těch 90 dolarů za něj dávat nechtělo. Tak jsme lehli na postel, naťukali heslo k wifi, spustili YouTube a vyhledali ověřený videonávod jak správně surfovat. Vybrali jsme si 5-ti minutovou instruktáž od nějakého mistra světa a guru surfování. Ukazoval to teda u sebe doma na nějaké fošně přehozené přes karimatku, ale používal všechny ty odborné pojmy jako backside a tak.

Čas jsou peníze, a tak jsme poslední dvě minuty videa proklikali a utíkali na pláž. Když jsem tak kráčel v sexy plážových kraťasech, na očích trendy sluneční brýle a pod rukou nesl to svoje děsně suprácký prkno, říkal jsem si, že dnešek musí být ten nejlepší den. Vždyť za chvíli už pocítím sílu vodní smrště zkrocenou pod nohama ovládajícíma stylové surfové prkno. Pohodil jsem věci na lehátko a šel na to…

Jeviště našeho surfovacího výkonu v Tamarindu

Jak jsem poprvé v životě surfoval

Během čtení následujících řádků si, prosím, pušťte tento hudební doprovod.

S pohledem upřeným na vlny lámající se o písečnou podlahu Pacifiku jsem odložil sluneční brýle, popadl prkno a pevným krokem vyrazil vstříc novému zážitku. Poslední metry už jsem utíkal. Konečně moje nohy začaly rozrážet i vodní plochu pokrývající třetinu planety Země. Lidé na pláži zpomalili a se zájmem sledovali můj výkon připomínající konkurz na hlavní roli v Pobřežní hlídce. Voda už mi sahala po kolena. Čas hodit prkno před sebe, skočit na něj a začít kraulovat k první macaté vlně. Prkno už letí. Lidé na pláži si sundavají své sluneční brýle. Já už letím. Lidé ve vodě přestávají hledat mušle. Ivetka na mě nikdy nebyla pyšnější. Všichni mě sledují. Dopadám na prkno.

A do pr..! Prkno je kluzké jako Vltava v lednu. Náhle se ocitám na jeho opačné straně, té co je pod vodou. Máchám rukama jako kačena ve vaně a prkno mi přejíždí přes udivený ksicht. Mizí ve vlně a tahá mě za nohu připevněnou bezpečnostním lankem. Totální propadák. Chvíli přemýšlím, jestli mám vůbec vystrkovat hlavu zpod hlubiny oceánu trapnosti. „Kdybych se utopil, bude to ještě trapnější.“ Nakonec se vynořuji a propichuji prkno ukřivděným pohledem. „Takhle kluzký to určitě bejt nemá, to snad někdo něčim namazal, nebo co,“ otáčím se na Ivetku. Ta mě však neslyší. Jak by taky mohla, když ji ohlušují salvy vlastního smíchu.

Tak tahle pláž už mě na surfu asi nikdy neuvidí 🙂

Už tu písničku můžete vypnout. Žádný úspěšný druhý pokus se nekonal. Prkno namazané nebylo, to moje břicho jsem si já sám napatlal opalovacím krémem. Všechny další pokusy, byť už podstatně méně razantní a odhodlané, skončily stejně. Teprve po půlhodině lachtaního převalování jsem si prknem setřel dostatek krému a našel rovnováhu. Dokonce jsem i krauloval vstříc vlnám. Dokonce jsem i zatlačil prkno pod sebe a vymrštil se ve snaze dopadnout nohama na surf a jet jako ďábel. Jenže všechno marné. Prkno, které jsem si půjčil, bylo pro profíky, prostě nejvyšší level. Suma sumárum jsem nepokořil jedinou vlnu.

Ale to nám vůbec nevadilo. Využili jsme s Ivetkou prkno jako matračku a dováděli s ním ve vodě jedna radost. Vydrželo nám to celé dopoledne, pak jsme ho s pobaveným výrazem na tváři vrátili na recepci. „Dobrý?“ zeptal se chlapík. „Tak určitě,“ odvětil jsem a udělal tím tečku za svou surfařskou kariérou. Možná se k ní jednou vrátím. Minimálně už budu vědět, že se nemám mazat opalovákem, učit na YouTubu a brát si malý prkno. Mimo jiné.

Plážování, popíjení koktejlů, prostě Tamarindo…

Jak jsme si užívali plážové pohody

Na oběd jsme si zašli do jedné z příjemných restaurací s venkovním posezením a výhledem na pláž. Ta se postupně čím dál více odhalovala, protože vrcholil odliv. Díky velmi pozvolnému profilu klesání písečného dna odliv posunul okraj oceánu o dobrých 100 metrů. Ivetka si objednala tradiční rýži s krevetami a já si na závěr ještě objednal dost luxusní koktejl podávaný v dutině obřího bambusového výhonku. Líbil se mi tolik, že jsme si ho s Ivetkou vystavili doma mezi ostatní poklady z našich výprav.

Krátký pohled očima kamery na pláž v Tamarindu.

Zbytek dne jsme strávili buď odpočinkem na pláži vyhřáté pražícím slunkem nebo skákáním ve velkých vlnách, které se marně snažily bojovat s vítěžným odlivem. Ačkoli jsme ještě mnohem větší vlny zažili později u Karibského pobřeží, přívaly vodní masy nadělaly Ivetce kupodivu dost starostí. Tak například jedna z větších vln ji spláchla a důkladně seznámila s písečným podložím. Když se po několikanásobném podvodním saltu s osmnácti vruty konečně znovu postavila na nohy, stačila jen vyprsknout část nalokaného Pacifiku a konstatovat, že „mi to vlítlo zrovna do oka, sakra.“ Nápad chránit si oči slunečními brýlemi se však posléze ukázal jako scestný, protože první větší vlna brýle Ivetce ukradla. Následující 2 minuty Ivetce koukal z vody jen zadek, jak se snažila šátrat po dně a své brýle najít. Záchranná mise nakonec dopadla dobře.

Další zážitky už byly vyloženě plážové – romantická bosá procházka v písku, vyšťourávání živočichů z mušlí za účelem podrobného vědeckého zkoumání (a to jste věděli, že když na tu mušli fouknete, tak ten tvor sám hned vyleze?), smlouvání ceny s prodavačkou pestrobarevných keramických tukanů, povalování, opalování…

Pohled na večerní pláž v Tamarindu.

Čím se den blížil ke svému nezadržitelnému konci, tím se zvyšovala síla větru rozhánějící zrnka písku po celém Tamarindu. Chvilku i sprchlo, tak jsme posbírali své věci a vydali se zpět na hotel. Když se slunce schovalo úplně, vyrazili jsme do ulic Tamarinda hledat lahodný smoothie koktejl. Nakonec jsme však museli začít hledat prodejnu s poopalovacím krémem, protože jsme se dokonale spálili – nejspíš poté, co jsme si krém z těla setřeli při dovádění na prkně. Blbej surf.