Život na Filipínách – Naše první dny (1. díl)

Patnáct milionů lidí v jednom městě. Několikahodinové a třeba i více než osmikilometrové zácpy na pětiproudové dopravní tepně několikrát za den, na několika místech zároveň. Dvacet šest vozidel veřejné dopravy zvaných jeepney za minutu, každé úplně jiné. Čtyři koruny za jízdu přes půl města. Osm švábů v koupelně. Osmnáct vůní exotických jídel smíchaných v jednu uprostřed rušné ulice. Třicet dva stupňů, když se ochladí.

Zdvořilost, slušnost, uctivost a bezprostřednost. Patnáct milionů úsměvů. Takový je už 4. den náš svět. Vítejte v Manile.

17 hodin cesty a nový život může začít…

Proč jsme se přestěhovali na Filipíny?

Jestli máme s Ivetkou něco společného, tak určitě to, že jsme se narodili se sbaleným kufrem. Každý rok nás naše zvědavost popadne za krosnu a odtáhne někam daleko. A pokaždé nás napadne: „Co kdybychom se tentokrát nevrátili? Jak bychom tu žili? Co bychom si tu sami dva počali? A jak bychom se na právě poznanou kulturu a lidi dívali třeba za rok?“

Odpovědi na podobné otázky nezíská člověk jinak, než ze se sebere a přesadí svých pět švestek tam, odkud se ozývá volání dálek. Tak jsme si jednoho dne řekli, že dokud těch švestek nemáme moc, měli bychom to zkusit. To bylo asi před rokem, od té doby se stala spousta věcí a long story short, jsme tady. Sedíme uprostřed hlavního města Filipín, 10 000 kilometrů od naší rodiny, přátel, dobrého piva a celkem průjezdných dálnic.

Boarding gate se zavírá, letíme. Držte nám palce! 🙂

Asi si říkáte: „Jsou tam čtvrtý den a už by mi tu chtěli psát moudra o tom, jaké Filipíny jsou?“ Ale ne, nebojte. Víme prd. Ale postřehů a prvních „ježiši“ momentů jsme za ty čtyři dny posbírali docela dost a byla by škoda nechat zatím ještě čerstvý a autentický pocit z prvních dnů rozmělnit v čase. Musíme se vypsat, dokud jsme tu z toho všeho hotoví. Protože jestli se sem někdy vydáte taky, dost možná si na nás vzpomenete. A pak třeba neuděláte tu chybu, že byste si dali vepřový sisig.

Cože? Sisig teď nechte být, k tomu se dostaneme později. Hezky popořadě…

Šest hodin do Dubaje a pak osm do Manily uteklo s Emirates jako nic…

První den v Manile

Při výstupu z letadla nás i přes pokročilou večerní hodinu do nosu praštilo horko a vlhký vzduch, ale po mezipřistání v Dubaji a zkušenosti z Indonésie z toho nejsme tak vedle. Vedle jsme spíš z našeho přítele, který nás na letišti vyzvedl. Je tu 3 měsíce a asi mu už chybí čeština, protože nás hned zve na pivo do centra Eastwoodu, jednoho z menších městeček, která dohromady tvoří multimilionovou konglomeraci známou jako Metro Manila.

Rychlý nákup nezbytných věcí k přežití prvního dne a hurá do víru velkoměsta.

Nastupujeme do taxíku a posloucháme první rady a tipy na přežití v téhle betonové džungli. Po 6 vteřinách se dostáváme do masivní zácpy. Do Ortigas, dalšího z miniměst uvnitř Manily, kde se nachází naše dočasné bydlení, to máme asi 18 kilometrů a překonat je nám zabere asi hodinu a půl. K samotnému bydlení se ještě dostaneme (v příštím článku). Teď si jen zrychleně představte, jak jsme vyhodili kufry doprostřed našeho nového bytu, osprchli se, převlékli a…

Výhled z 5. patra, kde se nachází naše dočasné bydlení v condominiu One Oasis.

Jsme na kraji čtyřproudé ulice, v níž v 6 proudech sviští jedno auto za druhým. Většina troubí, skoro každé čadí jako továrna na ozonové díry a některá nápadně hrají všemi barvami. To jsou jeepney, o těch si taky povíme až za chvilku. Zatím jen dávejte pozor, ať vás nesmetou. Do jednoho nasedáme a pozorujeme bedlivě okolí. Děje se toho ale kolem tolik, že si po chvíli musím zatlačit levé oko zpět do důlku, odkud ho mimo jiné vytlačuje nános zhmotnělého smogu.

První pohled do našeho nového sousedství v okolí Ortigas Avenue.

Projíždíme sice jedním a tím samým městem, ale míjíme několik naprosto odlišných světů. Vyrazili jsme z předměstí Ortigas plného průměrně šedivých budov, fast foodů, minimarketů a stánků s grilovanými a smaženými dobrotami, které nejsou přes půlmetrovou kouřovou clonu vidět. Cítit jsou ale velmi dobře.

Zatím docela průjezdná Ortigas Avenue a v dálce mrakodrapy městské části Ortigas. Vpravo mimo fotku bychom našli Eastwood, kam právě míříme.

Po pár vteřinách s hromovým burácením tento svět opouštíme a vzápětí vjíždíme na samotný okraj slumové ilegální výstavby, která se rozprostírá u břehů záplavami neustále hrozící řeky Marikina a umělého protipovodňového kanálu Manggahan. Ulice jsou živé, plné lidí, stánky smaží o sto šest a u vstupu do slumového sídliště se zdraví velmi staří přátelé.

Předměstí bez mrakodrapů, plné obytných domů, jídelen a obchůdků.

Slumy jsou pryč a projíždíme dalším předměstím. Pak se začnou objevovat kancelářské budovy, čím dál větší obchody, nablýskanější auta, tu a tam už se dokonce mihne i skvěle padnoucí oblek a nad hlavami se nám najednou tyčí celá řada mrakodrapů. To jsme právě vjeli do Eastwoodu, další městské části. Kolem ulice se objevují osvětlené palmy, extrémně značkové obchody a loga světových firem specializujících se na outsourcing obchodních procesů.

Vystupujeme a vrháme se pěšky mezi tisícové davy lidí. Většina směřuje do centra zábavy, kde se na sebe tlačí jedna restaurace vedle druhé. Ze všech vyhrává hudba, ve všech je více lidí než židlí u stolu, všude se každý skvěle baví a něco popíjí, zatímco s úsměvem a souhlasným přikyvováním spokojeně předstírá, že přes dunění hitparády slyší člověka na druhém konci stolu.

I taková je Manila – pokud se dostanete do komerčního centra jedné z městských částí, jako je třeba Eastwood nebo Makati.

Taky si sedáme ke stolu na předzahrádce jedné z restaurací. Ani jsme si nevšimli, jak se jmenuje a už máme v ruce pivo San Miguel ne úplně valné, leč v tuhle chvíli docela to-bodne-uznáníhodné chuti. Seznamujeme se s bývalým kolegou našeho přítele Libora. Je to Brit, který už tu kroutí asi pátou sezónu.

Zábavně obchodní centrum v Eastwoodu hraje všemi barvami.

Po pár pivech si uvědomujeme, že 17 hodin letu a 2 hodiny popojíždění po Manile nás možná nakonec přecejen vyčerpalo. Nasedáme na taxík a vydáváme se na cestu zpátky. Míjíme slumy a oči se nám skoro zavírají.

Tak to by byl pátek.

Fontána tančící podle hudby, která se roznáší po celém centru Eastwoodu.

Právě je středeční ráno a my se chystáme na prohlídku bytu ve čtvrti Ortigas City. Ještě než vyrazíme, podělíme se s vámi o první postřehy z našeho pobytu.

Doprava, doleva, všude jeepney

Na našich cestách si obvykle půjčujeme auto, ale tedy si zatím do ulic vyrazit netroufáme. Řidiči se tu musí dostat do správného transu, aby byli schopni směle kličkovat v bláznivém rytmu rozmazaných taxíků, jeepneyů a ostatních aut a motorek.

Těžko říct, které z těchto aut je v Manile obvyklejší…

Dopravit se někam pro nás znamená 3 možnosti. Tou první je jeepney, pestrobarevný kříženec mezi jeepem a minibusem. Každé jeepney je jinak pomalované, většinou se ale na každém objeví nějaký ten zhulený ježíš, nápisy jako ze záchodových dveří ve skate parku a téměř nečitelné názvy míst, odkud a kam vede trasa. Vizáž těchto bizarních vozidel městské hormadné dopravy trochu připomíná tvář Vladimíra Franze. Viděli jsme ale také jeepney ve stylu Medvídka Pů nebo Toma a Jerryho. Posvařované plechové díly drží při sobě jako helvétská víra, vpředu odhrnuje případné překážky obří nárazník a vzadu se nachází jediný otvor pro výstup i nástup. Uvnitř jsou naproti sobě dvě podlouhlé lavice, na nichž se tísní sevřené zadnice pasažérů.

Uvnitř jeepney moc prostoru není, nicméně to nezabrání dalším pasažérům v nastupování…

S mou evropskou výškou si tu připadám jako americký basketbalista při návštěvě školky – hlavu mám zaklíněnou o vypolstrovaný strop a snažím se vykloubit si krk, abych vykoukl úzkou škvírou, která se táhne místo okna po celé délce prostoru pro cestující. Uhlíková stopa průměrného jeepney je vidět i z vesmíru a jeho troubení střídající se se skřípáním a podivným ptačím pípáním ohlašuje už na dálku svůj příjezd.

Jeepney, jedno barevnější než druhé. Kam jedou? Kdo ví…

Na jeepney se obvykle nečeká, jeepneymu se uhybá. Jezdí ve velkém počtu pořád a skoro všude, ale nikdo si nikdy není jistý tím, kam ho vlastně doveze. Nejlepší je se zeptat řidiče, jestli jede vaším směrem. Platí se přibližně 4 až 5 korun za jízdu, i když třeba jedete až na konec světa. Nejsou tu revizoři, peníze lidé posílají řidiči jako kbelíky s vodou při požáru vesnické hospody. Pokud zrovna není zácpa, jede jeepney smrtící rychlostí, aby dohnal zpoždění nabrané v zácpě minulé. Jízdní řády neexistují, zastávky jsou tam, kam se postavíte a mávnete. Pokud byste jeepneymu někdy vstoupili do cesty, stane se z vás hezká samolepka.

Když si nejste jistí, do kterého jeepney nastoupit, prostě se zeptejte řidiče. Každý tu zmateným Evropanům rád pomůže.

Nevýhodou jeepney je, že se pravděpodobně nedostanete přesně tam, kam potřebujete – mají své trasy a neuhýbají z nich. Pokud znáte adresu, ale nejste si jisti, jak se tam dostat, je nejlepší volbou taxi. Taxíků tu jezdí celá spousta, ale občas se na ně musí čekat trochu déle. Dá se to vyřešit aplikací Grab Taxi.

Pokud je řidič i taxík v pořádku, domluvíte se trochu lámaně anglicky, taxametr bude ukazovat při rozjezdu 40 pesos (asi 20 korun) a i při jízdě přes půl města se nedostanete přes 250 až 300 pesos. Zatím nejhorší zážitek byl taxikář, který neuměl anglicky vůbec, nevyznal se ve městě, neznal místo, kam chceme jet a nedokázal se zorientovat ani na mapě vlastního města, kterou jsme mu poskytli. Po necelé hodině jsme ale společnými silami cílovou destinaci přecejen našli.

Ne každý taxikář ale může být tak prímový. Takže si dáváme pozor, jestli zapne taxametr a jestli se po prvních metrech čísla nerozutečou jako dovádivé jeepney, když naskočí zelená. Podle historek si také oddychneme, když taxikář zamkne, aby nás někdo nepoctivý nepoctil nečekanou a drahou návštěvou.

I těmihle vozítky se dá po Manile dopravovat.

Třetí možností jsou hromadné taxíky, které čekají, až se naplní (cca 10 lidí) a mají podobně jako jeepney své vymezené trasy. Na rozdíl od jeepney jsou pohodlnější, uvnitř se nemusí dýchat nefiltrovaný smog a dokonce je vidět ven. Cesta vyjde na 30-50 pesos podle cílové destinace – tedy alespoň podle dosavadní zkušenosti.

No a pak tu jsou ještě motorky se sajtkárou, ale ty jsme zatím nestihli vyzkoušet.

Jak chutná Manila

Během prvních dnů jsme vyzkoušeli místní jídelnu (grilované vepřové na špejli a vepřový sisig, což jsou celkem nedobré škvarky), pizzerii, čínskou kuchyni (výborné kuřecí kung pao), místní speciality (krabí rýži, mušle, sépii, skvělou polévku, jejíž název už si nepamatujeme), ale jednou jsme večeřeli i suchou nudlovou polévku, protože nám nefunguje vařič.

Kuřecí kung pao s rýží.

Každou chvíli narážíme na kuchyně z celého světa (i když ty asijské samozřejmě vedou). Ještě jsme neochutnali jídlo z ulice, ale i to nás láká. Naprosto ke všemu se podává rýže, což není nic překvapivého. Za skvělý oběd či večeři necháme v restauraci okolo 150 kč za osobu, za rychlé jídlo z jídelny okolo 50 kč.

Zatím si tu sami nevaříme, nemáme na to vybavení a nechce se nám ho shánět, dokud nevíme jistě, kde budeme nastálo bydlet.

Jarní závitky s vepřovým masem a krevetami.

Co se sem nevešlo

Abyste si při scrollování nezlomili prst, necháme si něco do příštího článku. Třeba o tom, kde zatím bydlíme a proč už tu nemáme moc švábů, jak je to tu s počasím a naší prací nebo bezpečností a lidmi vůbec.

Tak zas příště!