Historky ze života na Filipínách – Bláznivá Manila

V sérii Historky ze života na Filipínách se s vámi dělíme o drobné příběhy, které ilustrují vše lepší i horší, zábavné i děsivé, nevšední i obyčejné, co nás tu za více než rok potkalo. V prvních dílech jsme vám povídali o tom, jaké byly naše první týdny a jaké to je pracovat na Filipínách.

Dnes si budeme povídat o tom, jak se žije a tráví volný čas v Manile.

Odkazy na všechny články z této série:
1. díl – První týdny
2. díl – Pracovní radosti
3. díl – Bláznivá Manila
4. díl – Na cestách
5. díl – Katastrofy (připravujeme)

Jak jsem málem nepřežil návštěvu holiče

Asi to bude znít divně, ale pokud si chcete z Filipín odvézt vyloženě netradiční zážitek, zkuste si tu zajít k holiči. Že to není jen tak obyčejná a všední záležitost, jsem se přesvědčil po pár týdnech, kdy už můj zevnějšek neodpovídal Ivetčiným představám a vyslala mě do nejbližšího kadeřnictví.

Byl to docela nenápadný podnik zastrčený v rohu obchoďáku, nic extra. Nicméně jakmile jsem vešel dovnitř, strhl se nečekaný kolotoč.

Nejprve ke mně přiběhly dvě dámy a vedly mě kamsi ke křeslům, zatímco mě horlivě jedna přes druhou ujišťovaly, že “maestro will be here immediately”. Když maestro dorazil, spráskl ruce a odehnal štěbetající dámy s poznámkou, že “pán nebude sedět vzadu” a usadil mě přímo do výlohy.

Pak se kolem mě začal producírovat a s pomlaskáváním si přeměřoval mou hlavu. Zatímco plánoval svůj zákrok, vyptával se, jak dlouho jsem na Filipínách, co tu dělám a jestli mám přítele. Když se dozvěděl, že mám přítelkyni, rozhodil ručkama a pustil se do díla. Nejprve mi vydrhnul celou hlavu, až ode mě poletovaly bubliny, pak se roztančil s nůžkami kolem mé hlavy jako na baletním představení, občas si přisednul, aby něco přeměřil a tu a tam kouknul do zrcadla taky na sebe, jestli je pořád fešák.

Kadeřnictví na Filipínách je zážitek!

Po pár minutách se omluvil, že na chvíli musí vzít telefon a nabídl mi časopis s 45ti tipy pro perfektně naolejované svaly. Než jsem stačil s díky odmítnout, měl jsem naolejovaného borce na obálce v klíně, načež ke mě přiběhla jakási slečna a začala mě masírovat. Ani jsem se nezmohl na slovo, jen jsem doufal, že v tom kadeřnictví oficiálně pracuje.

Když se maestro vrátil, vytáhl břitvu, odehnal s ní masérku a jal se ladit poslední detaily. Ani jsem nedutal, když hrana břitvy cinkala o čelo opocené napětím.

Nakonec mi znovu umyl hlavu. Když už jsem se chtěl zvednout, zatlačil mě zpátky do křesla a začal mi masírovat spánky.

Pak mi zničehonic přes obličej přetáhnul mokrý horký hadr a začal jej utahovat.

Chytlo mě zděšení, že po měsíci na Filipínách zemřu v kadeřnickém křesle rukou šíleného maestra. Než jsem ale stačil zamumlat o pomoc, hadr byl dole a já zíral na spokojeného kadeřníka, který se opíral o výlohu a pomrkával na kolemjdoucí, pyšný na své nejnovější dílo.

Celkem konsternovaný jsem zaplatil asi 500 pesos, vyšel ven a šel hledat Ivetku, abych jí žaloval, co všechno se mi právě přihodilo.

Za nějaký čas jsem viděl rozhovor s chlapíkem, který podnik se stejnými procedurami otevírá v Praze. Jen pro muže, s horkým mokrým hadrem, břitvou a tím vším okolo. Že to tak dřív bylo a teď to zase bude cool. Já si na to pořád zvyknout moc nemůžu. Až na tu masáž, ta je fajn.

Když jsem do stejného podniku za pár týdnů přišel znovu, slečny se mi s pláčem na krajíčku omlouvaly, že můj osobní maestro von kadeřník tu dnes není a jestli budu tak blahosklonný a nechám se ostřihat jiným šoumenem. Blahosklonně jsem jejich omluvu přijal a usedl do křesla, tentokrát připravený na vše, co přijde.

Jedno vím jistě. Až jednou budeme zpátky v Čechách, budu sedět v normálním kadeřnictví, odpovídat na otázku prohozenou mezi osmnáctým a devatenáctým žvýknutím – “to je ale dneska hnusně, co?”, zatímco hřeben popáté ukrojí kousek mého ucha, bude se mi hrozně stýskat po horkém mokrém hadru.

Je libo nový účes a masáž? Vyzkoušejte třeba Bruno’s Barbershop v Manile! 🙂

Jak jsme museli utéct z kohoutích zápasů

Jedno z velkých témat pro každého cestovatele, který zavítá na Filipíny, je dilema, zda se jít či nejít podívat na kohoutí zápasy. Je to krutá zábava, při které jeden kohout zabije druhého, ale taky je to přesně ta kulturní odlišnost, která z výletu udělá nezapomenutelný zážitek – v tom dobrém i ve zlém.

My se nakonec rozhodli, že stejně jako jsme se ve Španělsku šli podívat na býčí zápasy, půjdeme se podívat i na ty kohoutí na Filipínách. Jednoduše protože jsme si chtěli udělat názor podle toho, co sami uvidíme a zažijeme.

A že do všeho jdeme po hlavě, koupili jsme si lístky rovnou na finále mistrovství Filipín v kohoutích zápasech v Manile. No vážně, není to jen zábava vesnických vidláků – kohouti mají své trenéry, ti mají dokonce jakési dresy (v podstatě obnošené oblečení do formule) a pózují se svými šampióny na billboardech doporučující “tu nejlepší krmnou směs pro pravé bestie”.

Šampionát se konal ve sportovní aréně v části Manily zvané Cubao. Vešli jsme dovnitř a ovanul nás zápach potu, kuřecích křidýlek a vydýchaného vzduchu. V aréně bylo šero a byť tu nebyl žádný vzduch, byla plná – hluku, lidí a ruchu. Každý zvedal ruce nad hlavu, něco vykřikoval a kamsi ukazoval. Jiní mávali penězi a s děsem v očích řvali pokyny na chlapíky s čepicí, kteří si zuřivě cosi zapisovali do notýsku.

Pak všechno ztichlo. Posadili jsme se a zaměřili se na ring před námi.

Kohoutí zápasy na Filipínách – Aréna pro mistrák

Do ringu vstoupili dva “trenéři” s kohouty v rukou a přiblížili se jeden k druhému. Strkali jim navzájem zobáky před oči, aby je vyprovokovali a nadcházející bitva měla grády. Pak kohouty vypustili.

Kohouti se proměnili v rozmazaný chomáč peří, který dvakrát třikrát poskočil, rozdmýchal rudé barvy všude okolo, pak se něco zablýsklo a na podlaze zůstal ležet jeden z bojovníků. Dostal do hlavy bodákem, který měl jeho soupeř připevněný k pařátu.

Dav vypukl v jásot, někteří ale schovávali hlavy do rukou. Kohoutí zápasy nejsou pro slabé povahy, kdekdo v nich prosází celou výplatu a klidně se i tragicky zadluží. Jiní naopak vydělají obrovský majlant, aby ho náledující den zase probendili na dalším klání.

Souboj trval sotva pět vteřin, a tak na scénu po chvíli přišla další dvojice. Aby se dav mohl bavit a nemusel po dvou minutách domů, muselo tu za ten den padnout pěkných pár stovek kohoutích šampiónů. Kdo z nich zvítězil jsme se však nikdy nedozvěděli.

Jen co nás sázkaři zmerčili, začali nás nutit do sázení a s odporem v obličeji i hlase nás pak odsuzovali, když jsme nechtěli pustit chlup. Netušili jsme, která bije, natož abychom se začali ohánět penězi v díře plné rozjetých agresivně naladěných chudáků, z nichž mnozí právě přemýšleli, jak se dostat z nenadálé finanční tísně.

Po pár minutách jsme odešli, stačilo nám to. Je to buranská zábava a pokud má mít nějaké kulturní kouzlo, pak asi snad jedině pokud se jí zúčastníte na nějaké dědině, kde nejde tolik o obrovské peníze, ale spíš o ukrácení dlouhé chvíle trochou opeřené zábavy pro jinak celkem mírumilovné dědečky a jejich jinak celkem neškodné děti a vnoučata.

Kohoutí zápasy na Filipínách – Už se poprali?

Jak jsme byli za boží kulturou

Vyrazit za kulturou se v Manile dá naštěstí i jinak než na kohoutí zápasy. Filipínci jsou totiž ohromně zruční (a také pohybově nadaní), a tak není divu, že se každou chvíli někde koná nějaká výstava či festival.

To se docela hodí zvláště během období dešťů, kdy se o víkendech nepodaří vždy zmizet z Manily někam na pláž. Jednoho deštivého dne jsme se tak vydali opět do Cubaa, tentokrát ale na výstavu 3D maleb v galerii Art in Island. Zdi, podlahy i stropy tu za 120 dní jakási partička umělců pomalovala obrazy, které z určitého úhlu vypadaly úžasně realisticky a plasticky. Navíc měli smysl pro humor, a tak u většiny děl bylo možné využít vlastní kreativitu a stát se součástí kompozice.

Galerie Art in Island v Cubau v Manile a výstava 3D maleb

Je to namalované nebo jsou skutečné?

Když se jde na Filipínách za uměním, není to nuda!

Fotky mluví za sebe. Co se nám ale na výstavě líbilo bylo množství lidí, kteří se neostýchali a zkoušeli jednu bláznivější pozici na fotce za druhou. Když jsme se na chvíli zastavili a rozhlédli se, zjistili jsme, že lidé kolem nás se nehledě na svůj věk, zda jsou v obleku či v otrhaném triku, válejí po podlaze, šaškují a vůbec si hrají jako děti.

Nám chvíli trvalo, než jsme se pustili do extrovertnějších kousků. Ne že bychom byli suchaři, ale co si budeme povídat, západní kultura nás celkem vytrvale celý život učí, že jednoho dne bychom měli přestat být dětmi a začít se tvářit, že je všechno děsně vážný, jinak ten život nepobereme.

Ať jsou Filipínci jacíkoli, život tedy pobrali mnohem líp – alespoň tedy co se týče umění udělat si radost, vykašlat se na okolí a prostě si užít okamžik, smát se, až se za břicho popadáte a klidně se válet na zemi v galerii.

Pravá filipínská džungle v Manile

Kdo si hraje, nezlobí. A na Filipínách to platí dvojnásob.

Zajímavá byla také výprava do areálu univerzity, kde se v místní kulturní hale odehrálo předtavení hip hopových tanečníků. Smyslem akce bylo vybrat peníze na výlet do Las Vegas, kde se taneční skupina utká o titul nejlepších hiphopíků světa.

Samotné představení trvalo více jak 2 hodiny, ale uteklo jako voda, protože jsme nestačili zírat, co se na pódiu děje. Dokonce i během přestávky, kdy na parkety moderátor pozval 5 odvážlivců, aby zatančili podle videoukázky, se bylo na co dívat a oněch pět statečných předvedlo parádní pohyby.

To ale není důvod, proč o tom píšeme – že jsou Filipínci nadaní, jsme zmínili už na začátku. Nás ten den překvapilo něco jiného.

Akce se konala na univerzitě, drtivá většina hlediště byli mladí studenti a přátelé tanečníků či milovníci tvrdší muziky a drsňácké hiphopové subkultury. Nebylo tedy divu, že když zhasla světla, naplnil se sál burácivým křikem, dupáním, nadšeným vyvoláváním jmen tanečníků a jásavým pískotem i vřískotem.

Filipínskej hip hop! Kdo má nohy, ten tancuje!

Jen 2 věci dokázaly těch několik stovek rozjařených mladých lidí napumpovaných nevybouřenou energií zcela zastavit a umlčet – hymna a společná modlitba.

Dvě věci, které jsme tak nějak na téhle akci nečekali.

Hymna byla navíc doprovázená projekcí zfilmovaného klipu představující průřez filipínskou historií – od příjezdu Španělů, přes druhou světovou válku a revoluci, až po první prezidenty samostatné republiky.

A ani modlitba nebyla zcela všední. Malá dívenka osamocená uprostřed pódia se postavila čelem k plnému hledišti a poctivě a upřímně do mikrofonu pronesla pevným hlasem slova pravé taneční modlitby – poděkovala Bohu za hip hop, za tuhle super akci a poprosila, ať nás provází večerem.

Ámen. A jde se tancovat!

Hiphoperská modlitba se vší vážností

Jak jsme dobrovolničili ve škole

Kdybychom skutečně chtěli psát o životě na Filipínách, museli bychom tu strávit většinu života a projít třeba i nedílnou součástí dospívání – školní docházkou. My se sem však dostali už po škole, a tak vám nepovíme, jaké to je učit se na Filipínách. Do školy jsme se ale přesto podívali a to hned dvakrát.

Poprvé to bylo na ostrově Bohol ve vesničce Loboc, když jsme cestovali s rodiči a totálně zbourali vyučovací hodinu jedné ochotné paní učitelce, která měla radost, že může na živých modelech dětem ukázat, jak vypadají běloši. Nakonec toho spíš asi litolala, ale o tomto zážitku jsme už psali ve článku o Lobocu.

Podruhé jsme navštívili základní školu v Manile, pro změnu opět v části Cubao. Nebyla to však jen tak ledajaká návštěva, byli jsme součástí dobročinného projektu společnosti Home Credit, která se rozhodla vlastními silami místní škole pomoci zrenovovat některé vybavení.

Akce se konala v době prázdnin, takže u ní nebyly místní děti, abychom viděli, jakou radost jim naše tvorba udělala, ale to nevadí, určitě si dárek na začátku školního roku užili.

Ivetka a v pozadí naše veledílo pro děcka ze základní školy v Cubau v Manile

My si každopádně užili celý den. Začalo to tedy trochu trapně, když se dav měl na úvod rozdělit na dvě skupiny – jedna bude opravovat židličky a tabule, druhá dětem namaluje na velké plátno něco naučného. První se měli vyčlenit “malíři”. Ivetka nekompromisně zamířila k určenému místu shromáždění a mě vlekla s sebou, protože “ty seš přece umělec a designer”. Když jsme dorazili, zjistil jsem, že naše skupina čítá asi 4 ženský a jejich 7 dětí. A mě. Začalo mi docházet, že ode mě se možná spíš očekávalo to fyzicky náročné hoblování, řezání a zatloukání hřebíků holou pěstí.

Nu což. Rembrandtovi dneska taky nikdo nevyčítá, že zátiší jen maloval a nestloukal, no ne? No já si taky myslím.

A tak jsme se s Ivetkou a děcky podělili o štětečky, sedli na zem a začali malovat sněhuláky, kytičky a sluníčko, abychom filipínským školákům názorně ukázali, jaký je rozdíl mezi jejich a naším podnebím.

A ten úsměv si nechte od cesty, jo? 🙂

Nakonec to byla práce náročná stejně jako měli ostatní. Taky jsem byl zpocený až na zadku (protože jsme museli malovat na sluníčku), oni byli od krve, já upatlaný od červené barvy… A hlavně jsem vyšvihl toho nejvíc nejlepšího sněhuláka ever, že se z toho ty prvňáčci prvního září posadí a z těch jejich opravených židliček už nevstanou.

Sranda stranou, škola jako taková nás dostala. Hned vedle se stavěla nová budova nebo silniční nadjezd, takže všude kolem létaly jiskry, burácela doprava na hlavní ulici a vířil se prach. Uprostřed školního nádvoří byla velká zastřešená hala bez stěn, pod kterou byly naskládané jakési fošny, harampádí a desky z dřevotřísky. Zřejmě hřiště, které je teď využívané jako sklad během renovace.

Pak jsme se na to harampádí podívali znovu a došlo nám, že to není žádné harampádí, ale malé třídy naskládané jedna vedle druhé a oddělené deskami z dřevotřísky. To celé nebylo žádné hřiště, ale ta škola. Sice kolem byly další budovy, ale zhruba stovka dětí se každý den učí venku vedle rozestavěné silnice mezi fošnami.

A to je prý jedna z těch lepších škol pro děti z majetnějších rodin.

Tady si na učitele asi nikdo nestěžuje. Tady jsou rádi, že nějací jsou a že mají kam chodit učit.

To není sklad věcí, ale interiér i exteriér základní školy. Jedné z těch lepších.

Jak se dělá ledový čaj

Asi jste si všimli, že každá historka je nějak spojená s praktickou infomací o tom, jací jsou lidé na Filipínách a co může potkat i vás, když se sem vydáte. Tahle historka o ledovém čaji pro vás bude zvláště relevantní, protože se týká obsluhy v restauraci. A pokud nehodláte jet na Filipíny držet hladovku, je celkem tutovka, že se s obsluhou také potkáte.

Obsluha v restauracích je na Filipínách trochu zvláštní. Jednak je v jednom podniku o 10ti stolech třeba i 7-8 servírek a číšníků a úplně všichni vás při vstupu nahlas pozdraví, což už skoro zní jako sborový pozdrav junáků při celorepublikovém srazu.

Když si objednáte, nemůžete očekávat, že vám jídlo přinesou v logickém pořadí předkrm – polévka – hlavní jídlo – dezert. Přinesou prostě to, co kuchař dodělá jako první. A klidně se může stát, že zatímco jeden člověk už dojídá poslední chod, druhý ještě čeká na svůj první. Je to dané tím, že Filipínci obvykle nejí každý své jídlo, ale sdílejí všechno se všemi, a tak je jedno, co přijde první a co poslední.

Pokud něco dojíte a hodláte v restauraci ještě chvíli posedět a například popíjet s přáteli, nečekejte, že vám obsluha odnese talíře ze stolu – budete v tom bordelu sedět, dokud neodejdete.

Obsluha je sice všelijaká, ale těch možností a skvělých dobrot!

Pokud si budete přát platit, připravte se na to, že to bude pěkná rozvička. Upoutat pozornost obsluhy je leckdy nadlidský úkol, protože lelkuje kdesi v rohu a pečlivě se vyhýbá očnímu kontaktu. Ne že byste je obtěžovali, jen z vás mají strach – že vám nebudou rozumět, že po nich budete chtít něco, co nemají, že to pak nebudou schopni anglicky vysvětlit – prostě běloši jsou hrozně komplikovaní a nároční, a tak je snazší koukat doblba a doufat, že k hostovi, který už poskakuje a mává jako na koncertě, přiběhne někdo jiný 🙂

A pokud skutečně požádáte o něco, na co nejsou zvyklí, čeká vás dost možná dobrá historka. Jako když si náš kamarád chtěl dát dobrý ledový čaj. Obvykle jsou ledové čaje na Filipínách extrémně sladké a udělané z práškové směsi zalité studenou vodou. Poprosil tedy o obyčejný zelený čaj, ale s ledem. Obsluha to moc nepochopila, ale než se ptát dvakrát, odešla servírka raději něco vymyslet.

Po poradě s kolegy a dlouhém debatování přišla servírka a postavila před našeho kamaráda skleničku plnou ledových kostek a vedle ní položila pytlík s čajem.

Pak se postavila vedle a dívala se na našeho kamaráda, jak na to dílo kouká jako husa do flašky. Ten se nakonec podíval na servírku a zeptal se, jak si má ten čaj udělat a vypít. Slečna se hluboce zamyslela, pak se zdála zmatená a nakonec pokrčila rameny a s nejistým úsměvem prozradila, že netuší. Nicméně dál trpělivě čekala, jestli má ten běloch nějaké superschopnosti a dokáže udělat čaj bez horké vody.

Neměl, a tak mu přinesla ke skleničce s ledem konvičku s horkou vodou. Jen ať si dá ten sněhulák ledovej čaj! 🙂

Tak co, dáte si ledový čaj? 🙂

Na závěr

O Manile by se toho dalo napsat spoustu. Určitě se v budoucnu ještě rozepíšeme například o tom, jak se tady bydlí, co navštívit nebo proč se dá 5 kilometrů jet i dvě hodiny.

V dalších historkách se ale můžete těšit na téma cestování a bloudění. to je totiž na Filipínách taky velká zábava 🙂

Tak zase příště. A dejte nám vědět, jak se vám historky líbí a co jste vy sami v Manile zažili! 🙂