Banaue, Sagada a tajfun Nona

Jedno z nejkrásnějších míst na Filipínách leží ukryté v horách uprostřed severní části ostrova Luzon asi 350 kilometrů od Manily. Kam až oko dohlédne je pokryté tisíci zelenými schody, které se v některých měsících tetelí sytě zelenou pokrývkou z rýžových výhonků a v jiných se zase třpytí v odrazu vodní hladiny. I když cesta sem je nesnadná, výlet do krajiny v okolí Banaue stojí za námahu i nástrahy, které příroda staví každému, kdo chce na vlastní oči spatřit více než 2000 let staré dílo příslušníků kmene Ifugao.

Poznámka – Tento článek jsme napsali po první návštěvě, která byla poznamenaná špatným počasím díky tajfunu Nona. Jelikož se do Banaue chystáme ještě začátkem února, doplníme po druhé návštěvě další informace o tom, co se dá v Banaue a jeho okolí navštívit.

Cestou z Manily jsme měli hned za městem sjet z dálnice a vydat se po silničkách do hor, ale místo toho jsme sjeli až na úrovni Dagupanu a zajeli si tak o 100 kilometrů. Nazpátek jsme museli cestu neustále měnit podle povodní.

Z Manily do Banaue

Do Banaue se z Manily můžete vydat několika způsoby. Na výběr máte nepohodlnou výpravu autobusem (10-12 hodin), přelet do Tuguegarau a následný přejezd autobusem (8-10 hodin) nebo si můžete jako my půjčit auto a dojet si do Banaue sami za necelých 9 hodin. Auto se dá levně a hlavně spolehlivě půjčit přes portál RentalCars, který už máme několikrát vyzkoušený.

Abychom se vyhnuli každodenní šílené dopravní rošádě v Manile, vyrazili jsme na cestu už ve 4 hodiny ráno. První část cesty uběhla rychle díky krásně prázdné dálnici SCTEX. Jakmile jsme z dálnice sjeli a začali se probojovávat menšími vesničkami směrem k úpatí hor, začala se okolní příroda měnit a dostávat drsnější ráz. Poslední úsek už se vesele klikatil svižnými serpentinami vzhůru k chladnějším vrcholkům pohoří Cordillera.

Jakmile jsme z dálnice sjeli a začali se probojovávat menšími vesničkami směrem k úpatí hor, začala se okolní příroda měnit a dostávat drsnější ráz…

Stylové ubytování v Banaue

Ubytovat se v oblasti kolem Banaue dá na různých místech. My jsme si na doporučení kolegů vybrali hodně netradiční chatky Native Village Inn, které jsou schované 9 kilometrů za vesnicí Banaue. Najít tam cestu může být trochu zrádné, ale hledání se vyplatí. Odměnou je totiž naprosto luxusní výhled na jedny z mnoha kouzelných rýžových teras. Jedna noc tady vyjde na 40-50 USD. Platí se však především za výhled, nečekejte klimatizovaný pokoj v tradičním hotelu. Naopak se připravte na dobrodružný pobyt v dřevěných chatičkách, které tu britský majitel postavil po vzoru původních obydlí místních obyvatel. Uvnitř je jen matrace, trocha hmyzu, lampička a kupodivu i dvě zásuvky. Čisté záchody a sprchy jsou jen pár metrů opodál, kousek od dřevěné terasy pro snídaně, vznášející se nad světem zelených rýžových schodů.

Ubytování v Native Village Inn v Banaue – Chatky

Bohužel jako každá předchozí návštěva, i Ivetčiny rodiče nám s sebou na Filipíny přivezli tajfun a s ním i pěkně uplakané počasí. Když jsme dorazili na místo, byl už výhled pokrytý bílými obláčky, které každou chvíli terasy zahalily do nepropustné mlhy.

Ubytování v Native Village Inn v Banaue – Výhled ze snídaňové terasy

Ubytování v Native Village Inn v Banaue – Výhled ze snídaňové terasy

Ubytování v Native Village Inn v Banaue – Výhled ze snídaňové terasy

Ubytování v Native Village Inn v Banaue – Výhled ze snídaňové terasy

Rýžové terasy Batad

Ráno jsme vyrazili k hotelu Banaue, kde jsme si první den po příjezdu dali oběd a domluvili si výlet s průvodcem k rýžovým terasám v Batadu. Průvodce přijel i s jeepneym, který byl rezervovaný jen pro nás. Naskákali jsme do naší vesele barevné plechové škatule a řidič, posilněný žvýkáním rostlinného stimulantu Moma, s námi odrachotil směrem k Batadu. Výlet s průvodcem a jeepneym na celý den stojí 4000 pesos, takže se vyplatí hlavně skupinám se 4-8 lidmi. Dá se využít také tricycle, pokud jedete sami či ve dvou. Pěšky nechoďte. Soudě podle výrazu ve tvářích dvou šlapajících nešťastníků to není zrovna příjemný způsob trávení dovolené.

Cesta naším soukromým jeepneym k Batadu zabrala asi hodinku

Proč Batad a ne Banaue? Jednoduše protože v Batadu jsou rýžové terasy asi nejpůsobivější. Zároveň tu v tuto dobu nebylo moc turistů (doslova jen pár, včetně dvou mladých Čechů) a poblíž teras se nachází i pěkný vodopád. Působivá je ostatně i samotná cesta. Ta byla ještě nedávno prakticky nezpevněná a jezdit po ní v době, kdy nad Filipínami řádí Tajfun, by bylo o zdraví. Teď už je však cesta celkem dobrá, i když kombinace místy popadaného kamení, sesutých svahů a bláznivého vytáčení zatáček také v člověku umí vyvolat křečovité držení se čehokoliv, co v útrobách jeepney vypadá relativně stabilně.

Výhledy cestou k rýžovým terasám v Batadu

Výhledy cestou k rýžovým terasám v Batadu

Silnice cestou k Batadu je místy poněkud strašidelná 🙂

Na konci silnice jsme vystoupili, koupili si dřevěné hole a pustili se po pěšině hlouběji do hor. Po pár stovkách metrů už před námi vykoukly první rýžové terasy a nakonec se stezka otevřela do rozlehlého údolí, po jehož stranách se do všech směrů rozbíhalo nespočetné množství rýžových teras. Krásu Batadu je zbytečné popisovat, obrázky vydají za tisíc slov. Vidět tuto památku – právem zapsanou v dědictví UNESCO – na vlastní oči je však ještě tisíckrát silnější. O to více, že se nejedná o skanzen dob dávno minulých, ale o místo, které dodnes žije svými tradicemi, starým způsobem života a prací na terasách.

Od konce silnice se už se jde k terasám v Batadu pěšky

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Když jsme se dost vynadívali z terasy jedné z desítek skromných restaurací, vydali jsme se s Ivetkou dál po stezce dolů, abychom si rýžové terasy pořádně prohlédli. Průvodce nás vedl po uzoučkých hranách rýžových teras, ukazoval nové sazeničky, pomáhal seškrábat se z krkolomných srázů a spokojeně sledoval úžas v našich očích pokaždé, když se hustě bílé mraky na chvíli rozestoupily, aby zas a znovu odhalily krásu pod sebou.

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Poté, co jsme obešli celou jednu stranu rýžového schodiště, nás ještě čekala pěkně strmá cesta dolů k vodopádu, který se nám s každým krokem čím dál více připomínal svým burácením. Pohled na vodopád jsme si užívali notnou chvíli, abychom nabrali ztracené síly a pochutnali si na mandarinkách, koupených ještě během cesty autem pod úpatím hor. Během čekání a cesty zpátky po vražedném schodišti nahoru k terasám se počasí trochu umoudřilo a obloha se vyčistila od nízkých mraků. My si tak mohli nakonec přecejen vychutnat pohled na vesničku Batad položenou přímo uprostřed teras.

Zdejší vesničané jsou především starousedlíci, kteří čekají, až se jejich děti vrátí ze studií, případně až naplní své kariérní touhy a vydají se zpět do svého domova, aby převzaly každodenní starost o po staletí děděná políčka. Jedna rodina tu má jedno až třeba desítky políček, která nikdy a za žádných okolností nikomu jinému neprodají. Jedině v případě, že se rodina ocitne ve finanční tísni (např. kvůli zaplacení studií), je možné políčka dočasně pronajmout někomu z příbuzných či sousedů.

Rýžové terasy v Batadu

Cesta k vodopádům Tappiya

Cesta k vodopádům Tappiya

Cyklus výsadby, zrání, sklizně a regenerace rýžových políček trvá celý rok. Díky tomu terasy během času neustále mění svůj vzhled. Pro nás si v prosinci připravily tisíce zrcadel v podobě vodních plošek, které čekají na nové sazeničky. Kdybychom přijeli v listopadu, uvítaly by nás terasy plné sytě zelených rýžových výhonků připravených na sklizeň.

Mimochodem, pokud by vám tak jako nám vydatně pršelo, můžete před cestou vyzkoušet místní rituál obětování kuřete bohům. Tak se Ifugaové kdysi snažili zamezit dlouhotrvajícím dešťům. Právě nepřetržité pršení je totiž to jediné, co jejich bohatství a klidný život ohrožuje. Povodně sice umí eliminovat prostřednictvím systému kanálů a zadržovacích nádrží, před silným větrem jsou chráněni horami a silná zemětřesení tu prakticky nehrozí, ale přívaly deště způsobují sesuvy půdy a ty jsou pro terasy ničící.

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Rýžové terasy v Batadu

Žena z kmene Ifugao

Po cestě zpátky do vesničky Banaue jsme si ještě prošli za znovu upršeného počasí drobné klikaté uličky, nakoupili rýži přímo z místní sklizně a poslechli si vánoční koledy v podání skupinky vesničanů, kteří chodili od dveří ke dveřím a vyhrávali hostům v podnicích nám více i méně známé sváteční písně.

Vesnička Banaue

Vysmátý Ifugao v Banaue

Rýžová prodejna v Banaue

Zavěšené rakve v Sagadě

Ještě nám zbýval jeden cdlý den a my ho i přes nepřestávající déšť chtěli využít k uskutečnění naplánovaného výletu do Sagady – vesničky položené asi o 65 kilometrů dál na sever. Tam se nacházejí slavné rakve zavěšené na skalách. Tato tradice je stará asi 2000 let a trvá dodnes. Rakve jsou obvykle vyřezané z jednoho kusu dřeva a dříve si je ve stáří sami připravovali jejich budoucí nájemníci. Pokud už byli nemocní a slabí, rakve pro ně vyřezali jejich děti či příbuzní. Po smrti a vtěsnání ostatků do těchto relativně malých beden se rakev položí na hřeby zaražené do jedné z okolních skal vedle dalších pochovaných. Podobné hroby se vyskytují také v Číně či Indonésii. Důvod, proč se nebožtíci věší na skály a nezakopávají do země je jednoduchý – v zemi by se jejich těl a duší mohly zmocnit zrůdy z podsvětí.

Zavěšené rakve v Sagadě

Jestli se vám zdá tahle tradice trochu ujetá, vězte, že někteří turisté mají ještě divnější zvyk – vyhrabat z rakve nějakou tu kost a odvézt si ji s sebou jako suvenýr. Že existují i pozemní nenechavé obludy asi bohužel nebohé nebožtíky nenapadlo…

To všechno jsme ale objevili až po šílené cestě z Banaue do Sagady. Silnička se díky dešťům a slabé údržbě stala téměř nesjízdnou. Místy se utrhla a kusy silnice se pomalu přibližovaly okraji srázu. Jinde jsme museli překonávat sesuvy půdy a popadané kusy skalních převisů. Některé úseky byly prakticky pohřbeny pod nánosem uježděné půdy. V městečku Bontoc jsme zjistili, že posledních nejméně 10 kilometrů jedeme s potrhanou pneumatikou na zadním kole. V autě nebyl hever, a tak jsme si ho museli vypůjčit od řidiče jeepney. Kolo nám pomohl vyměnit jeden z místních tricyclářů, přičemž nové se nám koupit nikde nepodařilo, a tak jsme si už jen drželi pěsti, aby se příhoda neopakovala. Naštěstí jsme do Sagady nakonec přecejen dorazili a mohli se pěšky pustit do průzkumu okolí.

Sesuvy půdy cestou k Sagadě

Přerušená silnice cestou k Sagadě

Výměna kola v Bontocu

Cesta k rakvím bez průvodce může být trochu zapeklitá. My se informovali v turistickém íčku, ale ani mapka nám moc nepomohla a cestou jsme se ztratili v uličkách Sagady. Těžko říct, jestli to bylo chybně zaznačnou odbočkou v mapě, zmatenými obyvateli, kteří nás posílali od čerta k ďáblu, nebo absencí značení, které nás asi mělo ponaučit, že si příště máme průvodce vzít. Nakonec nás ke správné cestě navedl jeden hodný stavbař, který neváhal ujít asi kilometr, aby se ujistil, že k místu trefíme. Na dotaz proč tu není značení odvětil, že není odtud, takže neví, ale že to bude nejspíš tím, že obyvatelé Sagady moc nepřemýšlejí 🙂

K rakvím jsme došli po drsné lesní stezce zmáčené vydatným deštěm. Pohled na rakve různých tvarů a s tajemnými nápisy byl sice rozhodně zajímavý, ale stezka k dalším místům se skalními pohřebišti byla tak rozmáčená, že jsme nemohli pokračovat a museli jít nazpátek. Navíc už bylo dost hodin a my nechtěli bláznivou cestu do Banaue podnikat za tmy.

Více tradiční hřbitov mají v Sagadě také. O dušičkách tady dělají pozůstalí piknik a večer posedávají u ohýnku.

Kostel v Sagadě

Jak jsme se vydali tajfunu naproti

Normálně bychom teď článek zakončili tím, že po 3 dnech strávených v okolí Banaue jsme nasedli do auta a vyrazili zpátky do Manily. Jenže ta nejnapínavější část výletu se teprve měla odehrát.

Tajfun Nona měl touto dobou být už na cestě na jih směrem pryč od ostrovů. V 5 hodin ráno, kdy jsme nasedali do auta, jsme bohužel ještě netušili, že během našeho pobytu změnil směr a vydal se nám naproti. Naštěstí sice už ztratil většinu své ničivé síly, ale způsobil obrovské záplavy, které nás prakticky odkrojily od Manily. Kdybychom to věděli, napojili bychom se hned pod horami na dálnici a nástrahu snadno překonali. My však místo toho zamířili přímo na jih, vstříc potopě.

Zpočátku jsme jen s údivem sledovali okolní zatopená pole. Když jsme však dorazili do jedné z vesniček na cestě, zmizela silnice pod vodou a my poprvé museli uhnout z původní trasy. Po pár metrech jsme potkali hasiče a ti nám jen potvrdili, že se musíme vrátit a vyzkoušet jinou cestu.

Zaplavené silnice cestou z Banaue do Manily po tajfunu Nona

V další vesnici provoz značně zhoustl, až se téměř zastavil. V protisměru si však nešlo nevšimnout, že auta nechávají za sebou dlouhé mokré stopy a že důvodem zácpy bude nejspíš neplánované brodění. To jsme ještě netušili, že je to první z mnoha přejezdů zatopené silnice, které nás čeká. Některé úseky projet prostě nešlo a někde jsme jen se zatajeným dechem čekali, jestli nás silný proud nechá dojet až na suchý konec brodu.

Zácpy na silnici cestou z Banaue do Manily po tajfunu Nona

I když se povodně a celý zážitek jeví jako katastrofa a i když tyto dopady řádění tajfunu média u nás ráda prodávají v temném a hrozivém balení, je třeba říct, že skutečnost je dost odlišná. S následky rozmarů počasí se místní musejí vypořádávat několikrát do roka, takže se tu z toho nikdo nehroutí. Děti si hrají ve vodě, někteří obyvatelé chytají ryby, řidiči tricyclů si dle výrazu ve tváři vyloženě užívají jízdu po zatopené silnici a většina vesničanů se prostě sešla a klábosila nad nastalou situací.

Samozřejmě to na některých místech tak veselé nebylo a ne každý to bral s takovým nadhledem, ale celkový dojem byl rozhodně méně dramatický, než jak ho podávají zprávaři u nás a ve světě. Jenže to by se pak na to nikdo nekoukal, že…

Zaplavené silnice cestou z Banaue do Manily po tajfunu Nona

Celkově jsme strávili hledáním průjezdných cest asi o 5 hodin více. Do Manily jsme dorazili až kolem osmé a kdybychom nezapomněli odbočit na jednom z hlavních tahů, mohli jsme být během pár minut doma. Jenže zapomenout odbočit na jednom z hlavních tahů během dopravní špičky a ještě za deště a za tmy znamená v Manile zdržení na další 2 hodiny. Nicméně jízda noční ucpanou Manilou je taky silný řidičský zážitek. Ten pocit, když se dostanete mezi dva autobusy a oba akutně chtějí do vašeho pruhu i za cenu jedné rozdrcené Toyoty je prostě k nezaplacení 🙂 No a škatulata hejbete se při každé zelené na šestiproudovém blázinci taky stojí za to, zvlášť po 16ti hodinách cesty.

Na druhou stranu – o čem bychom vám tu jinak psali, kdybychom se nedostali do každého průseru, co se namane? 🙂