Historky ze života na Filipínách – Na cestách

V sérii Historky ze života na Filipínách se s vámi dělíme o drobné příběhy, které ilustrují vše lepší i horší, zábavné i děsivé, nevšední i obyčejné, co nás tu za více než rok potkalo. V prvních dílech jsme vám povídali o tom, jaké byly naše první týdny, jaké to je pracovat na Filipínách a jak se žije v Manile

Dnes si budeme povídat o tom, jak se na Filipínách bojuje s bláznivou dopravou 🙂

Odkazy na všechny články z této série:
1. díl – První týdny
2. díl – Pracovní radosti
3. díl – Bláznivá Manila
4. díl – Na cestách
5. díl – Katastrofy (připravujeme)

Jak jsem si roztlačil taxík

Začneme zlehka. Pokud při návštěvě Filipín uděláte tu chybu, že strávíte pár dní v Manile, budete muset řešit jeden z nejhorších problémů téhle země, což je doprava.

Jezdí tu autobusy, ale nikdo neví odkud a kam. Pak tu jezdí jeepney, ale nikdo neví odkud, kam a už třetí jízda zvyšuje riziko rakoviny plic do té míry, že se na to doslova vykašlete. Jezdí tu taky nadzemka, ale moc na sebe nenavazuje a když je špička, můžete během jízdy nehledě na své pohlaví a orientaci otěhotnět, v lepším případě jen zaboříte obličej do nějakého podpaží s vydroleným rok starým Old Spicem. Taky tu jezdí tricykly, ale vždycky jen na svém malém vymezeném území. Můžete jít i pěšky, ale je dobré vědět, že Manila má na šířku i délku zhruba 3 světelné roky.

Jeepney, tradiční prostředek hromadné dopravy. Kam to bude? To nikdo neví přece! 🙂

Zbývá taxík. Tak nejdřív to pozitivní.

Jsou docela levné.

A teď realita. S taxikáři to máte padesát na padesát. Buď to bude pojízdné auto a milý chlapík se zajímavým příběhem, se kterým si bezvadně popovídáte, nebo to bude rozpadlá rakev plná švábů a za volantem dobrák, který na vás nejprve vybalí, že chce pár kil navíc, pak zjistíte, že neumí ani slovo anglicky a že v Manile nezná jedinou ulici, takže bude bloudit kolem dokola, přičemž málem srazí polovinu chodců a na brzdu si bude cestou podupávat do rytmu Kalashnikovy páté symfonie.

Pak jsou ještě taxikáři na hlavním příletovém terminálu letiště, pro které mají v pekle vyhrazenou speciální místnost s extra žhavými uhlíky. Tihle dobráci se na vás vrhnou hned jak vystrčíte palec ze dveří a začnou vám nabízet své skvělé služby. Za cestu, která by normálním taxíkem stála třeba 150 kč si řeknou o 1000 Kč a to vám už o 30 % zlevnili. A když jim povím, že tu bydlím a vím, jaké jsou ceny, tak se mi vysmějí a řeknou mi, že když si ale vezmu obyčejného taxíka, tak mě někam zaveze, uspí, okrade, znásilní a ne nutně v tomhle pořadí. Pro turistu je to skvělá přivítací delegace. Ignorujte je, prosím, a popojděte tam, kde staví obyčejné taxíky.

S taxíky může být ale i zábava. Když jsem jednou v noci jel domů ze schůzky s kamarádem, po pár metrech taxík nějak utichl a my zůstali stát uprostřed silnice. Řidič s nešťastným výrazem ve tváři kroutil klíčkem v zapalování, ale auto ne a ne jet. Tak se na něj obrátím a zeptám se, jestli bysme to jako neroztlačili. Nevěřícně si mě prohlížel a pak nejistě přikývl. A tak jsme vylezli, auto uprostřed rušné silnice pěkně roztlačili, což přimělo okolní řidiče přestat troubit, místo toho začali přibrzďovat a celou situaci si fotit, až taxík škytl, chytl a my konečně vyrazili domů. Po zbytek cesty mi řidič děkoval a kdyby měl pytlík rumových pralinek, všechny by mi je dal.

Zhruba po třičtvrtě roce jsme taxíky vzdali a jezdíme už jen s Uberem. Je to hrozná nuda, ale to nevadí. Až budeme potřebovat vzrůšo, víme, že taxikáři budou ready hned za rohem.

Taxíky ne-e? Tak zkuste třeba tenhle kolostroj! To vás naučí! 😀

Jak nám Filipínci radili na cestách

Kdybychom mohli lidem, kteří se chystají na Filipíny, dát jen jednu jedinou radu, asi by to byla tato:

Nikdy, nikdy, nikdy se neptejte místních na cestu.

Pravděpodobnost, že dostanete správnou nebo alespoň uspokojivou odpověď, je asi stejná, jako že o víkendu potkáte v Brdech Yettiho.

Existují 3 důvody, proč tomu tak je.

Jednak Filipínci neumí číst v mapě. Když jim ukážete mapu a budete chtít poradit kudy kam, budou si ji dlouho prohlížet, jezdit po ní prstem a zamyšleně se mračit, než se vás po 10ti minutách zeptají, co to je za zemi. Klidně jim můžete dát mapu hvězdné oblohy a vyjde to nastejno.

Druhý problém je, že tady se neměří na vzdálenost, ale na čas. Takže pokud se budete ptát, jak je co daleko, moc daleko se nedostanete. Někdy to je tak absurdní, že řidič auta naváděný GPS navigací dostane hlasovou instrukci odbočit po 300 metrech doleva, načež odbočí okamžitě, protože co to je, 300 metrů?

Třetí problém je, že spousta lidí vůbec neví, co je dva kilometry za prahem jejich domu. Ptát se v jedné vesnici kudy se jede do druhé může být dost frustrující zážitek.

Tento průser ještě umocňuje fakt, že místní jsou vystresovaní, když se jich na něco zeptá běloch, takže popletou i to, co by jinak možná tušili. To všechno ale překonává jedna úžasná vlastnost Filipínců, která celé patálii nasazuje korunu. Než aby vám kolemjdoucí řekl, že neví, to vám radši řekne nějakou kravinu a klidně vás pošle úplně opačným směrem. Protože říct, že něco nejde nebo že to neví, to se nedělá.

„A ten běloch prej – prosimvás kudy do Intramuros? A já říkám – Doleva! Ty vole doleva, chápeš to? 😀 A on tam fakt jel! :D“

Máme hned dvě krásné historky, které s tímhle souvisejí.

Ta první je z Palawanu, když jsme se půjčeným autem přesouvali z El Nida k pláži Nacpan. Vede tam silnička, ze které se musí na určitém nenápadném místě odbočit, takže jsme si napoprvé zrovna dvakrát jistí nebyli. Zastavili jsme proto u jednoho domku u cesty. Na kraji silnice znuděně seděl jakýsi chlapík a počítal si prsty u nohou. Zeptali jsme se, kudy do Nacpan Beach. S přesvědčivou jistotou ukázal doleva a pevným hlasem prohlásil “doprava!”. Chvilku jsem si ho prohlížel a pak jsem se ho zeptal, jestli si je jistý, že máme jet doprava, když ukazuje doleva. Podíval se na mě jako debila, zavrtěl hlavou a odvětil “to si nemyslím”.

O pár kilometrů dál jsme to zkusili znovu. Zastavili jsme u jakési paní se skupinkou dětí, ukázali jsme před sebe a zeptali se, jestli jedeme dobře do Nacpan Beach. Paní se na nás zářivě zasmála, zavrtěla hlavou, že ne, ale zároveň rukou naznačovala, že máme jet rovně – tedy tam, kam jsme ukazovali. To se opakovalo asi třikrát než nám došlo, že nepochopila, na co se ptáme – myslela si, že jí nabízíme svezení, což s díky odmítala a ukazovala, ať jedeme dál.

Druhý případ našeho ztroskotání na orientaci místních se stal na ostrově Bohol při cestování s naší návštěvou z Čech na skútrech. Sjeli jsme z hlavní cesty a vydali se po menší silničce jako zkratkou do další vesnice. Nebyli jsme si ale úplně jistí, a tak, když jsme zahlédli domek a na jeho zápraží sedět postaršího mávajícího pána, zastavili jsme u něj. Když jsme se zeptali, jestli jedeme správně do vesnice opodál, nevěřili jsme vlastním očím. Pán vzal klacík a začal do písku kreslit složitou urbanistickou mapu snad půlky ostrova. Pořád něco zasvěceně švitořil a my po čtvrt hodině pochopili, že nám radí, abychom se vrátili asi o 500 metrů, pak se na kruháči otočili a jeli zase stejnou cestou kolem něj dál až do té vesnice. Nejistě jsme se na něj podívali a řekli mu, že my ale přijeli směrem od toho kruháče. Vzhlédnul od svého náčrtu, rozzářily se mu oči a nadšeně zvolal “Ahááá, no tak to jenom jeďte furt rovně!”.

Jeden z našich kamarádů má po tomhle zážitku dodnes na obličeji obtisk své ruky.

Nestěžujeme si, kdo se blbě ptá… 🙂 Na Filipínách správnou cestu furt řeší jen turisti. Každý místní totiž přece dobře ví, že je na ostrově, takže se není kam ztratit. Přinejhorším prostě dojdete až na pláž a tam je přece vždycky dobře, no ne?

Ptát se na správný směr v Manile je jako ptát se, který drát vede k vašemu telefonu. Kdo to má jako vědět? 🙂

Jak jsme způsobili dopravní nehodu

Dopravní nehody tak nějak k cestování patří. Během 2 nebo 3 týdenní dovolené je člověk obvykle naštěstí nezažije, ale když člověk stráví někde víc než rok, je docela pravděpodobné, že se k něčemu nachomýtne.

A pokud shodou náhod ten víc než rok strávíte na Filipínách, je dost možné, že to bude stát za to.

Za tu dobu, co jsme tady, se naštěští nestalo nic katastrofického, ale pár momentů nás pořádně vyděsilo.

Nejprve jsme při vystupování z taxíku srazili otevřenýma dveřma dvojici na skútru. Pán měl naražené koleno a rozbité sklo, taxikář měl vrata na opačnou stranu a my jen šok. Za škody jsme jim dali 4000 pesos, i když byl asi na vině spíš skútr, který předjížděl zprava – ale co už. Asi nejsměšnější byl moment, kdy se k nám začal blížit nějaký strážník, načež taxikář i řidič skútru začali vyšilovat, že jestli to bude vyšetřovat, bude to vyřizování na měsíc, takže jsme dělali, že si jako povídáme, řidič skútru kulhavě nasedl na svůj pochroumaný stroj, my nastoupili do taxíku a taxikář se s praštěným chichotem snažil zatlačit vypouklé dveře zpátky tam, kam patří. Strážník to celé sledoval, pak jen mávnul a šel si po svém.

Projíždět Manilou je místy jako počítačová hra, ve které se máte vyhýbat čím dál většímu počtu překážek. Jednou holt musíte narazit…

Hůř vypadala nehoda, která se nám stala na Palawanu, když jsme vypůjčeným autem v noci přejížděli z Puerto Princesy do El Nida. Jezdit na Filipínách v noci není úplně nejlepší nápad. Tady totiž v noci řidiči vypínají světla, jednak aby vás neoslňovali a taky aby šetřili baterku. Je to od nich úžasně ohleduplné, ale následky si asi dokážete představit. Takže jsme v jeden moment na poslední chvíli před sebou spatřili neosvětlený povoz s buvolem, přičemž v protisměru se řítil neosvětlený tricykl, takže jsme museli dupnout na brzdy. To zřejmě nečekal neosvětlený motorkář za námi, a tak to vzal bez nějakého zbytečného brždění vpravo přes vlhký trávník. Během zlomku vteřiny se převrátil a prosvištěl kolem nás jako namydlený jamajský bob. V ten moment nás napadlo, že musí být potlučený až běda, pokud vůbec vstane.

Když se ale zastavil, prostě vstal, oprášil ze sebe trávu, nasedl zpátky na motorku a vmžiku upaloval dál.

Asie má prostě svůj pořádek v dopravním chaosu a jedinečný řidičský styl místních vyvolává úžas nad tím, že těch nehod není daleko víc a že když se nějaká stane a nic při ní nevybouchne nebo se nějaká část těla neoddělí od jiné, tak to nikdo moc neřeší.

Je to prostě strašná pohoda, dokud nás jednoho dne nesejme buvol na neosvětleném skútru.

Na ostrově Mindoro jsme se nachomýtli k téhle scéně, která jen pár okamžiků před tím musela být opravdu děsivá. Jeepney rozjetý z kopce ztratil schopnost brzdit a rozlámal se v zatáčce ve vesnici. Naštěstí převážel věci a ne lidi.

Jak nám nechtěli půjčit skútr

Když už jsme u těch skútrů. Půjčit si skútr je na Filipínách skvělý nápad, protože si můžete užít každý ostrov na maximum a objevit místa, kam se turisté namačkaní v dodávkách místních cestovních agentur nikdy nepodívají.

Obvykle v místech, kde je větší koncentrace turistů, na nějakou půjčovnu narazíte. Než si ale skútr půjčíte, máme pro vás 2 dobré rady.

Ta první je pro ty z vás, kteří ještě na skútru nejeli. Nic na tom není a naučíte se to během pár vteřin, ale nesmíte v půjčovně říct, že na tom budete sedět poprvé. Filipínci v běloších vidí sice boháče, ale zároveň taky neschopné plážové povaleče, kteří si sami neví s ničím rady. Takže když jsme si poprvé půjčovali skútr na ostrově Mindoro a Ivetka se zeptala, jestli by nám mohli ukázat, jak se na tom jezdí, tak se paní zděsila a oznámila nám, že nám nic půjčovat nebude.

Nic platné nám nebylo, když jsme ji přesvědčovali, že umíme na kole a že tohle je to samé, jen nebudeme muset šlapat. A když pak Ivetka zklamaně ukázala na tricykl a zeptala se, jestli si teda můžeme půjčit aspoň tohle, paní nás vyhnala a svůj krám zavřela a nejspíš i zapečetila.

Teď už je Ivetka zkušená skútrařka 🙂

Naštěstí jsme opodál našli další půjčovnu. Tentokrát jsme neřekli, že na skútru neumíme, ale zeptali jsme se, jestli si to nejdřív můžeme jen tak zkusit na cestě před půjčovnou. Chlapík začal větřit zradu, ale než stačil něco namítnout, Ivetka nasedla na jeden volný skútr, chňapla řidítka, stroj zařval, přední kolo se na protest nadzvedlo a během pár vteřin Ivetka zmizela v prachu. Chlapík z půjčovny se orosil, zděšeně se na mě podíval a řekl mi, že když se to rozbije, tak musíme zaplatit opravu. Řekl jsem mu, že žádnej stres, načež se na druhé straně Ivetka při pokusu otočit se nazpátek najednou rozjela proti zdi a zmizela z dohledu.

Chvilku jsme na to nevěřícně koukali, protože se neozývala žádná rána, až najednou z toho samého místa vyrazil pekelný stroj s rozevlátou Ivetkou a hnal se přímo na nás. S trochou skřípotu Ivetka zastavila centimetr od mé nohy a prohlásila, že to je v pohodě a že čau a jedem. Tak jsem teda vzal další skútr a zamával chlapíkovi z půjčovny, který se na své skútry ještě naposledy podíval s něhou v očích jako otec na syny, kteří se právě vydali do předem prohrané války.

Celý den jsme zvládli bez nehod, tedy až na jedno extempóre, když jsem při parkování na štěrku nezvládl zatáčku a skútr se pode mnou sesunul na zem. Naštěstí to bylo v tak malé rychlosti, že jsem mezitím stihl vystoupit, takže kromě výsměchu od Ivetky jsem neutrpěl žádné šrámy.

Slíbili jsme vám 2 rady ohledně skútrů, tak teď ta druhá 🙂

Nic se nevyrovná jízdě na skútru, vítr ve vlasech, jeepney kolem vás profrčí s lidmi na střeše, ti vám mávají, vy taky, kocháte se výhledy…

Jak našim kamarádům vyměnili pas

Při každém půjčení skútru po vás budou chtít jako zástavu pas. Že se to nesmí je nezajímá, oni vám půjčují skútr, tak chtějí něco, kvůli čemu se jim s ním vrátíte. Nenechte si to ale vnutit a řekněte jim, že jim jako zástavu necháte např. občanku nebo řidičák (stejně je tu nikdo nekontroluje). Nechat jim pas se vám totiž může silně nevyplatit.

Své by o tom mohli vyprávět naši kamarádi Honza s Janou, kteří nás přijeli navštívit a během výletu na ostrově Palawan, kde už cestovali bez nás, si půjčili skútr s tím, že v půjčovně nechali Honzův pas.

Když skútr po dvou dnech vraceli, pas sice dostali zpátky, ale měl jaksi místo českého znaku na obálce znak švédský. Když ho otevřeli, zjistili, že se na ně z fotky směje nějaký Sven Ericson Seberkrém Magnus Extrém (nebo tak nějak). Byl Honzovi docela podobný, ale to prý při pasové kontrole na letišti nestačí.

Honza znervózněl a pas vrátl s tím, že není jeho a že chce ten svůj. Na to znervózněl chlapík z půjčovny a začal se přehrabovat desítkami pasů v šuplíku. Pak jim oznámil, že ho má asi doma a že pro něj teda sjede. Představa, že autor problému zmizí jak pára nad hrncem, se Honzovi moc nelíbila. Po necelé hodině se ale chlapík skutečně vrátil, bohužel stále bez pasu. Velmi neochotně jim přiznal, že pas asi dal někomu jinému, pravděpodobně Svenovi.

Jasně že ti jedu pro pas! Čuuus!

Pro lepší vcítění do obou stran ještě dodejme, že Honzovi s Janou druhý den brzy ráno letělo letadlo a bez pasu by letělo bez nich. A Honza hraje hokej, je dlaždič a poměr velikosti k Filipíncovi se dá přirovnat k poměru člověk – mravenec. Takže když se na něj zamračil, muselo to u chlapíka z půjčovny vyvolat přinejmenším spontánní sebekastraci.

Zatímco my jsme volali českému konzulovi v Manile a radili se, co dál, Jana šla na policejní stanici. Tam jeden policajt jedl a druhý spal, přičemž ani jeden nechtěl svůj program měnit. Až když jim tam ztropila scénu, sebral se jeden z nich a doprovodil ji k půjčovně. Cestou se osmělil a začal ji balit, což v tu chvíli ne zrovna dobře naladěná Jana nedovedla ocenit. Když ale policajt spatřil Honzu, přešla ho chuť a rozpovídal se radši s chlapíkem z půjčovny. V dlouhé historii dialogů mezi filipínskými policisty a lidmi z půjčovny skútrů ještě nenastal případ, že by z diskuze vzniklo něco produktivního a ani tento případ nebyl výjimkou.

Nakonec nás napadlo, že bychom mohli zkusit toho Švéda najít na Facebooku a ozvat se mu. Třeba ještě bude na Palawanu a třeba zrovna bude online.

Byl to geniální nápad, než jsme začali s hledáním. Totiž když má někdo 3 křestní jména a 2 příjmení, hledá se pěkně blbě. Na Facebook si takový člověk dá navíc jen po jednom jméně a příjmení, takže si to spočítejte. Jediným dalším vodítkem pro nás byla pasová fotka, což je obrázek, kterému se obvykle vaši přátelé hrozně chichotají, protože si tam nejste vůbec podobní a máte ten trapnej účes z dob, kdy frčela Nirvána.

Po půl hodině hledání to u nás doma vypadalo jako v centrále FBI při honu na atentátníka. Ivetka tou dobou navíc měla problém s okem, a tak se do hledání mohla zapojit jen tím, že se mě pořád ptala, co se děje, jestli už jsem ho našel a zasypávala mě radami, co mám dělat. Nakonec můj manuální vyhledávací algoritmus narazil v centrální databázi profilů na 87% shodu. Okamžitě jsme podezřelému napsali urgentně znějící zprávu, že má asi špatnej pas a že jestli je pořád v El Nidu, tak ať běží do půjčovny, že tam je někdo, kdo má jeho pas, jinak že se nikdo z nich už nikdy nedostane z Filipín a budou muset do konce života loupat kokosy.

Zdálo se to neuvěřitelné, ale za pár minut se Sven ozval. Jeho odpověď zněla “Ok, dík”.

Sven je asi hodně v pohodě. Typickej Extrém.

Pas se našel, Honza i chlapík z půjčovny si evidentně oddechli 🙂

I přes všechny trable se Honzovi s Janou na Filipínách moc líbilo. Chce to jen se pořádně obrnit! 🙂

Na závěr

Na Filipínách pořád každý řeší dopravu, ale zatím ji nikdo nevyřešil. Takže pokud se sem někdy vydáte, uděláte nejlíp, když se mentálně obrníte a taky ji řešit nebudete. Jen nikomu nedávejte pas, mějte velkou časovou rezervu, nejezděte v noci a nikoho se neptejte na cestu.

Nesmíte to ale s tou pohodou zase přehnat jako Sven a klidně si do kapsy strčit cizí pas. I když vlastně – on se stejně nakonec někdo ozve, no ne? 🙂

Perlička na závěr – když v místním obchodním řetězci propagovali akci „Festival evropského jídla“, nemohl samozřejmě mezi symboly Evropy chybět ani slavný Taj Mahal. No co, těsně vedle! 🙂