Člověk nikdy neví, co si pro něj Austrálie na nové ráno přichystá. Tedy pokud stejně jako my přitahujete nejrůznější podivnosti i zázraky. Hned první ráno v Sydney jsme zaspali a málem nestihli letadlo. Ve Flinders Ranges jsme málem umrzli, ale zároveň jsme posnídali s klokany a papoušky Kakadu. V národním parku Uluru jsme vítali slunce nezapomenutelným pohledem na rudnoucí skálu. Dnešní ráno trávíme u Devils Marbles a zdá se, že ho nic nemůže pokazit. Před námi je 700 kilometrů do kempu Mataranka Hot Springs a já si ještě fotím velké termitiště. Vracím se k autu a tam stojí Ivetka. Dívá se na mě nějak vyděšeně. To není dobrý.
Ráno jsme si ještě jednou obešli Devils Marbles, kde jsme vyřešili menší zdravotní krizi, pak jsme zastavili v Tennant Creeku, kde se nám ale nelíbilo. Poblíž Tennant Creeku jsme si udělali příjemnější zastávku u telegrafní stanice a pak jsme stavěli až v Daly Waters, kde je nejstarší hospůdka severu Austrálie. Nakonec jsme večer dorazili do kempu Mataranka Hot Springs.
Ďábelské ráno
A přitom to ráno začalo tak hezky… Z kempu jsme vyrazili na sever a zastavili nejprve u skupinky odstavených a epicky zrezivělých rozpadlých aut, která nápadně připomínala blízkou budoucnost našeho vlastního povozu. Pak jsme se stavili znovu u Devils Marbles. Pořádně jsme si prošli celou velkou oblast s rozsypanými kamenými kuličkami, fotili se v kreativních pozicích a četli si o tom, jak tyhle zvláštní skály vznikly (psali jsme v minulém článku).
Ondra ve svém živlu.
V téhle společnosti aut se to naše zdá pro drsný outback jako celkem dobrá volba.
Ufff, tak honem, foť to!
Ulouplo se…
O pár minut později se ale všechno mění.
Jdu k Ivetce. V ruce drží prkýnko se salámem a rychle se zvětšující červenou loužičkou. Ruka se jí barví do ruda jako ranní Uluru. Vzhledem k tomu, že Ivetka nesnáší pohled na krev, tak se její obličej naopak mění na bílou stěnu a za chvíli už vlaje jako polská vlajka. “Já jsem krájela salám,” vysvětluje nastalou situaci. “A to sis jako spletla vlastní ruku se štanglí gothaje?” divím se a hledám vodu a náplast.
Najednou vidím, že půlka dveří je od krve a na sedadle se válí nůž na sýry. Vzhledem k velikosti a umístění říznutí je to až absurdní – to má Ivetka tepnu na palci nebo co? Naše auto se proměnilo v místo činu, říkám si. Vypadá to jako nevydařené rande střihorukého Edwarda s nebohou lidskou bytostí. Chybí už jen křídový obrys Ivetčiny ruky. Za chvíli má ale Ivetka palec zafáčovaný. Jako úplně nejlepší lék se překvapivě ukazuje energeťák, který jí vliv novou sílu do žil.
Nevím, jestli má v sobě Ivetka geny Jacka Rozparovače, ale od tohoto zážitku už raději krájím salámy a další pochutiny jen já.
Dnes k snídani podáváme prstíčky se salámem…
Děsivý Tennant Creek
Asi po hodině cesty stavíme v Tennant Creeku. To jediné, co o tomto místě víme, je varování od ženské z naší autopůjčovny. Byla to bývalá řidička roadtrainů, která by pěstí klidně skolila klokana. Řekla nám, ať v tomhle bohem zapomenutém městě vůbec nestavíme, protože je plné zla.
Taky nám ale řekla, že si nemusíme brát extra kanystr na benzín, protože každých sto kilometrů je pumpa, což se nakonec ukázalo jako tragická rada, když jsme už dvakrát málem skončili s prázdnou nádrží uprostřed vyprahlé australské pustiny. Nebrali jsme tudíž na její recenzi ohled, zaparkovali auto na hlavní ulici a vydali se hledat podnik, kde bychom se naobědvali.
Během dvou minut jsme pochopili, že řidička tiráků měla nakonec celkem pravdu. Město bylo opuštěné, jen tu a tam se váleli na lavičce zbědovaní aboridžinci. Jiní vysedávali podél zamřížovaných výloh zavřených obchodů a mlčky nás pozorovali. Bylo tu naprosté ticho. Celé město jakoby pokryl mrtvolný prach, dusno a písek. Každé okno bylo ukryté za mřížemi, i tak ale byla většina rozbitá.
Sedáme do auta a raději pokračujeme dál. Austrálie je kouzelná, nádherná a outback je plný dobrodružství, ale tenhle malý kousek světa zvaný Tennant Creek je opravdu zvláštní.
Tennant Creek je tak ošklivý, že jsme ho ani nevyfotili. Místo toho se podívejte na tuhle docela hezkou opuštěnou vodní nádrž kdesi v poušti.
Opuštěný život na telegrafní stanici
Deset kilometrů za Tennant Creekem stavíme znovu – tentokrát to ale vypadá na zajímavější odbočku. Nedaleko Stuart Hwy je pár drobných budov s desítkami termitišť okolo. Kdysi dávno, když ještě žádný Tennant Creek nebyl, tudy vedla telegrafní linka mezi severem a jihem Austrálie. Protože se zprávy dostaly vždy jen pár stovek kilometrů daleko, museli podél drátů vybudovat i několik stanic, kde se zprávy přeposílaly dál. A tohle byla jedna z nich.
Představa života správce telegrafní stanice není zrovna miliónová. Stovky kilometrů všemi směry nebyli žádní sousedé. Správce byl nejen telegrafním operátorem, ale také kovářem, řezníkem, zahradníkem, honákem dobytka… Jediným zpestřením horkého dne byla buď příchozí zpráva nebo velmi vzácná návštěva – v 19. století se o překonání Austrálie snažili dobrodruzi na kolech a jiní poutníci, pro které byl čas strávený s telegrafistou stejně osvěžující jako pro hostitele.
Prohlídka stanice nás zabavila na necelou půlhodinku a pak jsme opět vyrazili. Cestou jsme ještě vzali benzín ve vesničce Elliott, naobědvali se v roadhousu Threeway a jak jsme ukrajovali kilometry ze Stuart Hwy, měnila se krajina kolem nás k nepoznání. Z rudého outbacku u Devils Marbles se začala barvit do zelena, rostl počet stromů a především pak termitišť. Vzduch se pomalu plnil vlhkostí a my věděli, že do konce výpravy zbývá s každou projetou vesničkou méně a méně.
Telegrafní stanice kousek za Tennant Creekem. Dnes je z ní takové malé muzeum osamělého života telegrafistů.
Termitiště, kam se podíváš. Taková je Austrálie, když se přehoupnete na sever.
Čím více se blížíme k severu Austrálie, tím více se nám krajina za okny barví do zelena.
Nejstarší hospůdka severu Austrálie
Zhruba 170 kilometrů před Matarankou jsme udělali poslední zastávku. Ve vesničce Daly Waters se totiž nachází ta úplně nejvíc nejstarší hospůdka v Severních Teritoriích a její atmosféra je opravdu kouzelná.
Všude visí spoďáry, podepsaná trička, otlučené kytary, plavecké brýle, vybledlé fotky, rozbité disky od kol, umouněné dřeváky nebo žabky a vzkazy od projíždějících cestovatelů. U baru sedí vykydlá nalitá tlustoprdka ve vytahané noční košili, vedle ní popíjejí své sedmé pivo vousatí štamgasti. Sedáme ke stolu a dáváme si jednoho podmíráka na cestu. Se šplouchnutím nám ho loudavá servírka vrhne na stůl a pak se vrací ke svým. Kdo chce, může si vzít pár rozbitých kuželek a omlácenou bowlingovou kouli a jít si ven na silnici zahrát.
Interiér bláznivé hospůdky Daly Waters – prostě Austrálie 🙂
Interiér bláznivé hospůdky Daly Waters – prostě Austrálie 🙂
Interiér bláznivé hospůdky Daly Waters – prostě Austrálie 🙂
Interiér bláznivé hospůdky Daly Waters – prostě Austrálie 🙂
Kromě hospůdky je v Daly Waters i pár dalších podivností. Tak například chatrč s havarovaným vrtulníkem na střeše a cedulí oznamující, že vyhlídkové lety byly zrušeny. A nebo jakýsi pahýl stromu, kde se údajně podepsal sám velký cestovatel a průzkumník Stuart, po němž je pojmenovaná silnice vedoucí od jihu na sever. Těžko říct, zda si sem odskočil a při té příležitosti vyryl do stromu své iniciály, nebo je to prostě jen další fórek svérázných obyvatel outbacku.
Někdo vyhlídkový let?
Na tento strom se slavný Stuart podepsal. Nebo vyčúral. To už nikdo s jistotou neví…
Horké prameny Mataranka
Po 700 kilometrech konečně dorážíme v podvečer do kempu Mataranka Hot Springs. Všude tu poskakují malí walabi, na stromech se prohánějí papoušci Kakadu a spolu s nimi také obří hejno netopýrů. Když rozložíme stan na střeše auta, zničehonic se vzduch naplní šíleným zvukem bzučení snad miliardy rozzuřených včel. Ty sice nevidíme, takže chvilku uvažujeme, jestli to třeba není zvuk netopýrů nebo porouchané telegrafní linky, ale nakonec radši ještě auto i se stanem přeparkováváme o kus dál.
Čau lidi! Vítejte v kempu Mataranka Hot Springs! Nemáte něco k snědku?
Večer si děláme BBQ a pak se marně snažíme usnout. Je asi 35 stupňů, vzduch je těžký a vlhký jako v prádelně. A máme se navíc na co těšit – zítra ráno vyrazíme na procházku k horkým pramenům, které jsou jen kousek odtud. To ještě nevíme, do jakého rizika se tam pustíme…
No Comments