Austrálie, den 4. – Flinders Ranges, skalní velikáni Austrálie

Je 7:15 ráno a naše nejhorší obavy se potvrdily. Nad Jižní Austrálií i naším kempem se semkly černé mraky a do stěn našeho stanu teď monotónně buší kapky deště. Je 8 stupňů nad nulou. To je o 20 méně než je náš organismus navyklý na filipínské podnebí ochoten tolerovat. Cloume s námi taková třesavka, až to zvenku musí vypadat, že si to v Austrálii i přes nepřízeň počasí náramně užíváme.

Rychle balíme stan, startujeme auto, nastavujeme topení na značku “globální oteplování” a upalujeme pryč z Barossa Valley. Snad bude o 400 kilometrů dál na sever ve Flinders Ranges o něco lépe…

Z kempu v Barossa Valley jsme se vydali skrz pustinu na sever k Flinders Ranges. Tam jsme trekovali a užívali si magického západu slunce… Spali jsme v kempu Wilpena Pound Resort (mají i běžné ubytování pro nekempaře).

Nejsušším státem Austrálie

Po pár minutách konečně trochu okřáváme. Z topení šlehají téměř plameny a nálada se po mrzutém probuzení vrací do normálu. To je velmi důležité, protože před námi je první delší úsek cesty. Čeká nás více než 400 kilometrů napříč vyprahlými polopouštěmi a strávit je se špatnou náladou rozhodně nechceme.

A právě proto jsem se na dlouhé přejezdy pořádně připravil. Koupil jsem Ivetce ukulele, že nám bude na cestu pěkně hrát a zpívat. Až dozpívá, budeme počítat klokany kolem cesty a pak hrát jednu z těch her do auta, jakože třeba kdo první uvidí psa v protijedoucím autě. Budeme stavět u zajímavých míst a povídat si o tom, co nás všechno ještě na cestě čeká. Vyloženě se na to všechno těším, bude to prostě parádní roadtrip. Šlapu na plyn a hážu na Ivetku pořádný úsměv, ať vnesu do prvních kilometrů optimismus.

…
No ty vole.
Ivetka spí!

V hlavě mi zní rámus tříštících se představ a před očima naskakuje číslovka 398 kilometrů. Potěšpánbů.

400 kilometrů pustiny před námi. Ehm, přede mnou…

Hrubě a amatérsky jsem podcenil Ivetky schopnost usnout kdekoli a kdykoli, když má teplou a měkkou podestýlku. Co budu dělat? Ne že by nebylo venku na co koukat. Krajina je tak zvláštně jakoby vyprahlá. Pokrývá ji žlutá stepní tráva, kam až oko dohlédne. Obloha je dramaticky zatažená a jednou za čas krátce sprchne. Je to ohromně zajímavé, prvních 10 kilometrů.

Dalších 100 kilometrů počítám psy v protijedoucích autech, ale bohužel potkáváme jen jedno. Je odstavené u cesty a pes v něm není. Zato vedle auta leží mrtvý klokan. Těch jsem napočítal asi 30. Dalších 100 kilometrů si v duchu zpívám oblíbené písničky, které jsem si před odletem do Austrálie zapomněl stáhnout do mobilu. Když mi došly i písničky v hlavě, snažím se další kilometry řídit s výrazem co nejméně podobným člověku, který právě podstoupil lobotomii mozku. Moc mi to nejde.

Když už se asi 30 minut neúspěšně pokouším dotknout jazykem špičky nosu, Ivetka se náhle probouzí. Dlouze se protáhne, se zívnutéím zaostří na obzor, kde už se rýsuje pohoří Flinders Ranges, dvakrát si mlaskne a pak spokojeně prohlásí “Už tam skoro jsme. To to pěkně uteklo, viď?”. Když jí miluješ, není co řešit.

Konečně máme Flinders Ranges na dohled! 🙂

Tato silnice je jen pro čtyřkolky

Kolem desáté jsme si všimli odbočky na scénickou nezpevněnou cestu. Jelikož to je první zpestření dne a hrboly na cestě dávají jistou šanci, že udrží Ivetku při vědomí, neváhám a strhnu řízení smykem kolem značky “Pouze pro 4WD vozidla”.

Naše auto má podle tohoto označení o dvě kolečka míň, ale co už. Trabanti projeli horší věci.

Užíváme si zakázané dobrodružství (autopůjčovna Wicked Campers má i přes svou jinak velmi hipíkovskou náturu dost striktní pravidla, co se sjíždění z hlavní silnice týče). Příroda kolem nás je drsná. Začíná se v ní objevovat stopa rudé zeminy, která o pár stovek kilometrů dál převezme vládu nad celou krajinou. Před námi se ční nekonečné hornaté pásmo Flinders Ranges. A pak ho najednou vidíme. Dupu na brzdu, všechno v autě letí a ukulele vydává svůj první falešný tón.

Klokan, hele klokan!

Vidíte ho? Je totiž dokonale maskovaný…

Chcípáme auto a vybíháme ven. Zatímco Ivetka děsí Skippyho svýma obříma vypoulenýma očima a nadšeným zavísknutím přecházejícím pomalu v ultrazvuk, já se ho snažím uklidnit kanonádou cvakání závěrky foťáku. Chudák chlupáč celý zkoprněl a zůstal na nás koukat jako na dva exhibicionisty, co se mu přihnali do cesty. Opatrně přešlapuje na místě schovaný v trávě a doufá, že jsme ho ve skutečnosti neodhalili a jsme jen nadprůměrně odvázaní z australské přírody.

Vracíme se do auta a v žilách máme nový přísun energie. Po pár stech metrech vidíme dalšího klokana a pak zase a zase. Jsou huňatí, mají velké kapsy, stříhají ušima a zvědavě si nás prohlížejí. Paráda 🙂

První terénní test dopadl dobře. Nic neupadlo, motor zní pořád stejně špatně a kola jsou pořád stejně podhuštěná. Tak to těch 6000 kilometrů dáme jako nic!

Vymrzlé, ale úchvatné Flinders Ranges

Do kempu Wilpena Campground (mají i běžné ubytování v hotelu) jsem dorazili okolo jedné hodiny. Jedna noc bez elektřiny tu vyjde na 26 dolarů. Kemp je moc pěkný, i tady jsou plynové BBQ. Škoda jen, že je taková zima a vichr. Když si od nosu ulamujete rampouchy, nějak to není to pravé australské.

Rozklepaní a hladoví si děláme k obědu jakési maso z plechovek na ohni z vařiče. Trvá to asi hodinu, protože vařič neustále zhasíná. Až později jsme zjistili proč. Ivetka hrncem přikrývala nerozevřené krytky vařiče a tím plamen dusila. Došlo nám to, až když jsme spotřebovali celou jednu bombičku s plynem na jediné jídlo. Než po nás někdo hodí poznámkou, že jsme šašci a ne kempaři, tak bychom se rádi ospravedlnili tím, že jsme zvyklí si samozřejmě jinak jídlo dělat na ohni, který si rozděláme pouhým třením dlaní.

V kempu se proháněli klokani i pestrobarevní papoušci.

V kempu se proháněli klokani i pestrobarevní papoušci.

Po jídle vyrážíme na první trek. Původně jsme chtěli na St. Mary’s Peak, ale to je výlet na celý den. A jelikož je hnusně, zima, vítr a tu a tam spadne kapka, volíme raději jeden z lehkých treků na Wargara Lookouts. Stezka vede po rovince lesem a docela si ji užíváme. Nakonec přichází konečně nějaké stoupání a my po nějaké hodince prochajdy stojíme na vrcholku kopce, odkud máme celé vnitřní Flinders Ranges krásně před sebou jako na dlani.

Pohoří Flinders Ranges je vlastně horské pásmo, které tvoří obřím obloukem tvar podkovy. Pískovec a křemen na jeho úbočí maluje různě zbarvené linie, které se navíc mění s tím, jak po obloze kloužou mraky. Ty se naštěstí začínají trochu rozpouštět a na naše omrzliny konečně dopadají první paprsky slunce.

Procházíme se po vrcholku sem a tam, užíváme si 360ti stupňový rozhled a halíme se do bund, aby nás šílený ledový vichr neprofoukl. Je nám jako by nám do tváře chrchlal nachlazený Mrazík.

Cestou zpátky se stavíme u původního obydlí, které tu zůstalo po prvních osadnících. Zabydleli se tu, protože horské stěny tvořily skvělou přírodní ohradu pro obrovská stáda ovcí. Nakonec však místo opustili. Snad protože ovcím umrzaly kudrliny.

Vyhlídka Wargara Lookout. Zima je tu sice jako na ruském kole, ale výhled je moc hezký.

Postav se támhle na kraj, já tě cvaknu. Ještě dál… Ještě dál… Kde si?

Flinders Ranges se začínají barvit pěkně do ruda. Čas vyrazit ulovit západ slunce.

Australské západy slunce

Stejně jako v Barossa Valley jsme se i ve Flinders Ranges jeli na večer podívat někam opodál po zapomenutých cestičkách. Australské západy slunce jsou totiž návykovější než káva říznutá vicodinem. Epické sluneční paprsky jako by snad měly pevné skupenství a když pomalu sjíždí po krajině, aby se nakonec celý ten rudozlatý kotouč ponořil za obzor, skoro slyšíte, jak šumivě hladí drsnou stepní trávu.

Hele, klokan!

Hele, další klokan!

Hele, ovce!

A večerní divadlo může začít. Pšššt!

V prvním dějství si slunce dělá námluvy s horizontem. Ten to chvíli vidí bledě, ale nakonec se červená jako zamlada.

Na jednom z kopců, kde jsme zastavili, se k nám došoural nějaký pán s pletenou čapkou naraženou do čela. Chybělo mu pár zubů a ty zbylé se na první pohled snažily taky dostat na svobodu. Byl drobný, ale sálala z něj velká dobdrosrdečnost. Usmál se na nás, jak nejlépe dovedl, a dal se do řeči.

Usmíváme se na něj a pozorně nasloucháme jeho povídání. Po chvilce se ke mně Ivetka opatrně naklání a ptá se, jestli mu něco rozumím. S úsměvem jsem zakroutil hlavou, že jsem taky mimo jako anténa na Sibiři.

Silný lokální přízvuk znásobený zubařským masakrem v puse propustil za náš práh vnímání jen ústřižky. Pochopil jsem, že žije nedaleko a sem chodí, když potřebuje chytit signál a zavolat si. Má stádo asi 5000 ovcí a příští pátek jsme zvaní na jejich stříhání. Pak taky ukázal na velkého ptáka emu, který si to vykračoval opodál. Prý umí parádně nakopnout do citlivých partií. Nebo do zubů? To už jsem jen odezíral. Z gestikulace jsem ale pochopil, že se jedná o poznatek založený na vlastní autentické zkušenosti.

Na oplátku jsem na veselého a milého vidláka spustil českou angličtinou, což soudě podle jeho výrazu bylo přibližně stejně kvalitně zašifrované sdělení. Buď to, nebo mu z toho ledového vichru na chvíli zamrzl mozek. Nakonec jsme všichni tři jen mlčky pozorovali nádherný západ slunce a dokonale si rozuměli. I tady, kde je svět vzhůru nohama, platí, že dokud má člověk ve slovníku upřímný úsměv, cizí jazyk ani správný přízvuk nepotřebuje…

Ve druhém dějství přichází zamračený pan obloha. Diváci trnou napětím, jak se příběh vyvine.

Třetí dějství dostává zlaté grády. Slunce dává na obdiv svou korunu a krajina se mu pomalu klaní.

Po skončení představení nechybí předání krásných květin hlavním aktérům. Není to však derniéra, zítra si to všichni rádi zopakují.

Slunce už se skrylo a vykukují jen jeho poslední záblesky, a tak jedeme zpátky. Ivetce to ale nedá a ještě tedy jednou odbočujeme. Tentokrát ne na kopec, ale na velkou žlutou travnatou planinu. Co vidíme, nám vyráží dech. Před námi se najednou do vzduchu zvedne hejno bílých papoušků kakadu a rozletí se směrem k Flinders Ranges. Ty se nad námi ční jako z reklamy na Mars. Pár metrů před námi pobíhá hnědý načepýřený pták emu ve fialovém moři levandulí.

Milujeme Austrálii. A zítra ráno budeme ještě víc. Uvidíme totiž… No ale to si povíme zase až v dalším článku… 🙂

Hele, kakadu!

Hele, emu!

Nenechte ho dojít moc blízko. Kope víte kam.

A jsme zpátky v kempu. Kosa jak blázen, ale aspoň neprší.

Večeřeee! Dobrou chuť a příště zase napočtenou! 🙂