Gili Trawangan – Nejživější z indonézských Gili Islands

Naše poslední zastávka na Gili Islands se konala na tom největším, nejobydlenějším a také nejšílenějším ostrůvku – Gili Trawangan. Předchozí výlety na Gili Air a Gili Meno v nás postupně zanechaly pocit, že Indonézanům celodenní pobyt na horkém slunci nedělá dobře. Ovšem na Gili Trawangan, to je jiná káva. Připravte se, tahle jízda byla divoká.

První seznámení s Gili Trawangan

Název Trawangan pochází ze sasackého jazyka původních obyvatel Lomboku a znamená „vidět jasně“. Víc se však člověk, který ostrov takto pojmenoval, splést nemohl. Na tomto ostrově absolutní většina obyvatel vidí rozmazaně nebo vůbec. Důvodem jsou všudypřítomné koktejly připravené z kouzelných houbiček, které se tu prodávají na každém rohu. Ostrov je v podstatě jedna obří a nikdy nekončící párty. Taková ta párty, na které se sjelo více lidí, než pořadatelé očekávali. Výraz „sjelo“ v předchozí větě lze chápat oběma možnými způsoby. Hned po vylodění jsme se tak dostali do velké změti těl místních i turistů, kteří pobíhají sem a tam, hledajíce nejspíše svůj původní zrak a vědomí.

Oproti Menu a Air je stezka vedoucí kolem dokola ostrova místy vydlážděná.

S krosnami na zádech jsme nebyli zrovna nastaveni na párty mód, a tak jsme se vydali hledat hotel. Oproti Gili Air a Meno je tu ubytovacích kapacit nespočet, jsou podstatně modernější, komerčnější a tudíž i dražší. Díky tomu, že naprostá většina návštěvníků Gili Islands se nachází právě na ostrově Trawangan, bylo téměř nemožné najít hotel s volným bungalowem. Až po zhruba hodinovém pátrání jsme se ubytovali v hotelu Beach House.

Náš tip – Hotel Beach House má vlastní bazén, spoustu malých bungalowů, skvělou restauraci a vyjde na necelých 1000 Kč za noc. Po pokoji sice běhá stádo ještěrek, ale to je v Indonésii celkem normální. Pokud byste se chtěli dozvědět více, zajděte na stránky hotelu Beach House

Jedny z mnoha cedulí lákající na super mega hustý magický koktejl z houbiček.

Ovšem ne všechny stánky s houbičkovými koktejly jsou na Gili Trawangan zrovna lákavé a důvěryhodné…

Jak mi na Coral Beach ukradli kolo

Stejně jako Gili Air a Meno je i ostrov Trawangan tak malý, že zde neexistuje kromě koňmi tažených povozů žádná doprava. Jediný další způsob, jak se po ostrově pohybovat, je buď pěšky nebo na kole. My se chtěli vydat na údajně vyhlášenou pláž Coral Beach a vzhledem ke vzdálenosti od hotelu a naší únavě jsme zvolili ta kola. Cestou jsme míjeli pařící davy turistů, všude kolem nás se kouřilo z grilů a na každém rohu voněly vystavené ryby. Až po nějakém kilometru jsme se vzdálili od hlavního ruchu a ocitli se naopak na poklidné, docela opuštěné stezce. Jediní lidé, které jsme potkali, byla dvojice turistů, která zřejmě právě prožívala silnou mimotělesnou zkušenost.

Náš tip – Jízda kudou vyjde celkem draho, levnější je půjčit si na celý den kolo. Cena se pohybuje okolo 70 Kč a půjčoven je na ostrově hned několik.

Bláznivá atmosféra na Gili Trawangan je silně nakažlivá… 🙂

Nakonec jsme se dostali až k pláži Coral Beach a zastavili u baru s lehátky. Místním barmanem byl pravdepodobně syn Boba Marleyho. Bob by z něj ale asi neměl radost, protože místo pohodového reggae poslouchal jakousi metalovou změt hluků. Kontrast uklidňujícího pohledu na oceán a psychedelické histerie linoucí se ze skučících repráků byl pro nás takovým zážitkem, že jsme tu rovnou zůstali a oddali se spalujícím paprskům indonézského slunce.

Na pláži Coral Beach je zajímavé, že i když jsem ušel zhruba 200 metrů vstříc oceánu, voda mi stále nešahala ani po kolena. Pro milovníky akčního rozběhu s dramatickým skokem ve stylu pobřežní hlídky je to poměrně frustrující zážitek.

Malý indonézský chlapeček se nám nesměle zasmál do objektivu zpoza svého útočiště na koňském povozu.

Z plážové letargie nás vytrhl až dredatý barman svým – pro nás mírně nečekaným – dotazem, zda si může půjčit mé kolo. Že musí něco někam zajet vyřídit a že se hned vrátí. Protože si ze mě Ivetka ráda utahuje, že nejsem dost free a cool, tak jsem Bobova syna neodmítl a nechal ho zmizet kamsi v dálce. Nějakou chvíli jsem si užíval příjemný pocit ze své spontánní mentální proměny, ale po dvou hodinách, kdy se metalista stále nevracel, mě radost přešla a já se vrátil do zaběhnutých neurotických kolejí. Ivetka se mě snažila uklidnit tím, že mi vyprávěla něco o kulturních odlišnostech a jiném vnímání času místních obyvatel. Já měl však v hlavě pouze představu toho, že kolo už je rozebrané na součástky a prodané, nyní nejspíš naložené na pašeráckých lodích směřujících směrem do Thajska či Singapuru. Trochu jsem se uklidnil, až když jsem se se svými pocity svěřil zastupujícímu barmanovi s tím, že jeho stánek zbořím, pokud se mi kolo nevrátí. Nakonec se vysmátý Bob vrátil a kolo překvapivě s ním.

Jak jsme nic neviděli

Abych si spravil náladu, nechala mě Ivetka projednou taky vymyslet nějakou objevnou túru. Navrhl jsem, že se vydáme na kopec, kterým na rozdíl od Mena či Airu ostrůvek Trawangan disponuje. Přesvědčil jsem jí argumentem, že nahoře bude krásný výhled na oba další ostrůvky a Lombok a že fotku té nádhery musíme mít.

Pokud se vydáte do vnitrozemí Gili Trawangan, počítejte s tím, že okolí bude drasticky jiné než na pobřeží…

Abychom se dostali na kopec, museli jsme se vydat do vnitrozemí ostrova. Tady nás čekal malý šok. Plážová linie, která se táhne kolem ostrova, je z obou stran lemovaná více či méně luxusními hotely, bary a restauracemi. Po překročení této linie a vstupu do vnitrozemí se však tato potěmkinova vesnice rozpadne a zbude po ní jen bída a chudoba. Místo pohádkových bungalowů jsou prašné stezky uvnitř ostrova osázené polorozpadlými či rozpadlými obydlími místních. Všude se prohání slepice a další zvěř, přeskakující odpadky, které se válí na každém kroku. Na druhou stranu se tu dá fakt levně koupit pití.

Ve vnitrozemí se dá lahev limonády koupit za směšných 10 Kč, protože tu nejsou zvyklí na turisty.

Když jsme se konečně prokousali bídnou obydlenou částí ostrova, stezka začala pomalu stoupat a s ní i Ivetčina nedůvěra k celému mému projektu. Totiž ta stezka byla chvílemi celkem fiktivní, improvizovaná a ne zrovna oficiální, jak jsem ji popisoval odkazujíce se přitom na zdroje z Lonely Planet. Až po půlhodinovém bloudění jsme narazili na vybetonovaný chodníček, který mi pomohl zahnat na chvíli Ivetčiny chmury. Cestou vzhůru jsme potkali velké stádo koz. Ivetka s nimi zkoušela komunikovat svou dokonalou imitací mečení. K mému překvapení na to kozy ochotně reagovaly a za chvíli už Ivetka dirigovala malý kozí koncert. Muzikální vsuvka nám zkrátila cestu na vrchol, kde jsem se mírně vyděsil. Tolik proklamovaný výhled na ostrůvky a vůbec široké okolí totiž jaksi chyběl. Tedy ne že bychom neviděli vůbec nic, to ne. Myslím, že v jedné škvíře mezi stromy jsem skutečně zahlédl Gili Meno. Ivetka zakončila náš malý výlet otázkou, zda jsem tedy už spokojený a můžeme se vrátit na pláž, kde alespoň není tuna kozích bobků.

Skrývají slumy na Gili Trawangan taky nějakého milionáře z chatrče?

Jak ostrov přepadli piráti

Poslední zážitek na Gili Trawangan opět stál za to. Večer jsme se rozhodli dát si do nosu v jedné z luxusních plážových restaurací. Objednali jsme si jumbo hamburger mamutích rozměrů a k němu mojito v rámci happy hour. Hamburger ušel, ale mojito podávané v nízké sklence na bourbon nám nějak nesedělo.

Náš tip – Restaurace na Gili Trawangan jsou o něco dražší než na ostatních ostrovech. V restauraci Villa Ombak si můžete dát jejich obří hamburger za 100 Kč, což je celkem levná varianta stravování na ostrově. Jen si raději neobjednávejte mojito, to za to nestojí…

Mnohem více zneklidňující byl zvláštní povyk, který se sem náhle vnesl uličkou. Během chvíle po ní vtrhla do okolí početná skupinka lidí převlečených za piráty. Skákali, řvali, šermovali, zuřivě gestikulovali a snažili se do svého výstupu zapojit i všechny mimické svaly. Zjevně se před vyloděním posilnili kouzelným houbičkovým koktejlem. Ne že by snad začali drancovat bary a znásilňovat turisty, ale jejich chaotické přepadení nás i tak vyvedlo z míry.

Druhý den jsme strávili poledne u hotelového bazénu, protože Trawangan není zrovna ideální ke koupání a povalování na pláži. Odpoledne už na nás čekala super rychlá loď společnosti Srikandi, která nás odvezla z pomatených ostrůvků Gili Islands zpátky na Bali, kde jsme strávili svůj poslední den v Indonésii.