Kostarika, den 12. – Z vulkánu Irazu až ke Karibiku

Když jsme v roce 2010 projeli celou Andalusii, vyšlápli jsme si Pico de Veleta. Zapomněli jsme si vzít s sebou pití, a tak jsme zůstali pár stovek metrů pod vrcholem. O dva roky později jsme se polepšili a zdolali sopku Kawah Ijen na Jávě v Indonésii. Být tisíce metrů nad věcí se nám zalíbilo, a tak by naše výprava do Kostariky nebyla úplná, kdybychom nestanuli na vrcholu nějaké zdejší přírodní rozhledny. Za svůj cíl jsme si zvolili sopku Irazu, která se tyčí do výšky 3432 metrů nad mořem. Pyšní se titulem nejvyšší činné sopky Kostariky a vyplatí se na ní vyrazit brzy. Většinu dne je totiž zahalená v bílém závoji neprostupné mlhy…

Ráno jsme jeli z Cartága na vrchol sopky Irazu a poté do karibského pobřežního městečka Puerto Viejo. Cesta z Irazu nám trvala 5 hodin. Celkově jsme tento den urazili přibližně 250 kilometrů.

Vzhůru na Irazu

Po vydatné snídani v hotelu Las Brumas jsme v 7:50 opustili městečko Cartago, nastartovali naše neúnavné Daihatsu Bego a začali stoupat směrem ke kráterům sopky Irazu. Cesta vede téměř až na vrchol a kolem půl osmé už jsme zdravili pána u vstupu do národního parku. Vstupné je 10 dolarů a je nutné si připlatit ještě 2 dolary za parkovné. Místní mají vstup o něco levnější, ale 12 dolarů za návštěvu rozhodně stojí.

Čím výše jsme se šplhali autem, tím horší byla silnice.

Na malé parkoviště ošlehané větrem jsme dorazili mezi prvními. Kromě nás tu byli ještě 2 Francouzi, kteří získali cestou malý náskok a už si to štrádovali na vrchol asi 800 metrů od místa, kde jsme nechali auto. Z nějakého důvodu nás popadla touha zdolat dnes vrchol jako první, a tak jsme nasadili mohutné tempo. Překvapení Frantíci na náš útok nestačili zareagovat, a tak jsme celí udýchaní proťali pomyslnou cílovou pásku jako absolutní vítězové.

Pospícháme na vrchol, abychom utekli armádě mraků.

Pohled na krátery a Playa Hermosa z vrcholu sopky Irazu.

Když se nám přestala motat hlava a zmizely i poslední mžitky před očima, zjistili jsme, že samotný vrchol sopky jaksi postrádá svou dominantu – kráter. Místo toho jsme koukali na jakési vysoké tyče a malou betonovou rozhlednu. Výhled do okolí je tu ale také nádherný. Pod sopkou se zdánlivě líně povalovala oblaka mraků, která se ve skutečnosti rychle přibližovala k vrcholu. Udělali jsme pár fotek a začali podrobněji studovat mapku, kterou nám dal pán u vstupu do národního parku. Zjistili jsme, že krátery se nalézají kdesi pod námi. Protože se flotila mraků neúprosně blížila naším směrem, neváhali jsme ani vteřinu a vydali se po cestě zpět k parkovišti. Odtud vede silnička směrem dolů k hlavnímu parkovišti, které leží hned vedle rozlehlé planiny Playa Hermosa.

Takhle krásný výhled se nám naskytl z vrcholu sopky Irazu.

Irazu – 3.432 metrů nad Karibikem…

Za pár minut jsme byli na správném místě. Mezitím sem dorazili další návštěvníci. Mraky naštěstí ještě měly drobné zpoždění, a tak jsme se vydali po stezce vedoucí kolem Playa Hermosa. Stezka je lemovaná dřevěným zábradlím. Po chvilce nám bylo jasné, že pokud chceme nahlédnout do oka hlavního kráteru, budeme muset zábradlí směle přeskočit. Cedule s varovnými nápisy se sice takové nutkání snaží zmírnit, ale touha spatřit dno stále činného sopečného obra byla příliš velká. Pohled na hlavní kráter je okouzlující. V jeho útrobách je malé jezírko, které se naposledy rozvlnilo v roce 1994, když sopka zahrozila a vypustila do ovzduší oblaka sirných mračen.

Kde zdolání vrcholu Irazu je třeba ujít od parkoviště asi 800 metrů, ale i takový výšlap může být vysilující 🙂

Když chce na Irazu člověk něco vidět, nesmí se nechat zastavit zdejšími cedulemi.

Playa Hermosa je planina pod vrcholem Irazu s přírodním jezírkem.

Kráter je 300 metrů hluboký a po obvodu měří celý jeden kilometr. Bohužel kolem něj nevede žádná stezka, a tak jsme se museli spokojit s výhledem za hranou planiny Playa Hermosa. Prošli jsme stezku tam i nazpátek a zamířili k malému jezírku uprostřed planiny. Kolem půl desáté už bez vyzvání vrchol navštívil obrovský mrak, který všechnu tu krásu zahalil do bílých šatů. V tu samou chvíli sem dorazily autobusy s turisty a místními školáky. Těžko říct, jak moc si takový výhled užili…

Jelikož už přes hustou mlhu nebylo na co koukat a co fotit, vrátili jsme se k autu a vyrazili zpět dolů směrem ke Karibiku.

Ivetka študuje mapu, abychom se zorientovali v bludišti kráterů.

Typická fotka pro naše rodiče 🙂

Playa Hermosa je planina pod vrcholem Irazu s přírodním jezírkem.

Hurá ke Karibiku

Protože směr naší cesty byl opačný než kudy vedla cesta z Cartaga, rozhodla Ivetka, že sjedeme z hlavní cesty a vydáme se k pobřeží Karibiku zkratkou. Jako obvykle to byl jeden z těch nápadů, který stojí na počátku skvělého dobrodružství. Zatímco hlavní cesta byla krásně zpevněná a na mapě vyznačená jako pěkně plná a tlustá linka, tato zkratka se místy z mapy úplně vytrácela a na její zdolání je třeba odolný traktor. Jedině ty tu totiž jezdí a podle toho taky vypadá povrch silničky. Občas se zdálo, že místní už se po ní neodváží jet ani traktorem a raději cestují tankem.

Ivetčiny zkratky vždycky stojí za to…

Ty krávo, kudy to jedete?

Některé výmoly málem pojmuly celé naše auto a vzhledem k tomu, že nám společnost dělala hustá mlha, byla snaha vyhnout se nejrozbitějším částem silnice zbytečná. Zeptat na cestu jsme se mohli pouze nechápajících krav postávajících uprostřed tankodromu. Ty neumějí anglicky, a tak nám nezbylo než se spolehnout na Ivetčin pověstný orientační smysl. Po chvíli nás však více než nesjízdný povrch a neprostupná zeď z mlhy začal trápit nelibě vonící odér spálených brzd. Sklon cesty se blíží černé sjezdovce, a tak se neustálé brždění začalo hrozivě projevovat na stavu našeho podvozku. Když už byl dým linoucí se zpod našeho vozu hustší než mlha, kterou jsme celou cestu krájeli, nezbylo nám než zastavit a nechat auto i brzdy odpočinout. Pauzu jsme využili k pořízení fotek krásně barevné vísky a prohlídce snímků pořízených z vrcholu sopky Irazu.

Jeden z lepších úseků cesty ze sopky Irazu.

Prosím vás, nevíte kudy do Puerto Viejo?

Jediní lidé, které jsme cestou ze sopky potkali.

Po čtvrt hodině jsme se odvážili pokračovat v cestě a za chvíli jsme zase řešili příjemnější trable – jako například zjišťování, v jaké vesnici jsme zase zakufrovali a jak se z ní vymotat. Se značením si totiž Kostaričané moc hlavu nelámou a naše GPS si zase měla tendenci vymýšlet neexistující trasy. Nakonec jsme zdolali i tyto nástrahy a uháněli po krásné vlnité silnici, která své ladné křivky předváděla v horských serpentinách vnitrozemského pohoří v okolí sopky Irazu.

U téhle malebné vesničky jsme museli počkat, až nám uhasne táborák na brzdách.

Jméno téhle vísky na mapě nenajdete. Na naší GPS jsme nenašli ani cestu, která nás vedla kolem.

Jedna z mnoha vesnic, kde se dá skvěle zabloudit. Ukazatele tu nehledejte…

Až když jsme projeli vesnicí Siquere, cesta se narovnala a okolí naplnily banánové plantáže. Výhled bohužel kazí stovky kamionů, které tu pendlují mezi přístavem Limón a zbytkem Kostariky. Závěrečný úsek 200-kilometrové cesty z vrcholu Irazu do Limónu jsme ale přestáli a po 5 hodinách jsme dorazili do pobřežního městečka Puerto Viejo. Tady nás přivítal svěží karibský vzduch a úplně jiná atmosféra. Přistěhovalci z Karibských ostrovů se významně podepsali na zdejší kultuře. Ta je hodně jiná ve srovnání s Pacifickým pobřežím či drsným vnitrozemím. Čas tu plyne mnohem volnějším tempem a tmavé tváře místních jsou plné vrásek od úsměvů, které vysílají směrem k zlatavému slunci.

Kdybychom nebloudili, některá krásná místa bychom ani nenavštívili…

Pohled na zapomenutá obydlí kdesi ve vnitrozemí Kostariky.

Po chvíli hledání jsme zakotvili v příjemném hotýlku Lina, kde se dá ubytovat za pouhých 20 dolarů v útulném pokoji s houpací sítí před vchodem. Večerní pohodu jsme si užili v baru Outback Jack’s, který je symbolem všeho praštěného, co můžete v Kostarice najít. Jakýsi potrhlý Austaralan si tu totiž splnil svůj sen o baru, ve kterém je kromě desítek cedulí s více či méně nesmyslnými nápisy také obrovská sbírka prastarých brýlí, fotoaparátů, motorek, kol, surfů a dalšího harampádí. Dali jsme si lahev mexického piva Sol, nechali se zmáčet večerním deštěm a nakonec spokojeně unavení upadli do zaslouženého spánku v hotelu Lina.

Pohled na zapomenutá obydlí kdesi ve vnitrozemí Kostariky.

Puerto Viejo – Nejšílenejší bar v Karibiku Outback Jack’s.

Puerto Viejo – Výzdoba baru Oiutback Jack’s.