Rok 2020 na Filipínách aneb Jak jsme přežili pandemii

I když toho teď moc nenacestujeme, máme pořád o čem psát – především protože jsme na psaní prděli tak dlouho, že to budeme dohánět až do důchodu. Naše cestopisné články jsme se teď ale rozhodli naředit tématem pandemie. Je to tak jedinečná zkušenost, že stojí za to o ní napsat. Předchozí generace v mládí zažily války a revoluce a my budeme vnoučatům moci jednou vyprávět, jak jsme si po několik traumatizujících týdnů nesměli šahat na obličej. Hrozivých a šokujících zpráv je vždy dostatek, a tak, když vám to nebude vadit, naše svědectví podáme převážně nevážně. Snad bude úsměv na rtech nakažlivější než kdejaký virus.

Kapitola 1. – Dny před karanténou

12. Ledna 2020 – O koronaviru se ještě ani pořádně nezačalo mluvit. Že rok 2020 bude bláznivý nám ale s předstihem dává vědět sopka Taal, když si jednoho dne zničehonic vybouchne a svět obletí fascinující snímky mohutné erupce. Když se toho dne rozhodneme vyrazit na nákup, obracíme se už po pár krocích a vracíme se. Do obličeje nám totiž padá sopečný popílek. Náš kolega a kamarád Ayoub, který se hodně vyzná v nemocích (protože je hypochondr), nás totiž varoval, že když popílek vdechneme, zničí nám plíce a umřeme.

7. února 2020 – V Číně je hlášeno 31,000 případů nákazy koronavirem. Ve světě se zatím ví jen o méně než 300 případech, nicméně na průser je už dávno zaděláno.

My vyrážíme na snowboard do Japonska. Cestu jsme plánovali už dlouho dopředu, takže se nenecháme zvyklat. Aby to nebyl takový hazard, rušíme původní let přes Hong Kong a raději letíme přímo.

• 

• 

• 

• 

• 

2. března – U vstupu do našich kanceláří nám začali povinně měřit teplotu. Teploměr ukazuje obdivuhodných 34 stupňů, usměvavou slečnu to ale nerozhodí. Rozkaz zněl jasně – nepustit nikoho s horečkou. O podchlazení se nikdo nezmínil.

5. března – Náš kamarád Ayoub si je docela jistý, že virus chytne, jelikož na to má prý smůlu. A jelikož už prodělal hodně nemocí, taky určitě umře, protože už má slabou imunitu.

Pozn. Ayoubův seznam zdravotních komplikací je vskutku úctyhodný, ale špatně se ověřuje. Minulý rok pojal podezření, že si při potápění přivodil dekompresní nemoc, ale protože léčba v přetlakové komoře je drahá a není kryta pojišťovnou, rozhodl se to přechodit. Proto se o Ayouba moc nebojíme.

8. března – Čína eviduje 80,000 případů a zbytek světa 25,000. Česko má 26 potvrzených nákaz. Filipíny hlásí poněkud podezřelých 6 případů. Testy nejsou, tak to asi odhadujou od oka.

My si užíváme úplně poslední víkend u moře se žraloky obrovskými. Roušky nemáme, protože už na Filipínách došly.

• 

• 

11. března – V práci jsme nafasovali roušky. Potkávám se s vedoucím oddělení lidských zdrojů a děkuji mu, že roušky i přes jejich nedostatek sehnali. Prý doslova není za co. Tyhle roušky moc nepomůžou .

13. března – Je pověstný pátek třináctého. Sedíme v podvečer s celým týmem v kanceláři a šéf má motivační proslov. Všechno bude dobré, krizi společně překonáme, jsme v tom všichni spolu.

14. března – Šéf píše sms, že si to včera večer rozmyslel a zrovna dorazil do Čech.

Pozn. Nedivíme se mu, má tam rodinu.

• 

• 

16. března – V práci je sotva polovina lidí, protože mnozí musejí několik hodin dojíždět v přecpaných jeepney a nikomu se nechce riskovat nákaza. Kolegové šíří poplašné zprávy, že v obchodech nebude už co koupit a že bankám dojde brzy hotovost v bankomatech.

Běžím ven vybrat peníze na měsíc dopředu. Pak jdeme se zbytkem Manily nakoupit poslední konzervy tuňáka a dvě tuny toaleťáku.

• 

• 

17. března – Prezident Duterte vyhlašuje celostátní izolaci. Zavírají se přístavy, letiště, města, ve městech restaurace, kanceláře a podniky. Začíná práce z domova, ven se smí jen na nákup a po osmé večer platí úplný zákaz vycházení.

Náš kamarád Ayoub zkouší zadržovat dech. Zjišťuje tak, jestli má tlak na plicích. Odpočítává dny, kdy virus chytne.

Kapitola 2. – To lepší období

19. března – První tři dny práce z domova jsou za námi. Začali jsme se každý den scházet s kamarády Ayoubem a Stuartem na večerní procházku prázdnými ulicemi. Byli jsme zvyklí potkávat se každý den v práci, tak jsme rádi, že si můžeme na pár minut popovídat.

20. března – Několik kolegů, se kterými se Ivetka poslední den v práci setkala, má prý horečku. Ivetka je v pohodě. Ayoub už s námi prý ven chodit nebude, i když na tom moc nesejde, protože už je prý stejně určitě dávno nakažený.

21. března – Po pěti letech srávených ve smogem zamořené, hlukem ohlušené a auty přecpané Manile si užíváme pěší minivýlety do blízkého sousedství. Venku nikdo není a kameny po nás nikdo nehází, tak si z toho moc hlavu neděláme.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

23. března – Česko s lítostí oznamuje, že testovací sady z Číny mají 80% chybovost.

Filipíny s nadšením oznamují, že z Číny obdržely 100,000 testovacích sad na koronavirus.

24. března – Na internetu se objevují zprávy, že místní samospráva v částech Manily, kde se nesmí vůbec vycházet z domu, trestá neposlušné občany porušující pravidla tím, že je posadí na hodinu na přímé sluníčko. To je naučí vážit si zdraví.

25. března – Nemocnice St. Luke, chlouba filipínského zdravotnictví a náš záložní plán pro případ nejhoršího scénáře, oznamuje, že už je plná a žádné nové pacienty nepřijme.

26. března – Nuda a zavřené restaurace v nás probouzejí kulinářský talent. Tedy konkrétně v Ivetce, já jsem se zatím i přes dostatek nových příležitostí nedokázal posunout z pozice kráječe.

Při prvním pokusu o guláš jsme sice omylem místo papriky použili hrst chilli, ale další recepty už jsme zvládli na jedničku – až se za námi na návštěvu odvážil i náš ztracený kamarád Ayoub.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

28. března – Dorazila naše objednávka z Amazonu – dva parádní longboardy!

Jelikož jsou všichni zavření doma (i když zákaz vycházení u nás přes den neplatí), lezecké centrum je zavřené (logicky) a jelikož jsou jindy zacpané silnice úplně prázdné, rozhodli jsme se najít v tom špatném to dobré a vyzkoušet nový koníček.

• 

• 

• 

30. března – Jde do tuhého. V některých částech Manily začal platit zákaz prodeje alkoholu. U nás ještě ne, ale raději jsme nakoupili do zásoby. A dokonce jsme našli firmu, co dováží Plzeň!

• 

• 

Kapitola 3. – To horší období

1. dubna – Prezident Duterte vyhlašuje, že kdo poruší zákaz vycházení, bude okamžitě zastřelen. To zní strašidelně, ale je třeba dodat, že prezident Duterte reaguje zastřelením úplně na všechno. Kdyby mohl, zastřelil by i ten virus.

7. dubna – Jeden z kolegů nám napsal, že kolem našeho bydlení začali nasazovat ostnatý drát. Prý se očekává, že v chudinských čtvrtích brzy dojdou základní potraviny a lidé si pro ně dojdou k nám.

Zní to jako blbost, ale doma je taková nuda, že se jdeme ven projít s jediným cílem – okouknout ostnatý drát. Zjišťujeme, že tam žádný není.

11. dubna – Už na longboardech nejezdíme. Venku projíždí každou hodinu auto plné po zuby ozbrojených vojáků a řvou megafonem na lidi, co jsou venku a nemají v ruce nákupní tašku.

• 

• 

12. dubna – Začali jsme chodit ven s nákupními taškami. Našli jsme si procházkovou trasu bez lidí, vojenských hlídek a hlavně s otevřenou sámoškou, kde mají nanuky. Venku je totiž 35 stupňů a s rouškou na obličeji to není žádný med.

18. dubna – Obdrželi jsme průkaz, který musíme mít vždy s sebou, když jdeme ven. Tedy přesněji řečeno by ho měl mít u sebe jeden vybraný člen rodiny, který smí vyrazit ven na nákup. U nás je to ještě dobré – v jiných částech Manily smí ven také jen 1 člověk, ale ještě k tomu jen v jeden konkrétní den v týdnu v určité hodiny.

21. dubna – Fronty v některých obchodech jsou kvůli omezenému počtu vpouštěných osob a sociálnímu distancování až čtyřhodinové.

• 

• 

• 

22. dubna – Kolegové z práce, kteří bydlí v jiné budově, jsou poněkud otřeseni návštěvou rozezleného policisty, který vtrhl do objektu a začal sprostě křičet na děti v parku, že mají jít domů, přičemž je popoháněl máváním zbraní v ruce.

23. dubna – Policejní prezident vše vysvětlil. Policista prý sice na děti volal a mával, ale zbraň v ruce neměl, že to se lidé pletou. A to video, kde je situace zachycena, to se taky plete.

Kapitola 4. – Nový normál

5. května – Pracujeme z domova už skoro 2 měsíce. Jelikož má náš byt jen dvě místnosti a obývák zabrala Ivetka, já své pracovní hovory pořádám z postele.

Ivetku rozčiluje, když na ní během důležitých hovorů dělám posunky nebo se procházím jen v trenkách.

Mě rozčiluje, když se mě Ivetka během důležitých hovorů ptá, s kým mluvím, co dotyčný říká a jestli to může taky poslouchat.

• 

• 

16. května – Stalo se tradicí, že každý pátek nebo sobotu u nás doma pořádáme večer s deskovými hrami. Do budovy vždy propašujeme kamaráda přes ulici a Ayouba, který zatím pořád i přes neustálé vyhrožování na Covid neochořel.

Ayoub má ramadán, takže s ním držíme basu a nepijeme alkohol. Zatím nejnáročnější měsíc karantény.

• 

• 

• 

• 

28. května – Největší a nejspolehlivější poskytovatel internetu na Filipínách zasáhl největší výpadek. Není možné pracovat, tak je potřeba vymyslet jinou aktivitu.

Ivetka se rozhodla mě ostřihat. Už to prý byla taková ostuda, že jestli se to nějak zásadně nepovede, bude to pořád lepší než to, co mám na hlavě teď. Naštěstí byla Ivetka připravená. Včera se dívala na návod na Youtube a před časem jsme také viděli video o holení ovcí na Zélandu.

Sice se zvládla čtyřikrát střihnout do prstů a každé dvě minuty si k mému znepokojení s vytřeštěnýma očima a zakrytou pusou prohlédla, co zrovna ustřihla, ale nakonec to dopadlo dobře.

Akorát mi na mobilu přestalo fungovat přihlášení pomocí rozpoznávání obličeje.

• 

• 

Příběh pokračuje

Od června bychom měli přejít do „méně represivní“ karantény. Cestovat se pořád nesmí, pracovat budeme pořád z domova, ale třeba už budeme zase moci naskočit na longboard a projet se venku, dokud nejsou silnice ještě plné aut.

Vypadá to, že se blýská na lepší časy.

30. května – V blízkosti Manily se během bouře objevila skupina tornád.

No, tak možná ne.