Gibraltar – Opicemi posetý britský vrcholek

Kde jinde než v Andalusii máte možnost si při svém výletování odskočit na pár hodin na území Velké Británie… I my se této příležitosti chytili a při cestě z Marbelly směrem na Cádiz se stavili na prohlídku skalního zubu známého jako Gibraltar. Přivítali nás zde sympatičtí obyvatelé hovořící typickou britskou angličtinou a hordy opiček toužících po naší svačině.

Gibraltar vs. Španělsko

Z Marbelly jsme vyrazili brzy ráno (autem vypůjčeným přes náš oblíbený portál RentalCars) a silnička podél pobřeží nás dovedla až do města La Línea de la Concepción, které je vstupní branou na území Gibraltaru. Ten spadá pod Spojené království, což Španělé nesou velice nelibě. V roce 1713 o tento strategicky důležitý cíp na jihu Pyrenejského poloostrova přišli uzavřením Utrechtské smlouvy ukončující války o španělské dědictví. Snahy Španělů o znovuzískání špičaté skály vrcholily ještě třikrát v referendech o připojení ke Španělsku, ale i v tom posledním z roku 2002 vyjádřili obyvatelé Gibraltaru docela jednotný nezájem.

Řeklo by se proč Španělé tak vyvádějí kvůli jedné skále na pobřeží, která nemá rozlohu ani 7 km čtverečních a dokonce nemá ani zdroj pitné vody. Jenže když se vám na tuto skálu navalí ročně více než 6 milionů turistů, kteří zde ochotně nechávají nemalé peníze za prohlídku opičkami poseté hory, začne vás štvát, že tyto peníze nekončí ve vaší peněžence. Gibraltar je navíc umístěn velmi výhodně z hlediska kontroly nad propojením Středozemního moře a Atlantiku, což z něj dělá velmi důležitý bod v námořního přepravě nákladů všeho druhu.

Není tedy potom divu, že cestou k hraničnímu přechodu potkáte na španělské straně nejeden billboard s nacionalistickými hesly namířenými proti Gibraltaru. O nepříjemnou atmosféru se postarají i hraniční kontroloři, kteří dávají turistům najevo, jak je návštěva Gibraltaru uráží. Jakmile však tuhle překážku překonáte, ocitnete se na šťastném místě…

Městečko Gibraltar

Vůbec první věc, která nás na Gibraltaru překvapila po zdolání hraniční kontroly byl přechod pro chodce i auta přes přistávací dráhu místního letiště. Protože je území Gibraltaru skutečně prťavé, nebyla jiná možnost než nainstalovat na dráhu semafory a v pravidelných intervalech pozastavit letištní ruch, aby se tisíce turistů převalilo přes horký beton do útrob města. Na tvářích kolemjdoucích bylo znát drobné znepokojení, jak se rozhlíželi na obě strany, zda se snad z některé z nich neřítí letadlo.

U bran města jsme si prohlédli zmenšeninu Heraklových sloupů, které jsme se později chystali navštívit kdesi na skále. Vyfotili jsme se v notoricky známých červených telefonních budkách a vedle nablýskaných děl z dob válek o Gibraltar. Když jsme si začali lámat hlavu s tím, jak se dostat k lanovce vedoucí na vrchol skály, pomohli nám místní. Ti hovoří krásnou britskou angličtinu a jsou velice příjemní. Cestou k lanovce jsme si ještě dali předraženou bagetu v Subway a pak už hurá do houpavé kabinky.

Cesta na vrchol a zase zpátky

V kabince se nás těsnalo docela dost, jelikož o výlet na vrchol stojí snad každý návštěvník Gibraltaru. Usměvavý průvodce se vyptával, odkud všichni jsme a když došlo na Ivetku a mě, začal nadšeně vyvolávat značky piva, které mu utkvěly v paměti z jeho návštěvy v Čechách.

Konečně jsme se vyšplhali až na samotný vrchol, kde se nachází turistické centrum. Pozorně jsme si prohlédli naší mapu celého Gibraltaru a přemýšleli, kudy se vydat na cestu dolů. Návštěva Gibraltaru je v podstatě taková hra. Necháte se vyvézt až nahoru a poté bloudíte po cestičkách vedoucích dolů s cílem potkat co nejvíce opiček, navštívit co nejvíce pamětihodností a dostat se bezpečně zpět do města. První cíl se začal plnit ještě dřív, než jsme stačili udělat pár kroků. Hned pod stanicí lanovky seděl na sloupků hrdý opičák, který si přísně prohlížel návštěvníky a zamyšleně se přitom drbal na zadku.

První zastávku na cestě dolů jsme si s Ivetkou udělali na tom, co zbylo z pevnosti, která kdysi sloužila k obraně Gibraltaru před nájezdy útočníků během druhé světové války. Ta utrpěla v roce 1940 značné škody po náletu 83 francouzských letadel. Trosky pevnosti zahalené mlhou mraku, který se na špičce hory usídlil, se staly hřištěm dovádivých opiček. Ty zde poskakují v bláznivých honičkách, napadají turisty, kteří nerozumně vytáhnou svačinu, řádí na střechách zaparkovaných aut, vyjeveně čučí na pobavené kolemjdoucí a vůbec se starají o zábavu na téhle skále, která by jinak připomínala území bloudících duchů. Opičky tu potkáte na každém kroku. Některé nonšalantně sedí v korunách stromů a nejeví příliš zájem o ruch pod nimi, jiné se nerušeně procházejí po cestičkách spolu s návštěvníky, další se zdatně pokoušejí o rozvoj organizovaného zločinu, když s řevem podnikají výpady proti každému, kdo vzbudí podezření, že má v rukou něco dobrého na zub. Dobrá zpráva pro fotografy je, že opičky jsou všechno jen ne plaché. Chlupatí rošťáci nám ochotně pózovali a dokonce při blízkém kontaktu nejevili zájem o útěk.

Naše druhá zastávka byla tak trochu neplánovaná. Vybetonované cestičky nás přestaly bavit, a tak jsme se vydali po opuštěné stezce vedoucí malým pralesem po téměř neschůdné trase kamsi dolů. V pantoflích prostě paráda. V půli cesty jsme potkali na římse sedící opičku a podrobili ji malému objevnému pokusu. Zajímalo nás, jak moc blízko k sobě bude opičák ochoten pustit neohlášenou návštěvu. Ivetka se neochotně přiblížila sotva na dva metry a tvářila se jako by na římse místo roztomilé opičky seděl snad Lenin. Já se pustil k znepokojenému opičákovi o něco blíže a ve finále na něj vyplázl jazyk, což ocenil překvapeným výrazem. Nakonec jsme ho přestali bavit a uraženě si sedl zády k nám. Vydali jsme se proto dál po nezpevněné stezce, na jejímž konci nás čekalo další překvapení. Cesta ústila na vybetonovaném plácku, v jehož středu se vyjímaly Heraklovy sloupy, které tu podle pověsti kdysi vystavěl samotný Herkules při plnění jednoho z úkolů, kdy měl přihnat velká stáda dobytka obra Géryonésa. Co nás na tomto místě obzvláště potěšilo byl fakt, že prohlídka sloupů byla sice placená (alespoň v roce 2010), ale díky naší alternativní cestičce houštím jsme se sem dostali bez placení.

Po prohlídce sloupů jsme pokračovali dál směrem dolů do městečka a kousek před koncem naší cesty jsme ještě navštívili rozlehlé zahrady místního botanického parku. Ten nás uchvátil nádherným klidem a přehlídkou zajímavých rostlin a stromů, mezi nimiž se vyjímaly zejména tzv. dračí stromy. Nakonec jsme se ještě vyfotili u sochy Nelsona, podepsali se v písku na pláži pod Gibraltarem a upalovali dál na západ do Zahary de los Atunes.

Tip #1 Lanovka na vrchol
Způsobů, jak se dostat na vrchol skály Gibraltar je více. Pěší výlet na téměř 500 metrů vysokou skálu nedoporučujeme. Autem se na Gibraltar sice vyjet dá, ale přijdete o kontakt s okolím. Nejlepší je podle nás zakoupit si za necelých 12 EUR lístky na lanovku (dá se i online předem), která vás vyveze až na samotný vrchol, odkud máte možnost volně se procházet kudy vás napadne.

Tip #2 Tajné stezky
Gibraltar láká na vstup do některých míst, která jsou však placená. Například Heraklovy sloupy byly také placené, avšak díky procházce neznačenými stezkami jsme se sem dostali zadarmo. Doporučujeme proto nedržet se jen betonových a asfaltových cestiček, protože se tak vyhnete davům, potkáte opičky v opravdu volné přírodě a navíc kdo ví, kam se zatouláte. Možná ke skvělému výhledu na Gibraltarskou úžinu, možná na prohlídku zdarma…

Tip #3 Neukazujte se s jídlem
Pověst praví, že dokud budou na skále opičky, bude Gibraltar britský. Místní si proto opičky hýčkají. Bohužel vedlejším efektem je jejich rozmazlenost, která až hraničí s kriminálností. Opičky se vrhají ochotně na každého, kdo vytáhne z batohu jídlo. Nečekejte však legrácky rozdováděných chlupáčů. Tihle spratci si servítky neberou a nechávají za sebou jen uplakané turisty s modřinami.