Konečně. Ve středu 5. září 2012 podrážky našich bot poprvé políbily indonézskou půdu a třítýdenní putování napříč sopkami posetými ostrovy mohlo začít. Jako první nás přivítalo Bali – veselé dítě hinduismu, které bezstarostně leží mezi Jávou a Lombokem. Na Bali se vydává spousta novomanželů na líbánky, mnoho boháčů na polehávání pod palmami a většina Australanů na odpočinkové prázdniny. Na tohle všechno kašleme. My sem dorazili s krosnami na zádech, vyzbrojení repelenty a natěšení na to, až se bezhlavě pustíme do sluncem nasáklého dobrodružství.
Okradení a omámení
Zhruba čtyři minuty na Bali nám stačily k tomu, abychom se nechali napálit a okrást. Naštěstí jen asi o 20 korun, které si naúčtovali jako dýško dva pseudo nosiči v příletové hale za to, že nám iniciativně poponesli naši bagáž zhruba o sto metrů dál k okýnku směnárny. Takových okýnek je v příletové hale vedle sebe asi dvacet a z každého se natahuje opálená tvář pokřikující na turisty zaručené informace o tom, že právě u jejich okýnka je nejlepší kurz. Dá se tedy předpokládat, že nosiči vodí turisty ke konkrétnímu okýnku za následnou provizi z transakce.
Náš tip – Po příletu vytrhněte svá zavazadla z rukou připravených nosičů a ve směnárně si vyměňte jen částku nezbytně nutnou k dopravě do hotelu. Kurzy na letišti nejsou zase takový odvaz, jak se snaží křičící hlavy z okýnek inzerovat.
Bali si své návštěvníky dokáže omotat kolem prstu velmi snadno a rychle. Stačí jediný pohled na údolí kolem řeky Ayung a kousek vašeho srdce zůstane navždy v džungli, která divokou řeku obklopuje.
Setkání s dalším obyvatelem Bali už bylo znatelně příjemnější. Hned za východem z haly se tlačily desítky průvodců, taxikářů, řidičů a dalších usměvavých členů uvítací delegace, zuřivě mávajících cedulkami se zkomolenými jmény turistů. Kdesi v davu jsme zahlédli kus papíru s Ivetčiným jménem a veselý pán s typickým hinduistickým šátkem na hlavě nás se slovy „Welcome to Bali, let’s go!“ hned začal hnát směrem k autu. Z ospalosti a únavy po třech náročných letech přes půl zeměkoule nás vytrhla jízda přeplněnými ulicemi Denpasaru – hlavního města Bali s půl milionem vysmátých obyvatel. Toto první setkání s dopravou v Indonésii v nás zanechalo silný dojem. Před očima se nám míhaly rozmazané siluety šílených skútrařů, kteří čistě pro radost z jízdy neváhali a nabrali na svá uřvaná vozítka aspoň další dva nebo tři pasažéry. Obratně se proplétali v mraveništi polorozpadlých aut, mávali na sebe a každých pět vteřin se vyhýbali jisté srážce s protijedoucím proudem troubících maniaků. Na Bali se jezdí vlevo. To je ale jen taková teorie, praxe nám velice rychle ukázala, že se tu jezdí všude a na všem. Nenechte se ale vysmát. Místní se v apokalyptické vřavě před sebou velmi dobře vyznají a na rozdíl od chlapíků z Kobry 11 většinou dorazí do cíle v celku. V našem případě byl cílem hotel Pondok Agung v městečku Tanjung Benoa poblíž Kuty jižně od Denpasaru.
Odpočinek na pláži Nusa Dua
Druhý den nás probudilo až veselé prozpěvování ptáčka za oknem, do kterého už dávno pražilo slunce s příchutí rovníku. Snídani jsme zaspali, ale náladu jsme si spravili v recepci. Tam nám na naše přání domluvili velký výlet po jižním Bali na další den. Do té doby bylo třeba dát se dohromady po náročné cestě přes Helsinky a Singapur. Léčebnou kúru jsme si naordinovali na vyhlášené pláži Nusa Dua, ležící zhruba 5 kilometrů jižně od hotelu. Za 50 Kč nás tam hodil taxík a my se natěšeně vrhli do světa pětihvězdičkových resortů povalujících se kolem písečně pláže s výhledem na Indický oceán. Pokud sem někdy zavítáte, doporučujeme se projít skrze parčík ke skaliskům, kde se gigantické vlny tříští a vyvrhují masy vody do pětimetrové výšky, aby s rámusem dopadly na zubatý povrch skal.
Jako správní dobrodruzi jsme neváhali a jali se vyfotit v okamžiku, kdy se vodní bomba rozprskla nad mou vystrašenou hlavou, načež bylo vzápětí třeba udržet se pod náporem vodního ďábla na rozpadlém dřevěném můstku.
Když vás během slunění na pláži Nusa Dua náhodou přepadne hlad, vřele doporučujeme zajít do rozlehlého pirátského parku s prastarou lodí a restaurací vybudovanou na stromech. V podstatě si tu někdo splnil všechny dětské sny o pevnosti v koruně stromů a nadšeným turistům tu servíruje fantastické fresh džusy, kalamáry a další dobroty.
Náš tip – Pirate’s Bay Bali Restaurant – Místo, kde rozhodně neplatí, že se u jídla nesmí hrát…
jl Amphi Nusa Dua 80361, Indonesia | thepiratesbaybali.com
S průvodcem Agung, na řece Ayung, pod sopkou Agung
Další den přišla řada na první dobrodružství- raftování. Budíček v sedm ráno, rychlá snídaně a už si nás vyzvedával usmívající se průvodce se svou nablýskanou Toyotou. Následovala dlouhá a úmorná cesta z jižního cípu Bali až k podhůří posvátné sopky Gunung Agung, v jejímž stínu se neprostupnou džunglí klikatí v divokých proudech řeka Ayung. Tady na nás už čekala skupinka japonských a bůhvíjakých turistů, které se radostní průvodci snažili narvat do záchranných vest. Než jsme se rozkoukali, přistála nám na hlavě ne zcela slušivá helma a s pádlem v ruce jsme pochodovali přes rýžová pole a pak drsným sestupem klopýtali džunglí kamsi dolů, kde s přibývající hlasitostí hučela řeka.
Rafting na řece Ayung byla neplánovaná záležitost, která se však stoprocentně vyplatila. Tunu mokré zábavy nabízí na Bali více společností, takže zařídit takový výlet není žádná věda.
Náš vtipný průvodce, který se shodou okolností jmenoval stejně jako sopka nad námi, se nás pokusil připravit na vše, co mělo v následujících minutách přijít. Informace o tom, že když za jízdy vypadneme, máme se pasivně vyhýbat kamenům a aktivně aligátorům, nás ani naše dva japonské souputníky nerozhodila. Hurá do bílých peřejí, které místy připomínaly spíše vodopády… Škoda, že se během jízdy nedá fotit. Úzká říčka, která svou divokostí může zdatně konkurovat rozzuřeným býkům v Sevillské aréně, splašeně kličkuje v hlubokém pralese a protahuje raft i se svou vykulenou posádkou všemi možnými i nemožnými směry. Pádlovali jsme jak vyšinutí, výskali při každém nárazu do balvanů kolem a bavili se hláškami průvodce, který marně zápasil s přírodním živlem pod námi. Tahle sranda za to stála…
Cesta utekla rychle a my se celí promáčení nakonec vyškrábali zpět na břeh. Tady raft vyfoukli, sbalili spolu s pádly, helmami a vestami do úhledného balíku a k našemu zděšení si ho jakýsi stoletý pán nasadil na hlavu a nevzrušeně s ním odpochodoval strmým stoupáním zpět na start. My se ještě nadlábli všech možných tradičních jídel, které nám místní v neexistující kuchyni připravili, ale pak nás čekala další zastávka – Ubud.
Jak jsem vyhrál vzteklinu
Město Ubud leží na jihovýchodní části vnitrozemí a zhruba 30.000 obyvatel zde žije v obklopení rýžových teras a nádherných výhledů. Podobně jako na zbytku Bali se zde však těžko rozeznávají hranice města, protože cesty protínající celé Bali jsou obklopené minivesničkami, a tak si při jízdě po ostrově člověk připadá, že vlastně nikdy z žádného města skutečně nevyjede. Nás v Ubudu čekala jedna zastávka a to v posvátném opičím pralese. Podobně jako na Gibraltaru se tu gangy ozbrojených opic snaží ukrást turistům jídlo nebo cokoli, co později za jídlo vymění. Skáčou lidem po hlavách, znuděně sedí na kamenných římsách nebo se jen ospale válejí na chodníku, který se line celým pralesem. A právě toto místo se také stalo dějištěm mého názorového rozkolu v otázce oblíbenosti primátů. Dosud jsem chlupaté nezbedy s nadšením fotil a bavil se jejich skopičinami. Ale od tohoto dne jsem jim vyhlásil válku a vůbec se s nimi prostě už nebavím. Proč? Protože během focení s jednou z uvřeštěných obyvatelek pralesa jsem dostal skvělý nápad šáhnout do té doby nevšímavé opičce na její ocas, který se nečinně povaloval poblíž mé zvědavé ruky. K mému překvapení na to opice zareagovala pohotovým skokem, v jehož závěru se její jistě velmi čisté zuby zaryly do mého ramene. Celá akce netrvala ani dvě vteřiny, pachatel vzápětí uprchl neznámo kam a já poněkud konsternován odešel směrem k Ivetce, které by se v ten moment do pusy vešel celý hamburger i s pytlíkem přesolených hranolek.
Tak na tuhle opičku si v Ubudu dejte pozor. Tváří se jakoby nic, ale zoubky má pěkně ostré…
Útěchu jsem se snažil vymámit otázkami o nebezpečnosti či banálnosti zranění, přičemž od Ivetky jsem se dočkal pouze suchého oznámení, že vzteklina je na tuty smrtelná a průvodce, který neuměl anglicky, se zmohl jen na ukazování prstem na mou ránu, což doprovázel dramatickým pohledem a vyděšenými zvuky. Chuť fotit další krvežíznivé příslušníky vojenského útvaru opic mě přešla a vystřídala ji touha najít lékaře. Tuto touhu velmi rychle vystřídalo zděšení, když jsme konečně lékaře našli. Měl ordinaci v prťavé budově veřejných toalet a ukazoval mi lahvičky s různě barevnými tekutinami neznámého původu. Pak jednu vzal, zeptal se mě, jestli jsem na to alergický a než jsem stačil pokrčit rameny, napatlal mi její obsah do rány. Chvilku mě pozoroval a pak mi nadšeně oznámil, že na to alergický nejsem a že přežiju, jelikož tuhle felčařinu tady praktikuje díky pošahanosti turistů jako jsem já každý den. Moc pěkný zážitek.
Chrámy Taman Ayun a Pura Tanah Lot
S krví prosakující náplastí na rameni a poněkud zamrzlými úsměvy jsme nasedli opět do auta a vydali se do Megwi, městečka, které se do historie Bali zapsalo jako sídlo královské rodiny. Hrdě se tu do výše tyčí věžatý Taman Ayun, který se pyšní titulem nejstarší hinduistický chrám na Bali. A titul je to dost prestižní, když uvážíme, že na Bali je chrámů více než obytných budov. To není hyperbola, ale realita. Každý dům na Bali má totiž svůj vlastní malý chrám a pak se na ostrově najde ještě spousta chrámů městských, rodinných, královských atd. O chrámu Taman Ayun se však dá říct, že je nejen nejstarší náboženskou stavbou na ostrově, ale že zároveň patří i mezi ty nejkrásnější. Až do porážky a smrti posledního krále v roce 1891 byl klenotem královské rodiny. Podobně jako u ostatních hinduistických chrámů se turista nedostane do vnitřního prostoru, který je vyhrazen pro věřící a jejich modlitby. To ale nevadí, kolem chrámu je chodníček, ze kterého se nabízejí nádherné pohledy na stupňovité střechy z rákosu. S úžasem v očích jsme pořídili pár omamných snímků a pak znovu naskákali do rozpáleného auta. Další zastávka – Pura Tanah Lot.
Taman Ayun, nejstarší a jeden z nejkrásnějších hinduistických chrámů, které můžete na Bali spatřit.
Chrám Pura Tanah Lot je jednou z turisticky nejvytíženějších památek Bali. Může za to jeho unikátnost, za kterou vděčí své poloze. Název Pura Tanah Lot v balijštině znamená země v moři a přesně popisuje scénu, která v 15. století uchvátila poutníka Nirarthu. Ten byl skálou okouzlen natolik, že se zde rozhodl pár dní rozjímat. Nakonec přesvědčil místní rybáře, že místo je posvátné a že je ideální pro uctění balijských bohů moře. Chrám byl postaven přímo na skále, během přílivu izolované od pevniny oceánem. To je perfektní konstelace pro nadšené fotografy. Ti se sem sjíždějí z celého světa, aby si pořídili snímky chrámu se sluncem, zapadajícím v pozadí do rudého oparu Indického oceánu. Večer nastane sice odliv, ale místo vody se prostor pod skálou zaplní turisty. Bohužel to trochu kazí radost z návštěvy jinak úžasného místa. No a pokud jste fandové kouzelných hadů, tak za 2 koruny vám místní znalci na jednoho takového hada posvítí baterkou. Ale pozor, to totiž není jen tak ledajaký had – prý je posvátný a střeží chrám před zlými duchy a nezvanými hosty. Při pohledu na tisíce návštěvníků hopsajících po okolních skaliscích se nabízí otázka, jestli na svou práci had tak trochu nekašle…
Navzdory přeplněnosti okolí chrámu turistickou mašinérií se nám podařilo zachytit skalní dílo ve zdánlivě klidném osamění.
Poté, co jsme dostatečně vynadívali na hinduistický skvost jižního Bali, jsme povečeřeli v restauraci s výhledem na oceán. Pokud si chcete jídlo v Indonésii užít, doporučujeme nedívat se do kuchyně. Při pohledu na děsivé prostředí připomínající japonské psycho horory hrozí, že vás přejde chuť. Jo a pokud se těšíte, až si dáte kokos s brčkem, dejte si pozor, o jaký kokos jde. My si tu dali tzv. Young Coconut a to tedy není žádná hitparáda. Ten úžasný skvělý kokos jak ho znáte z filmů je normální kokos, nikoli mladý. Koupit se dá spíše na plážích než v restauracích.
No Comments