Jižní Lombok – Slavná pláž Kuta Beach

Naše toulky po ostrovech Indonésie nás na vlnách Balijského moře zanesly až mezi sopky a kukuřičná pole islámem políbeného ostrova Lombok – východního brášky Bali. Jeden den strávený cestováním po severní části ostrova už byl za námi, ale ten druhý, plný toulek po silničkách jihu, nás teprve čekal. Dva výlety po jednom ostrově nás zavedly do dvou odlišných světů. Tento jižní se nám pochlubil vyhlášenou surfařskou pláží, sasackými tkalci sarongů či místem známým jako vesnice vrahů. Jednoduše se bylo na co těšit…

Co Sasak, to řemeslník

Ráno jsme se celí natěšení vrhli do nablýskaného vozu, ze kterého už se na nás zubil náš milý průvodce. Svým zjevem trochu připomínal křížence jamajského krále reggae Boba Marleyho a zubatého brazilského fotbalisty Ronaldinha. Společně s usměvavým řidičem tvořili dokonalou dvojku fungující jako studnice vědomostí o místní kultuře, což se nám náramně hodilo, protože předchozí výlet po severu ostrova Lombok byl co do sdílnosti průvodce mírně tragický.

Náš tip – O problematice kvality průvodcovských služeb jsme se zmiňovali už v minulém článku. Zjednodušeně řečeno, v Indonésii se může snaha průvodce podstatně zvýšit, pokud při domlouvání výletu jasně stanovíte, že pokud nebudete spokojeni, projeví se to na zaplacené částce.

Bob – náš oblíbený průvodce na cestě napříč jižním Lombokem.

První zastávka byla v hrnčířské dílně, kde jsme si mohli vyzkoušet práci místních a uhrncovat si vlastní výtvor. Bohužel jsme takhle po ránu nebyli s Ivetkou zrovna příliš proaktivní, a tak jsme se jen přitrouble usmívali a zdvořile odmítali ponoukání našeho průvodce k akci. Každopádně pokud patříte mezi milovníky pálených hrnců, misek, váz, aroma lampiček nebo si prostě jen rádi upatláte ruce od mazlavé hlíny, zastavte se v podobné hrnčírně, určitě tu najdete i spoustu zajímavých suvenýrů. Lombok takových míst ukrývá mnoho.

Náš tip – Keramická výroba je vedle výroby sarongů jedno z nejtypičtějších odvětví, kterým se na Lomboku obyvatelé zabývají. Pokud si chcete domů přivézt nějaký takový výrobek, pak můžete navštívit hrnčírnu například ve vesnici Penunjak (centrální Lombok), Rungkang (východní Lombok) nebo Pemepak poblíž města Mas Bagik.

Mnohem zajímavější byla však zastávka ve vesnici Pringgasela, kde žijí Sasaci, původní obyvatelé ostrova Lombok, dle svých starých zvyků. Jeden z takových zvyků praví, že sasacká dívka se nesmí vdát, dokud se nenaučí tkát sarong – něco jako okrasný ubrus, kterým se můžete zahalit a vůbec se s ním vyparádit. Konkrétně v této vesnici berou tento zvyk tak vážně, že nic jiného než tkaní sarongů nedělají. Opravdu, v každém skromném příbytku sedí na podlaze žena jakéhokoli věku a poctivě do sebe zaplétá nitky barevné tkaniny, den za dnem, s cílem protkalcovat se až k vytoužené svatbě. Díky náročnému tréninku se místní stali ve svém oboru skutečnými mistry a jejich originální výtvory zdobí společnou družstevní prodejnu. A pokud s vámi ani jejich celoživotní zápal nehne, tak vězte, že výroba jediného metru sarongu trvá na ručním tkalcovském stavu jeden až tři měsíce. Očekávání od zasloužené svatby musejí být po takové dřině obrovská.

Náš tip – Cena sarongu se v družstevních prodejnách sasackých vesnic pohybuje okolo 50 USD.

Sarongy se na Lomboku odjakživa tkají ručně za pomoci složitého mechanismu střídání a proplétání různě barevných vláken.

Původní sasacká vesnice Sade

Cestou do další sasacké vesnice Sade jsme se stavili u jedné z mešit, o které tu zakopnete na každém druhém kroku. Podle našeho průvodce, kterého jsme v důsledku naší neschopnosti zapamatovat si jeho skutečné jméno familiárně pojmenovali Bob, zdobí Lombok přesně tisíc a jedna mešita. Těžko říct, jestli tomu tak opravdu je, nebo se mu jen popletly pohádky. Kromě mešit nás na jihu nejčastěji obklopovala tabáková, bramborová, melounová, kukuřičná, mangová a chilli papričková pole.

Původní sasacká vesnice Sade – místo, kde život spokojeně odmítá vyjet ze svých starých kolejí.

Vesnice Sade je pro Lombok typická sasacká vesnice, která je sice ohromně původní, akorát si z ní místní udělali tak trochu byznys a vodí sem zvědavé turisty, aby nakoukli do života lombockých obyvatel. Chatrče ve vesnici jsou převážně farmářská obydlí, v jejichž útrobách je příjemný chládek. Muži z toho však moc nemají, protože uvnitř přebývají pouze jejich ženy a oni sami spí na zápraží nebo u krav. Dovnitř vcházejí pouze tehdy, když je na čase zplodit potomka. Reálná frekvence takových návštěv nám sdělena nebyla. Sasaci jsou vůbec filutové. Střecha domku je záměrně protažena dolů tak, aby se návštěva musela nejprve sehnout, čímž se majiteli uctivě pokloní.

Jo a ještě jedna zajímavost o farmářských domcích – jsou kromě střechy celé z buvolích exkrementů, což nám průvodce s nadšením sdělil až po pár minutách sezení na zápraží vybudovaného právě z tohoto voňavého stavebního materiálu. Kromě farmářských domů je ve vesnici také malé náměstíčko s tzv. párty housem, kde místní oslavují, když se některý ze sousedů rozhodl vydat na cestu do Mekky. Vzhledem k tomu, že nikdy není jisté, zda se onen odvážlivec ještě někdy vrátí, je přítomnost takové stavby ve vesnici nutností.

Náš tip – Vstup do vesnice Sade je zdarma, ale na konci prohlídky máte možnost darovat libovolnou částku do obecní pokladničky a napsat vzkaz do návštěvní knihy. Většina návštěvníků tu nechá cca 30 Kč.

Náš průvodce Bob pro nás společně se sasackými obyvateli vesnice Sade ochotně připravil ananasovou hostinu.

V této vesnici jsme také pochopili, že místní jsou trochu naivní. Jedna starší paní nás při procházce obdařila svým širokým úsměvem, jehož interiér připomínal jatka a který by snad donutil i bobříka z reklamy na Colgate vytrhnout si své nablýskané řezáky a spáchat s nimi harakiri. Co nás však zarazilo ještě více je trochu smutný fakt, že takový chrup tu má většina obyvatel, protože poctivě každý den žvýkají bylinu betel, která jim má údajně zuby čistit, chránit a celkově zušlechťovat. Skutečný účinek je však přesně opačný, čehož si zřejmě nikdo dosud nevšiml.

Nicméně ať mohou být Sasaci jacíkoli, jsou také velmi pohostinní a přátelští. Ivetce hned připravili čerstvý šťavnatý ananas a zmíněná zubatá paní nám mimo svůj kouzelný úsměv věnovala také chvalozpěv na to, jaký jsme krásný pár. Ani jednoho z toho bychom se v Česku nedočkali, i kdyby u nás lidé svým chrupem třeba dříví štípali.

Kuta Beach aneb surfařů ráj bez surfařů

Dalším cílem naší cesty se stala světoznámá surfařská oblast Kuta Beach. Než jsme se na tento jižní plážový ráj dostali, projeli jsme místem, které se zdá být opakem ráje. Zdánlivě obyčejná bezejmenná vesnička, kterou člověk projede během minuty, je totiž mezi zdejšími nechvalně proslulá označením vesnička vrahů. Povaha obyvatel ostrova Lombok je obecně o něco prudší, živelnější a vznětlivější než na Bali a všechny tyto rysy kulminují právě na těchto souřadnicích. Kdysi dávno tu jeden z obyvatel provedl jakousi špatnost svému sousedovi a ten na to reagoval – možná trochu přehnaně – vraždou. Rodina oběti to vrahovi oplatila ve stylu Chammurapiho zákoníku, oko za oko, zub za zub, život za život. Od té doby se vendeta neustále opakuje a zřejmě bude pokračovat, dokud ve vesnici nezbude jediný obyvatel. No… Tak hurá do toho surfařského ráje.

Lombok se na jižním pobřeží pyšní světově proslulou surfařskou pláží s nádhernými restauracemi a bary z bambusu.

Kuta Beach není jediná pláž, ale celá oblast, kterou lemuje hned několik pláží. Na všechny každoročně přijíždějí nevybouření surfaři, aby tu pokořili masivní vlny a utkali se mezi sebou o titul nejlepšího vlnobijce. Náš průvodce nás zavezl konkrétně na pláž Seger Beach, která mezi okolními plážemi vyniká především tím, že tu chcípl pes. Široko daleko nebyl jediný surfař, ba ani jediné zlomené prkno s otisky žraločích zubů.

Trochu zklamaní jsme se odebrali do krásné plážové restaurace z bambusu. Já si docela pochutnal, ale Ivetčino maso bylo bohužel naloženo v omáčce, která smrděla jako čerstvý stavební materiál sasackých farmářských domků. Ještě hůř dopadla australská turistka kousek od nás, která se nenajedla vůbec. Udělala totiž začátečnickou chybu, když projevila zájem o zboží jedné z malých holčiček nabízejících náramky a jiná zkrášlovadla. Obchodní příležitost tak okamžitě vycítila i skupinka asi dvaceti dalších obchodnic, načež hromadně provedly neúprosný frontální útok na nešťastnou hladovou turistku. Ta byla během chvilky oběšená dětmi jako vánoční stromeček a marně natahovala ruku k jídelnímu lístku.

Ještě ani neskončilo předchozí poutavé divadlo a kousek opodál se rozjelo představení nové, stejně šokující. Na pláž se lenivě přikradlo stádo asi padesáti buvolů, chvilku se rozhlíželo a pak zase odešlo. Za sebou nechali jen to, co stavitelé sasackých obydlí nazývají cihlami.

Náš tip – Ceny v restauracích na jihu Lomboku jsou podobné jako na zbytku ostrova, ačkoli je v surfařské sezóně Kuta Beach atraktivní destinace pro velký počet turistů. Za oběd pro dva včetně pití jsme tu nechali 220 Kč.

Náš sasacký kamarád, který si rád povídá s návštěvníky Seger Beach o tom, jaký je život na ostrově Lombok. V pozadí zatoulaný pes…

Po obědě jsme se přesunuli o kousek dál a náš milý průvodce nám pomohl ukotvit prostěradlo, z kterého jsme obdivovali výhled na v dálce se lámající vlny. Tady nás zarazil zvláštní písek. Velikost zrníček se blížila k obsahu kroupové polévky a nohy se v něm díky tomu bořily skoro po kolena. Podobně jako na pláži v Senggigi, i tady se nedalo příliš koupat kvůli obnaženým korálům, které nám při odlivu ukazovaly své pošramocené šperky. Místním dětem to však nevadilo. Ty do vody naskákaly a pokud některé z nich neumělo plavat, připevnilo si na ruce provázkem duté kokosy, aby jej nadnášely.

Pomalu svět kolem nás začal ožívat. Kromě dovádivých dětí ve vodě se tu objevili také rybáři hledající chobotničky, jeden sasacký chlapec, který se s námi dal do řeči a nakonec se nám snažil prodat své sarongy, jedna holčička, která si vedle nás sedla, tiše nás pozorovala a hrála si přitom s dvaceticentimetrovou kudlou a jeden zvláštní pán, který si sedl hned za nás a my ho půl hodiny považovali za našeho řidiče než nám došlo, že je to úplně cizí člověk, který byl prostě zvědavý, co tu děláme a jak budeme reagovat na jeho podivnou přítomnost. To už toho života na nás začínalo být trochu moc a my zatoužili přesunout se zase o kus dál.

Kouzelná dívenka, která si k nám na pláži přisedla a mlčky nás pozorovala s nabroušenou dýkou v ruce.

A tak jsme se přesunuli k prodavačce ananasů, aby se ji Ivetka pokusila svým vybroušeným smlouvačským talentem srazit cenu až na samou hranici ziskovosti, z čehož šla po chvíli i takové ostřílené lombocké obchodnici hlava kolem. Bob nám mezitím vyprávěl o surfařských soutěžích, které se tu zřejmě pořádají vždy, když tu zrovna my s Ivetkou nejsme. Zeptal jsem se té asi stoleté prodavačky, jestli také ráda surfuje. Prý ne, protože nemá prkno. No není divu, pokud tu každý smlouvá tak jako Ivetka, tak je prakticky nemožné, aby si na něj někdy vydělala.

Proti proudu jihu aneb cesta zpátky

Jižní Lombok je krásný. Drsný, ale krásný. Z pole tu a tam vykoukne usměvavá přátelská tvář a zamává na cestu, kolem se míhají symetrické mešity a pobřeží lemují plážové scenérie s vůní ananasů a kokosů. Den se ale nachýlil ke svému konci a my tak museli vyrazit zpět do hotelu v Senggigi. Cestou jsme se ještě zastavili v královském vodním paláci Narmada, ve kterém najdete dokonce i lanový park a nakonec jsme ještě ochutnali atmosféru pravého trhu v hlavním městě Lomboku Mataram. Moc voňavá ta atmosféra není, ale za návštěvu trh stojí. My tu pořídili velmi levně výbornou kávu. Pak už jsme se dočkali jen návratu do hotelu, kde jsme spřádali plány na další den…

Na tržišti v Mataramu – drsný život prodavaček ryb.

Náš tip – Kafe na lidovém tržišti vyjde velmi levně, protože sem turisté nechodí nakupovat. Za balíček mleté kávy jsme dali jen 30 Kč.