Je čtvrtek 7:15 ráno. Obvykle se v takový den touto dobou právě probouzíme a chystáme se provonět náš byt čerstvě namletou kávou. Ne dnes. Ne 6. listopadu 2014. Dnes jsme už dávno vzhůru a místo kávy cítíme intenzivní cestovatelské vzrušení. Motory Airbusu A320 právě začaly hromově burácet a krajina v malém kulatém okénku skotačivě pádí z dohledu. Letíme! Po roce čekání jsme zase na cestě. Za pár dní budeme plavat se žraloky a rejnoky, stát na osamoceném vrcholku mayské pyramidy, potápět se v posvátných jeskyních, odpočívat v houpací síti v Guatemalském pralese nebo poslouchat vánoční koledy v rozpadlém autubuse kdesi v Belize. Ale to bychom předbíhali, půjdeme na to pěkně popořadě. Teď se pohodlně usaďte, bude to totiž pořádně drncat.
4 města, 27 hodin na cestě a 3 hodiny turbulencí v kuse. Co víc si vlastně přát?
Jak jsme málem nedoletěli
Něco vám na Ivetku prozradím. Nerada létá. Má hrůzu ze startu, ze zvuku motorů, z ukrajinského vzdušného prostoru, z turbulencí, z přistávání, z padání, z volně poletujících ptáků vcuclých do rotorů… Prostě ideální fóbie pro milovnici cestování. Až do New Yorku ale cesta probíhala klidně, a tak se Ivetčina nervozita držela celkem při zemi. Poslední spoj do Cancúnu ji ale vynesl do oblak.
Na letišti je nám ještě hej. Kdybychom jen tušili, co na nás mraky ušily…
Nejprve se nám kapitán letadla omluvil za zpoždění. Letadlo totiž bylo rozbité, a tak ho museli vyměnit. Teď navíc budeme ještě čekat další půlhodinu, protože tohle letadlo je samozřejmě taky rozbité, ale prý se to dá spravit. Nu tak tedy dobrá, řekli jsme si. Po 30-ti minutách skutečně vzlétáme a zdá se, že křídla celkem drží na místě. Jenže pak se na nebi strhla mela a nás čekaly 3 hodiny silných turbulencí. Sedadla skřípala, letušky se kymácely, turbany padaly na zem, prostě nádhera. Čím více mi Ivetka drtila kůstky v levé ruce, tím těžší bylo udržet na tváři konejšivý úsměv, kterým jsem odpovídal na její apokalyptický výjev v očích.
A tak hezky nám ten let začal…
Když pak přišel kapitán a oznámil letuškám, že jim děkuje za statečnost, ale že se mají připravit na trochu horší turbulence před námi, začal jsem mít strach i o své trenky. Někteří nervózní pasažéři začali neklidně nahmatávat pod sedadlem svou vestu, ti pečlivější nejprve poctivě, nicméně chvatně, studovali návod k použití. Letadlo začalo rachotit a kroutit se jako plechovka valící se přes kamenitou stráň. Několikrát jsme zřejmě vrazili do stáda slonů. Hup! Poslední vrtošivá turbulence se nám převalila přes trup a žaludek se naposledy dožadoval vidět vše na vlastní oči. Pak se naštěstí nebe zklidnilo. S hodinovým zpožděním jsme přistáli v Cancúnu a ve vzduchu už zůstala viset jen jediná otázka. Jak proboha dostanu za tři týdny Ivetku zpět domů?
[divider type=“thick“ spacing=“40″]
Jak nás přivítalo horké noční Mexiko
Po 27 hodinách útrpného přesouvání letadly jsme konečně stanuli na mexické půdě. Byla už skoro půlnoc, což se spolu s únavou a psychickou újmou z posledního letu nehezky podepsalo na našich tvářích. Ta Ivetčina se ale tetelila štěstím, že je zpátky na pevné zemi. Radost z ní vyprchala v okamžiku, kdy se u výstupní kontroly rozsvítilo červené světlo, signalizující, že si má laskavě vyndat věci z batohu a krosny ke kontrole. Zamračený Mexičan se zbraní v ruce dával tušit, že nemá smysl se mu vzpouzet. Takové rozhořčení. Ani sombréro neměl!
Cancún je ryze turistické městečko. Ale ne jen tak pro někoho! Nemáš-li v kapsách doláče, zapomeň na hotel pro boháče…
Z letiště jsme se za svitu půlnočního měsíce přesunuli transportem za 25 USD do žhavého srdce Cancúnu. Cestou jsme míjeli divoké večírky v honosných klubech, dívky v zajímavých oblečcích svíjející se okolo tyče jako hadi trpící epilepsií a bohatě nasvícené hotely určené jen pro tu nejvybranější klientelu. Městečko Cancún, ležící na severovýchodě poloostrova Yucatán, totiž vzniklo v roce 1970 jako vyprojektované megalomanské turistické letovisko, které se dnes pyšní rekordem v počtu ubytovacích lůžek v celém Mexiku. Pokud jste si s sebou nezabalili jen plavky, oblek a paletu kondomů, není to zrovna místo, kde má cenu ztrácet čas.
Hostel Mayapan – skromné obytování v celkem honosné budově, kde kdysi býval obchoďák.
Když kolonáda blikajících světel a neúnavné dunění bujaré muziky pomalu ztrácely na síle, dojeli jsme k hostelu Mayapan, našemu skromnému útočišti ve světě nablýskaných VIP zadnic. Hostel se nachází v budově, kde kdysi bývalo nákupní centrum. Za 36 USD na noc jsme se ubytovali v pokoji, kde kromě nás pobýval ještě jeden Brit. Ten ale už dávno spal. A nám se chtělo taky. První den byl totiž jako vždy vyčerpávající. Jako to letado v Ivetčiných představách jsme padli na dno měkké postele a nechali si zdát o lepším zítřku. Kdesi v dálce už voňavě šuměl slaný Karibik, ve kterém si za pár hodin konečně po roce zase smočíme naše nedočkavé nohy…
Hostel Mayapan v Cancúnu – Pokoj za 36 USD na noc.
No Comments