Tasmánie, den 6. – Výprava nad záliv Wineglass Bay

Šestého dne v Tasmánii jsme dokončili náš velký severní obrat a zamířili zpět na jih, podél východního pobřeží. Této oblíbené scénické cestě se říká Great Eastern Drive. Jedním z jejích klenotů je národní park Freycinet s kouzelným zálivem Wineglass Bay a vyhldíkou z vrcholu hory Mt. Amos. A právě takový jsme si zvolili cíl naší dnešní cesty – aniž bychom tušili, že skoro přesně na den za rok se toto místo stane jedním z nejkrásnějších dnů v našem životě.

Ale k tomu se dostaneme až ve druhém cestopise z Tasmánie. Při našem současném tempu ho sice napíšeme, až budete mít obě kyčle náhradní a na čtení budete potřebovat groteskně tlusté brýle – ale bude to stát za to 🙂

Dnes jsme z údolí Tamar Valley dojeli k východnímu pobřeží do národního parku Freycinet, kde jsme se rozhodli zdolat horu Mt. Amos tyčící se nad krásným zálivem Wineglass Bay. Obědvali jsme v Coles Bay a přespali v kempu River Rocks.

Na viděnou, Tamar Valley

Prvních pár ranních kilometrů od Beauty Point Tourist Parku (kde jsme dokončili včerejší cestu) nás zavedlo k jedné z mnoha vyhlídek na záliv ústí řeky Tamar. Zastávka to byla kouzelná – bílé mraky se líně povalovaly po březích, žluté vinice se rozbíhaly naproti klidné hladině a v ní se odrážely obrysy městečka Exeter. Krávy s telaty se pod námi spokojeně pásly na zelených paloucích, zatímco si obyvatelé užívali ranní projížďku na svých drobných jachtách.

Pohled do údolí Tamar Valley zastřený ranním oparem

Já chci mít čapku, s bambulí nahoře, jíst kaštany, mýt se v lavoře…

A když se mraky rozestoupily, objevilo se před námi městečko Exeter…

Nabuzeni odpočinkem jsme se rozhodli udělat ještě jednu zajížďku – do Švýcarska. Tedy ne tak docela do Švýcarska, to by naše polorozpadlé vozidlo asi už na náš itinerář deinitivně rezignovalo. Vesnička Grindelwald však jakoby světu horských švýcarských kantonů z oka vypadla. Chvilku jsme bloudili, ale nakonec jsme Grindelwald našli. Usedli jsme na náměstí, objednali si kávu a užívali si pohled na (ne)tradiční architekturu.

Nápad vybudovat švýcarskou vesničku měl paradoxně muž pocházející z Holandska. Místo větrného mlýnu nechal jako dominantu postavit vstupní bránu s věžičkou. Jen pár kroků odtud se na umělém jezírku můžete romanticky projet na šlapadle. Když vás šlapání omrzí, můžete zakotvit a dát si partičku minigolfu či ochutnat čokoládu z místního obchůdku. Nebo když už nemáte moc peněz, tak jako my usednout venku na lavičku a dát si šálek ne moc dobré kávy.

Je libo romantická projížďka v barevném šlapadle?

Roztomilé městečko. A ano, ta cedule v pozadí láká na klokanní pizzu.

Kolem jedenácté jsme se z Grindelwaldu vydali dál na jih, směrem k zálivu Wineglass Bay v národním parku Freycinet. Cesta byla lemovaná nádhernými eukalyptovými lesy. Neodolali jsme a na chvíli tu zastavili, abychom se nadýchali koalami milovaného čerstvého vzduchu. O dvě hodinky později už jsme dorazili do města Coles Bay, kde se soustředí život z celé oblasti Freycinetského parku. Poobědvali jsme fish & chips a pak už jsme nedočkavě vyrazili k horám zvaným Hazards – skupině sesterských hor, které dohlížejí z jedné strany na Coles Bay, z druhé na Wineglass Bay.

V jednu chvíli projíždíme krajinou chudou na vegetaci…

…a za chvíli nás obklopuje osvěžující eukalyptový les. To je Tasmánie! 🙂

Výšlap na Mt. Amos

Informační cedule dává na výběr hned z několika variant pěších výprav. Můžete se buď vydat kolem pobřeží až na pláž, nebo opačným směrem přes vyhlídku Wineglass Bay Lookout, nebo se jako my můžete odhlodat zdolat nejnáročnější z treků – Mt. Amos.

Trek na Mt. Amos není ani tak náročný co do převýšení či vzdálenosti. Své vyzyvatele trápí hlavně drsným terénem, který sestává především z kluzkých skalních stěn, šplhání přes obří balvany a brodění se trnitými keři. Samotný výhled na Wineglass Bay se přitom objeví jako za odměnu teprve až úplně na vrcholu. Ochuzeni o výhledy jsme však nebyli ani cestou vzhůru. Po každé zdolané překážce se pod námi zjevil vždy o něco úchvatnější pohled dolů na moře omývající pobřeží Coles Bay.

Když začne pršet, stane se z Mt. amos prvotřídní skluzavka.

Už tam budem?

Varování o náročnosti treku se každopádně naplnila beze zbytku. Na jedné kluzké, ploché a strmé stěně jsem uvízl uprostřed kroku vědom si toho, že podrážka mých bot už neoplývá dostatečným třecím odporem, abych se mohl odrazit a dokončit přechod na bezpečnější okraj skály. Nezbývalo než se na stěnu položit a posouvat své zpocené tělo jako hlemýžď, dokud půda pod nohami nebyla zase pevná.

Ivetka na jiném místě zase uvízla, když se jí noha zpříčila ve šterbině. Rukama jsem jí botu vyprostil a když jsme zdolali další balvan, rozhodli jsme si oddychnout. V nervózním tichu jsme tu přemítali o tom, proč jsme tady široko daleko jediní a kam se vlastně poděly žluté šipečky, které jako jediné ukazovaly přibližnou trasu vzhůru.

Jak jsme se blížili k vrcholu, úhel stoupání zmírnil a balvany nahradily ostré křoviny. Prodírali jsme se jimi dál a dál a nakonec už před námi zbyl poslední strmý úsek. Upevnili jsme přezky batohů, jako býci připraveni k poslednímu výpadu jsme zašoupali podrážkami, nadechli se – a vyrazili vpřed.

Výhled na záliv Coles Bay

Už jsme skoro až nahoře na hoře!

Nad zálivem Wineglass Bay

Ruce se chopily okraje poslední skály a jedním tahem jsme se přehoupli na studenou kamennou terasu velkého balvanu. Udýchaní, zpocení a vskutku vyřízení jsme se narovnali a zahleděli před sebe. Byly čtyři hodiny odpoledne a my jsme stanuli na vrcholku všeho.

Pohled na Wineglass Bay se těžko popisuje. V hloubce pod námi se rozbíhá do obou směrů táhlý pruh vegetace lemovaný z obou stran bílou pláží. Pak se zelený krk znovu rozšiřuje a vyrůstá v další horu, zakončující minipohoří Hazards. V zálivu se pohupují jachty, po pláži jako neposední tečky poskakují malí klokani a obloha celý obraz zalévá odpoledním sluncem.

Omámeni tím pohledem jsme došli na konec skalního převisu, posadili se, spokojeně se zasnili. Když už se zdálo, že nám nemůže být hezčeji, otočila se Ivetka a zeptala se: “Dáš si čokoládovýho velikonočního zajíčka?”

Naše nové nejoblíbenější místo na světě…

Výhled na druhou stranu, odkud jsme se sem vyškrábali.

Lahodná místní fauna v období Velikonoc

I když Mt. Amos nemá ani 500 metrů nad mořem, připadáme si jako na vrcholu všeho, co člověk ke štěstí jen potřebuje. Všechno to trápení cestou nahoru je rázem odpuštěno.

Vytrhnutí ze zasněné letargie přišlo po půl hodince, když nastal čas vyrazit zpátky. Ne nadarmo se říká, že ta nejtěžší část cesty je sestup. Jinam to však nejde. Takže jsme si otřeli z pusy čokoládu, navzájem se povzbudili odhodlaným výrazem ve tváři a jali se klouzat dolů.

Cesta probíhala bez indicentů. Možná snad až na ten jeden, kdy jsem chtěl vyšplhat na zajímavě tvarovaný balvan a vyfotit se s vyhlídkou za sebou. Koule totiž podle Ivetky není u balvanu tvar zajímavý, ale nebezpečný, obzvlášť když se zmíněný balvan nachází na kluzkém srázu.

Kolem šesté už jsme byli bez ztráty kytičky dole. Náš sportovní výkon jsem se rozhodl oslavit vítězným tanečkem po vzoru Charlieho Chaplina. Že jsem si při té příležitosti vyvrknul kotník, snad ani není třeba zmiňovat. Za halasné kakofonie cvrčků, šumění větru a Ivetčina láteření jsme došli / dopajdali zpět k parkovišti. Naskočili jsme do auta, rozloučili se s Mt. Amos a vydali jsme se hledat místo k dnešnímu přenocování.

S takovým výhledem by se mělo jít zlehka!

S takovým výhledem by se mělo jít zlehka!

A jsme dole. Zamáváme Mt. Amos, ale sbohem nedáváme. Nejsme tu naposledy 🙂

Pod hvězdami jižního nebe

Najít kemp v okolí Wineglass Bay není tak těžké – horší je však najít kemp, který by byl volný nebo nebyl zavřený jako v oblíbeném zálivu Honeymoon Bay. Už byla temná noc, když jsme se rozhodli vyzkoušet štěstí na poslední možné adrese – pryč od civilizace, v kempu River Rocks. Není tu správce, sprchy, záchody, nic se tu neplatí, stačí si prostě jen vybrat svůj kousek písečné duny a tam se ubytovat, jak chcete a můžete.

Jednou z našich oblíbených tradic je objíždět místo kolem dokola a vybíravě si prohlížet každý volný kout – je totiž velmi důležité zhodnotit výhled, přístup, riziko výskytu smrtelných živočichů a další přísná kritéria Ivetčina systému selekce nočního útočiště. Tento systém byl vypracován k dokonalosti postupně od chvíle, kdy jsme před 7 lety v kempu na Floridě zvolili místo špatně, což vedlo k traumatizujícímu zážitku zahrnující stan, škorpiona, Ivetku běžící rychlostí TGV a vazbu tlustého průvodce Lonely Planet, kterým jsem v záchvatu ochranářského reflexu nebohého tvora umlátil na kaši.

Kemp River Rocks si však o našem systému zřejmě pomyslel své. Když jsme byli v půlce třetího kolečka, ukončil naše hledání tím, že kola našeho vozu zapadla do haldy nejspíš tekutého písku. Čtyři pokusy dostat se z pasti mistrnými výpady vpřed a vzad nás zahrabaly o další půl metr hlouběji, což ocenili pobavenými úsměvy ostatní kempující. “Tady to je docela dobrý, co myslíš,” vyřešil jsem situaci.

Sebevědomým pokývnutím člověka, co právě dokončil plánovaný manévr, jsem pozdravil sousedy a Ivetka se jala stavět polní kuchyni. Po chvíli jsme si uvědomili, že nebe nad námi září miliardami hvězd. Asi nikdy v životě jsme jich tolik neviděli pospolu. Od nevidím do nevidím nad našimi hlavami proplouvala mléčná dráha a nebe se pro dnešní noc stalo plátnem, na kterém Jackson Pollock rozhodl dát průchod svému umění abstraktního expresionismu.

Proč vůbec spát kdekoli jinde na světě?