Říká se, že jak si kdo ustele, tak si taky lehne. My jsme si včera v NP Freycinet ustlali v písečné duně a lehli jsme si do ní i s celým autem tak pohodlně, že se naše punková dodávka odmítla ze svého pelechu hnout. Místo snídaně jsme se tedy vydali za sousedy a vyžebrali od nich lopatu. Podhrabali jsme jako profíci všechna kola, podložili je kameny – a po pár nadějných pokusech se úspěšně zanořili ještě o 20 čísel hlouběji. Naše počínání sledoval celý kemp včetně desetileté holčičky, která nás podpořila sarkastickým komentářem, že “je aspoň sranda – i když ne pro vás.” Nakonec se ale zadařilo, dodávka se neochotně rozjela a my mohli pokračovat v objevování zálivu Wineglass Bay v Tasmánii.
Na rozdíl od včerejšího výšlapu na Mt. Amos jsme se vydali na mapě po stezce vpravo, okolo skal Hazards až k pláži Hazards, poté přes úžinu na protější pláž Wineglass a nakonec strmým výšlapem k vyhldíce Wineglass Bay Lookout.
Ubytování
Ubytovaní jsme byli ve skvělém kempu BIG4 Iluka Holiday Park za 40 AUD za noc.
Doprava
Auto jsme si půjčili od Wicked Campers, ale dá se rezervovat i přes RentalCars.
Hurá na druhý průzkum Wineglass Bay
Kolem deváté jsme dorazili opět na dobře známé parkoviště, odkud se skupinky výletníků včetně nás vydávají všemi směry – někdo nahoru jako my včera, někdo do hlouby lesíka, kterým se vine stezka vedoucí k nížinnému pásu mokřin lemovaným z obou stran plážemi. A právě tam jsme se vydali i my.
Stezka je celkem rovinatá, ale oproti včerejšímu výletu nenabízí žádné kouzelné výhledy. Ze všech stran je obklopená stromy, které zřejmě bojují s jakýmsi parazitem – les působí dost depresivně a protože z něj nekouká žádná vyhlídka, přidali jsme do kroku, abychom z něj byli co nejdříve venku.
Po nějaké hodince a půl jsme konečně z lesa vyšli a před námi se otevřela brána k pláži omývané ledovým oceánem. Byli jsme tu docela sami. Vyhlédli jsme si tedy jeden z velkých balvanů, usedli na něj a rozjímali nad modrým horizontem.
Zatímco Ivetka vytáhla z batohou svačinku, já si do ledové vody ponořil nohy. Ne že bych toužil po otužování, ale naše včerejší útočiště jaksi postrádalo sprchy, takže křišťálově čistý oceán posloužil k utlumení podezřelého odéru, který hrozil výrazným zkrácením poločasu rozpadu mých ponožek i bot.
Stezka je celkem rovinatá, ale oproti včerejšímu výletu nenabízí žádné kouzelné výhledy.
Po nějaké hodince a půl jsme konečně z lesa vyšli a před námi se otevřela brána k pláži omývané ledovým oceánem.
Vyhlédli jsme si jeden z velkých balvanů, usedli na něj a rozjímali nad modrým horizontem.
Napříč mokřady po Isthmus Track
Napapaní a méně smradlaví (teda já, Ivetka vždy voní jako pivoňka) jsme se kolem dvanácté pustili do druhé fáze naší dnešní pěší výpravy. Od pláže jsme zamířili napříč zeleným pásem po stezce Isthmus Track. Ukrývaly se tu mokřady a krásné stříbrné a zlaté kapradí. Stezka vedla až k protější pláži v zálivu Wineglass Bay.
Pláž byla trochu zklamáním. Jak se včera při pohledu z Mt. Amos jevila rajsky, při bližším seznámení první dojem rychle vyprchal. Kromě davu lidí se po pláži povalovaly desítky mrtvých ryb (že bych mytím nohou vodu znečistil?). Atmosféru se snažil napravit malý hladový klokan, který všechny okolo rozveseloval svým louděním dobrůtek.
Sedli jsme si na pláž kousek dál od lidí. Pozorovali jsme Mt. Amos a záliv, odpočívali a přemítali nad tím, jestli by možná nebylo lepší tento druhý trek vynechat a spíš se vydat dál na jih. Informační cedule na začátku treku u parkoviště ale slibovala, že zlatým hřebem má být až vyhlídka Wineglass Bay Lookout. Tak jsme tedy s důvěrou vstali a vydali se dál stezkou směrem k cíli.
Od pláže jsme zamířili napříč zeleným pásem,…
…který ukrýval mokřady a krásné stříbrné a zlaté kapradí…
Pláž byla trochu zklamáním.
Atmosféru se snažil napravit malý hladový klokan, který všechny okolo rozveseloval svým louděním dobrůtek.
Vyhlídka Wineglass Bay lookout
Stezka k vyhlídce byla poměrně drsná. Stoupání občas hraničilo s profilem závodu Iron Man a po půl hodině jsme byli splavení až na zadek. Ivetky nálada klesla na bod mrazu a při každém dalším morbidním stoupání se rozčilovala nad tím, “proč to je proboha pořád jen nahoru”.
Kolem jedné jsme konečně zdolali poslední úsek stezky a ocitli se na vyhlídce. Bohužel laťku očekávání nasazenou informační cedulí jaksi nenaplnila. Možná je to tím, že včerejší výhled z Mt. Amos je prostě nepřekonatelný, dost možná ale dojem zkazily i hordy asijských turistů. Ve snaze pořídit tisíc a jednu fotku se nám obratně pokoušeli vypíchnout oko svými selfie tyčkami.
Místo svádění souboje loket na loket (nebo spíš loket na selfie tyčku) jsme z vyhlídky rychle utekli a vydali se na sestup zpátky k parkovišti. Tam jsme dorazili kolem půl třetí a konečně si trochu oddechli při pozorování roztomilého walabíka, co zřejmě zapomněl, kde ráno zaparkoval.
Zpocení a utrmácení jsme ještě zašli do místního kempu a pokusili se vyloudit klíče od sprchy. Zdejší kempaři však při pohledu na nás zřejmě pojali podezření, že si tam chceme přinejmenším šlehnout, takže se žádná sprcha nekonala. Nasedli jsme tedy do auta, otevřeli všechna okna a rozjeli se hledat nové útočiště na přenocování.
Ivetka se při každém dalším morbidním stoupání rozčilovala nad tím, “proč to je proboha pořád jen nahoru”.
Kolem jedné jsme konečně zdolali poslední úsek stezky a ocitli se na vyhlídce.
Místo svádění souboje loket na loket jsme z vyhlídky rychle utekli.
Na parkovišti jsme pozorovali roztomilého walabíka, co zřejmě zapomněl, kde ráno zaparkoval.
Večerní udobření s NP Freycinet
Než jsme našli kemp, rozhodli jsme se ale ještě s národním parkem udobřit. Včerejší úžasný výlet stál přece za to a skály Hazards jsou proslulé tím, že se večer zahalí do kouzelné rudé.
Nechali jsme tedy auto na parkovišti nedaleko městečka Coles Bay a prošli se na pláž s výhledem na Hazards.
A byl to dobrý nápad. Skály se opravdu krásně vybarvily. Abychom si večerní scenérii řádně vychutnali, usedli jsme na pláž, vytáhli naše gurmánské sýry a tasmánský Pinot Noir – a meditovali, dokud sluníčko úplně nezapadlo.
Skály Hazards jsou proslulé tím, že se večer zahalí do kouzelné rudé.
Skály se opravdu krásně vybarvily.
V šest večer jsme dorazili do kempu BIG4 Iluka Holiday Park (40 AUD) v městečku Coles Bay. Elektřina, BBQ, zázemí – a sprchy, byli jsme zachráněni! Vydrhli jsme se do růžova, ogrilovali si klobásky a spokojeně zalehli v naší vesele pomalované dodávce, abychom nabrali síly na zítřejší velkou výpravu. Podíváme se totiž na ostrůvek Maria Island. A to bude stát za to, protože – ale o tom až přístě 🙂
4 Comments
Petit
11 listopadu, 2018 at 10:42 pmOooh la la! Krásné výhledy, krásné cesty…
Ondra & Ivetka
12 listopadu, 2018 at 6:32 amJojo, Tasmánie je celá krásná 🙂
Katka
22 listopadu, 2018 at 11:15 amA kde je zbytek? 😀
Ondra & Ivetka
10 ledna, 2019 at 11:20 amUž to píšeme, pardon! 😀