Tasmánie, den 2. – Jezera Lake St. Clair a Burbury Lake

Je pár minut před osmou ráno, když se probouzíme v jedné z útulných kabinek Tourist Park v Hobartu, havním městě Tasmánie. Jsme zavaleni dvojitou vrstvou duchen a naše vyhřáté hnízdečko opouštíme jen velice neradi. Stačí zpod peřiny vystrčit jen špičku nosu a je nám jasné, že špatně izolovaný pokoj se přes noc proměnil v prvotřídní chladničku. Je duben a to v Tasmánii bývají rána ještě pěkně mrazivá. Obzvlášť, když přístroj na zdi mylně označíte za klimatizaci a noc tak strávíte bez topení. To bychom to nebyli my, kdybychom si z Austrálie neodvezli omrzliny…

Poté, co jsme se ztratili v Hobartu, jsme se o pár kilometrů později našli u jezera Lake St. Clair, kde jsme hledali ptakopysky. Nakonec jsme strávili noc u kouzelného jezera Burbury.

Dobré mrazivé ráno, Tasmánie!

Pochoduji po kabince v kulichu jako průvodčí transibiřské magistrály, ruce si dobrovolně nechávám opéct o hrnek ještě bublajícího čaje a horlivě přikyvuji všemu, co mi povídá Ivetka. Ta totiž sedí u stolu ve 3 mikinách a snaží se dát znovu dohromady celý plán cesty, který jsem včera omylem beze stopy vytratil. Nakonec se nám podaří zrestaurovat jeho převážnou část, a tak se můžeme vypravit do půjčovny Wicked Campers pro naše vozidlo.

Poslední zdržení ještě nastane, když se Ivetka marně snaží nasoukat do svých nových „báječných a děsně praktických“ botiček. Mou hypotézu, že tento často se opakující jev je důsledkem prudce emocionálních nákupních rozhodnutí, Ivetka vyvrací fascinující novou teorií, že silný mráz způsobuje krátkodobý nárůst objemu chodidel…

Nakonec se do o pár čísel menších bot Ivetka přecijen narve a poněkud vrávoravě nastoupí do auta správce chatek, který se ochotně nabídl, že nás k autopůjčovně hodí. K bráně Wicked Campers jsme dorazili přesně na otvíračku v 9, přesto už tu nedočkavě přešlapují další skupinky dobrodruhů, aby vyfasovaly jednu z nechvalně proslulých kár tohoto pochybného podniku. Pokud jste četli náš cestopis z Austrálie, možná tušíte, o čem je řeč. A pokud ne – no, podívejte se sami, jakého mazlíka jsme nakonec dostali my 🙂

Ta-dáááá

Hurá, máme auto! A ježiš…

S obřími nápisy „LSD“ a „Acid“ jsme to schytali ještě docela dobře. Některá jiná auta díky své výzdobě začala místní policie rovnou odtahovat pro veřejné pohoršování. V poslední době proto maniaci z Wicked začali auta přemalovávat, aby si místní udobřili. Vsadit na drogy je, zdá se, sázka na jistotu…

Naše auto každopádně ale není jen tak ledajaké auto. Celou zadní část dodávky tvoří postel, která se případně proměnit v posezení se stolkem. Kufr pak vyplňuje kuchyňka s nádobím, mini hladničkou a dřezem, do kterého se dá pumpovat voda z velkého kanystru. Naše krosny jsme si během cesty uskladnili na posteli s tím, že přes noc je přesuneme na přední sedadla.

Jak se tento opiáty poháněný kolos řídí, jsme i mohli záhy vyzkoušet – než totiž vyrazíme podle plánu na sever Tasmánie, musíme zajet nakoupit zásoby na další dny. Našli jsme si tedy na mapě nejbližší Woolworth, což je takové místní Tesco, a vyrazili. Do košíku jsme naházeli oblíbené maso na BBQ, pečivo, dobroty na snídani, vody jako na přechod pouště, místní SIMku… Celkem nás úvodní nákup vyšel na 200 AUD. Nejdéle jsme se pochopitelně zdrželi při hledání té nejslušivější čapk pro Ivetku. Pochopitelně jsme žádnou dostatečně fešnou nenašli. Kolem dvanácté jsme zase naskočili do auta – a ztratili se.

Kdo by se nechtěl ztratit v téhle krásné krajině Tasmánie? 🙂

Kudy tudy k Lake St. Clair

Stačilo jednou špatně neodbočit a už jsme se i se všemi psychedelickými nápisy vřítili do víru křižovatek hlavního města Tasmánie. Není nad to pocvičit si jízdu vlevo rovnou v nejhustším provozu. Naštěstí je ale Hobart takové mini hlavní město, takže brzy obraz za okny změnil ráz, ubylo zástavby a vše se začalo barvit do žluta. Ano, nikoli do zelena, ale do zářivě zlatavých odstínů – traviny rozprostírající se široko daleko totiž hrají v dubnu barvami slunce.

Jak kilometry přibývaly, krajina Tasmánie se opět proměnila – vjeli jsme do hustých lesů a dlouhé táhlé úseky cesty vystřídal rychlejší spád serpentin. Prokličkovali jsme jimi až k naší první zastávce – jezeru Lake St. Clair.

Vítejte u Lake St. Clair. Vyrazíme?

Příroda v okolí Lake St. Clair

Tyhle nezobat!

Jezero tvoří jižní hranici rozlehlého národního parku Cradle Mountain – Lake St. Clair a zároveň je místem, odkud lze započít 10ti denní pěší túru až k horským masivům Cradle Mountain. Zamkli jsme tedy auto, hodili na záda baťůžek se sušenkami a lahví vody a vyrazili – samozřejmě ale ne na 10ti denní túru! Jednak by nám už nezbyl čas na zbytek Tasmánie a především by nás při současné fyzičce nejspíš po 20ti dnech našli pár kilometrů severněji, jak kolem našich bezvládných těl nervózně přešlapuje smečka tamánských čertů, marně hledajíc náznak svalu, do kterého by se mohli zakousnout.

Vyrazili jsme jen na krátkou trasu kolem jezera až k tzv. Platypus Bay, kde se údajně vyskytují podivní bájní ptakopysci. Cestou jsme si přečetli všechny informační cedule a obrázky, takže jsme o ptakopyscích brzy věděli úplně všechno. Co jedí, jak vypadají, kam se večer chodí bavit… Akorát zahlédnout alespoň jednoho živého se nám nějak nepodařilo, i když jsme se dle pokynů na cedulích plížili křovinami potichoučku jako Rambo na číhané. Jelikož už se začalo stmívat, obrátili jsme se a vydali zpět k autu. Čekal nás totiž ještě přejezd k prvnímu kempování – Burbury Lake.

Tak kde jsou ti ptakopysci?

Večer je tady, jede se kempovat!

Kempování u Burbury Lake

K jezeru Burbury jsme dorazili už za tmy. U vjezdu do kempu stála polorozpadlá chatka, v níž přebývá správce. Ještě se u něj svítilo, tak jsme mu zaklepali na parapet, abychom se zeptali co a jak. Po chvíli na zápraží vylezl zarostlý Chuch Norris s pivem v ruce, vesele rozmáchl rukou směrem do tmy a pravil, že si tu počmáranou káru můžeme dát kam chceme a ráno mu akorát vysypeme nějaký drobák do schránky. Popřáli jsme tu tedy dobrou noc a vyrazili najít nejlepší místečko na zakempování.

Původní romantické představy o plácku na břehu jezera, kde bychom se ráno probudili s oroseným výhledem na klidnou hladinu odrážející první paprsky slunce, vzaly rychle za své. Takových míst tu všehovšudy bylo jen pár a obě už byla obsazená důchodcovskými karavany. Zaparkovali jsme tedy na pěkném paloučku s lavičkou a stolem.

Jelikož nám z hledání ptakopysků dost vyhládlo, rozestavěli jsme na stole hotový kuchyňský kout, který by nám i Pohlreich záviděl. Po krátkém hlasování o konzervě, kterou dnes otevřeme, jsem se jal rozpálit kotlík na kempingovém hořáku. Po pár minutách marného boje se však okolí naplnilo namísto vůně boloňské omáčky podezřelým odérem unikajícího plynu, který už začal hrozit mohutnou jadernou explozí. Ukázalo se, že hořák je vespod rozbitý a nepasuje na bombu. Představa, že bychom hned první večer odpálili půjčené auto do povětří a proměnili ho ve sbírku šrapnelů, nás donutila sklidit veškerou výbavu a vzít za vděk jen kusem hermelínu a krajíce chleba.

Noční jezero Burbury lake. Dobrou noc…

První přenocování v autě

Jako by to však nestačilo, dalo se mezitím do deště. Nezbylo nám než večeři odvolat a jít si poprvé ustlat v kufru našeho campervanu. Přesunuli jsme tedy všechnu batožinu na přední sedadla a zachumlali se do spacáků. Mně se po chvíli podařilo zaujmout jogínskou pozici, ve které by nehrozilo, že bych dlouhýma nohama nechtíc odbrzdil auto a ráno se s Ivetkou probudil uprostřed jezera.

Poslední překážku ve spánku – třeskutou zimu – jsme vyřešili dvěma loky z placatky, ve které jsme do Tasmánie propašovali levný filipínský rum. Spokojeně jsme se zaposlouchali do zvuku kapek dopadajících na kapotu naší ložnice, pobaveně jsme si prohlíželi interiér vozu z neobvyklé perspektivy a povídali si o tom, co nás čeká zítra, dokud jsme oba na tom druhém konci světa v bláznivě pomalovaném autě tišě neusnuli…