Tamiami Trail – Cesta napříč parkem Everglades

Podle názvu by člověk Tamiami Trail tipoval na jednu z dalších stezek v Everglades. Pravda je to jen částečně. Národním parkem cesta sice prochází, ale na rozdíl od naučných stezek, které jsme navštívili předchozí den, se nejedná o nějakou vyšlapanou cestičku v mangrovech. Tamiami Trail je silnice křižující jižní Floridu napříč od východního k západnímu pobřeží a pro obyvatele Floridy představuje jedinou spojku mezi oběma konci Everglades.

Snídaně šampionů ve Florida City

Pěkně popořadě. Ještě než jsme vyrazili z Florida City opět na cestu, otestovala Ivetka jednu z houpacích sítí na zahradě a posnídali jsme v podniku místní mexické rodiny, který stojí za zmínku. Jmenuje se Los Aztecas Restaurant a najdete ho se jen pár metrů od Everglades International hostelu, kde jsme přenocovali (a který vřele doporučujeme). Pochutnat si zde můžete na kterékoli položce z menu mexických specialit. Je libo quesadilla nebo tortilla? Kdyby nás na záchodě nevyděsil odpadkový koš s nápisem „for used toilet paper“, dostala by od nás tato jinak docela nenápadná putika šest z pěti hvězdiček. Pět z pěti je ale taky slušný, ne?

Za aligátory na Airboatu

A teď už hurá na Tamiami Trail. Tato 160 kilometrů dlouhá přímka tvoří jakousi půlicí čáru napříč Everglades. Přestože se jedná o frekventovanou silnici, neobtěžovali se ji Floriďané dělat příliš širokou. Držte si proto palce, abyste nechytli kolonu. Pokud jste sem přijeli v sezóně, kašlete na palce – stejně ji chytíte. Ale to vůbec nevadí, protože mokřiny, bažiny a vůbec typické evergladeské prostředí přímo vybízí ke stavbě aligátořích atrakcí kolem cesty, a tak není nouze o zábavu. V podstatě každých pár set metrů narazíte na provozovatele té zaručeně nejlepší projížďky na airboatu s pozorováním aligátorů. Těžko říct, čeho je tu víc – provozovatelů airboatů nebo aligátorů. Vlastně by nás ani nepřekvapilo, kdyby jeden z podniků nějaký aligátor sám provozoval. Díky tomu, že Tamiami Trail je tradičně zasypaná lesknoucími se střechami pomalu popojíždějících aut, se i takové množství podnikavců uživí.

Také jsme neodolali. Šli jsme na to ale od lesa. Odkudsi z Miami jsme si ještě vezli kuponový časopis, kterých najdete u každého odpočívadla spousty. V podstatě tam všechny motely a provozovatelé nejrůznějších atrakcí nabízejí slevy na své služby, pokud předložíte tento kupon. Moc užitečná věcička. Objevili jsme tam i slevu na projížďku airboatem mezi aligátory v mokřinách, které Tamiami Trail obklopují. Celí šťastní jsme po pár hodinách cesty dorazili ke správnému podniku a nechali Impalu zaparkovanou hned vedle nablýskaného arzenálu motorkářského gangu.

Airboat je v podstatě asi 6 metrů dlouhá a 3 metry široká placka na plovácích, která není poháněná běžným závěsným motorem, ale velkým větrákem na zádi. Ten je ovládán průvodcem, který sedí na něčem podobném, na čem sedí tenisoví rozhodčí. Má tak skvělý přehled o tom, kdo mu za cesty vypadl. Airboaty jsou prý totiž vůbec celé super výhodné, jelikož za sebou nevláčí vrtuli, která by devastovala vše pod sebou. Má jen dvě nevýhody. Jednak se občas stane, že se hladový aligátor vrhne třímetrovým skokem mezi posádku. Druhá nevýhoda je, že obří větrák, který airboat pohání, dělá neskutečný randál. Takový, že jsme vyfasovali ucpávky do uší. Bohužel okolní fauna si nemá čím uši zacpat, a tak po letech provozu této turistické atrakce dávno ohluchla. Alespoň si tak vysvětlujeme, proč žádný z aligátorů, které jsme potkali, vůbec nereagoval na infantilní jména, jimiž je zjevně velmi vzdělaný průvodce častoval. Ke každému z exponátů navíc přidal srdceryvný příběh o šťastné lásce, kterou našli dva mladí aligátoři pod stínem kapradin nebo o následcích, se kterými se aligátor Rudolf musí každý den vyrovnávat poté, co přišel v souboji o nohu. Škoda, že se ale ve skutečnosti aligátorům do jejich mozečku o velikosti buráku emoce nevejdou. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby si Rudolf nohu sám ukousl, aby měl po airboatu čím hodit.

Komerčnost celé taškařice je trochu smutná a kazí Tamiami Trail pověst, ale to neznamená, že bychom si ji i tak neužili. Občas průvodce nasadil pořádnou rychlost a pro efekt párkrát zakroutil kormidlem. Museli jsme uznat, že pohled na zmítající se turisty tu a tam málem letící na návštěvu k Rudovi pobavil. Navíc pohled na volně žijící aligátory zůstane vždy ohromující i přes občas zvláštní výlevy průvodce, kterému jakoby žhnoucí slunko už lezlo na mozek. Díky bohu za ty ucpávky do uší…

Jízdou v airboatu to ale nekončilo. V ceně lístku jsme dostali i přednášku o fauně Everglades v okolí Tamiami Trail s ukázkami živočichů od pána, který trochu připomínal dědu Indiana Jonese. Bez ostychu před aplaudujícím publikem v sále strkal ruku do tlamy čtyřmetrového aligátora, vesele pobíhal mezi diváky a strkal jim za krk, pod nos a do vlasů obří chlupaté pavouky, škorpiony a další přítulná stvoření. Už už mířil k Ivetce, když náhle změnil směr. Zvědavě jsem se na ni podíval a došlo mi, že Ivetčin nekompromisní pohled plný odporu vyděsil průvodce víc, než tarantule divačku, ke které nakonec zamířil. Nejvíc to schytala jedna starší dáma, která byla donucena políbit gigantickou ropuchu. Ne snad, že by se jí chtělo, ale její ohebnost byla limitovaná křehčími kostmi, a tak se nakonec neubránila. Podstatně příjemnější pohled byl až na roztomilého papoucha, který se lísal k průvodci jako starý kámoš.

To nejlepší nakonec. Za nějaký ten dolar jsme dostali možnost podržet si v ruce mládě aligátora. Ivetka si už jednoho chovala na výletě se školou než jsem dorazil, a tak jsem byl na řadě. Tlamu měl chudák zafáčovanou, ale nijak se nevzpouzel. Ačkoli bylo jeho tělo na povrchu chráněno tvrdou krustou, břicho měl měkké. Bylo to jako držet babiččinu nohu. Alespoň se tak tvářím na fotkách, když ho držím…

Kirby S. Storter Park

Po mazlení s aligátorem bylo na čase opět vyrazit a pokořit další kus Tamiami Trail. Další zastávkou byla projížďka vláčkem, který nás měl povozit v nedalekém lesíku s další várkou aligátorů. Bohužel se nám však podařilo přijet zrovna v době, kdy už vláček trajdal kdesi v hlubinách Everglades a další jízda se měla konat až za několik hodin. Na to už nezbýval čas, protože před námi byl ještě velký kus cesty.

Chuť jsme si trochu spravili na jednom z odpočívadel. Svou lahodnou čerstvostí nás povzbudil cestou koupený ananas a navíc se ukázalo, že naše odpočívadlo není jen tak ledajaké odpočívadlo. Vedla odtud i stezka pojmenovaná podle jistého pana Stortera, a tak jsme neváhali a vyrazili to okouknout. Dřevěný můstek linoucí se jako had nad bažinou jeho tvůrci obohatili i o jakousi rákosovou chýši s výhledem do okolí. Cestička nás nakonec zavedla až do blízkého lesíka, který se velmi podobal džunglím, jakými jsme procházeli předchozí den v Everglades. Tam se před námi rozprostřelo malé kouzelné jezírko. Na jednom z padlých kmenů se vyhřívala koupeli slunečních paprsků unavená želva a tiše rozjímala nad klidnou vodní hladinou. Vše jsme zdokumentovali a zase vyrazili na cestu.

Ochopee – nejmenší pošta na světě

Na poštu v Ochopee jsme se těšili celou Tamiami Trail. Je to totiž oficiálně nejmenší pošta na světě a my si pro ni schovávali všechny nakoupené pohledy. Ty jsme se rozhodli vyplnit na jednom z dalších odpočívadel. Ani toto odpočívadlo nebylo zcela běžné. Obývali jej komáři nevídaných rozměrů a ještě větší kobylky. Vážně, myslím, že na jedné z nich jsem zahlédl sedlo. Obsadili jsme blízkou lavičku a začali psát pozdravy na zadní stranu pohledů. Protože se nám úplně nepodařilo před otravným hmyzem ochránit, střídaly se u nás prudké pohyby perem po bílém papíře se záchvaty rozhazujících rukou v tragicky neúspěšné snaze odehnat žíznivé komáry. Celý výjev musel působit jako pohled na unikající dvojici šílenců, kteří se rozhodli dopřát si trochu neklidu v parčíku u stolu. Vlivem zhoršující se hmyzí situace se naše výtvory omezily téměř na těsnopis. Na poslední pohled už jsem načmáral jen „Ahoj, Florida je super, koušou mě komáři, musím běžet.“ A běželi jsme co nám nohy stačily. V autě ještě předvedla Ivetka pár kung-fu pohybů, s jejichž pomocí vyzdobila interiér vozu zhruba desítkou ještě před chvílí bzučících fleků nejrůznějších tvarů.

Konečně jsme dorazili k miniaturní poště. Nad drobnou dřevěnou stavbou se hrdě vyjímala americká vlajka a pohyb za okýnkem nás ujistil, že pošťačka je ještě uvnitř. Posbírali jsme pohledy a šli si užít jejich podání na nejmenší poště světa. Otevřeli jsme dveře a přivítala nás – překvapivě zřejmě největší pošťačka světa. Těžko říct, jak se sem nasoukala. Nejspíš se po zavíračce prostě zvedne a odejde i s celou poštou. Paní to však vůbec nevadilo. Zářivě se na nás smála a pohybem jedné ruky, který nesl známky mnohaleté zkušenosti, orazítkovala naše pohledy takovou silou, až se střecha nebezpečně zatřásla. Pořídili jsme ještě pár fotek (vyfotil bych i paní pošťačku, ale neměl jsem dost široký objektiv) a znovu naskočili do auta vstříc dalším kilometrům Tamiami Trail.

Chokoloskee & Everglades City – města duchů

Poslední zastávka před kempem Collier-Seminole State Park se konala ve městečcích Chokoloskee a Everglades City. Jednu věc teda mají tyto vesnice společnou. V září tady nepotkáte živáčka. Projížděli jsme opuštěnými městy a sledovali domky postavené na vysokých kůlech, které chránily obyvatele před nebezpečnými živočichy. Milionářská sídla zela prázdnotou. Dusno, přemnožení komáři, nesnesitelná vlhkost a spalující teplota, to vše vyhnalo boháče do krajin s příjemnějším klimatem. Jen my dva se sem v tuto dobu přijeli rekreovat…

Kemp Collier-Seminole State Park

Večer se chýlil ke konci a my dorazili k našemu druhému pokusu o kempování na Floridě. Motivace k němu nás ale velmi rychle přešla. Pokud byl kemp na Florida Keys divočina, těžko pospat tento kemp jinak než džunglí. Stanoviště byly v podstatě jen vysekané díry v pevně kompaktní vegetaci. Stejně jako ve Flamingu, Chokoloskee i Everglades City, i tady nikdo nebyl. Trochu unavení a vystrašení jsme se projížděli po kempu, až jsme konečně narazili na živé duše. S nadějí jsme se jich vyrazili zeptat, jak to teda s tím kempováním tady vůbec je. Nebyli to kempaři. Byla to skupinka vědců, která tu právě prováděla výzkum komárů. Prý proč se jich letos urodilo tolik. Hurá na cestu…

Naples – přístavní luxus

Ve velmi pokročilém stádiu únavy jsme nakonec dorazili na konec Tamiami Trail, představovaný městečkem Naples. Na základě doporučení v Lonely Planet jsme se vydali k malému a nenáročnému hostelu u pobřeží. Od doby, co byl náš Lonely Planet vydaný, někdo tento hostel zboural a vystavěl místo něj překrásný přístavní hotel Cove Inn s výhledem na Mexický záliv protínaný stěžni ukotvených lodí. Cena za ubytování nebyla zrovna nejnižší (100 USD za noc). Do našeho pokoje jsme se však okamžitě zamilovali. Námořní výzdoba s navigačními mapami na zdi, luxusní terasa a především nadýchaná čistá měkká postel zapůsobilo na naše cestou unavené duše jako lék. Nakonec jsme se ještě vydali na průzkum po našem novém útočišti Naples, ale o tom už v dalším článku…

Naše tipy na výlet po Tamiami Trail

Občerstvení s sebou – Tamiami Trail je pořádně dlouhá a určitě vám pod žhavým drobnohledem neúnavného slunce vyhládne i vyschne v krku. Zpočátku je sice cesta lemovaná restauracemi a hospůdkami, ale po pár kilometrech se po nich slehne zem. Nenechte se překvapit, jinak se nadlábnete až na pobřeží Mexického zálivu. Dobře se zásobte jídlem i tekutinami.

Shark Valley Tour – Lonely Planet doporučuje projížďku vláčkem v Shark Valley jako nejlepší atrakci v okolí Tamiami Trail. Těžko soudit, protože my jízdu mezi aligátory nestihli. Doporučit tak určitě můžeme zajištění informací o časech odjezdů dostatečně předem. Pokud vyrazíte v sezóně, počítejte i s časovou rezervou s ohledem na možné zácpy. Při projížďce se o zásobování zajímavými informacemi postarají údajně vtipní průvodci a cestou se zastavíte i u staré rozhledny s možností pozorování ptactva.

Kupóny – Pokud se chystáte stavět u každé taškařice jako my, určitě se vám bude hodit jedna z mnoha kupónových brožurek, které najdete na každém odpočívadle, hotelové recepci či informačním centru. Malá brožurka obsahuje stovky slev na ubytování v okolních hostelech, hotelech i motelech, provozovatelů turistických atrakcí a může vás inspirovat k návštěvě míst, o kterých jste ani původně neuvažovali.

Airboat – Jestli se rozhodnete cestou stavit na projížďce airboatem, což se nakonec obvykle stane, nepodceňujte výběr sedadel. Pokud se nachomýtnete k frontě, která je už docela dlouhá, raději počkejte na další jízdu – airboatů se většinou střídá hned několik. Na nás vyšly už jen sedadla vzadu a uprostřed. Byli jsme tak sice ušetřeni většiny spršek, ale většina výhledu byla blokována vrásčitými hlavami rychlejších důchodců.