Historky ze života na Filipínách – První týdny

Již více než rok pro vás píšeme články o všech krásných místech, která jsme navštívili během našeho pobytu na Filipínách. Co nám tu však dosud chybělo byly naše dojmy a více či méně vtipné nebo strašidelné zážitky, které k tomu neodmyslitelně patří a bez kterých by tohle naše dobrodružství nestálo za řeč. Člověk si totiž podle fotek nádherných pláží snadno vytvoří dojem, že si tu žijeme jako v pohádce, ale to by obrázek o naší výpravě nebyl úplný. Proto jsme se rozhodli postupně napsat sérii článků, ve kterých se s vámi podělíme právě o tyto veselé historky ze života na Filipínách.

V první várce mini příběhů se podíváme na naše první dny, během kterých bylo pro nás vše nové a leckdy dost nečekané. Tak vám přejeme veselé čtení! 🙂

Odkazy na všechny články z této série:
1. díl – První týdny
2. díl – Pracovní radosti
3. díl – Bláznivá Manila
4. díl – Na cestách
5. díl – Katastrofy (připravujeme)

Vítejte v Manile! Že jste se chtěli někam rychle dostat? Ale to nás mrzí… 🙂

Jak jsme přežili první den

Den, kdy jsme poprvé dorazili do Manily, abychom tu strávili další dva roky života, se nám nesmazatelně vryl do paměti. Náš kamarád a Ondrův šéf Libor nás přivítal na letišti a další dvě hodiny jsme strávili v zácpě cestou do našeho prvního bytu, který se nacházel zhruba 13 kilometrů dál na sever (ale stále ještě hluboko v manilské betonové džungli).

Poprvé jsme viděli burácející jeepney, poprvé jsme pozorovali nablýskané mrakodrapy kontrastující s chudými oblastmi plné polorozpadlých domků a slumů. Když jsme dorazili “domů”, skočili jsme na nákup a celí unavení po náročné a dlouhé cestě z Čech mžouravě pokukovali po posteli v bytě, kde v podstatě nefungovala klimatizace a vzduch nás dusil svými příjemnými 35 stupni nad nulou. A to už byl večer…

Ahoj, tohle je jeepny. Kam to bude?

“Tak, jste ready? Jedem do Eastwoodu, na pivko s Deanem – mým kamarádem a naším budoucím obchodním partnerem,” zatrylkoval pobaveně Libor. “No jasně!” proaktivně a nezdolně jsme přikývli a vyrazili všichni společně chytit jeepney do pár kilometrů vzdáleného obchodního centra, které podobně jako Ortigas, Makati či BGC tvoří urbanistické ostrůvky uvnitř oceánu chudinských čtvrtí Manily.

Byla už tma, když jsme do Eastwoodu dorazili. Místo žilo hudbou, davy v ulicích, fontána chrlila v rytmu harmonické symfonie proudy barevně osvětlené vody a my usedli do jednoho z barů a podali si ruku s Deanem, Britem, který tu žije už 6 let. Poprvé jsme ochutnali místní pivo a stanuli před zjištěním, že opravdu nechutná jako to naše domácí.

“Hi guys, mhmmhhm mhhmhhhpf?” zněla prní Deanova otázka. V dunivé hlasité hudbě jsem jeho krásně nesrozumitelný dotaz v řízné britské angličtině absolutně nepochytil. “Sorry, what?” opáčím. Další dvě hodiny se naše konverzace nese v podobném duchu. Horko těžko ze sebe páčím východoevropskou angličtinu, která dostává díky únavě, hluku a netrénované komunikaci pořádně na frak.

Hlavou se mi honí samé depresivní myšlenky. “Ježiši, já mluvím jak Rus po šesté rundě vodky! Co to se mnou to pivo dělá, to je tím horkem? Co říkal? Co mu mám říct?”

“Do prdele.”

Ten den nám bylo jasné, že je před námi hodně práce. Musíme se rozmluvit, musíme tu začít normálně fungovat a sakra – musíme si koupit prášky na spaní, protože časový posun nás i přes drtivou únavu nenechá spát a my ještě ve tři ráno čumákujeme v našem rozpáleném bytě. Vítejte na Filipínách, Večerníčci. Good luck…

Eastwood – jedna z částí Manily, která žije hlavně v noci. Ideální místo, kde začít novou kapitolu života!

Jak se tu smí krkat, ale ne smrkat

Po pár týdnech jsme si už vytvořili jakési zázemí. Ivetka začala chodit do Home Creditu a já si zřídil pracovní místo v jednom z coworkingových center. Nicméně naše první setkání a soužití s kolegy a sousedy v kanceláři utrpěla drobné šrámy, které nás minimálně na pár dní vyvedla z míry.

Sedl jsem si na volnou židli, která byla vedle dveří, za nimiž, jak jsem brzy pochopil, se nachází toaleta. Zvuky, které se odtud draly, mě donutily přinést si další den sluchátka a sednout si o něco dál. “To to včera přehnali s pitím nebo co?” říkám si. Po pár kulometných dávkách dávivých zvuků jsem odhalil, že soused si na záchod nechodí ulevit od nevolnosti, ale že si tam chodí odplivnout. A že ten noblesní chrchel, který si zřejmě šetřil už od minulých Velikonoc, tahá snad z paty člověka o dvě patra níž.

Vychází spokojeně ven, sedá si naproti mně a zazubí se. Oplácím mu nejistým úsměvem, načež si mezi zářivými úsměvy soused ledabyle říhne, až se židle pode mnou rozviklá. “Excuse,” vysouká ze sebe. Zima, která naplňuje kancelář díky hyperaktivní klimatizaci grónským klimatem, mi zmrazí úsměv na rtech a donutí mě vytáhnout kapesník. Bezelstně se vysmrkám a soused mě obdaří znechuceným pohledem. “Ty máš co říkat!” probleskne mi hlavou.

Že tenhle standard kultivovanosti není náhodný, ale zcela běžný, mi ještě týž den potvrzuje Ivetka. Z práce dorazí s očima navrch hlavy a vyměňujeme si první nechutné zážitky. “Oni mi tam krkají ze všech stran! A zpívají si písničky!” “U nás když si krknou, tak to způsobí ozvěnu!“ trumfujeme se. “Naproti mně sedí chlapík, krká a má celý monitor obalený růžovou plyší a říká si Mickey!”. Ivetka ten den vyhrává…

Coworkingové centrum, kde pracuji v rámci sdílených kanceláří.

Jak jsme si povídali s prostitkou

Během prvního týdne nás pozval Ivetky šéf s kolegou (oba Češi) na oběd v japonské restauraci, bowling, popíjení v indické restauraci a nakonec končíme v centru Makati v jednom z nejvyhlášenějších barů Café Havana. Je mimo jiné známý tím, že je tam vysoká koncentrace prostitutek a transvestitů, často v kombinaci obojího. Notně ovínění se bavíme tím, že se vsázíme, která ze slečen má pod sukní víc než by se na první pohled mohlo zdát.

Nakonec přemlouváme Ivetky kolegu, aby jednu z lehkých holek pozval k našemu stolu, že její pravou identitu odhalíme nenápadnou diskuzí. Ten dobrák ji k nám ke stolu pozve s tím, že já tu slavím rozlučku se svobodou a stydím se jí pozvat ke našemu stolu na vlastní pěst. Roztomilé děvče/chlapec si k nám přisedne a zvědavě si mě prohlíží. Po pár minutách Ivetky šéf odchází domů a kolega se omlouvá, že musí na záchod, z něhož už se však nevrátí. Pak odchází na toaletu i Ivetka a já zůstávám sedět s prostitutkou u stolu sám. Nádhera.

Jsem slušný hoch, a tak jsem v této situaci poprvé v životě. Ona kouká na mě, já koukám na ní. I když je okolí naplněné hudbou, kolem nás se rozpíná dusivé ticho.

“Tak už něco řekni! Na něco se zeptej! Ať řekneš cokoli, stejně to nemůže být horší, než už to je!” nutí mě zavařený mozek k akci.

“No… Ehm… A čím ty se vlastně živíš?” vypadne ze mě.

“No, možná by bylo lepší mlčet,” ozve se zdrcený hlásek v mé hlavě.

Po krátkém váhání slečna s dokonalým taktem odpoví “Ále, mám tu ve městě nějaký byznys.”

Krásně zahrané do autu, děkuji… Můžu začít s téměř čistým štítem. Řeknu něco lepšího. Ale honem! Dělej, už je zase trapný ticho!

“Jo? No to je super, já taky!”

Vzdávám to, ty jsi fakt ztracenej případ.

Slečna se zaraženě posuměje a omlouvá se, že musí jít za kamarákou. Přichází Ivetka a ptá se mě, kam šla ta prima holka. “Prosim tě ani se neptej. Jdem domů…”

I tak může dopadnou večer v Manile… 🙂

Podnik Café Havana v centru obchodního centra Makati v Manile. Se kterou byste si popovídali vy? 🙂

Jak mě sebral policista

Místo, kde pracuji, je poblíž zapeklité křižovatky, na které se neustále tvoří zácpy a občas je dost těžké tam chytit taxíka na cestu domů. Nezřídka jsem strávil i půl hodiny snahou upoutat pozornost taxikářů a jednoho dne jsem už poněkud vyčerpaný poprosil policistu, zda by mi nepomohl. Ten se s horlivým úsměvem a s tatřka nulovou znalostí angličtiny vehnal doprostřed křižovatky. Mával rukama jako o život, pískal, rozháněl auta do všech stran a za pár minut se na křižovatce vytvořila dopravní situace, která tam je nejspíš dodnes.

Celý nešťastný se ke mně vrátil se sklopenou hlavou a oznámil mi, že se mu to nějak nepovedlo. Pak ale raketově zvedl hlavu a na tváři se mu objevil rozjařený úsměv. “Pojďte za mnou, už to mám!” vykřikl. Zpocený běžím za ním a přibíháme k dalšímu policistovi na motorce. Chvilku živě debatují, pak se rozchechtají a posunky mi oba naznačují, abych si sedl za rozjařeného policistu, který už si zapíná přilbu. “To jako vážně? Něco jsem provedl? Nebo mě fakt chce odvézt na té herce?” honí se mi hlavou. Nakonec nasedám, chytám se Filipínce a ten nakopne svůj ďábelský stroj.

Popojedeme jen sto metrů a najednou zastavujeme u další hlídky. Muž v uniformě se chechtá, přiskočí ke mně a dává mi na hlavu svou přilbu. “No počkej, ale jak tě pak najdu, kdy ti ji vrátím?” volám na něj, ale to už se řítíme dál. Kličkujeme v zácpě, jedeme jedině na červenou, troubíme jako na svatebním průvodu a moje noha občas zavadí o auta, která se kolem nás rozmazaně míhají v šíleném oblaku černých výparů.

Nakonec dorazíme do cíle a já rozklepaný sesedám z motorky. Nabízím policistovi sto pesos, ale ten se vylekaně rozhlíží a peníze odmítá. Zřejmě se bojí, že to bude vypadat, jako by přijímal úplatek. Došlo mi, že jsem mu měl odměnu podat nenápadně potřesením rukou. No nic, snad příště. Tak se s ním alespoň vyfotím a poděkuji mu, ale to už policista zase vyráží kamsi do dopravního chaosu.

Vysmátý policista, který mě svezl z práce za Ivetkou.

Jak Filipínci umějí zůstat dětmi

Jeden ze základních povahových rysů Filipínců je, že nehledě na věk si zachovávají hravost a bezprostřednost dětí. To nám místní připomínají dnes a denně. Z našich prvních týdnů v Manile uvedeme tři úsměvné příklady za všechny.

První příběh se odehrál v budově, kde sídlí Home Credit a kde pracuje Ivetka. Do výtahu k ní nastoupila skupinka dospělých mužů v oblecích, na první pohled seriózních manažerů. Po chvilce si jeden začne zpívat. Ivetka mírně znervózní, ale zachová si pokerovou tvář. Pak se však strhne něco, co i přes veškerou snahu o otevřenou mysl nečeká.

Ti seriózní muži v oblecích se začnou navzájem lechtat, dovádět a zajíkat se smíchy. Jeden se snaží zlechtat druhého, navzájem se škádlejí a pukají řehotem. Výtah se v tu ránu promění v mateřskou školku a Ivetka stojí uprostřed, snažíce se být neviditelná. Když výtah zastaví, vyběhne ven a píše mi smsku, jestli se svět nezbláznil.

Nebyla to však žádná náhoda. V tom samém výtahu o pár dní později se Ivetka zúčastnila další povedené taškařice, kdy si skupinka Filipínců začala pouštět na mobilu přes Youtube kočičí mňoukání, načež chytlavý rytmus nevydrželi a začali mňoukat taky.

Filipínská hravost jde ruku v ruce s kreativitou. A obojí je hrozně nakažlivé! 🙂

A do třetice i já přidám svou trošku srandy do mlýna. Jednoho krásného dne čekám na schůzku před budovou našeho klienta a sbírám odvahu na svou první obchodní misi. Sedím na terase kavárny a projíždím si svou vymazlenou prezentaci. Po chvilce se přede mnou zjeví skupinka Filipínců v oblecích, kravatách, nablýskaných černých botech a řeší své obchodní záležitosti. Stojí ke mně zády, ale i tak se zájmem pozoruji, jak se umí místní hezky vyšvihnout. Pak se skupinka otočí a já koukám jako jeliman.

Všech pět byznysmenů má v ruce kornout se třemi kopečky bláznivě barevné zmrzky, která se v horku rozpouští a oni se snaží udržet svou dobrotu na místě zuřivým olizováním, zatímco se kapky jahodové, čokoládové a duhové otiskují na jejich kvádrech. Bláznivě se chichotají, pak se začnou pošťuchovat a lízat si zmrzliny navzájem. Nakonec se na mě podívají a s dětskou radostí mi zamávají. Zdravím je, ale připadám si, že právě vítám meziplanetární obchodní delegaci z marťanského korábu.

Takoví Filipínci prostě jsou. Rádi si hrají, rádi se smějí a nic na světě nemůže být tak vážné, aby si kvůli tomu nemohli zasvinit sako jahodovou zmrzkou. A že jsou bílí pořád ve stresu a neumějí se už ani pořádně navzájem zlechtat cestou výtahem? Ti běloši musejí být šílení…

Velcí nebo malí… Všichni jsme začínali jako děti. Proč bychom s tím měli někdy přestávat? 🙂

Na závěr…

Takové byly naše první týdny. Ty úplně nejčerstvější dojmy z první dnů jsme pro vás sepsali v úvodních článcích, kde se můžete více dočíst o našem bydlení či nováčkovském pohledu na Manilu. Život na Filipínách je ale také o diametrálně odlišné kultuře. Každý den nás něco překvapí, ať už je to prostitutka v baru, dovádějící byznysmeni nebo třeba ochotný policista, který ve snaze pomoci klidně poruší všechna dopravní pravidla. Ale právě to všechno nás na tomhle dobrodružství baví.

Takže zase příště, milí čtenáři. Podobných historek totiž po tom roce máme plné kapsy. A klidně nám sem napište, o čem byste chtěli číst v dalších článcích! 🙂