Mindoro podruhé – Sabang, fiesta a korály

Máte chatu? Takovou tu, kam rádi vyrazíte o víkendu, abyste si pročistili hlavu, utekli od velkoměsta a načerpali novou sílu? My žádnou nemáme. Ale už podruhé jsme na prodloužený víkend vyrazili na ostrov Mindoro, protože dokonale vyhovuje potřebám každého člověka, který se jednou za čas prostě začne těšit na takovou chatu. Není to daleko, je tam moře s korály a oproti Manile tu panuje božský klid. Teda, když opomeneme tu rvačku boxerů, smrtelně jedovatého hada a fakt, že nás kapitán výletní bárky zapomněl v ukryté zátoce. Ale k tomu se ještě dostaneme… 🙂

Mapka naší druhé návštěvy Mindora

Fiesta – Piňata, vajíčka a box

Jelikož při první návštěvě ostrova Mindoro padla za oběť naší zvědavosti většina aktivit, které se dají v okolí White Beach a Puerto Galera podniknout, zakotvili jsme tentokrát v zátoce vesničky Sabang, ušetřené davu turistů, transvestitů a bujarého nočního života. Teda ne že by tu chcípl pes, to zas ne. Taky to tu večer žije, jen s menší pompou.

Hned po příjezdu se na nás vrhla energická starší dáma s velmi konkurenceschopnou nabídkou ubytování. Za 800 pesos na noc bydlet přímo u pláže, no neskočte po tom. Tak jsme si šli hotel Sunny’s Inn okouknout a jelikož vypadal docela sympaticky, plácli jsme si. Pláž měla sice jen asi půl metru, jelikož se hotel nachází v samém rohu zátoky, ale to nám nevadilo – na pláž se tu stejně vyplatí zajet si skútrem do jedné z mnoha jiných zátočin.

Vesnička Sabang v jedné z mnoha zátok severního Mindora

Za 300 pesos jsme si po zahození bagáže do hotelového pokoje vyšli půjčit na půl dne skútry a vyrazili prozkoumat námi dosud neobjevenou část ostrova Mindoro. Cesty jsou tu podstatně užší než v okolí White Beach, což nás při trochu silnějším provozu přimělo jet rychlostí váhavého lenochoda, ale alespoň jsme si mohli o to více vychutnat kouzelnou přírodní kulisu, po které se v Manile člověku tu a tam zasteskne.

Sotva jsme ujeli pár kilometrů, rozprostřela se po pravé ruce scenérie z cestovních katalogů. Palmami posetý svah se nonšalantně ploužil po malých pahorcích až k břehům, které se křivolace rozbíhaly do jednotlivých zátočin a pobřežních záhybů. Otevřené moře se schovávalo za několika ostrůvky, které se z modrozelené hladiny vzdouvaly do dramaticky hornatých tvarů. Jelikož se na tu krásu dalo dívat celé hodiny, není překvapením, že někoho napadlo postavit doprostřed vyhlídky dřevěný bar s posezením. Dlouho jsme neváhali a za chvíli už se nám na stůl nesly lahodné fresh džusy z ananasu a manga. Nechali jsme se okouzlovat přírodním uměním a spokojeně usrkávali sladkou dužinu, než jsme opět nakopli své stroje a vyrazili zas o palmu dál.

Výhled z baru nad zátokami a ostrůvky v okolí Sabangu

Další zastávkou měla původně být pláž ukrytá v jedné z mnoha odboček. Cesta se však svažovala dolů pod takovým úhlem, že jsme si raději nechali zajít chuť a popojeli ještě o kus dál v domění, že pobřeží bude pláží políbené kamkoli se naše brumlající mašiny vydají. Dorazili jsme do vesničky, která se sice asi nikdy nezapíše do tabulek nejkrásnějších pláží, ale to vůbec nevadilo. Zrovna dnes se totiž pyšnila úplně jiným lákadlem, díky kterému se tu naše návštěva protáhla na několik hodin. Uběhlo totiž právě 114 let od založení místního Barangay, jak se obce nazývají, což je tady skvělý důvod k oslavě.

Shromáždění při oslavách 114. výročí založení vesnice

Celá vesnice byla na nohou. Desítky dětí se tlačily v jednom velkém chumlu, kde právě chlapík v košili a s mikrofonem komentoval probíhající soutěž známou jako Piňata. Zrovna přišel na řadu nový soutěžící, asi šest let starý chlapec. S úsměvem si nechal zavázat oči bílým šátkem a v ruce si potěžkával dřevěnou palici. Když se rozhodčí přesvědčil, že je chlapec slepý jako spravedlnost, odvedl ho k opodál visící keramické misce s tajným obsahem a nechal ho do ní ťuknout špičkou těžkého klacku. Pak ho dovedl zpátky na start, párkrát jím otočil, aby podtrhl zbytečnost předchozí slepé procházky a nakonec za bujarého povzbuzování stovky přihlížejících nechal chlapce nejistě vyrazit směrem k zavěšené misce.

Piňata, tradiční zábava spočívající ve snaze poslepu trefit misku s pokladem

Každým krokem vyvolával malý baseballista vlny hlučení z publika, které mu radilo správný směr. Rovně! Ale ne, doprava! Zpátky! Není divu, že po chvilce se chlapec ocitl úplně mimo kýčený cíl. Nicméně to mu nezabránilo pokusit se pořádně švihnout uříznutou kládou ve snaze trefit misku a vysypat její obsah na zem. Nejen, že cíl netrefil, ale větev mu ještě navíc vylétla z rukou a zasvištěla směrem do polekaného publika. Nakonec si malý Filipínec sundal z očí šátek, smutným pohozením hlavy potvrdil svůj neúspěch a rozběhl se za kamarády, kteří se teprve na svůj pokus chystali.

Piňata, tradiční zábava spočívající ve snaze poslepu trefit misku s pokladem

A tak to šlo ještě pár minut, než na řadu přišel vykutálený favorit. Na rozdíl od ostatních zřejmě do vínku dostal orientační smysl poštovního holuba a navíc si ještě pomohl zvědavým šátráním větví v horkem naplněném prostoru okolo misky. Když ucítil její okraj na dřevěné slupce své zbraně, mocně se rozpřáhl a rozsekal misku na tisíc kousků. V ten okamžik se na zem snesly desítky drobných mincí, které se začaly kutálet po travnatém palouku plnícím se jásavými dětmi. Během tří vteřin byl vysypaný rozpočet na tuto akci rozebraný a dav dětí se rozdělil na spokojené boháče a posmutnělé posledníčky.

Mažoretky, čineláci a trubači, i ti dorazili oslavit výročí založení své vesnice

Jen o pár chvil později se však mohla černovlasá omládka pustit s vervou do další soutěže. Tentokrát bylo třeba utvořit soutěžní dvojice, které se seřadily proti sobě do dlouhé řady. Každá dvojice dostala vajíčko a zdánlivě jednoduchý úkol. Kdo si vydrží házet nerozbité vajíčko nejdéle, stane se vítězem. Háček byl v tom, že po každém hodu musel každý z dvojice udělat krok zpátky, čímž se mezera mezi házeči a chytači neúprosně zvětšovala.

Soutěž v házení vajíček

Někomu se vejce rozbilo už po dvou hodech, ti nejlepší si však bílé granáty dokázali přehazovat z úctyhodné vzdálenosti 10ti metrů. I těm se však nakonec mazlavě žlutý obsah skořápky nakonec rozprskl do všech stran v upocených dlaních. Po vyhlášení vítězů nastala dlouhá pauza, během které se pozornost všech upírala k přípravě vrcholného sportovního klání dne. Postupně se celá vesnice sešla na plácku ve stínu mohutných korun dvou statných stromů, pod kterými se skvělo vyvýšené čtvercové sportoviště obehnané trojicí pružných lan. Boxerský ring.

Houf místních se pomalu chystá na velké finále oslav kolem boxerského ringu

Před boxem by se napětí v publiku dalo krájet…

Abyste docenili význam posledních dvou slov, je třeba zmínit, že box je na Filipínách záležitost národní pýchy a hrdosti. Může za to svalnatý mrňous Manny Pacquiao, který se stal světovou boxerskou megastar známou tím, že své soupeře zasype sprškou divokých ran bez šance na odpor či únik. A jelikož není moc dalších osobností, které by po světě vynášely filipínskou vlajku a národ do slavných výšin, stal se tento agresivní drobek miláčkem lidu, modlou a symbolem všeho skvělého. Není proto divu, že se spousta dětí hned po narození natahuje po tlustých boxerských rukavicích v naději, že se vydají v Mannyho stopách.

Skoro každý malý Filipínec by se chtěl stát jednou světoznámým boxerem jako Manny Pacquiao

Normálně bychom se asi na dětský box dívat nešli. Sledovat opálená děcka jak se mlátí hlava nehlava není pro člověka, který kus života prožil na budějovickém sídlišti Máj, zas taková exotika. Jenže na Filipínách to je jiná. A o to víc v den, kdy se zrovna tisíce kilometrů odtud schylovalo k zápasu století mezi Manny Paquiaem a američanem Mayweatherem. Každé filipínské srdce dnes tlouklo v rytmu boxerských úderů. Na kamenné zídce sedící dědoušci vtipkovali o svém zatuhlém pravém háku, po silnici se proháněly dvě roztomilé holčičky a narážely do sebe s boxerskými rukavicemi většími než jejich rozesmáté hlavičky. Vypadalo to praštěně, ale vtáhlo nás to do děje. Chvíli to trvalo, ale nakonec do ringu vlezl moderátor s mikrofonem a přivítal bouřící publikum. Je to tady. Děcka jdou za radostného povzbuzování rodičů vyklepat z hlavy soupeře pár nadbytečných mozkových buněk.

Boxem žije na Filipínách každý…

Jako první se do sebe pustili asi jedenáctiletí chlapci. Že věc berou naprosto vážně, bylo jasné z jejich bojovného výrazu, který si s ničím nezadal s pohledem kohouta chystajícího se na zápas na život a na smrt. Jediné, co bojovníky vyvádělo z míry, byla přítomnost dvou bělochů s očima navrch hlavy, kteří se přilepili na samý okraj ringu. Jeden zabíral každou akci teleskopickým objektivem za zuřivého zvuku cvakání fotografické závěrky, druhá natahovala ruku s hliníkovou tyčkou, na jejímž konci se zvědavě koulelo vypouklé oko miniaturní akční kamerky. Ve tváři soupeřů se mihla naděje, že by dnešní záběry jejich urputného boje mohly obletět svět stejně jako v případě jejich milovaného vzoru.

První dvojice boxerů se do boje pustila s pořádnou vervou

Co se dělo dál, se těžko popisuje. Děcka se navzájem seřezala, že je doma nepoznali. Jen co jeden zápas skončil, začal další. Alespoň se s každým dalším utkáním zvyšoval i věk soupeřů, což se projevilo nejen na síle mocných zásahů do pomačkaných tváří, ale také na kulise zápasu, kterou obohatily dva nové prvky. Jednak se mezi jednotlivými soutěžními koly začala po ringu producírovat mladá zmalovaná poloprostitutka nesoucí cedulku s číslem dalšího kola, což bylo trochu zvláštní, protože i když už v ringu nepostávaly děti, kolem se jich mačkaly stále desítky. V jejich zmatených tvářích se občas culil nejistý úsměv, zatímco opodál sedící staroušci se dostávali do varu. Ještě více však další zápasy okořenil jakýsi běloch, zřejmě trenér, který v děsivém amoku povzbuzoval své svěřence k větší aktivitě. Jeho slovník prakticky sestával jen z nadávek a slova “zaútoč”. Celý výkon podtrhával zběsilým bušením pěstí do okraje ringu.

Po čtvrtém zápase už se z akce pod taktovkou šíleného nacistického trenéra vytratila sranda, a tak jsme vyrazili na skútrech směrem k White Beach. Zbytek dne jsme strávili na pláži Aninuan Beach a do Sabangu jsme se vrátili až za tmy.

Vyhlášení vítěze

Boxerský zápas v plném proudu

Kulturní vložka mezi jednotlivými koly boxerského zápasu

Levý hák, pravý hák, hlavně neminout…

Před vyhlášením vítěze publikum ani nedutá

Pláž Aninuan Beach poblíž městečka White Beach

Island hopping v okolí Sabangu

Druhý den po deváté ráno už na nás na pláži v Sabangu čekala malá bárka s vahadly po stranách. Naskočili jsme do úzkých útrob motorové loďky a vyrazili na projížďku po okolních ostrůvcích a plážích. Za celodenní výlet jsme dali 2200 pesos a v ceně byl i bohatý oběd.

První zastávkou byla pláž Friday. Tento docela malý písečný kousek ráje se ukrývá na ostrůvku Medio, který je jakoby vklíněný mezi poloostrůvky severního cípu Mindora posetými zátočinami. Na okraji pláže se skvěl nápis Friday poskládaný ze suchých větví. Na druhém konci asi o 50 metrů dál přehrazovaly cestu mangrovy. Na pláži je beachvolejbalové hřiště a za poplatek si lze pronajmout stolek ve stínu palem. My měli stolek v ceně výletu a naštěstí byl dost velký na to, aby se na něj vešla hostina, kterou nám kapitán a jeho plavčík připravili, zatímco jsme pobíhali s foťákem po pláži, šnorchlovali u korálů a opalovali se pod žárem horkého slunka. Oběd v podobě velké ryby, spousty rýže, a bezpočtu kuřecích stehýnek z nás udělal na chvíli pohybu neschopné povaleče.

Vzhůru na island hopping!

Pláž Fridays

Pláž Fridays

Pláž Fridays

Po obědě kapitán odvázal loďku a zamířil s námi k pláži Long Beach, na kterou se však nedá vlastně dostat, protože je obehnána hradbou žahavých řas a bodavých ježků. Mimo dosah obránců pláže se však nalézají korály, takže jsme dalších pár desítek minut strávili šnorchlováním. A jelikož korály jsou tu dost rozsáhlé, nechali jsme se nad nimi tahat popojíždějící lodí chyceni za jedno z postranních vahadel. Vzhledem k tomu, že noha vahadla, za které jsem se držel, byla docela vysoko nad hladinou, moje ruce po půl hodině vyhlídkové jízdy připomínaly vytahané paže primátů.

Pohoštění na pláži Fridays

Pohoštění na pláží Fridays

Po této zastávce se už kapitánovi chtělo vyrazit domů. Byly teprve dvě hodiny odpoledne, a tak jsme mu vysvětlili, že jsme si zaplatili celodenní výlet a že teda nevíme jak u něj, ale u nás den ve dvě nekončí. Zpočátku se vykrucoval, ale nakonec se rozhodl, že nás tedy vyhodí v jedné ze zátočin Big La Laguna a vrátí se pro nás ve 4 hodiny, aby se s námi vrátil do Sabangu. Nápad se nám líbil, a tak jsme souhlasili. Po chvilce nás vyklopil v zátoce vzdálené necelé 2 kilometry od Sabangu a hned zase frnkl kamsi do neznáma. Našli jsme kousek pláže se stínem palmy a užívali si zbytek pohody, která se však měla protáhnout o trochu víc, než jsme čekali.

Pláž lemovaly hotýlky a bungalovy. Ke koupání to tu moc nebylo, jelikož odliv vystrčil světu na obdiv poničené zbytky korálů, které se táhly pěkných pár desítek metrů od břehu. Při krátkém průzkumu jsme odhalili zapomenutou cestičku na vrchol skalního převisu, ze kterého však bohužel nebylo nikam vidět přes trnité keře a větvité koruny stromů. Ve 4 hodiny jsme si poslušně sedli na schody jednoho z hotelů a čekali na Godota. V 5 bylo jasné, že se kapitán buď ztratil, potopil, zapomněl nebo jinak vypařil z dosahu naší zátoky. Neochotně jsme se tedy zvedli a do Sabangu došli pěšky, abychom o tom neštěstí zpravili chlapíka z hotelu, který nám výlet prodal. Když jsme navrhli, že bychom za nedokončený výlet mohli dostat nějakou zpětnou slevu, veškerá filipínská dobrotivost a vstřícnost z něj vyprchala a vydal se hledat zpropadeného kapitána. Později večer oba dorazili k našemu pokoji a dohodli jsme se na slevě 200 pesos, která odpovídala ceně dopravy ze zátočiny do Sabangu. Nepřijel pro nás, protože se mu porouchal motor, a tak uvízl vzdálen od Sabangu, dokud se mu nepodařilo loď opět zprovoznit.

Zpátky v Sabangu

Nejmenší maják a nejsmrtelnější had

V neděli jsme si opět na půl dne vypůjčili skútry a jako první jsme si za svůj cíl vybrali skalní útes čnějící nad zátokou Sabangu. Na jeho samotném okraji se totiž do výšky tyčí hned 3 majáky, z nichž jeden je veřejně přístupný a nabízí rozhled do okolí. Cestička linoucí se vesničkami přecházela z prudkého stoupání v pozvolný dojezd k rozestavěnému obydlí, kde na nás zvědavě pokukovaly děti vymýšlející společnou zábavu na horké nedělní dopoledne. Dále už se cesta změnila ve směs kamenných balvanů a hlíny, a tak jsme zaparkovali skútry poblíž staveniště a pokračovali pěšky.

Cestou k majákům na skalnatých útesech čnějících nad Sabangem

Cestou k majákům na skalnatých útesech čnějících nad Sabangem

Cestou k majákům na skalnatých útesech čnějících nad Sabangem

Jak jsme se tak blížili k majákům, změnilo se okolí k nepoznání. Suchá tráva pokrývala pahorek rozdělující modře zvlněný horizont na dvě poloviny. Na jeho konci zeleň náhle zčernala jako nedávný pozůstatek po požáru, který se tu a tam v horském pobřeží objeví a zase hned zmizí. K naší smůle byl veřejně přístupný maják ten nejmenší ze tří. Pukliny na jeho betonovém torzu navíc v Ivetce probouzely nedůvěru, nicméně její varovné rady jsem zaznamenal už v poklusu směrem vzhůru. Ivetka jen stačila zakroutit svýma moudře zelenýma očima a pustila se za mnou přemožena vlastní zvědavostí, co nahoře uvidíme. No, moc toho nebylo. Rozhled byl sice z majáku celkem pěkný, ale nějaké fascinované výkřiky nadšení v nás nevyvolal. Vše jsme poctivě zdokumentovali a vyrazili zpět na pevnou zem.

Cestou k majákům na skalnatých útesech čnějících nad Sabangem

Majáky nad Sabangem

Skromný chlapec se štěnatem. Vyfotil se rád a ještě poděkoval.

Dalším a posledním cílem naší cesty byla odbočka na Boquete Road vedoucí k úžině lemované plážemi, které se postupně rozrůstají v poloostrov Paniquian. Tady jsme skútry schovali do přítmí palem, zaplatili vstupní poplatek 50 pesos za osobu a nechali se od místního podnikavce přemluvit k výletu bárkou ke korálové zahradě. Tam už jsme sice nedávno byli, ale nádherně barevné korály nás sem zlákaly podruhé. Pokud někdy zavítáte na ostrov Mindoro, určitě vás všichni budou lákat na výlet lodí do této korálové zahrady. Uděláte nejlépe, když místo předražené cesty z White Beach nebo jiných letovisek popojedete skútrem či tříkolkou na tuto pláž a odtud si pronajmete malou loďku za 800 pesos. Je to dvakrát levnější než všechny nabídky z vesniček, protože se nemusíte nejprve plahočit větší lodí, abyste přestoupili na jednu z těch malých bárek, kterou si lze pronajmout tady přímo na pláži.

Úžina na konci Boquete Road s plážemi a výletními bárkami, které vás hodí ke Coral Garden

Korálová zahrada nás uchvátila snad ještě víc než při první návštěvě o Velikonocích. Snad to bylo i tím, že jsme na to měli celou hodinu, takže jsme stihli prošmejdit každý kout sytě barevných korálů. Potkali jsme zvláštně protáhlou rybu splývající ve vertikální poloze, provokovali jsme škebli, která se při každém bližším pohybu uzavřela a zase otevřela, nakoukli jsme černobílému Nemovi do sasanky, proplouvali kolem obřích korálů nejrůznějších tvarů a odstínů modré, fialové, růžové, žluté a červené.

Neměli jsme tentokrát s sebou podvodní kamerku, takže se fotkami můžete pokochat v minulém článku, ale o to víc jsme si užili kontakt s miliony let starým organizmem, který se teď snaží odolávat nájezdům tisíců zvědavých turistů.

Za 800 pesos na hodinu vás jeden z kapitánů vezme na své bárce ke Coral Garden

Když už se naše zastávka u korálů chýlila ke konci, zaznamenal jsem při šnorchlování kolem jednoho velkého houbovitého korálu podivný vzrušený zvuk směrem z míst, kde okouněla Ivetka. Otočil jsem se a spatřil její vyděšenou tvář, jak se zmítá v cákancích vody. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli se mi pantomimou snaží předvést nějaký prastarý indiánský tanec, ale pak konečně vyprskla náhubek šnorchlu a spustila srozumitelný povyk. Had! Je tu had!

Předpokládal jsem, že kolem asi proplula nějaká větev, ale když se opodál mihla tenká dlouhá stopa, která si to mířila kamsi mezi korály, došlo mi, že se Ivetka neplete. Černobíle pruhovaný had si to spěšně šinul podél zeleného korálu a rychlým kmitáním se vzdaloval od stále se ještě zmítající Ivetky. Její úctyhodný taneční a hlasový výkon chudáka hada vyděsil natolik, že odplul i se svými jedovatě vyhlížejícími fleky na hladkém těle co nejdál od nebezpečné divošky. Jestliže při předchozích pokusech vylézt na loď Ivetka měla potíže, tentokrát téměř skočila obrácenou šipkou z moře do bezpečí rozkymácené bárky. Nutno uznat, že důvod měla. Jak jsme se později dozvěděli, had, který se k ní přiblížil na necelý metr, patří mezi nejjedovatější na světě.

Něco mi říká, že nějakou dobu můžeme šnorchlovací vybavení odložit do kufru…