Mindoro – Sea kayaking a skútry

Po dvou týdnech v Manile se i přes nadšení ze všeho nového na člověka sápe únava. Naštěstí tady propukly Velikonoce, což je v této tuze křesťanské zemi velký svátek. Lidé vyjdou vesele do ulic, mávají speciálními rostlinami, na ramenou nosí sochy Ježíše a ti nejvěrnější fanoušci bible se v pátek zbičují do krve, aby se nakonec nechali triumfálně přibít na kříž, kde pak desítky minut tiše prokrastinují. Je to prostě velká paráda a my si ji příští rok určitě nenecháme ujít. Teď ale potřebujeme na chvíli vypnout. Odjet někam na pláž, popíjet jednoho vychlazenýho San Miguela a pozorovat, jak ve vodě dovádějí rozpustilí transvestité. Až se vám jednou taky zachce, navštivte pobřežní městečko White Beach na ostrově Mindoro. Je to blízko, je to levné a dá se tu vymyslet celá řada taškařic, které vyženou únavu z těla i mysli.

V osm ráno jsme vyrazili autobusem z Manily do přístavu Batangas. Kolem půl druhé už jsme brouzdali po pláži ve White Beach poblíž městečka Puerto Galera na ostrově Mindoro.

Z Manily na pláži za 3 hodiny

…pokud není Holy week, tedy Velikonoce. Na Velikonoce totiž všichni někam jedou. A když někam jede 10 milionů lidí, je dost velká šance, že se nakonec nikdo nikam nedostane. Takhle nějak nás strašil každý, komu jsme se svěřili s našimi svátečními plány. Někteří neváhali použít i peprnější výrazy, kterými barvitě náš nápad ohodnotili. Je prý například fucking crazy domnívat se, že se ráno taxíkem dostaneme přes půlku Manily, abychom stihli autobus. A tak jsme tedy vstali fucking early, abychom jako měli jistotu, že nám ten bus neujede.

Velikonoční davy lidí v Manile

A tak sedíme v 5 ráno v taxíku, který si to mydlí prázdnou cé pětkou, jindy nacpanou až po krajnice, čumíme na tu prázdnou Manilu a říkáme si, jak nám ti znalci pěkně poradili. K hotelu Swagman, kde jsme si před pár dny koupili lístky na cestu až do White Beach, dorazíme dvě a půl hodiny před odjezdem autobusu, jehož řidič v tuhle chvíli zřejmě ještě spokojeně vyspává. Vyrazíme tedy na procházku zatuchlými ulicemi, kde dva nespaví staříci v tichosti svádějí tuhou šachovou bitvu, včera narozené štěně nadšeně útočí na papírovou krabici, partička spřízněných duší spí na špinavém chodníku a pár taxikářů zmateně pozoruje dvojici ospalých Evropanů.

Ne každý má v Manile střechu nad hlavou

Jediné pozdvižení zažijeme při snídani v hotelu Swagman, který se údajně kdysi těšil velmi dobré pověsti. Dnes však jeho zašlá sláva strmě upadá spolu s nadšením servírky, která nám menu div nehodila na hlavu. Poněkud nedobrovolné zvuky polykání sladkého toastu po chvilce přerušil Ivetčin zděšený výkřik. Předpokládal jsem, že jí přes nohu přeběhl šváb, ale skutečný důvod jejího nebývale vysokého cé vytrhl z letargie i mě. Po podlaze si to sprintovala dobře živená krysa, poháněná strachem z náhlého povyku. Když pak k našemu stolu dorazil i zvědavý kuchař a my mu vyjeveně oznámili, že tady má pořádně nechutnýho Mickey Mouse, nasadil ohromně nadšený výraz a s hrdostí v hlase pravil “Oh yes, sir!”. Skoro jako kdybychom se ho ptali, jestli mají v hotelu pokoj s výhledem na moře a mořskými pannami.

Recepce v hotelu Swagman

Možná si říkáte, proč sedíme v nějakém ohlodaném hotelu a nejsme na autobusovém terminálu. No to máte tak – Z Manily do přístavu Batangas, odkud jezdí lodě na ostrov Mindoro, žádné autobusové linky nejezdí. Nebo jsou tajné, protože jsme žádné nenašli. Dá se tam dostat buď taxíkem nebo dodávkou vypravenou z hotelu Swagman nebo Si Kat. Kombinovaný lístek, který vás dostane až do White Beach a zase zpátky, stojí asi 3500 pesos pro dva lidi.

První fronty v přístavu Batangas dávaly tušit, že se na loď jen tak nedostaneme…

Z Manily do přístavu Batangas na jihu ostrova Luzon jsme se dostali asi za hodinu a půl, což je docela rychlovka. V přístavu však během svátků nastává pěkné peklíčko. Kam se postavíte, tam je fronta. Každá fronta sice někam vede, ale nikdo přesně neví kam. Vystojíte jednu, utrhnou vám lístek, dají do druhé ruky jiný a postaví vás do další fronty. Jednotlivé řady zpocených cestovatelů se občas prolínají, někdy slučují, jindy tříští, povětšinou ale jen stojí a marně čekají. Do toho všeho se motají policisté a vyvolávači s hlásnou troubou. V celém tom bordelu jsme vydrželi čekat snad dvě hodiny, než naše zpožděná loď konečně dorazila.

Náš vykutálený řidič neustále někde pobíhal, aby nám nakonec přišel sdělit, že chce další pesos. Řekli jsme mu, že lístky jsme už platili a nic víc od nás nedostane. Když pochopil, že další chlup nepustíme, ukázal nám kam jít a zmizel kdesi v davu.

Všeobecnému zmatku nepřidalo ani pobíhání policistů, naháněčů, prodavačů lístků a dalších expertů

Abychom se dostali do budovy přístavu, kde je třeba vystát frontu u vchodu na molo, na kterém je fronta na loď, museli jsme nejprve vystát frontu na kontrolu bagáže. Bylo asi 40 stupňů. Prima, ne?

Konečně jsme uvnitř budovy přístavu. Některé cesta poněkud zmohla.

Hodina ve frontě sem, hodina ve frontě tam…

Naskákali jsme do útrob dlouhé lodi s vyrovnávacími vahadly po stranách a těšili se, že budeme zase o něco blíž našemu cíli. Po další hodině se příď naší bárky boří do písečné pláže White Beach a my skáčeme ven, celí natřesení na pořádný odpočinek. Nejprve nás však opět naženou do nové fronty. Musíme projít kontrolou a zaplatit enviromentální daň 50 pesos za ten svinčík, co tu během Velikonoc naděláme.

Hurá na loď!

Nastupování na loď trochu připomínalo ozbrojený únos turistů

O Velikonocích klid a soukromí nečekejte. V buse, v přístavu, na lodi, nikde

Mindoro, už se řítíme!

Vítejte ve White Beach. Je libo další fronta?

Celá tahle cestovní sranda nám zabrala dobrých 5 hodin, ale nebýt Ježíše a té jeho aféry se zmrtvýchvstáním, zkrátila by se čekací doba ve všech uzlech a my bychom tu byli tak o 2 hodiny dřív.

Zbývalo jen jediné – najít náš hotel Lan Sei, který by při ceně 70 dolarů za noc měl ležet nejmíň na pláži. Každý další kolemjdoucí, kterého jsme se zeptali na cestu, nás však poslal hlouběji do vnitrozemí. Nakonec jsme došli až do slepé uličky, kde právě dva makaci nějakému Němci ožírali ruku. Oči v sloup, čelem vzad a hurá do další uličky směřující dál od Filipínského moře. Hotel jsme přecejen našli. Je pěkný, čistý a vzdálenost od pláže kompenzuje zdarma rozvozem. Odhodit krosny, honem do plavek a šup na pláž mezi dalších 3 000 lidí.

Za ty necelé 3 dny jsme si White Beach, potažmo celý sever ostrova Mindoro, užili fakt do zbláznění. Je to oblíbená destinace Manilanů na prodloužené víkendy, takže místní neváhali a vymysleli pro ztrhané velkoměšťáky spoustu antistresových aktivit.

White Beach na ostrově Mindoro

Sea kayaking

Jako první jsme se rozhodli půjčit si sea kayak. Pláž White Beach byla totiž tak plná, že kdybychom se chtěli přidat, museli bychom si na někoho lehnout, což je ale řešení vhodné spíš pro odvážnější páry než jsme my dva. A tak jsme nasadili naše nejlepší smlouvačské triky a dohodli se s jedním z nabízečů na ceně 600 pesos za 2 hodiny. Když jsme pak dorazili na kousek pláže, kde se válely 4 kajaky, zeptal se nás chlapík z půjčovny, jestli to chceme za 500 pesos. Tak jsme na něj chvilku koukali a pak jsme si teda plácli. Filipínci jsou občas srandovní.

Přecpaná pláž White Beach

Předali jsme do úschovy naši ultra módní plážovou tašku, s díky odmítli vesty pro německé pupíky, chopili se pádel a vyrazili na moře. Po chvilce jsme zjistili, že by nám stačilo jen jedno pádlo. To druhé při své délce a váze Ivetce začalo překážet v opalování. Pokud teď čekáte vyprávění o tom, jak jsme odjeli na desítky kilometrů vzdálený kokosový ostrov, musíme vás zklamat. Ivetka se nerada vzdaluje od pevniny, cítí se totiž bezpečněji spíše v blízkosti ostrých skal, o které se tříští příbojové vlny. Když jsme překonali krvavý mys, vykoukla na nás dlouhá prázdná písečná pláž, která si přímo říkala o osídlení. A tak jsme zahodili pádla – teda jen to moje, Ivetky už odhozené bylo – vytáhli kajak a konečně si užili klid v náruči opuštěné pláže.

K večeru se kolem začali trousit místní, opuštějící rozjeté a bujaré White Beach a navracející se do svých domovů. Skupinka dětí a mladistvých se ještě na pár minut zastavila na vyvýšeném konci pláže. Zničehonic začali všichni koulet dolů sudy, metat kozelce, protáčet hvězdy zakončené saltem a vůbec využívat nakloněnou písečnou rovinu na maximum.

Sea kayaking na Mindoru. Doporučujeme zajet za jeden ze skalních zálivů – najdete tam prázdnou písečnou pláž.

Sea kayaking na Mindoru

Půjčení skútrů

Druhý den jsme se rozhodli prozkoumat ostrov na skútrech. To zní celkem obyčejně, ale zajímavé to začne být ve chvíli, kdy vám prozradím, že jsme je v životě neřídili. Nicméně jsme usoudili, že nás to v půjčovně naučí a všecko bude ok.

V půjčovně se vyděsili k smrti a sdělili nám, že nás nic učit nebudou, protože se nejspíš zabijeme, skútr spadne z útesu, zabije delfíní rodinku a způsobí ekologickou katastrofu. No dobře, nic z toho neřekli, ale z jejich reakce bylo patrné, že právě takové myšlenky se jim honí hlavou. Marně se jim Ivetka snažila vysvětlit, že řidit skútr je stejné jako jezdit na kole, jen že se u toho nemusí šlapat. Jejich protažené obličeje nakonec rozhodily i mě a začal jsem Ivetku přemlouvat, abychom si radši půjčili auto. To tu však nepůjčují. Když se Ivetka zeptala, jestli si teda můžeme půjčit aspoň tu legrační motorovou tříkolku se sajtkárou, málem na zbytek dne zavřeli celý krám.

Řídit motorku či skútr se při pohledu na Filipínce zdálo jednoduché jako facka

Nakonec se nám podařilo najít submisivního Filipínce, který nestihl Ivetce zabránit vlézt na jeden z vystavených skútrů, a tak mu nezbylo než jí to za běhu naučit. K jeho zděšení náhle Ivetka vzala čáru, zuřivě odbočila a zmizela někde za rohem. Celé to vypadalo, jako by si udělala cestu skrz plot, ale po chvilce se znovu objevila a celá rozzářená přifrčela zpět do půjčovny, načež nám málem přejela nohy. To do mě vlilo nový elán a sám jsem za zkroušeného pohledu nebohého Filipínce nasedl na skútr a projel se po prašné cestičce ve snaze nenabořit alespoň jednoho z desítek kolemjdoucích.

Když Ivetka zjistila, jak jí to sluší v motorkářské helmě, nebylo již možné dále jí vzdorovat. Nasedat, vyrážíme!

Následně jsme oznámili zpocenému majiteli půjčovny, že už to umíme a že si teda ty dva mazlíky bereme. Ronald, tak se jmenoval, se ještě osmkrát ujistil, že jsme si vědomi toho, že veškerá poškození se budou hradit z naší kapsy, než se definitivně rozloučil se čtvrtinou své opečovávané flotily. Na hlavu jsme si narazili helmy jako vystřižené z dokumentu o motorkářském gangu Hell’s Angels a vjeli jsme na hlavní silnici, která kopíruje břeh skoro celého ostrova.

Ulice jsou na Mindoru poloprázdné i o Velikonocích. Všichni jsou totiž na pláži…

Pocit, když si to svištíte závratnými 20ti kilometry za hodinu po klikaté silničce, kde na vás na každém rohu vykoukne nádherný výhled na moře a opuštěné pláže, se dá jen těžko popsat. Cestou jsme míjeli drobné vesničky, výskající děti, kouzelné palmy a usměvaví obyvatelé tohoto šťastného pobřeží.

Projet Mindoro na skútrech – odškrtnuto…

Basketbal je na Filipínách velmi oblíbený, takže i při projížďce po ostrově narazíte na nejedno hřiště plné budoucích hvězd

Spokojená motorkářka Ivetka

Je skoro k neuvěření, že nás za celý den potkaly jen dvě drobné nehody. Naopak zcela předvidatelné je, že obě se udály mně. Nejprve jsem v ostré pravotočivé zatáčce uprostřed parkoviště uklouzl na štěrku a položil svou mašinu spolu se mnou na zem. Naštěstí jsem chvíli před touto nehodou zpomalil asi na 5 km za hodinu, díky čemuž jsem uprostřed pádu skoro stačil vystoupit. Zatímco se Ivetka nesnažila skrývat své upřímné pobavení nad mým neštěstím, dalších asi 10 lidí si celou situaci se zájmem prohlíželo, nicméně ji raději nijak nekomentovali z nejistoty, jestli třeba nejsem nějak postižený a ve skutečnosti za to nemůžu. Z celé patálie jsem si naštěstí odnesl jen drobné oděrky ne hlubší než tunel Blanka.

Výhledy na pobřeží Mindora jsou z některých míst, kam se člověk pěšky nedostane, opravdu nádherné.

Kam vyrazíme teď?

Zato druhá nehoda smrděla průserem. Při průjezdu městečkem Puerto Galera jsem zastavil před křižovatkou, načež to do mě zezadu napralo černé SUV s tlustým řidičem, od pohledu zřejmě Evropanem. I přes mé halekání zbaběle odjel, aniž by se namáhal zajímat o paseku, kterou způsobil. Nejrpve jsem ho chtěl dohnat a zabořit svou drtivou pěst do jeho tukových zásob v obličeji, ale jelikož odjel rychlostí vyšší než 20 km za hodinu, bylo pro mě fyzicky nemožné ho dohnat. A tak jsem se rozhodl, že toho hajzla nechám pláchnout, protože moudřejší ustoupí a vůbec, že jo. Promáčklý kryt zadního kola se podařilo opravit holýma rukama, a tak jsme mohli směle pokračovat v krasojízdě.

Kromě nás a dalších motorek se po silnicích proháněly hlavně burácející jeepney plné pasažérů

Kromě nás a dalších motorek se po silnicích proháněly hlavně burácející jeepney plné pasažérů

Kromě těchto dvou pozdvižení naše celodenní potulování po ostrově dopadlo skvěle. Za 600 pesos půjčení skútru opravdu stojí, doplnění plné nádrže nás vyšlo asi na 50 Kč a opravy jsme platit nemuseli, protože si Ronald ničeho nevšiml. Byl celý u vytržení z toho, že se k němu milované skútry dostaly zpátky vcelku. Za den jsme stihli dojet na konec silnice, k vodopádům, na několik vyhlídek a do hor, kde se ukrývá ziplinová dráha. I přes odhady místních jsme na cestě potkali jen pramálo aut. Tu a tam se kolem nás prohnalo jeepney, z jehož střechy nám nadšeně mávali veselí cestující. Na jedné vyhlídce se s námi dokonce místní rodinka rozhodla vyfotit. Máme podezření, že hlavní atrakcí jsme se stali i díky vtipným helmám.

Filipínští řidiči – veselí řidiči

Vodopády u cesty byly nutnou zastávkou při cestě kolem severu ostrova Mindoro

Češi v praštěných helmách řítící se 20 km za hodinu na skútrech? S těma se musíme vyfotit…

Tam se jich vejde…

To není všechno…

V příštím článku se ještě podělíme o zážitky ze zipliningu, potápění a zkoumání jeskyně, parasailingu a o jeden či dva tipy na dobrou restauraci.