Mt. Pinatubo – Trek sopečnou kalderou

Psalo se pondělí 16. 7. 1990. Středním Luzonem otřáslo zemětřesení o síle 7.7 richterovy škály a usmrtilo na 400 lidí. Aetas, domorodí obyvatelé horských oblastí Luzonu, v ten samý den upozornili úřady, že z hory nacházející se přibližně 100 km severovýchodně od epicentra zemětřesení se k nebi vznáší obláčky bílého dýmu. Vědci vyslaní do této oblasti po pár dnech konstatovali, že došlo pouze k drobným sesuvům půdy a žádné nebezpečí nehrozí. Netušili, jak neuvěřitelně zle se ten den spletli.

Dny, které všechno změnily

V březnu následujícího roku se otřesy půdy ozvaly znovu. Tentokrát je však pocítili především lidé žijící ve stínu Mt. Pinatubo. Ti samí lidé, kteří před necelým rokem varovali Filipíny před spícím obrem, o jehož existenci se dosud nikdo nezajímal. Uražený vulkán se začal probouzet 2 měsíce po březnových otřesech, když se objevily první magmatické erupce. Katastrofa naplno propukla ve středu 15. května 1991. V půl třetí odpoledne vyvrhl Mt. Pinatubo do okolí rychle se valící smrtící lavinu žhavého prachu a plynu a zasypal stovky čtverečních mil vulkanickým popelem. To nejhorší však teprve mělo přijít. Ostrov ve stejný čas zasáhl plnou silou tajfun Yunya. Vítr a silný déšť proměnil běsnění sopky v absolutní zkázu. Vír žhavévo popela se zvedl do 34 kilometrové výše a poté se neúprosně snesl zpátky na zem, kde pohřbil stovky kilometrů čtverečních půdy a obydlí několikametrovou vrstvou pekelné směsi bahna, kamení a sopečného popela. Zničený svět pod sopkou Pinatubo zůstal v této vrstvě tvrdé jako beton zakonzervovaný dodnes.

Kameny, vulkanický prach a měsíční krajina – to je dnešní svět pod vrcholem Mt. Pinatubo

Ten den měla sopka na svědomí 847 životů. Jen díky včasnému varování seizmologů se podařilo evakuovat a zachránit desetitisíce dalších, kteří tak unikli druhé největší vulkanické erupci 20. století. Gigantické množství sopečného popela a plynů vyvrhnutých do atmosféry však zasáhlo celý svět. Průměrná teplota na naší planetě klesla o půl stupně celsia, došlo ke značnému úbytku ozonové vrstvy a množství slunečního svitu pokleslo o 10 procent. Lidé z okolí sopky, kteří se po evakuaci vrátili do svých obydlí, našli jen spoušť. Řada z nich místo zkázy navždy opustila. Mnozí se tu ale rozhodli vybudovat nový domov. Žijí tu dodnes a provázejí turisty na cestě do útrob kráteru Mt. Pinatubo — hory, která navždy změnila jejich život.

Vulkán Mt. Pinatubo je stále činný. Svou krutou krásou však láká do svého nitra denně stovky místních i turistů. Hlas obra, který je od Manily vzdušnou čarou vzdálen jen asi 120 kilometrů, přilákal i nás. Protože jak zpívají slavní Gren Day – musíš znát svého nepřítele.

Trek na Mt. Pinatubo

Výlet na Mt. Pinatubo začíná v malé vísce poblíž města Angeles, zhruba 30 kilometrů od sopečného vrcholu. Až sem můžete dorazit po vlastní ose, dále už to však jde pouze s některým z průvodců a jeho jeepem. V pěti lidech na jeep se cena půldenního výletu, u kterého zkombinujete dobrodružnou jízdu měsíční krajinou (25 km) s téměř pralesním trekem (7 km) a odpočinkem u kráterního jezera, pohybuje okolo 1200 pesos na hlavu. Celý výlet lze také absolvovat na terénním kole, což jistě potěší především vášnivé fanoušky sebemrskačství. My se máme rádi, takže jsme popravdě ani nezjišťovali cenu takové taškařice.

Pokud jste doma zapomněli vodu, kupte si ji dříve, než naskočíte do jeepu. Tady ještě stojí pár pesos, nahoře už to taková láce není. Zplavené turisty s jazykem na zemi tu vesele dřou na valše, která propouští jen bankovy o minimální hodnotě sto pesos.

Na startu aneb chytni si svého průvodce s jeepem

Když se celá naše desetičlenná skupinka krajánků konečně podepsala na všechny potřebné papíry, naskákali jsme nedočkavě do 2 přistavených jeepů. Jelikož jsem u kufru trochu zápasil s přípravou foto výbavy, nestačil jsem se u dveří jeepu divit. Všechna místa už byla obsazená pobavenými tvářemi mých rychlejších souputníků. Dva úsměvy zářily nad ostatní. Ten první byl zcela nepřekvapivě Ivetčin a ten druhý se třpytil odkudsi zezadu z kufru. Patřil našemu průvodci, který se právě snažil vykloubit si nohu, aby se vešel do zaprášeného kutlochu vyplněného naší bagáží. Velkoryse poklepal dlaní na dvacet centimetrů čtverečních, které byly zjevně zarezervovany jen a jen pro můj ctěný zadek. Naposledy jsem zadoufal, že emancipace už dospěla k bodu, kdy dámy pustí sednout pány, a pak jsem se s nepořízenou odšoural do kufru.

Cestu jsem započal schoulený v kufru…

…pak jsem však objevil mnohem lepší posezení…

…které se ukázalo být tím nejlepším místem na focení 🙂

A víte co? Kufr terénního jeepu má jednu obrovskou výhodu. Když se totiž po pár minutách jízdy přesvědčíte, že fyzikální zákony nelžou a skutečně není možné naplnit objekt určitého objemu objektem objemnějším, boj vzdáte a uchýlíte se k jediné zbývající možnosti – vylezete zadním oknem, sednete si na rezervu a proměníte docela zábavnou projížďku v extrémně parádní fičák. S jednou rukou na zahrádce a druhou na spoušti fotoaparátu jsem si užíval každý z 25ti kilometrů cesty napříč sopečnou kalderou. Pravda, můj zadek poznal středověk, jak by řekl slušně vychovaný klasik. Nicméně ten pocit, když při překonávání hrbolatých muld, kamenných strží, dravých říček a rozedraného koryta vlajete napůl ve stavu beztíže, tvář vám bičuje prach zvířený jeepem před vámi a vaše vlasy se tvarují do účesu rozdováděného Alberta Einsteina, zatímco svět kolem se postupně mění v neživě podivnou měsíční krajinu, ten pocit je prostě fakt super.

Zpočátku cesta sopečnou krajinu moc nepřipomíná. Člověk si skoro připadá jako na safari…

Hurá napříč sopečnou kalderou!

Tak kudypak asi vede cesta?

Je libo sopečný závod?

No a taky si to můžete dát na kole…

Popisovat krajinu v útrobách kaldery nemá smysl, fotky to poví tisíckrát lépe. Navíc pokud se sem někdy vydáte, bude to tu vypadat pravděpodobně trochu jinak. Po každém dešti se koryto promění v bahnitý tok, klestící si cestu k údolí nemilosrdnou erozí. Když voda opadne, tvář krajiny zůstane jiná, stejně tak se změní i stezky pro jeepy a turisty. Není divu, že v dešti sem nikoho nepouští. Vodní živel s sebou odnáší kromě pořádného kusu zeminy cokoliv, co se mu připlete do cesty. Trocha vody tu je ale pořád, takže vás nesmí překvapit, když v rozmáčené půdě tu a tam s jeepem uvíznete.

Uvízne, neuvízne?

Jasně že uvízne!

I přes drobné zapadnutí jsme nakonec přecejen dorazili až do druhého základního tábora – obřímu přírodnímu parkovišti, kde se jako rozházené angličáky povalovaly desítky jeepů a terénních vozidel. Kvůli rannímu zpoždění na cestě z Manily jsme dorazili mezi posledními. Prázdné jeepy dávaly tušit, kolik výletníků se teď asi lopotí směrem k sopečnému jezeru vzdáleného od parkoviště 7 kilometrů pěší chůze.

25 kilometrů touto krajinou utíká neskutečně rychle. Člověk neví, kam dřív koukat…

Člověk si nevědomky drží pěsti, aby se ta na něj ta krása třeba nesvalila…

Parkoviště, konečná stanice. Dál už musíte pěšky.

Jeep zaparkovaný, můžeme vyrazit!

Trek na Mt. Pinatubo

Síra, důvod žlutého odstínu některých říček, které se co chvíli klikatí pod nohama.

Naštěstí Filipínci nikdy nikam nechvátají, takže nedlouho poté, co jsme zanechali náš jeep svému osudu, jsme dohnali první posledníčky a začali se pomalu prokousávat pelotonem vstříc vytouženému odpočinku u břehu jezera. První kilometry treku se táhly mezi vysokými stěnami z tufy (sedimenty vzniklé ze sopečného popela), které svými tvary i zdánlivě sypkým povrchem co chvíli hrozily smrtelným sesuvem. Pokud máte rádi nohy v teple a suchu, jistě vás velmi potěší, že cestou zdoláte nesčetně říček o různé hloubce i šířce. Pokud sem však nevyrazíte během tajfunu, nemusíte se obávat, že by vám voda sahala výš jak po kolena. Můžete samozřejmě poprosit průvodce, aby vám řeku přemostil naházenými balvany, ale my jsme tom vedru byli ohromně rádi za trochu morkého osvěžení.

Nechcete se namočit? Naučte se skákat jako Ivetka!

Všechna snaha marná, stejně si botky jednou smočíte…

Pokud si tedy cestou nepostavíte mosty…

Trek na Mt. Pinatubo

Co nás zarazilo, byla drobná obydlí místních domorodců, kteří si život dokázali uspořádat tak, aby si vystačil v drsných podmínkách sopečné kaldery. Na kamenech, mezi kterými se vlnila říčka nažloutlá sírou, se sušilo prádlo a pobíhala sebranka otrhaných dětí. Všechny mávaly do foťáků, pózovaly, usmívaly se – ale kupodivu žádné nenapadlo natáhnout ruku a prosit o pár pesos. Místo s hračkami a telefony si tu děcka hrají na obřím sopečném hřišti a na první pohled jim ke spokojenému dětství nic nechybí. Z tvrdé tváře jejich matky je však znát, že život ve stínu Mt. Pinatubo není pro citlivky.

Děti sopky

Žít v sopečném prachu znamená prát každou chvíli jako o život

Kdo potřebuje iPad, když máte balónek, deštník a kotě?

Život pod Mt. Pinatubo

Jak jsme se blížili k cíli, koryto se zužovalo a strmé kamenné stěny se postupně měnily v hustou zelenou pralesní pokrývku. Nakonec se stezka smrskla na půlmetrovou vyšlapanou cestičku, která jen s velmi malým stoupáním kličkuje mezi balvany, říčkou a okrajem houštiny. Poslední 20ti minutový úsek cesty se konečně zvedne do pořádnějšího stoupání. Se slaným pálením v očích jsme vyfuněli i poslední metry a před námi se dosud uzavřená krajina otevřela do široké náruče obrovského kráteru, jehož strmé stěny se zdánlivě řítí ke klidné hladině rozlehlého jezera Pinatubo.

Zelenější část naší výpravy

Ještě pár kroků…

Vítejte v cíli. Jezero Pinatubo.

Splavení, žízniví, ale spokojení

Odměna za 7 kilometrů sopečného pochodu

Poslední metry stezky vás po schodech zavedou o pár desítek metrů níž až na drobnou pláž, odkud můžete obdivovat monumentální sílu přírodního jevistě. Není to ani 30 let, co toto místo hřmělo smrtí a ničilo svět kolem sebe pekelně žhavou erupcí. Teď tu ležíme, užíváme si 100 procent slunečního svitu a potichu podřimujeme po krásném treku. Stačil by jediný otřes a poklidná romantika by se proměnila v děs a paniku vyvolanou tíhou vzpomínek a příběhů o běsnění, kterého je vulkán schopen. Námi naštěstí otřásla jen zdejší cena Coca Coly. A doufejme, že to bude ještě nadlouho to jediné, co tu bere lidem pevnou půdu pod nohama.

Jen se rozeběhnout a skočit…

Po odpočinku na pláži jsme vyrazili zpátky k jeepům. Dříve si tu člověk mohl zaplavat nebo si půjčit kanoe, jenže to je dneska všechno zakázané. Filipínci si totiž potrpí na bezpečnost, takže jakmile se někde někdo utopí, vypaří, rozplácne nebo vybuchne, zakážou na místě aktivitu, která vedla k neštěstí, i kdyby se jednalo o oběť vlastní blbosti. No a protože tady už nám to někdo pokazil, není vlastně v kráteru sopky kromě zevlování co dělat. Ne že by to zevlování nebylo fajn – ostatně sama cesta je cíl. Jen prostě počítejte s tím, že i když vám Google na dotaz Mt. Pinatubo vyhodí obrázky s nadšenými a živými kajakáři na hladině jezera, na vás už zbude jen brouzdání maximálně po kolena a pak šupky dupky zpátky nahoru a dolů k jeepům.

Hlavně cestou nazpátek nechvátejte. Jestli se totiž cestou někdo zabije, tak už se tady na to fakt můžou vykašlat… 🙂

I cesta zpátky je svižná a s ohromujícími výhledy

Cestou zpátky kalderou Mt. Pinatubo

Cestou zpátky kalderou Mt. Pinatubo

Hurá do jeepu a zpátky na začátek