Život na Filipínách – Naše první dny (2. díl)

Máme za sebou první týden života v hlasitě tlukoucím srdci Filipín. Procestovali jsme desítky kilometrů jeepneym, vzdělali pár taxikářů v geografii jejich města, našli nový byt, zavítali do částí Manily, kde na dobře padnoucí oblek nikdy nenarazíte, zúčastnili se několika pracovních akcí, poznali celou řadu milých lidí, stali se svědky smrtelné dopravní nehody a sami zapříčili skonání nejméně 23 švábů.

Daří se nám tu dobře. Ivetce o trochu líp. Je opálenější než grilované kuře na špejli a válí se u bazénu, protože do práce nastupuje až v dubnu. Já mám spálené oba nárty a trochu nepochopitelně pravou polovinu krku. Taky jsem nachladl z místní klimošky. Obojí je prý ale má vina, takže si nestěžuju.

// Aktualizace k 31. březnu – Ivetka už se taky moc dobře nemá. Usnula pod palmou, spálila se a teď vypadá jako zebra.

Jak se bydlí v Manile?

Pokud jste do Manily nepřijeli prodávat na ulici oříšky, pravděpodobně se budete poohlížet po bydlení v tzv. condominiu, což jsou bytové komplexy vybavené k všeobecné spokojenosti jejich obyvatelů – součástí je obvykle posilovna, bazén, dětské hřiště, nějaká ta stezka na běhání nebo sportovní kurty.

One Oasis, jedno z mnoha condominií v Manile

Byt, alias condo, se tu dá sehnat v docela širokém cenovém rozpětí měsíčního nájmu. Záleží samozřejmě na velikosti, počtu ložnic, vybavenosti a především vzdálenosti od některého z obchodních center.

Můžete sehnat dvoupokojový byt v komplexu s bazénem za 8.000 Kč měsíčně, ale do centra se budete trmácet půl dne. Nám se podařilo na začátek sehnat byt s 2 ložnicemi o výměře cca 45 metrů čtverečních za 12.000 Kč měsíčně (bez vody a energie, což je cca 2 až 3 tisíce navíc). Je v pěkném condominiu One Oasis s bazénem. Brzy se ale budeme stěhovat blíže do centra Ortigas. Čeká nás přesun do garsonky se stejným měsíčním nájmem (12 000 Kč měsíčně).

Náš první byt v Manile na Ortigas Ave

V bytě jsme se sice seznámili s rodinkou švábů, která si prostor nárokovala, jelikož tu byla dřív, ale zdá se, že už jsou pryč. Naposledy jsem nešťastnou švábí kolonii zahlédl, když Ivetka jednoho z jejích členů načapala na švestkách v ledničce. Ztropila celé švábí famílii takovou scénu, že si sbalili svou nezničitelnou tělesnou schránku a kvapně opustili celé condominium. Slyšel jsem, že se zastavili až někde v Eastwoodu.

Příjezdová cesta ke condominiu Grove by Rockwell, kam se brzy budeme stěhovat

Když vyjdeme ven mimo condominium, ocitneme se ve spárech jedné z dopravních tepen Ortigas Ave, která trpí nejméně dvakrát denně takovou zácpou, že by ji neprorazil ani kamion převážející světové zásoby projímadla. V okolí je supermarket a pár restaurací. Všechny jsme už vyzkoušeli. Jedna se specializuje na grilovaná kuřata, další na sladké hamburgery, jedna na korejskou kuchyni a ta poslední na italské těstoviny. Všechno jsou to takové místní fast foody, jídlo máte na stole během chvilky a nedáte za něj víc než 60 Kč na osobu.

I v noci může být Ortigas Ave a další páteřní silnice ucpané…

Manila bez cenzury

Asi 100 metrů za branou pohodlného a čistého condominia se nachází břeh umělého protipovodňového kanálu, kolem kterého se na sebe tlačí chatrče postavené z toho, co bylo zrovna po ruce. Pokud však čekáte, že když do tohoto světa vstoupíte, skončíte okradení a pohození někde ve stoce, jste na omylu. Ulička lemující břeh kanálu je plná běžného života, stejně jako jakákoli jiná část Manily, kterou jsme zatím stačili poznat.

Pohled z mostu Floodway Bridge, který je jen pár metrů od condominia One Oasis

Stojíme na kraji ulice, před očima nám tancuje kouř vonící grilem. Náhle ho rozrazí trojice motorek se sajtkárou, ve které se tísní tři lidé, ačkoli ji původně inženýři projektovali pro jednoho. Ve vzduchu poletují nadšené výkřiky dětí, které si opodál hrají a běhají mezi pomalovanými jeepney. Ve stáncích se balí ryby, rozdávají oříšky, porcuje maso, vybírají sladkosti, diskutuje, smlouvá, tlachá, směje a zuřivě gestikuluje.

V uličkách Manily to každý večer žije. Je libo čerstvé mango nebo jakási hmota uklohněná na rozpálené pánvičce?

Do krátké uličky se vejde třeba celé tržiště

S foťákem v ruce, 189 centimetry a bílou tváří si tu připadám jako naprostý exot. Ivetky rada, ať si na sebe vezmu špinavé smradlavé a pokecané tričko, abych nebyl tolik na ráně, zdá se, moc nefunguje. Děti si na mě ukazují, prodavači zapomínají obsluhovat své zákazníky, kteří si mě zvědavě prohlížejí, řidiči motorek poprvé za tento týden zpomalují z jiného důvodu, než kvůli zacpané ulici. Všichni se na mě ale okamžitě usmějí a někteří, když zmerčí objektiv, začnou posunky vybízet k tomu, abych je zvěčnil. Přesto je mi to trochu nepříjemné. Fotit lidi jako v zoo kvůli kulturnímu kontrastu a všeobecné zajímavosti tématu bídy a chudoby je přinejmenším trochu povrchní. Rozhodnut, že až bude víc času, s některými z těchto lidí si nejdřív popovídám, než je poprosím o fotku, pokračujeme s Ivetkou žhnoucí ulicí.

Polorozpadlá obydlí na břehu protipovodňového kanálu

Než jsme vyrazili na Filipíny, zkoukli jsme pár dokumentů, v nichž se obvykle každý o Manilu otíral jako o semeniště chudoby, bídy a vůbec hrozné místo, kde každý jen trpí a čeká na svůj mizerný konec. Že prý tu lidé jen žebrají, sedí ve špíně a zneužívají dobrotu turistů, kteří se sem na tu hrůzu přijeli ve svém nabitém čase podívat, aby si připoměli, jak dobře se vlastně mají a že se není třeba rozčilovat nad tím, jak to nové auto moc žere a lodičky od Prady trochu tlačí na levé noze.

Na žebrajíci lidi jsme zatím narazili v Manile jen párkrát. Vlastně jsme na ně častěji naráželi doma v Budějovicích.

Takhle zatím známe tváře Filipínců – s úsměvem od ucha k uchu

Možná jsme nebyli v nejhorší části Manily. Určitě jsou i bídnější místa. Nicméně i tady lidé bydleli v metrové skulině pod mostem, jejich domy se částečně čvachtaly v protipovodňovém kanálu, kde špinavá voda musí překonávat hromady bordelu. Přesto všechno jsme se tu ale necítili jako v továrně na sebelítost. Lidé se tu smějí a podle toho, co jsme viděli, nemají problém mít rádi svůj život. A protože nejsme v turistické zóně, nikoho tu ani nenapadne žebrat. Lidé tu možná žijí v horších podmínkách, ale viděli jsme tu za večer víc úsměvů než v Budějovicích za celý rok.

V centru to nikdy není takové, jako za jeho branami. Pokud chcete vidět, jak žijí lvi, taky se nepůjdete podívat do zoo.

Takže až se budete před cestou dívat třeba na dokument od Bushmana, nenechte se zviklat povrchním svědectvím bídné tragédie v životem přeplněné Manile.

Úsměv nic nestojí a jídlo z ulice taky skoro ne. Mimo hlavní cesty se pořád cítíte jako na hlavní štráse a tu a tam člověk narazí na nějakou tu podivnost – třeba pisoár nainstalovaný uprostřed zídky.

Řidiči taximotorek mají přestávku

Je to tam nebezpečný?

Jediné nebezpečí, které jsme tu zatím pocítili, neplyne z povahy Filipínců, ale z jejich řidičského nadání. Auta myškují jako o život, klaksony pomalu začínají chraptět a ve dvou pruzích se tvoří až čtyři kolony naráz. Když je zelená, dokáže i jeepney dosáhnout zrychlení raketoplánu a kam už se nevejde auto, tam strčí kolo motorkář.

Bacha, jeduuu!

Při jedné z cest taxíkem jsme vjeli do půlhodinové kolony, jejímž důvodem se ukázala nakonec dopravní nehoda. Míchačka, stále ještě otáčející svůj mohutný válec, stála na kraji vozovky a kolem ní si zakrývala ústa početná skupinka čumilů. Všichni koukali na nebohou paní, jejíž cesta z nákupu skončila pod obřími koly rozjetého vozidla. Její tvář byla ukryta pod kusem kartonu. Policisté se marně snažili sjednat dopravní pořádek.

Kam to bude?

Kromě přecházení silnice a dopravních potíží je poněkud frustrující také zkušenost s místními taxikáři. Jsou to všechno prima chlapíci, ale většina se tu vyzná hůř než my první den. Jasně, je to velký město. Ale že se nezorientují ani na poskytnuté mapě… Když už se nám zadaří a taxikář při nástupu do auta chápavě pokýve hlavou, že ví přesně, kam chceme jet, zjistíme po pár stech metrech, že si cíl spletl a my míříme kamsi do neznáma. Dost často naše cesta končí tak, že navigujeme taxikáře odbočku za odbočkou.

Že se do jeepneyho nevejdete ještě neznamená, že se s ním nemůžete svézt tam, kam potřebujete

Jednou jsme jeli v taxíku, který skutečně věděl kudy kam. Bohužel jako na potvoru měl zrovna tenhle Manily znalý taxikář auto plné švábů, což Ivetka ocenila náhlým několikánásobným vykopnutím. Nebýt stísněného prostoru, pravděpodobně by vystřihla i legendární kop s otočkou. Zpočátku mě pohled na dupající Ivetku bavil, ale pak začala vyžadovat výměnu taxíku, což byl uprostřed dálnice bez chodníků konec srandy. Podrážka jejích bot se už však povážlivě začala plnit sešrotovanými tělíčky nebohých švábů, kteří tak doplatili na svou jízdu načerno. Taxikář její konání po očku pozoroval a nervózně se ošíval. Pojal jsem podezření, že podle něj někteří z eliminovaných švábů měli své jméno a právo na život.

Foťák v místech, kde turismus nekvete, poutá pozornost…

Možná budeme za nějaký čas mluvit jinak, ale zatím tu kromě pirátů silnic a občasného přepadení tlupou rozvášeněných švábů nic nesmrdí nebezpečím. Možná ještě některá jídla z ulice. Ale tomu se dá snadno utéct 🙂 Na každém kroku tu navíc ulice, obchody, budovy a kdejaký roh hlídají strážníci v uniformách, což musí uklidnit i toho největšího strašpytla.

Jsou všude, nebuzerují, pomáhají, umí se usmát – takoví jsou strážníci v Manile

A co vám povíme příště?

Další díl prvních dojmů už nebude, protože už začínáme pociťovat, že na některé aspekty života v Manile začínáme být zvyklí. První dojmy jsou za námi, ale to neznamená, že s psaním o našem velkém dobrodružství končíme. Budeme psát dál, jen už to bude více o konkrétních místech, která navštívíme, nebo o kultuře, lidech, svátcích a dalších radostech, které na nás čekají.

Pokud vás něco zajímá, napište nám. Budeme rádi, aspoň nám pomůžete vymýšlet zajímavá témata.

Taky tu přibude stránka s postupně doplňovaným seznamem drobností, které nás tu nějak překvapily a které by se mohly hodit dalším cestovatelům před jejich vlastní cestou.