Tagaytay – Taal aneb sopka v sopce

Každý týden do nás bláznivá Manila pumpuje nové zážitky. Ať už je to návštěva bizarně obřího obchodu se štěnaty nebo výlet do centra Makati, který skončí v kubánském baru plném prostitutek, po každém dni si máme o čem povídat (o tom baru někdy jindy, jo?). Co však člověku začne koncem týdne chybět, je příroda a pocit, že svět není jen jedna velká metropole. Pokaždé tak řešíme otázku, co podnikneme o víkendu. Nedávno jsme se rozhodli pro Tagaytay – místo, které je vždy mezi prvními, když se někoho místního zeptáte, kam vyrazit na malý výlet. Je to totiž děsně unikátní oblast, kde můžete vidět malou pidisopku na břehu jezera, které je v kráteru sopky, která leží uprostřed jezera, které je v kráteru jiné sopky, kolem které jsou rozesety desítky dalších sopek. Ztratili jste se? Vítejte na Filipínách!

Tagaytay a jezero Taal se nachází na jižní části ostrova Luzon, přibližně 60 kilometrů od Manily.

Jak, za kolik a kde se neubytovat

Do Tagaytay jezdí co půl hodinu autobus z nádraží Pasay Rotonda v Manile. Nádraží si ovšem nepředstavujte jako velký areál s nástupišti. Prostě tu na ulici staví autobusy směřující do všech možných míst na ostrově Luzon. Měli jsme štěstí, správný autobus jsme chytli hned po vystoupení z taxíka. Cesta do Tagaytay nám trvala kvůli extrémním zácpám a zastávkám v každé vesnici skoro 3 hodiny. Lístek ale vyšel na směšných 20 Kč, takže jsme si nestěžovali a pozorovali úplně jiný svět mimo Manilu.

Autobus do Tagaytay byl plný a občas se počet účastníků výletu rozšířil ještě o potulné prodejce brambůrků, oříšků a dalších dobrot.

Nakonec autobus konečně dorazil do městečka Tagaytay. To je mimo jiné zajímavé tím, že zřejmě nemá skoro žádné vedlejší ulice. Všechno se soustředí kolem té jedné hlavní silnice, vedoucí vysoko nad jezerem Taal. Díky tomu je městečko roztažené na několika kilometrech. To by nám tolik nevadilo, kdybychom si obšem nezarezervovali hotel Alfonso, ležící dobrých 12 kilometrů daleko od místa, kde jsme se vykodrcali z autobusu. Nezbylo nám tak nic jiného než naskočit do jeepneyho a strávit další půl hodinu cestováním do cíle.

Hlavní ulice se táhne podél Tagaytay až daleko do nedohledna.

Hotel Alfonso je celkem pěkný – pokoj veliký, čistý, docela běžně vybavený. V přízemí je malá italská pizzerie, kde nám při večeři hrál tklivé sonáty osamělý kytarista jako součást posvatební hostiny. Přesto všechno bychom vám asi zdejší ubytování nedoporučili. Jednak je hotel dál než království za sedmero horami a řekami, takže ať budete chtít vyrazit kamkoli, budete nejdříve muset chytit jeepneyho a strávit moře času cestou do centra. No a pak je tu absurdně tupá obsluha v recepci, která nedokáže ani poradit, kam se vydat na výlet do okolí. Anglicky neumí a jako největší hit nám nabídli výlet k sopce, jehož součástí by byl svoz tříkolkou za 800 pesos, což je 15krát víc než doprava jeepneym. Na dotaz, zda jim to nepřijde hloupé, nám odpověděli, že jo.

Hotel Alfonso, naše víkendové útočiště pro výlety do okolí Tagaytay

Náš pokoj v hotelu Alfonso

Na sopku Taal uprostřed jezera Taal

Sebrali jsme se a vydali do centra Tagaytay. Odtud se lze za 150-200 pesos svézt tříkolkou o pořádný kus nadmořské výšky níž k jezeru Taal, kde kotví výletní loďky. Nebojte se smlouvat, jinak vás cesta vyjde klidně na dvojnásobek. Klukům to cestou dolů moc nežere, tak jen ať sleví.

Cesta tříkolkou k jezeru Taal je dobrodružství samo o sobě.

Pokud by vás snad napadlo udělat si pěkný pěší výlet a místo tříkolky se vydat dolů po svých, rychle na to zapomeňte. Teda pokud nepatříte k masochistům, kteří si rádi prošoupou botky na 13ti kilometrovém pochodu v žáru spalujícího slunce. Výlet tříkolkou se navíc může změnit v pěkně adrenalinovou zábavu. Stačí, aby se váš řidič vyžíval v řezání zatáček jako ten náš a abyste měli to štěstí, že cestou potkáte malou žhářku podpalující hromady listí u cesty. U prvního požáru jsme nechápali, co se děje, u druhého už plameny šlehaly pořádně vysoko a třetí v nás vyloženě vyvolal hrůzu. Nenasytný žhnoucí živel se rozrostl do nebezpečných rozměrů a šplhal se po stráni vzhůru k obydlím. Sucho šlo požáru vstříc a naše tříkolka v podstatě projížděla ohnivou bránou.

Strmá cesta se celých 13 kilometrů neustále klikatí. Proto se taky před každou zatáčkou preventivně troubí…

Když jsme pak zastavili u jedné z vyhlídek, zeptali jsme se řidiče, zda to tu je normální praxe (jestli třeba jen nespalují odpadky jako se to dělá v Indonésii). Podle jeho znepokojeného výrazu ve tváři jsme pochopili, že tohle je spíš dílo znuděné debilní holčičky, kterou jsme cestou viděli podpalovat novou hromádku suchého listí. Naštěstí se požár nakonec zřejmě podařilo zastavit, protože později téhož dne jsme cestou zpátky míjeli už jen černé pláně, které až k místním obydlím nedosáhly.

Zastávka na vyhlídce cestou k jezeru Taal

A taková podívaná je v celém okolí Tagaytay. Jezero Taal je kráterem pradávné sopky. Uvnitř je sopečný ostrov Taal, cíl naší cesty.

Dále jsme pokračovali malou výletní lodí s typickými vahadly po stranách. Za 1500 pesos jsme si koupili zpáteční lístek a jelikož nikdo jiný neměl cestu stejným směrem, měli jsme loď celou pro sebe. To není zas taková výhoda, protože jinak bychom se o pevně stanovenou cenu jízdy k ostrůvku Taal mohli podělit s dalšími.

Zvednout kotvu a nasedat!

Za 1500 pesos tam a zpátky malou loďkou s vahadly po stranách.

Náš vysmátý kapitán. Připravte se, že to bude pořádně houpat…

Taal je vůbec název, kterým se pyšní skoro všechno v okolí. Taal je rozlehlé jezero, které je vlastně kráterem prastaré sopky. Zhruba uprostřed jezera se do výšky pomalu a výhružně zdvihá divoký terén ostrůvku Taal, což je ve skutečnosti vrcholek další sopky – samozřejmě nesoucí jméno Taal. Vtipné je, že v kráteru této menší sopky je další jezírko. A v něm jedna malá skalka, ale k té už se člověk nedostane. Konečná zastávka je tedy na okraji kráteru sopky Taal, kde je zbudovaná malá rozhledna a spousta stánků se suvenýry a občerstvením.

Jakmile dorazíte loďkou ke břehu ostrova, můžete se k vrcholu sopky vydat buď po svých nebo na koních. Jelikož Ivetka se celou dobu těšila, až se zase povozíme na hřbetě těchto elegantních stvoření, byla volba jasná. Podruhé už bychom však asi cestu absolvovali pěšky. Jednak bychom ušetřili 500 pesos za osobu a také bychom se zbavili poněkud rozporuplného pocitu viny při pohledu na zbědované koníky, kteří tu asi zrovna nežijí svůj sen. Cestou nás doprovázeli dva místní otrhaní průvodci. Ti klusali vedle koní, cestou trhali různé dlouhé výhonky a jimi švihali koně po zadku. Místo otěží tahali koně za jejich oháňky a vůbec ta cesta byla tak trochu bizarní.

Úplný Sancho Panza. Chvílemi jsem uvažoval, že chudáka koně vezmu na záda…

Na stezce k vrcholu sopky je neustále čilý provoz.

Přístřešky na vrcholu kráteru sopky Taal.

Nahoře k nám hned přiskočila slečna s obviňujícím pohledem v očích a dotazem, zda bychom nechtěli našim průvodcům koupit pití. Nu což, chytrý tah – koupit pití jsme jim museli, jinak bychom byli spolu s našimi rozseděnými zadky za úplná hovada.

Podobných triků mají lidé v okolí sopky plné kapsy. Až se jeden diví, že přístup na malou rozhlednu na okraji kráteru je zdarma. Rychle jsme tam vyšplhali ve snaze uniknout dalším podobně neodolatelným nabídkám. Výhled do útrob kráteru sopky Taal je odtud však k nezaplacení. Po kraji kráteru se táhnou chatrné střechy provizorních obydlí a stánků, které po pár stech metrech mizí a dál se táhne jen křivolaká linka obepisující kruh kolem dokola zívající propasti, jejíž dno připomíná zelenou duhovku tisíce let starého oka, které výhružně sleduje okolí.

Pohled do sopky uvnitř sopky.

Na kráteru sopky Taal.

Výhružky této sopečné homole je třeba brát zcela vážně. Nakonec se jedná o druhý nejaktivnější vulkán na celých Filipínách, který je součástí tzv. tichomořského ohnivého kruhu. Od roku 1821 nese vulkán Taal také název Bombou, což je docela příznačné – potvrdit by to mohli lidé, kteří zažili poslední erupci na podzim v roce 1977. Navzdory rozhodnutí Filipínského institutu vulkanické a seizmologické činnosti o zákazu obydlení tohoto sopečného ostrova tu našly domov desítky chudých rodin, které riskují své životy a snaží se vydělat využíváním bohaté půdy. Od roku 1991 se sopka začala znovu otřásat a v roce 2011 dokonce na povrch začalo pronikat žhavé magma.

Na jednom z výběžků sopečného ostrova ční další z desítek kráterů, kterými je okolí Tagaytay poseté.

Prašná cestička vedoucí z pobřeží až ke kráteru Taal.

Místní to však, zdá se, moc netankuje. Všichni vesele švitoří a dokonce si z malé planiny na okraji kráteru udělali golfové odpaliště. Hřiště má jen jednu jamku s téměř dvoukilometrovým obvodem, což z ní dělá skvělý terč pro začátečníky. Akorát pro míčky vyslané do 100 metrové hloubky se nikdo nežene. Za 50 pesos si taky můžete odpálit míček a sledovat, jak zasviští pod hladinu jezírka uvnitř kráteru.

Improvizované golfové odpaliště na vrcholu sopky Taal.

Lidé žijící v okolí sopky Taal.

My však měli jiné starosti. Cestou nahoru nás vyfotil jeden místní podnikavec, který si zřejmě pořídil velmi drahý fotoaparát. Není tak divu, že měl silnou potřebu nám vytištěné fotky mermomocí prodat. My však měli vlastních fotek dostatek, a tak jsme ho trpělivě odmítali. To chlapík nedokázal pochopit, a tak lezl s cenou níž a níž, až nakonec smutně odešel. Když už jsme se chystali k návratu dolů na pobřeží, přinesl nám obě fotky náš průvodce s tím, že to máme zadarmo.

Je libo jedna společná fotečka na koních pod vrcholem činné sopky?

Po návratu do vesničky na úpatí sopky jsme se rozloučili poněkud nešťastně s našimi průvodci, kteří místo pozdravu natáhli ruce v očekávání tučného dýška. Nám to nějak nešlo do hlavy, protože jejich přidaná hodnota byla na cestě bez křižovatek nulová – vzhledem k tomu, že nám ani neřekli nic o historii sopky či jakoukoli jinou zajímavost. Za výlet jsme zaplatili, pití jim koupili, a tak jsme další příplatek odmítli. Za zvuku rozhořčených nadávek jsme pomalu odešli směrem k pláži, kde kotvila naše loď.

Na nějaké polehávání to na pláži u pobřeží sopečného ostrůvku Taal zrovna nevypadá…

Zpátky se nám však ještě nechtělo. Řekli jsme proto kapitánovi, že se ještě chvilku zdržíme ve vesnici a ať na nás teda počká. A udělali jsme moc dobře. Život v této vísce zářil úsměvy, každý si nás pobaveně prohlížel a bylo jasné, že tu asi nejsou moc zvyklí na to, že by si turisté udělali ještě procházku mezi jejich obydlími. Cestou se k nám přidal usměvavý starší chlapík a jal se být naším průvodcem. Ukázal nám, kde kdo a jak žije, vyfotil nás s místními dětmi a byl zřejmě velmi hrdý, že může někoho provést jejich skromným životem.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Večerní koupání v sudu s vodou.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Omladina v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Život v chudinské vesničce na úpatí sopky Taal.

Ano, tomuhle chlapíkovi jsme pár desítek pesos velmi rádi dali. Bylo vidět, že má z odměny radost a ještě dlouho nám vesele mával ze břehu, když už naše loď pomalu odplouvala zpátky směrem k pobřeží pod městečkem Tagaytay.

Náš nenadálý průvodce světem ve stínu sopky Taal.

Mimochodem, titul nejvtipnější poplatek tohoto výletu s přehledem vyhrálo 50 pesos, které jsme museli zaplatit za použití malého dřevěného můstku, nataženého mezi lodí a břehem. No co, někdo ho pracně stloukl dohromady, abychom si nenamočili naše citlivé západní nožky, tak se přece musí cálovat, to dá rozum, ne?

Západ slunce za jedním z mnoha sopečných výčnělků jezera Taal.

Poslední bárky se toulají ve večerních paprscích slunce na jezeře Taal.

Cesta tříkolkou do strmého kopce trvala celou věčnost. Nakonec nás během ní pohltila tma a my do Tagaytay dorazili tak akorát hladoví, abychom zapadli do nejbližší restaurace Bag of Beans, kde úžasné mořské plody obalují do trochu zbytečně olejem prosáklého obalu z těstíčka.

Piknik s výhledem na Taal

V neděli jsme chtěli před návratem do Manily ještě podniknout nějaký menší výlet do okolí. V hotelu nám recepční nabídl jen samé celodenní trekové výlety, a tak jsme nakonec vyrazili podle tipu z Lonely Planet na místo zvané Tagaytay Picnic Grove. To se nachází asi 5 kilometrů východně od centra Tagaytay. Je to v podstatě obrovský areál, kde můžete odpočívat s výhledem na jezero a sopku Taal, uspořádat piknik v jednom z mnoha altánků rozesetých po ploše zeleného svahu, projít se po stezce vedoucí skrze lesík, přes zavěšené mosty a ústící u betonové rozhledny na okraji areálu. Taky tu mají pokus o ziplining, ale dráha je krátká a láká tak pouze výhledem na sopečné jezero. Jo a taky je tu miniaturní zoo koutek s papouškem a krokodýlem.

Hurá na další výlet v Tagaytay!

Areál Picnic Grove poblíž Tagaytay s výhledem na sopečné jezero Taal.

Picnic Grove je mezi mísntími velmi oblíbený, takže se nedivte, když tu nebude pomalu k hnutí…

Výhled na jezero a sopku z Picnic Gorve poblíž Tagaytay.

Celý areál jsme si během dopoledne prošli. Bohužel nikoho v celém okolí Tagaytay nenapadlo zřídit půjčovnu skútrů. Celou dobu jsme doufali, že nějakou objevíme a strávíme neděli projížďkou kolem jezera, abychom našli ta nejlepší místa pro vyfocení sopečných vrcholků čnějšících z jezerních hladiny, ale bohužel kde nic, tu nic.

Tak nám tedy nezbylo, než se svézt tříkolkou zpět do Tagaytay a čapnout první autobus do Manily.

Za pohled na kreativní přírodní scenérii sopky v sopce a nahlédnutí do života místních, kteří živoří ve stínu vulkánu Taal, náš víkendový výlet do Tagaytay určitě stál a můžeme ho jedině doporučit.