Coron – Malcapuya & Banana Island

23. září 1944 19:30 – Na tvářích posádky 25ti metrového japonského válečného plavidla je znát úleva. Spolu s flotilou deseti dalších křižníků zmizeli z dosahu stovek amerických stíhacích letounů F6F Hellcat Fighter a bombardérů Helldiver. Klidné spaní jim ale každou noc zpřetrhá krvavá vzpomínka na to, jak američtí piloti před dvěma měsíci nemilosrdně poslali na samotné dno zátoky Manila Bay 15 lodí jejich hrdého japonského námořnictva. Tady, ukryti v klidných vodách válkou zapomenutého Coron Bay, jsou ale podle vrchního velení v bezpečí. Druhý den v 5:50 ráno měli všichni zjistit, jak krutě se spletli.

Zátoka Coron Bay

Řev motorů prozradil více než 120 amerických letounů příliš pozdě. Vzduch prořízly první otřesy, následované dutou kadencí ostrých střel, které se zahryzávaly do těl japonských lodí a jejich posádek. Vyděšení námořníci během 15ti minut viděli, jak se před jejich zraky potápí 180ti metrová Akitsushima a jen chvíli po ní v plamenech se zmítající Olympia Maru. Výbuchy a burácející hluk války přehlušil poslední rozkazy kapitána. Loď sice pomalu zamířila k blízkému ostrůvku, ale první bombové zásahy její cestu definitivně ukončily. Pod úhlem 45ti stupňů se plavidlo, obnažené na holé rámy zničeného trupu, spolu se svou posádkou potopilo jen pár metrů od naději skýtající písečné pláže skalního ostrůvku.

Skeleton wreck – jeden z 11ti vraků japonské flotily ležící na dně Coron Bay

Leží tam dodnes. Kvůli svému vzhledu tomuto vraku nikdo neřekne jinak než kostlivec. Z místa jeho posledního odpočinku se stala oblíbená zastávka šnorchlařů, protože ze všech vraků v Coron Bay je tento v nejmenší hloubce. Jen 7 metrů pod hladinou moře tu můžete pohlédnout do smutných očí druhé světové války.

Jakmile se však vynoříte, svět je mnohem veselejší. Ostrov Coron a jeho okolí totiž v člověku přímo vyvolává radost ze života. Fascinující skalní zátoky a modrá jezera, okouzlující laguny, bujarý barevný podmořský život a božský ráj v podobě písečných pláží a malých ostrůvků dělá z Coronu jednu nejoblíbenějších destinací na Filipínách. Vydali jsme se sem během prodlouženého víkendu a pořádně celou oblast s přáteli prozkoumali. Vybírat fotky do článku snad ještě nikdy nebylo tak náročné.

Hurá na Coron

Na Coron jsme se moc těšili. Stačilo do Googlu zadat ten kouzelný název ostrova, který spolu s Palawanem a dalšími ostrůvky tvoří souostroví Calamian, a nalezené obrázky v člověku hned vyvolaly pocit nadšení. Taky to takhle vyfotíme, říkali jsme si. To jediné, co v Ivetce neprobouzelo vlny veselí z nadcházejícího výletu, byla cesta letadlem. Zatímco na Mindoro se člověk dostane v pohodě lodí, sem se musí letět vrtulovým Bombardierem, který tak úplně nesplňuje Ivetčiny normy pro bezpečný dopravní prostředek. Je pravda, že pocit z letu je poněkud intenzivní, zvláště pak při přistání. Naštěstí let ale trvá sotva hodinu (tedy když nepočítáme to hodinové zpoždění odletu, což je u vnitrostátních letů úplně normální).

Nastupovat, letí se směr Coron!

Z letiště, které se nachází ve vnitrozemské části ostrova Busuanga, nás do pobřežního městečka Coron odvezla dodávka najmutá hotelem Luis Bay (odvoz za 150 pesos za osobu). Dokonce na nás venku čekali s cedulkou s Ivetčiným trochu zkomoleným jménem. Takový nadstandard nás docela překvapil, náš Hotel totiž stál jen 20 dolarů na noc. Na druhou stranu žádný jiný způsob, jak se z letiště do města dostat, není – nechytnete tu jeepney ani tricycle. Už jen cesta z letiště ale byla skvělým útěkem z mrakodrapové Manily. Silnička se klikatila mezi zelenými kopci a v jeden moment ji zahradila početná skupinka krav, která si jen tak nedala říct a své relaxační místo nechtěla opustit. Jakmile jsme dorazili do města, nahradil venkovský klid čilý ruch přístavního městečka.

I cedulku s Ivetčiným jménem nám na letišti připravili…

Cesta z letiště – To jsou ale krávy…

Naše původní očekávání ohledně hotelu se naplnilo hned po příjezdu. U vstupu nás přivítal nápis “Nevoďte si sem, prosím, prostitutky”, pokoj prakticky neměl ani okno a co se dveří týče, ty nešly pro jistotu vůbec zamknout. Nejlepší dojem nedělal ani abnormální hluk na ulici a zvláště pak moment, kdy před našimi zraky táhl skútr po prašné cestě plné kamenů a výmolů malého kluka, dokud jeho řev nepřiměl řidiče zastavit, vlepit mu pár facek a pak odjet a nechat nešťastníka v pláči za sebou. Projeli jsme Španělsko pod stanem, i na Floridě jsme spali ve stanu, i když v jednom rohu ležel rozdrcený škorpion, ale tady na nás nějak dolehla potřeba užít si trochu toho pohodlí, a tak jsme si nakonec zaplatili zbytek pobytu v hotelu One Averee Bay Hotel (2.500 PHP za noc včetně snídaně). Manila na nás má asi špatný vliv… 🙂

Klid ve vnitrozemí se v centru Coronu mění v přístavní ruch, směs vůní a burácení tricyclů

Večer jsme ještě stihli krátký pěší výlet na vrchol Mount Tapyas (30-45 minut celkem slušného stoupání), který se ve své trochu homolovité podobě tyčí nad městečkem Coron. I zezdola je pěkně vidět mohutný kříž, který v noci svítí a vyvažuje tak poněkud nekřesťanskou snahu místních o vyvolání světáckého dojmu tím, že na kopec po vzoru Hollywoodu vystavěli obří nápis Coron. Místní však mají na takové drobné vrtochy svůj nárok. V listopadu 2013 jim tajfun Yolanda málem město srovnal se zemí. Tam, kde byly desítky rybářských chatrčí, je dnes pustá planina. Stezka na Mount Tapyas je lemovaná zbytky ulámaných plechových střech a pokroucených železných rámů. Jen těžko si lze představit, čím si obyvatelé během řádení přírodní zkázy prošli. Není tak divu, že jsou na svůj těžce zkoušený Coron Town náležitě hrdí.

Tady dříve byly desítky rybářských chatrčí, stánky s ovocem a zaprášené uličky plné života. Poté, co v listopadu 2013 udeřil tajfun Yolanda, tady najdete jen holou pláň…

Pohled na Mt. Tapyas z přístavu. Nezdá se to, ale je to pěkný krpál…

Večerní pohled na Coron Bay z vrcholku Mt. Tapyas

Island hopping

Když se jede na Coron, jede se buď potápět k vrakům, polehávat v houpacích sítích na písečných plážích drobných ostrůvků, šnorchlovat mezi korály, nebo projíždět okolo divutvorně skalnatého pobřeží, lemovaného lagunami a ukrývajícího vstupy do jezerních kotlin.

V přístavu nebo u kteréhokoli prodejce výletů ve městě se dozvíte, že existuje několik základních tras, které dobře kombinují všechna zajímavá místa a aktivity. Balíčků je hned několik a kromě platu posádky, poplatků za vstupy a spotřebovaného paliva cena obsahuje i oběd uvařený kapitánem. Cena je rozpočítaná na počet osob s tím, že k vyplutí je třeba loď naplnit minimálním počtem výletníků. Výhodou je, že člověk si zaplatí výlet a nemusí už nic řešit. Někomu ale nemusí vyhovovat, že jede ve větší skupině s neznámými lidmi a nemůže si program zařídit podle sebe. Ideální pro dvojice, pro které by to jinak bylo drahé, nebo naopak pro velkou partu.

V přístavu je snadné odchytnout si někoho z kapitánů výletních loděk. Jen je možná není dobré rušit, když si zrovna v klidu pokuřují při čepování extrémně výbušného paliva.

Druhá možnost je najmout si v přístavu vlastní loď s posádkou a sestavit si plán podle sebe. To má výhodu, že si člověk určí sám, kde chce jak dlouho být a ve skupince 4-6 lidí to vyjde levněji než s agenturou. Navíc si sami určíte, kdy se vyráží, takže když si přivstanete, můžete první zastávky zcela bez lidí. Jelikož jsme cestovali se zkušenější kamarádkou, která to tu zná jako své žabky, zvolili jsme druhou možnost. Celodenní výlet s 2 zastávkami u vzdálenějších ostrovů (Malcapuya a Banana Island, asi hodina a půl cesty lodí) vyšel na cca 3200 pesos za pronájem lodě.

V přístavu mimo jiné narazíte na spoustu prodejců zboží všeho druhu.

Jídlo jsme si zašli nakoupit na rozlehlé tržiště, kde se střídají stánky s rybami, ovocem a masem všeho druhu. Hned u vstupu pán s nabroušeným nožem demonstroval nad svázaným vyděšeným pašíkem, že veškeré vystavené zboží je echt čerstvé. Názornou ukázku jsme raději oželeli a rychle zamířili do středu tržiště, kde se pachy a vůně mísí do jednoho velkého neidentifikovatelného parfému. Z otupění smyslů nás probudilo šílené kvičení pašíka ozývajícího se odněkud z kraje tržiště. Tak nevím, jestli ho lechtal, nebo co… Cestou z tržiště jsme už vesele nesli tašky plné dobrot – dvě ryby, rýži, ovoce, zeleninu, vodu a pár piv (200 pesos na osobu).

Čerstvé vepřové, dámy a pánové!

Public market – horská dráha pro vaše čichové buňky

Ovoce všeho druhu za pár pesos

Milovníci ryb a mořských plodů si tady přijdou na své

Malcapyua Island

V přístavu jsme naskočili do přistavené loďky a konečně vyrazili. První zastávkou byl ostrůvek Malcapuya Island. Tento nenápadný kus pevniny leží pár desítek kilometrů jižně napříč zátokou Coron Bay a pyšní se jednou z nejhezčích pláží. Užít si ji můžete třeba na houpací síti, ale ještě lepší je vběhnout do moře a prozkoumat korály, které leží jen pár metrů od břehu. Potkáte tu obrovské hvězdice, oblíbené klauny nebo třeba velké škeble, které se při přiblížení chňapavě uzavírají. A když vás snad podmořský svět i pláž přestanou bavit, můžete si s místními zahrát na písečném basketbalovém hřišti nebo se projít na vyvýšenou skalku na okraji ostrova, odkud je pěkný výhled na celý Coron Bay. Na ostrově se vybírá vstupné 100 pesos za osobu.

Zásoby i posádka jsou naloděny, můžeme vyrazit na island hopping

Sekání ledu pro uchování piva na správné teplotě sedmého schodu.

Během hodiny a půl dlouhé cesty napříč Coron Bay můžete obdivovat ostré zuby času, které se zakusují do erozí vytvarovaného skalnatého pobřeží ostrůvků

Malcapuya Island, naše první zastávka

Malcapuya Island – Filipínci to s brzkým vstáváním moc nepřehánějí, takže ráno to tu můžete mít celé pro sebe

Malcapuya Island – Jen pár metrů od pláže tu vás čekají první podmořské poklady

Malcapuya Island – Korály všech tvarů, barev a velikostí

Malcapuya Island – Našel se Nemo!

Malcapuya Island – Perlu už bohužel někdo odnesl…

Malcapuya Island – Je těžké si to tu neužít 🙂

Malcapuya Island – Pohled ze skalky, kterou si můžete vyšlápnout

Malcapuya Island – Máte žízeň? Tak si skočte pro kokos!

Malcapuya Island – Improvizované basketbalové hřiště pro ostrovní profíky

Banana Island

Abychom nestrávili celý den na jednom místě, naskákali jsme po pár hodinách zpátky do lodě a vyrazili k druhé, poslední zastávce – Banana Island. Ostrov se nachází jen asi 2 kilometry od Malcapuya Island a liší se snad jen v tom, že nemá tak pěkný písečný vstup do moře a je tu více houpacích sítí. Ty jsme si rychle zamilovali, protože v kombinaci s čerstvě useklým kokosem se naše mysl v houpavém rytmu dostala do nebeské nirvány, kterou by si člověk přál prožívat po zbytek svého života. Vstup je opět 100 pesos za osobu. Dá se tu pořídit kokos za 40 pesos a dokonce tu najdete malý stánek s občerstvením.

I tady jsou pěkné korály, nicméně krása podmořského světa se tu prostě nevyrovná korálové zahradě na severu ostrova Mindoro. Na druhou stranu jsme tu viděli zase jiné druhy rybek. Každé místo má něco svého. Na Mindoru zase nejsou ty houpací sítě…

Příští zastávka – Banana Island!

Banana Island – Kotva shozena, jde se válet na pláž

Banana Island – Pro tyhle chvíle by se člověk měl naučit hrát na ukulele

Banana Island – Je to opravdu malý ostrůvek 🙂

Banana Island – I tady potkáte spoustu klaunů, nicméně nešahejte jim na sasanku, berou si to dost osobně

Banana Island – Když je svět krásný na povrchu i pod vodou…

Banana Island – Co jsme si na tržišti nakoupili, to nám kapitán ukuchtil

Banana Island – Po jídle se má odpočívat. S tím tu nebudete mít problém…

Po naprosto dokonalém obědě, který nám z nakoupených zásob připravil kapitán, jsme ještě dlouho polehávali a čerpali sílu ze slunečních paprsků, které ale s postupem času začaly ztrácet na intenzitě. Večer přichází na Filipínách příliš brzy, a tak nám nakonec nezbylo než se vyštrachat na loď a zamířit přes vraky posetý Coron Bay zpátky do přístavu.

Síla, kterou jsme ten den načerpali, se nám měla zítra ohromně hodit – čekal náš totiž druhý island hopping, tentokrát však se 7 zastávkami, kde houpací sítě nahradilo šplhání mezi skalami, skákání do jezera a vůbec tak trochu jiný Coron. A dojít mělo i na Kostlivce – onen japonský vrak válečného plavidla z úvodního příběhu.