Bohol – Loboc a nártouni

Opouštíme vesele barevné jeepney po více než dvouhodinové projížďce a naše dlouho skrčená těla nám odmítají poslušnost. Nálož bagáže shozená ze střechy je ale rychle vrací do pružné reality. Z hlavní silničky se line směrem do zeleného nekonečna úzká kamenitá cesta. Vykračujeme si po ní dobrých pár stovek metrů a míjíme lenošivé bůvoly, zářivá rýžová políčka, improvizovaná palmová basketbalová hřiště, až konečně stojíme na okraji velké propasti. Užasle hledíme do volného prostoru, který se před námi právě otevřel. Hluboko pod námi se klikatí temná řeka a odněkud z dáli hučí vodopád. Jeho hlas ale přehlušuje křiklavý hudební doprovod velké dřevěné lodi plující po proudu řeky. A to vše zničehonic přerušuje vzrušený výkřik člověka, který se právě objevil více než sto metrů nad propastí. Řítí se šílenou rychlostí na ziplině, spojující oba srázy nad řekou. Vítejte v Lobocu na Boholu, tady to žije!

První dva dny na ostrov Bohol jsme strávili v chatkách Nuts Huts nedaleko od Lobocu. První den jsme prozkoumali na kajacích řeku Loboc a druhý den jsme na skútrech projeli nejbližší okolí – dvě nártouní rezervace, vodopády a další pěkná místa.

„Z hlavní silničky se line směrem do zeleného nekonečna úzká kamenitá cesta.“

„Míjíme lenošivé bůvoly, zářivá rýžová políčka, improvizovaná palmová basketbalová hřiště…“

„Stojíme na okraji velké propasti a užasle hledíme do volného prostoru, který se před námi právě otevřel.“

Ubytování v Nuts Huts

Na Bohol jsme se z Alona Beach na ostrově Panglao vydali přes Tagbilaran před polednem a k vyhlídce, na které teď s námi stojíte, nám to trvalo něco málo přes 2 hodiny. A proč stojíme zrovna tady, 3 kilometry od nejbližší vesnice Loboc? Důvod je jednoduchý a vede k němu z naší vyhlídky více než sto padesát schodů, po kterých teď opatrně sestupujeme směrem k úpatí srázu. Tam se ukrývají chatky Nuts Huts (2200 PHP za chatku pro 4 osoby na noc) – asi nejluxusnější místo k přespání na Boholu a možná nejen tady.

„Tady se ukrývají chatky Nuts Huts…“

„…asi nejluxusnější místo k přespání na Boholu :)“

Máme však na mysli jiný luxus. Nečekejte chodníčky dlážděné mramorem, jsou tu jen vyšlapané stezky. Zapomeňte na pláže a bazény, tady jste u pralesní řeky s komáry. Nehledejte tu desítky lokajů v nažehlených uniformách, tady je jedna svérázná recepční, přičemž recepce je zároveň bar. Kromě ní je tu ještě prastarý převozník a usměvavá kuchařka. Všechno je ze dřeva a bambusu. Místo plotů a zdí jsou tu palmy, křoviny a neprostupná džungle. Jestli jste si někdy chtěli připadat jako na stanici průzkumné mise v divokém pralese, jste na správném místě. Bambusovou stěnu terasy zdobí velká mapa Boholu s vyznačenými místy, kam se stojí za to vypravit. Všechny tipy na výlety jsou navíc přehledně popsané v papírové složce, kterou hned hladově listujeme. Tak se pojďme na všechna ta místa podívat.

„Nečekejte chodníčky dlážděné mramorem…“

„Jestli jste si někdy chtěli připadat jako na stanici průzkumné mise v divokém pralese, jste na správném místě.“

Na kajacích po řece Loboc

Jako první výlet volíme ještě téže odpoledne projížďku na kajacích, které si můžeme půjčit přímo v Nuts Huts. Je to lepší alternativa k velkým dřevěným lodím, které řeku brázdí od rána do večera a svou nesmyslně hlasitou (a poněkud bizarní) muzikou ničí okolní břehy. Po pár prvních nejistých tempech se dostáváme do varu a míříme proti proudu tam, odkud se ozývá tajemný hukot. Já a Ivetka drandíme na pidikajacích, zatímco mamka se svou kamarádkou se snaží zkrotit neposlušnou kánoj s jedním postranním vahadlem, které jim za každou cenu zlomyslně mění směr jízdy. V půlce si měníme kajaky za kánoj a jako zkušení vodáci s Ivetkou míříme nekompromisně skrz sílící proud až ke skále, za kterou se už voda běsile zmítá pod nátlakem tvrdohlavého vodopádu. Odtud už se dál jet nedá.

„Jako první výlet volíme ještě téže odpoledne projížďku na kajacích.“

Kamarádka na kajaku to přesto zkouší. Několik silných máchnutí pádlem a hurá, kajak se šplhá výš a výš, peřejím navzdory. Pak se jeho špička náhle stáčí a míří na naši chatrnou dřevěnou loďku. Posilněn proudem, naráží do nás rozdivočený kajak plnou parou a po krátkém suchém zapraskání je nám jasné, že naše loď má o jednu díru víc, než by mít měla. Naštěstí je zbrusu nový otvor kousek nad hladinou, takže žádná katastrofa nehrozí. Raději ale vystupujeme a kocháme se vodopády. Nakonec nás nenapadne nic lepšího než skočit do vody a nechat se unášet divokými peřejemi zpět ke kajakům. Ještě párkrát si to zopakujeme a pak se vydáme zpět po proudu řeky.

„Snažíme se zkrotit neposlušnou kánoj s jedním postranním vahadlem, které nám za každou cenu zlomyslně mění směr jízdy.“

Večer na vodě je příjemný, tak si projížďku prodlužujeme a pádlujeme ještě kus za naše tábořiště. Trochu nám to melancholicky připomíná každoroční vodácký výlet na Vltavě. Někde v dálce stoupá k nebi dým a tu a tam se na břehu mihne postava jednoho z místních zemědělců. Zřejmě se vrací z políčka domů. Slunce už je za hradbou palem a cizokrajných stromů. Pomalu obracíme naši děravou loďku směrem k Nuts Huts a tiše pádlujeme napříč pralesní krajinou. Vltava to není, chybí tu stánky s rumem a tisíce společensky unavených křiklounů. No, chybí…

„Pomalu obracíme naši děravou loďku směrem k Nuts Huts a tiše pádlujeme napříč pralesní krajinou.“

Výlet do Lobocu

Druhý den ráno jsme vyrazili do Lobocu půjčit si skútry. Z Nuts Huts vede do Lobocu nádherná pěší stezka. Začíná převozem přes řeku a pokračuje podél břehu, kde tu a tam vykukují z džungle dřevěná obydlí místních zemědělců. Na vrcholcích palem se na nás smějí trhači kokosů, kteří shazují přírodní nálože do vody, kde je sbírá do své loďky snad stoletý usměvavý chlapík.

„Z Nuts Huts vede do Lobocu nádherná pěší stezka. Začíná převozem přes řeku…“

„Na vrcholcích palem se na nás smějí trhači kokosů, kteří shazují přírodní nálože do vody…“

„…kde je sbírá do své loďky snad stoletý usměvavý chlapík.“

U jednoho domku jsme se zastavili a zeptali se dvou klábosících babiček, jestli jim neva, když k nim nakoukneme. Babičky na nás vytasily úsměv, který by bobřík colgate oplakal a nerušeně dál drbaly o všem možném. Příbytek byl skromný, ale nic v něm nechybělo. Ohniště, zahrádka, i houpačka nad řekou tu je.

„U jednoho domku jsme se zastavili a zeptali se dvou klábosících babiček, jestli jim neva, když k nim nakoukneme.“

Pokračujeme a uzavřený les se před námi náhle otevírá před rozlehlými rýžovými políčky. Překračujeme uměle vybudovaný vodní zavlažovací kanál, ve kterém se prohánějí rozesmáté děti. Trochu se před námi stydí, ale neustále jsou nám v patách, aby jim nic neuniklo. Vše pobaveně pozoruje slunkem ošlehaný mladík zasazující novou rýži do bahnitého dna. Cestou potkáváme taky partičku stařenek, které ochotně zapózují a pak se dají do smíchu. Skoro se zdá, že všechny ty vrásky na jejich tvářích jsou právě od smíchu.

„Pokračujeme a uzavřený les se před námi náhle otevírá před rozlehlými rýžovými políčky.“

„Překračujeme uměle vybudovaný vodní zavlažovací kanál, ve kterém se prohánějí rozesmáté děti.“

„Vše pobaveně pozoruje slunkem ošlehaný mladík zasazující novou rýži do bahnitého dna.“

„Cestou potkáváme taky partičku stařenek, které ochotně zapózují a pak se dají do smíchu.“

Cesta se mezitím změnila v uličku lemovanou nejrůznějšími obydlími. Na žádné zahrádce nesmí chybět kohoutí zápasník. Všichni po nás zvědavě pokukují – je vidět, že tu nejsou moc zvyklí na turisty. Většinou sem totiž lidé jezdí z Panglaa nebo jiných ostrovů na jednodenní výlet. Naskáčou do dodávky, nechají se vyhodit u nártounů a zase jedou nazpátek. A přitom o tolik přicházejí.

My třeba zastavili u jedné základní školy při cestě a zeptali se, zda můžeme nakouknout do třídy. Veselá paní učitelka horlivě přikyvuje a ještě než jsme došli ke dveřím, děti za okny nás zmerčily a vypukly v nefalšovaný festival radosti. Vyhrnuly se ze dveří, berou nás za ruce a přikládaají si je na čelo. Je to projev úcty ke starším, jak nám vysvětluje paní učitelka. Té se evidentně její hodina naším příchodem rozpadla, což bere s nadhledem. Ptá se nás, odkud jsme. Když zjistila, že mamka a její kamarádka jsou taky učitelky, dává třídu do latě a představuje nás jako návštěvníky z Evropy. Děti pár vteřin zaujatě poslouchají a pak se znovu nechávají strhnout v divoké poskakování okolo čtyř podivínů. Nakonec se seřadí, aby od nás každý dostal bonbon. Když už paní učitelce pomalu docházejí síly v marné snaze krotit divou zvěř, otáčíme se pobaveně k odchodu. Děti za námi ještě naposledy přiběhnou, aby si přiložily naši ruku na své čelo a ještě u vstupní brány vidíme, jak nám mávají zpoza oken.

Ať se propadneme, jestli tohle nestojí za to vydat se sem na vlastní pěst místo organizovaným mikrobusem…

„Zastavili jsme u jedné základní školy při cestě.“

„Ještě než jsme došli ke dveřím, děti za okny nás zmerčily a vypukly v nefalšovaný festival radosti.“

„Paní učitelka nás představila jako návštěvníky z Evropy.“

„Děti pár vteřin zaujatě poslouchají a pak se znovu nechávají strhnout v divoké poskakování okolo čtyř podivínů.“

„Nakonec se seřadí, aby od nás každý dostal bonbon.“

Nártouni

Jakmile jsme došli k mostu nedaleko centra vesnice Loboc, přispěchal k nám někdo z mísntích a začal se bezelstně vyptávat, co máme v plánu. Pověděli jsme mu že sháníme skútry na půjčení. Hned se začal angažovat, nejprve chtěl půjčit skútr od lidí na ulici, což jsme nechtěli. Nakonec nás zavedl k místní půjčovně. Cestou nám pověděl, že se moc dobře zná se starostou a že toho minulého taky zná. Počkal, až si vyřídíme půjčení skútrů (asi 350 pesos za skútr na celý den), ujistil, se, že nám padnou helmy a aniž by po nás cokoli žádal, zase si šel svou cestou.

„Na skútrech jsme vyrazili na západ do jedné ze dvou nártouních rezervací.“

Nejprve jsme vyrazili na západ do jedné ze dvou nártouních rezervací. Údajně se na Boholu dá vidět nártouny na více místech, ale pouze na těchto dvou jsou nártouni chováni v jejich přirozeném prostředí a ne v kleci kdesi kousek od silnice. Po zaplacení vstupného (asi 50 pesos) se vydáváme do rozlehlého oploceného areálu, který byste pár metrů od hranice s okolím už nerozpoznali od jakéhokoli jiného lesa na Boholu. Průvodci tu každé ráno hledají, kam se v noci přemístili jejich drobní obyvatelé. Dneska našli 4 z celkových 8 nártounů.

„Někteří nártouni byli vzhůru a koukali na nás svýma obrovskýma zvědavýma očima.“

Procházíme mezi stromy a zvědavě vyhlížíme, kde by mohli ti kluci malí ušatí být. Průvodkyně nás nakonec zavede k jednomu rozvětvenému stromu a ukazuje na chlupaté stvoření objímající tenký kmen malýma tlapkama. Spí, což je přes den u nártounů obvyklé. Jsou to noční živočichové. Loví hmyz a nejsou moc zvědaví na společnost – tu lidskou ani v rámci svého vlastního druhu. Jsou teritoriální, takže průvodci každé ráno tak nějak tuší, kde by je mohli hledat. Ale občas se holt někteří zašantročí a najdou se až další den. Nakonec jsme viděli asi 4 nebo 5 nártounů. Někteří byli vzhůru a koukali na nás svýma obrovskýma zvědavýma očima. Člověk si připadá jako ten nejpodivnější tvor na světě, když na něj něco tak upřeně a vyjeveně civí.

Ziplining a vodopády

Z nártouní rezervace jsme se vydali zpátky opačným směrem přes Loboc, až nás cesta zavedla ke startovacímu místu zipliny, kterou jsme tak obdivovali při příjezdu k Nuts Huts. Jako zkušení matadoři jsme si tuhle příležitost nemohli nechat ujít a svou první ziplinovou zkušenost si tu odbyla i mamka. Popisovat zážitek z téhle aktivity je těžké, lepší je video a vůbec nejlepší je si to vyzkoušet na vlastní závrať. Nutno dodat, že oproti jiným ziplinám, které jsme kdy vyzkoušeli, byla tahle snad ještě o něco víc adrenalinová. Hluboká propast s řekou hučící více jak sto metrů pod námi tady opravdu vyšvihne pocit životního nadšení do závratných výšin.

„Z nártouní rezervace jsme se vydali zpátky opačným směrem přes Loboc, až nás cesta zavedla ke startovacímu místu zipliny.“

Po takové zábavě člověk dostane žízeň. Tu tady můžete uhasit stylově popíjením kokosů – jsou na každém rohu, za každou palmou je někdo prodává. Kolikrát člověk projede kolem ohromné hromady starých kokosových skořápek… Asi nepodivnější využití kokosů máte možnost vidět u zastávky s 2 bambusovými mosty, přes které se můžete za pár pesos projít tam a zase zpátky. To samo o sobě je trochu úsměvná atrakce, ale chlapík na druhém konci mostu je vyloženě rarita. Za pár stovek pesos vám ukáže, jak umí rozdělat kokos holýma zubama. Prý je snad i v Guinessově knize rekordů. Nás jeho bláznivá nabídka uvedla spíš do rozpaků a peníze jsme si raději nechali na jinou zábavu. Ale kdo ví, třeba by to byl super zážitek 🙂 Abychom místním nějaký ten chlup přece jenom pustili, koupili jsme si alespoň grilované banány. No, kokosy chutnají rozhodně líp.

„Žízeň tady můžete uhasit stylově popíjením kokosů.“

„Zastávka s 2 bambusovými mosty, přes které se můžete za pár pesos projít tam a zase zpátky.“

„Koupili jsme si grilované banány – no, kokosy chutnají rozhodně líp.“

Sotva deset minut cesty dál na východ se dostáváme k vodopádům, které se sice nemůžou zrovna chlubit svou výškou, ale zato přehrazují celou šíři řeky a zdobí je rybářské pruty natažené v toužebném očekávání pořádného úlovku. Na to všechno trochu tupě zírají dva bůvoli uvázaní kousek dál proti proudu řeky. Chvilku zevlujeme na plácku pod vodopádem a pozorujeme rybáře, jak nás pozorují ze svých vyseděných důlků. Vodopády jsou pěkné, ale nás čeká ještě jedna nártouní zastávka. Takže nasedat, jedeme dál!

„Sotva deset minut cesty dál na východ se dostáváme k vodopádům.“

„Pozorujeme rybáře, jak nás pozorují ze svých vyseděných důlků.“

„Na to všechno trochu tupě zírají dva bůvoli uvázaní kousek dál proti proudu řeky.“

Znovu nártouni a skoro náš les

K druhé nártouní rezervaci jsme dorazili asi za půl hodinky. Poněkud hladoví jsme si sedli k nejbližšímu stolku se židličkami a tázavě pohlédli na nejbližší možnou obsluhu. Ta nám vysvětlila, že nesedíme v restauraci a že tu vlastně kromě suvenýrů nic neprodávají. Organizovaní účastníci zájezdu obědvají jinde, takže na baťůžkáře tu prostě nejsou zvyklí ani připravení. Nevadí. Jdeme omrknout další tlupu malých nártounů.

„K druhé nártouní rezervaci jsme dorazili asi za půl hodinky.“

Opět za symbolické vstupné (asi 70 pesos) vstupujeme do oploceného areálu, tentokrát s chodníčky místo vyšlapané stezky mezi stromy a vydáváme se s průvodkyní na obhlídku dnešních nártouních stanovišť. Potkáváme jich zase asi 4 nebo 5, všichni jsou vzhůru a na večerku úplně kašlou. Nutno podotknout, že tady je o něco více turistů, takže asi na spánek nemají moc klidu. Ne že by je tu snad někdo ošahával nebo kvedlal s jejich obydlím, ale zkuste spát, když vás někdo pořád okukuje a bzučí vám u hlavy ostřícím motorkem masivního objektivu. Mimochodem, i když jsou nártouni extrémně roztomilí, až by je jeden nejradši samou ťuťuňuňu něhou rozmačkal, nešahejte na ně. Z nějakého důvodu pak páchají sebevraždu.

„Potkáváme zase asi 4 nebo 5 nártounů, všichni jsou vzhůru a na večerku úplně kašlou.“

„I když jsou nártouni extrémně roztomilí, nešahejte na ně. Z nějakého důvodu pak páchají sebevraždu.“

Úplně poslední a nejzazší zastávka na našem celodenním skútrovém roadtripu je tzv. Man made forest. Cesta se začne v jeden moment klikatit kamsi do kopce a prostředí se změní v naprosto evropský les. Pokud sem přijedete na dovču, asi vás to moc nevytrhne. Pro nás to po 4 měsících byla příjemná nostalgická změna. Teda pro mě, Ivetka se projevila jako krajánskovská ignorantka a ještě před koncem lesa už si vyprosila otočku a návrat do Lobocu. No uvidíme za dalších pár měsíců, jak se jí bude po obyčejných stromech stýskat 🙂

„Úplně poslední a nejzazší zastávka na našem celodenním skútrovém roadtripu je tzv. Man made forest.“

Poslední procházka

Po necelé hodince cesty jsme zpátky v Lobocu, kde vracíme skútry a helmy. Mamku a její kamarádku jsme cestou vyklopili u odbočky Nuts Huts, a tak si s Ivetkou děláme po ochutnávce jídla z ulice příjemnou podvečerní procházku napříč vesničkou a kolem řeky, na jejíž hladině už se odrážejí poslední paprsky loučícího se slunce. I rýžová pole už se barví do večerních odstínů. Asi v půlce rýžového pole potkáváme 2 holčičky a jednoho kluka, kteří se právě vracejí ze školy domů. Chvilku si s nimi povídáme, fotíme se s nimi a nakonec nám nejráznější dívenka nabízí, jestli chceme jít s nima. Máme stejnou cestu, tak co bychom nešli.

„Po návratu do Lobocu a ochutnávce jídla z ulice si děláme příjemnou podvečerní procházku napříč vesničkou.“

„Na hladině řeky Loboc už se odrážejí poslední paprsky loučícího se slunce.“

„I rýžová pole už se barví do večerních odstínů.“

„Asi v půlce rýžového pole potkáváme 2 holčičky a jednoho kluka, kteří se právě vracejí ze školy domů.“

Cestou nám děti zpívají koledy a povídají si o všem možném. Ve škole je nejvíc baví angličtina a matika, při tělocviku hrají míčové hry, těší se na Vánoce a přejí si mobil, aby si mohli volat s rodiči. Když se jich ptáme, čím chtějí jednou být, ujímá se slova opět svérázná holčička s očima černýma jako uhel. “Já chci být učitelka, ona šéfkuchařka a ten malej je gay”. Její bezprostřední odpověď a další průpovídky nás baví celou cestu až k velkému kameni, kde právě někdo z místních pere v řece prádlo. Tady se s dětmi loučíme, protože k nám už míří převozník z Nuts Huts. Máváme jim a tak trochu jim závidíme exotický svět, ve kterém mohou vyrůstat bez moderních technologií a vůbec všeho, co lidem u nás bere čas, bezstarostnost a lehkost bytí. Svět, který se jim asi zdá být úplně normální a obyčejný, určitě mnohem méně zajímavý, než ten, ze kterého přijeli ti dva vysocí bílí turisté. Kdyby jen věděly.

„Nakonec nám nejráznější dívenka nabízí, jestli chceme jít s nima. Máme stejnou cestu, tak co bychom nešli.“

„Tak trochu dětem závidíme exotický svět, ve kterém mohou vyrůstat bez moderních technologií a vůbec všeho, co lidem u nás bere čas, bezstarostnost a lehkost bytí.“