Bohol – Chocolate Hills a Danao Adventure Park

Nejkrásnější jsou prý při západu slunce. Děti v nich vidí čokoládové kopečky, ženy zase dechberoucí romantickou scenérii. Jejich muži s nimi vesměs nahlas souhlasí, ale všichni dojednoho v nich vidí jistou část ženského těla. To je ale divný úvodník, říkáte si? No, asi jsme vám měli ze všeho nejdřív říct, že řeč je o Chocolate Hills, jednom z nejproslulejších lákadel ostrova Bohol, za kterým i zrovna v tuto chvíli míří stovky turistů z celého světa. A jestli už nemáte taky sbaleno, měli byste to co nejdřív napravit. Ostrov Bohol za těch 10 tisíc utrmácených kilometrů rozhodně stojí. Bože, vždyť tu mají tisíce perfektně tvarovaných prsou!

Z Nuts Huts u Lobocu jsme se první den přesunuli do hotelu Banlasan Lodge poblíž Carmen. Odpoledne jsme stihli výlet do Danao Adventure Park a na večerní vyhlídku v Chocolate Hills. Druhý den jsme mezi kopce vyrazili znovu, tentokrát na motokárách. Odpoledne jsme přejeli na Panglao.

Vzhůru do hlubokého vnitrozemí

Dopoledne jsme zamáčkli slzu a rozloučili se s naším útočištěm v Nuts Huts. Láska k tomuto pralesem políbeného místu člověka nepřejde dokonce ani poté, co s tunovou bagáží na zádech vyfuní všech 150 nebo kolik schodů vedoucích k novému dobrodružství.

Naskočili jsme do autobusu a pracně se nasoukali do prostoru mezi sedačkami navrženého zřejmě výhradně pro osoby s amputovanými dolními končetinami a odkodrcali jsme hlouběji do vnitrozemí ostrova. Cesta ubíhá rychle, když se vám za oknem vesele střídají obrázky rýžových políček, rozesmátých lidí a skromných obydlí s napruzenými kohouty. Tedy až na jeden okamžik, kdy je vystřídal pohled na plameny a kouřem schváceného domku, u kterého se sešla celá vesnice, aby pomohla nebohým obyvatelům.

To ta cesta utíká, když je za oknem tolik nádhery 🙂

Zhruba v půli cesty k Chocolate Hills, poblíž vesničky Bilar, jsme vystoupili. V plánu bylo počkat tady na nového parťáka a zastávku využít k prohlídce motýlí zahrady. Pokud tady taky někdy budete na někoho čekat, zaskočte tam, posadí vám motýla na nos a taky se můžete nechat pokadit obří housenkou. Ale jinak klidně nezastavujte a jeďte dál, zas taková hitparáda to není, pokud to snad z popisu nebylo jasné 🙂 Vstupné je asi 50 pesos.

Když už naše průzkumnická skvadra byla kompletní a my měli dost motýlů pro zbytek výletu, opět jsme se složili jako stolky z Ikey do žlutého autobusu a vypravili se dál skoro až k vesničce Carmen. Pár kilometrů před ní je nenápadný hotel Banlasan Lodge, kde jsme si den předem telefonicky zajistili ubytování na 1 noc. Hotel je pěkný, má i bazén a ucházející kuchyni, ale pokud se chcete něco dozvědět, neptejte se prosím vás v recepci. Tam neví, ani co je za rok. Ptali jsme se na všechno, co se dá v okolí dělat a podnikat, ale dozvěděli jsme se pouze to, že se tady dá prožít celý život a nemít vůbec tušení, co se nachází v nejbližším okolí.

Naštěstí jsme nakonec narazili v hotelu na chlapíka, který má auto, takže už svět za branou hotelu viděl a rád se ujal role průvodce. Nejprve jsme ho jen požádali o svezení na vyhlídku v srdci Chocolate Hills a do Danao Adventure Parku, ale nakonec nám pomohl zajistit vše, co si naše cestovatelské duše vysnily.

Hotel Banlasan. Za cca 1000 PHP dobrá volba, mají i vlastní bazén. Jen ty trubky v recepci… 🙂

Alex Taňajura – člověk, na kterého se obraťte, až vyrazíte na Bohol. Můžete mu napsat na +6309185365792 nebo se mu ozvat přes Banlasan Lodge na Facebooku

Na korbě do Danao Adventure Park

Když jsme si plácli a domluvili za 2000 pesos pronájem jeho auta i s ním jako řidičem na celý den, odběhnul si vyměnit propocené triko za nové propocené triko, nastartoval svůj zaprášený pickup a s omluvným výrazem ve tváři se zeptal, kdo bude sedět vzadu na korbě, protože dovnitř se vejdou jen čtyři lidé. Stačilo si vyměnit jeden nadšený pohled s ostatními a za chvíli jsme řešili, jak nacpat 5 lidí na korbu. Alex, tak se náš řidič jmenoval, byl z dobrovolné touhy bělochů po nepohodlí trochu vyvedený míry, ale nakonec se smíchem přiběhl s kusem rozpadlé lavice, díky které jsme se v otevřeném nákladním prostoru přecejen nějak poskládali. Za volantem se ozval upřímný smích, pak motor zařachtal a vyrazili jsme.

A jedéééééém!

Jestli jste někdy viděli takové to švihlé video, jak se po dálnici řítí auto se staženým okýnkem a z něj kouká zebra s vyplazeným jazykem a párty čepičkou na hlavě, tak si budete možná schopni představit, jakým způsobem jsme zapůsobili na každého, koho jsme cestou minuli. Pět Evropanů na korbě vydá podle výrazů ve tvářích kolemjdoucích minimálně za 3 zebry. Kopáčům padaly lopaty z rukou, lidé na skútrech se dostávali do skluzu, děti nevěděly, jestli mají být nadšené nebo vyděšené. Každopádně všechny utíkaly.

Kdyby místní měli čím, taky by si nás asi fotili 🙂

Náš pojízdný cirkus bavil okolí dobrou hodinu a půl, než jsme po postupně se ztenčující až téměř mizící cestě dorazili do prakticky opuštěného Danao Adventure Parku. To je místo, které před lety nikdo neznal a nikdo sem nejezdil. Svět pro turisty končil za hranicemi Chocolate Hills. Až se jednoho dne místní podnikavý starosta rozhodl vybudovat u obrovské rokle park pro adrenalinové nadšence. Zipliny (350 PHP), extrémní jeskyňaření (350 PHP), slaňování do kaňonu (600 PHP), 70ti metrový skok volným pádem (700 PHP) nebo kayaking (200 PHP) – to všechno a mnohem víc si tu můžete vyzkoušet.

Zipliny jsou tu dvě a obě vedou přes rokli s řekou na dně. Mezi nimi se projdete jen kousek, ne jako maratony v Kostarice.

Oproti obvyklému zavěšení vsedě se tady jezdí na supermana 🙂

A už to fičí!

Dojezd je pěkně rychlý, ale naprosto bezpečný 🙂

My neodolali ziplině natažené přes kaňon. Je ještě vyšší než ta v Lobocu a pohled do prázdna pod sebou, které se nakonec plní divokou řekou deroucí se mezi skalami, je fascinující. Původně jsme chtěli ještě zdolat spodní řeku na kajacích, ale protože čas utíkal a my chtěli na zpáteční cestě stihnout ještě zastávku na večerní Chocolate Hills, projeli jsme si ještě jednou nataženou dráhu, tentokrát ale pěkně v klidu v železné kabince, odkud jsme mohli vychutnávat pohledy do zarostlé rokle.

Závidíte ptákům na obloze? Vyzkoušejte ziplining v Danao Adventure Park!

Pokud si na ziplining netroufáte nebo si chcete výhled užít pěkně pomalu, zkuste jízdu kabinkou (250 PHP).

Večerní Chocolate Hills

Cestou zpět jsme párkrát zastavili na focení. Zábavná byla zastávka u prašného hřiště u silnice, kde parta místních dětí hrála basketbal. Zeptali jsme se, jestli si s nimi můžeme zaházet. Evidentně se jich na to asi ještě nikdo nezeptal, všichni se shlukli do těsné skupinky a vyjeveně na nás koukali. Míč nám ale hodili a koukali, jak se snažíme trefit koš. Jediná mamka ho trefila. Děti si nejvíc oddychly, když dostaly míč zpátky a ještě když se za námi prášilo, na sebe nevěřícně koukaly. Ty jo, takovej vysokej a nedal to!

Cestou po Boholu člověk potká dopravní prostředky všech rozměrů a tvarů 🙂

Tak vy chcete náš balón, joo? Tak se ukažte!

Ivetka se pokouší sázet šestky jako profesionál

Ondra sice netrefil, ale výškový rozdíl děti odradil od posmívání 🙂

Už jsme si zoufali, že se nám slunce ztratí za obzor a s ním i romantický závoj nad kopci, když náš řidič vesele zahlaholil, že jsme na místě. Vyhlídka se nalézá na jednom z kopců, kde stojí rozvalina hotelu. Ten byl poničen velkým zemětřesením v roce 2013. Výsledky běsnění přírody jsme viděli už cestou, když se za okýnkem zjevil jeden z kopečků, rozpůlený a s hromadou zbylé půlky pod sebou. Říká se, že před zemětřesením byly Chocolate Hills ještě krásnější, protože po něm se země částečně zploštila.

Pohled, na který jsme se celou cestu těšili..

Chocolate Hills, jedno z mála míst na světě, kde se vám naskytne takový pohled

Nám to tak moc nevadilo. Zaplatili jsme vstupné 50 PHP na osobu, vyběhli schůdky vedoucí na vyhlídku a tam zůstali užasle stát s pohledem upřeným do široké dálky, zvlněné kam až oko dohlédne. Pověst praví, že Chocolate Hills vznikly, když kdysi dávno smutný obr Arogo ronil velké kulaté zkamenělé slzy pro nešťastnou lásku. Konzervativnější experti zase kopcovitý terén přisuzují tomu, že celá oblast kdysi byla pod vodou a při jejím postupném ubývání se erozí vytvořila tahle pohádková scenérie. Existují také zastánci teorie, že kuželovitý tvar tohoto kousku zemského povrchu má na svědomí vápenec. Nikdo neví jistě, jak tomu doopravdy bylo. Tak si můžete vybrat sami, co je vám bližší.

Večerní stmívání nad Chocolate Hills

Chocolate Hills – Až by se člověku chtělo rozběhnout a skákat z jednoho kopečku na druhý až do zbláznění…

Pokud chcete Chocolate Hills vidět v jejich typickém hnědém odstínu, musíte na ně vyrazit v období mezi únorem a květnem, kdy je tráva na jejich povrchu vysušená a hraje čokoládovými barvami. Kdykoli jindy se kopce po přívalech tropických dešťů vesele zelenají. Ale když dorazíte večer jako my, slunce pro vás kopce zabarví tak jako tak. A pohled je to moc pěkný. Prsa jsem v nich neviděl, to nemůžu říct 🙂

Večer jsme si ještě zaplavali v bazénu a těšili se na druhý den, na který nám Alex domluvil projížďku na motokárách mezi čokoládovými kopci.

Chocolate Hills na motokárách

Motokáry nabízejí jen pár stovek metrů od hotelu Banglasan. Za hodinovou projíždku se zastávkami u vylídkového kopce s pěší procházkou na jeho vrchol, u formací Tři sestry a Osm sester (kopce, jejichž základny jsou spojené a tvoří tak pěkně zvlněné skupinky) a nakonec i s bonusovou zastávkou u rýžových políček jsme zaplatili asi 800 pesos na osobu. Podstata zábavy spočívá v manické nezkrotnosti vozítek, hlasitého řevu jejich žíznivých motorů a bláznivé jízdě po prašných cestičkách, které se jako had vinou mezi sytě zelenými kopci.

Jsme celí zaplátovaní chráničema, můžeme vyrazit!

5 statečných na svých burácejících strojích v Chocolate Hills

Nezatáčí, nebrzdí, ale hlavně že jede!

Některé motokáry moc nebrzdí a některé nejdou ztuhlými řidítky skoro ovládat. Moje motokára nebrzdila ani nezatáčela. Ale zato jela jako blázen. Po počátečním nesmělém seznámení s ovládáním, jednom skoku do příkopu a jednom hlasitém nárazu zezadu jsme všichni ovládli umění šílené jízdy a drandili mezi kopci jako o závod.

Projížďka pohádkovou krajinou Chocolate Hills

Až k zemědělským oblastem jsme dojeli, kde bůvoli orají rýžová políčka a slunce pálí do plechových chatrčí

Plnou parou vpřed, mezi palmy a tisíce zelených kopečků

Cestou zpátky jsme se zastavili u kopce, na jehož stráni byla vidět vyšlapaná cestička. Slunce svítilo do plných, takže když jsme konečně vyfuněli na vrchol, málem nám nezbyly síly na to, abychom obdivovali 360ti stupňový výhled kolem dokola pokropený tisíci hrbolky Chocolate Hills. Chlapík, který s námi nahoru vylezl, nám ukázal taky prasklinu po zemětřesení, která se mezi vysokými stébly trávy zubila jako černý had. Vyprávěl nám, že když přišel osudný den, byl zrovna v hotelu na kopci, na kterém jsme stáli zrovna včera večer a který byl i odtud dobře vidět. Pracoval tam jako fotograf a během otřesů se zdešeně tisknul k jednomu z kamených sloupů, zatímco hotel za ním se sunul k zemi. Teď provází turisty na motokárách a modlí se, aby už podobnou pohromu nemusel znovu prožít.

Chocolate Hills – Za 100 PHP si můžete vyšplhat jeden z kopců a získat trochu nadhled nad tím přírodním jevištěm

Nahoru to jde ztuha, ale pohled z vrcholku za tu námahu stojí

Už po pár metrech stoupání se před námi začínají objevovat Chocolate Hills v plné kráse

Po sestupu jsme pořádně uháněli zpátky, abychom moc nepřekročili domluvenou dobu půjčení motokár. I když je řízení těch malých bláznivých vozítek zábava, rádi bychom si tu příště půjčili skútry a projeli si krásné cesty mezi kopci sami, neomezeni časem či možnostmi kam se zajet podívat.

S těmito myšlenkami na budoucí návrat a pořádné prozkoumání Chocolate Hills jsme odpoledne naskákali do dodávky, kterou nám zařídil Alex, a odjeli přes Tagbilaran a následně jeepneym zpátky na ostrov Panglao do Alona Beach, kde jsme strávili poslední dva dny, než jsme se vrátili do Manily. Jako krásnou třešničku na boholském dortu nám hra mraků a slunečního svitu cestou letadlem připravila nádherný pohled na sopku všech sopek, bájný Mayon. I tam se někdy musíme zajet podívat…

Cestou zpátky na Panglao jsme opět zjišťovali, kolik lidí se vejde do jednoho jeepney. Odpověď je všichni.

Kouzelný pohled z letadla na sopku Mayon

A jsme zase zpátky doma, Manilo…