Historky ze života na Filipínách – Pracovní radosti

V naší sérii Historky ze života na Filipínách se s vámi dělíme o drobné příběhy, které ilustrují vše lepší i horší, zábavné i děsivé, nevšední i obyčejné, co nás tu za více než rok potkalo. V prvním díle jsme vám povídali o tom, jaké byly naše první týdny a jak jsme se postupně seznamovali se zdejší kulturou a odlišnou mentalitou.

Dnes se podíváme pod pokličku našeho pracovního života. Ten je totiž na Filipínách všechno, jenom ne všední…

Odkazy na všechny články z této série:
1. díl – První týdny
2. díl – Pracovní radosti
3. díl – Bláznivá Manila
4. díl – Na cestách
5. díl – Katastrofy (připravujeme)

Jak se Ivetka měla v práci

Ivetka pracuje jako projektová manažerka online marktingu ve společnosti Home Credit. Společnost tu funguje od roku 2014 a jelikož sídlí v Česku, je většina top managementu obsazena českými expaty, což Ivetce v začátku hodně pomohlo se aklimatizovat. Dalších několik tisíc zaměstnanců jsou však Filipínci a vztah některých z nich k práci je – no řekněme svérázný 🙂

Žebříček hodnot tu zkrátka funguje jinak. Oblíbená historka, která se k filipínské pracovní morálce váže, vypráví o tom, proč se “pracovat” v Tagalogu (jeden z filipínských jazyků, který převládá na hlavním ostrově Luzon) řekne stejně jako ve Španělštině “Trabajo”. Vysvětlení je prosté – do doby, než na ostrovy dorazili Španělé, Filipínci neměli pro práci žádný výraz.

Nicméně je třeba to brát s nadhledem, na Filipínách je dost lidí, kteří to mají už dávno jinak (a například coworkingové centrum, kde pracuje Ondra, je jich plné). Ty zábavné historky se ale obvykle tvoří při setkání s těmi, kteří do skupiny workoholiků zrovna nepatří 🙂

Takže s čím se musela za ten první rok Ivetka v práci vypořádat?

V plné polní, připravena podávat pracovní výkony 🙂

Například s tím, že zadat někomu úkol není jen tak. Když poslala mail své kolegyni, kde ji poprosila o jisté úpravy na firemních stránkách, dopadlo to tak, že kolegyně jednoduše zkopírovala celý obsah mailu včetně všech instrukcí a práskla ho na danou stránku. Nutno dodat, že se svým výsledkem byla náramně spokojená. Už ne tak Ivetka 🙂

Dalším zábavným aspektem práce s Filipínci je fakt, že místní jen velmi neradi někoho odmítají. Než aby vám řekli, že něco nejde, raději vše odkývají a když se pak ptáte, zda už úkol splnili, tak vás ignorují. Případně řeknou, že už je vše hotovo, ačkoli tomu tak není. V horším případě rovnou ignorují celý váš požadavek a dělají, že neexistují. Řešit cokoli přes e-maily je poněkud nadlidský úkol a obvykle to dopadne tak, že si Ivetka k danému člověku přisedne a hezky postupně udělají vše spolu. Že pak nemá šanci stíhat vlastní práci? Jenže ono to občas prostě jinak nejde…

Po čase se Ivetka naučila odhalit drobné varovné signály, díky nimž se může alespoň trochu vyhnout budoucím potížím. Když se například zeptala celého týmu, zda všemu rozumí a zda zadání zvládne včas zrealizovat, každý nahlas řekl, že “ano” – až na jednoho člověka, který jen na znamení “souhlasu” neznatelně přikývl a povytahoval obočí jakože “jojo, jasně.” Na přímý dotaz, zda to je ano či ne, už nedokázal vzdorovat a přiznal barvu, což ostatní upřímně pobavilo. Je to boj! 🙂

Pokud se na Filipíny chystáte, připravte se, že se s podobným jednáním setkáte také. Objednáte si v restauraci a po půl hodině se dozvíte, že jídlo, které jste si přáli, nemají. Proč vám to neřekli dřív? Protože vás nechtěli zklamat. A vůbec, buďte rádi, že vám to přišli říct! 🙂

Ivetka s kolegy na teambuildingu

Jak se vedle mě zřítila budova

Zatímco Ivetka pracuje v 35. patře mrakodrapu v obchodním centru Ortigas, má kancelář se nachází v méně byznysové oblasti Kapitolyo v budově, která se se svými 3 patry krčí mezi dalšími celkem nenápadnými budovami a hotely. Sdílený pracovní prostor co.lab je velmi příjemný a neustále se tu setkávám s prima lidmi (když pomineme zážitek z minulého článku). Každý den je tak něčím nevšední.

Jeden den však nad ostatní vyčnívá. Přitom začal docela obyčejně. Před devátou přicházím do kanceláře, prohodím pár slov s přáteli u stolu a udělám si ranní nakopávací kávu. Usedám k notebooku, nasazuji si sluchátka, startuji oblíbený playlist a pouštím se do obvyklé pracovní rutiny. Den vesele utíká a kancelář se plní dalšími lidmi, kteří jsou zahloubaní do svých projektů. A pak to najednou přijde.

Coworkingový prostor co.lab

Ozve se děsivá rána. Zároveň s ní nadskočí celá kancelář. Hrnky padají ze stolů, podlaha se se zaduněním vrací na původní místo a lidé začají vyděšeně vybíhat od stolů.

Jeden drobný Filipínec leze pod stůl. Tři další se sráží ve dveřích.

Dalších pět je dveřmi protlačí na chodbu. Tam se valí hustý dým a prach.

Nehodlám čekat na nové otřesy, které tuhle budovu pošlou k zemi, jak mi dochází podle puklin v podlaze. Vybíhám a Filipínci mají o důvod víc prolisovat se ucpanými dveřmi.

První tři sprinteři už jsou venku z budovy a pokoušejí se uletět.

V tom mě přemůže zvědavost a místo k východu se vydávám proti proudu davu k otvoru ve zdi, který tady pokud vím předtím nebyl.

Prach se usazuje a výhled se začíná projasňovat. Tam, kde před pár vteřinami stála budova, je teď hromada sutin. Celý barák se sesunul k zemi, kusy zdí se povalují na ulici, ze které prchají vylekaní chodci.

A v tom všem bordelu stojí udivený Filipínec s obličejem celým od prachu a s helmou nakřivo posazenou na hlavě. Koukne na mě a tvář se mu rozzáří širokým úsměvem.

“Pane, to je v pohodě! My jsme ten dům vybouchli! Velká rána, že jo!” Má tak upřímnou radost z dobře odvedené práce, že se zmůžu jen na zvednutý palec.

Nakonec se dovídám, že vedle nás se má stavět nová budova a tahle jí jaksi překážela. Trocha předimenzovaného zaminování bez předchozího varování či konzultace se statikem to však spolehlivě vyřešila.

Co na to říct? Pomalu jsem se vrátil zpátky do kanceláře, usrknul z hrnku kávy, nasadil sluchátka a pokračoval v krasojízdě. Už jsem tu asi moc dlouho na to, abych si udržel zdravý rozum, a tak odepisuji kamarádovi v Čechách “Omlouvám se, musel jsem na chvíli odejít, spadla nám tu budova. Kde jsme to skončili?”

Hapalo.

Jak jsme se připravovali na zemětřesení

Jednou za čas se v Manile koná tzv. shakedrill neboli cvičení v rámci připravenosti obyvatelstva na případné zemětřesení. Ne že by se tu místní nudili, tahle příprava má vzhledem k tomu, že Filipíny jsou součástí tzv. ohnivého prstence, své opodstatnění. Manilou navíc prochází linie zlomu, což zní strašidelně, ať už to znamená cokoli. Když se tedy všude objevily plakáty upozorňující na cvičný poplach, který se měl konat v celé Manile ve stejný čas, bylo nám jasné, že vzhledem k proslulým organizačním schopnostem bude ten den o zábavu postaráno.

V den, kdy poplach vypukl, byla Ivetka v práci a já na obchodní schůzce u klienta.

Cvičení probíhá tak, že se nejprve sklátíte na zem, pak zalezete pod nejbližší stůl, tam přečkáte úvodní otřesy a pak se vydáte z budovy ven, kde se zařadíte do své skupiny. Ta pak v klidu čeká na rozkazy, následně je rozpuštěna a všichni se vrací ke své práci.

To bychom měli teorii. Teď jak to vypadá v praxi.

Centrum Ortigas, kde se odehrává většina našeho pracovního života

Ivetka se při spuštění poplachu poslušně zařadila k ostatním (fázi válení sudů na zemi vynechala, protože měla nové čisté šatičky) a řinula se k výtahu. Jelikož ale při zemětřesení výtahy nejezdí, tak jí bylo vysvětleno, že musí dolů pěšky.

35 pater pěšky je velká zábava, to vám asi nemusíme vysvětlovat. Mimochodem, na schodišti není klimatizace. Šatičky by o tom mohly vyprávět.

Venku už tak zničená Ivetka narazila do pevného valu z extrémně horkého vzduchu, ve kterém se uřícení Filipínci začali řadit do skupin dle pokynů koordinátorů.

V ten moment se v Ivetce probudil její přirozený rebel, vysmýkla se svému koordinátorovi a jediným gestem mu vysvětlila, co si o jeho skupině myslí. Smykem zamířila do nejbližšího Starbucksu, odkud se odmítala pohnout, dokud znovu nepustili výtahy.

Já měl shakedrill opepřený tím, že jsem v momentě, kdy vypukl poplach, seděl na schůzce s klientem v prosklené zasedačce. Když nastal chaos, všude kolem nás se začali lidé cpát pod stoly. Užívali si to náramně a celý open space byl za chvíli plný řehotu, protože kapacita stolů zdaleka nestačila pojmout množství Filipínců. Ti se nadšeně vyhazovali zpod stolů, načež se někteří prostě jen váleli na zemi a já se nejistě obrátil zpátky na svou obchodní partnerku ve strachu, že už ji neuvidím a bude někde pod stolem.

Naštěstí jen stejně jako já sledovala cirkus okolo, akorát že na rozdíl ode mě neměla ve tváři ani známku překvapení.

Až jsem pojal podezření, že ve své firmě pro uvolnění atmosféry pořádají shakedrill každý den.

Pohled z 50. patra je fajn. Ale za jak dlouho se dostanete dolů, když nejedou výtahy? 🙂

Jak Ivetka byla sexy

Filipíncům se moc líbíme. Používají všechny možné krémy na to, aby měli bílou pleť a hrozně se diví, když chceme být opálení. Snaží se obarvit své černé vlasy na blond a končí to obvykle zrzavou katastrofou.

Korunu této fascinaci západním vzhledem však nasadila jedna slečna, která přišla na obchodní schůzku s Ivetkou. Ta čekala profesionální jednání, jehož výstupem měla být spolupráce s agenturou specializující se na zákaznické průzkumy.

Veškerý profesionální odstup však šel stranou, jakmile si s milou Filipínkou podala ruku.

“Ježiši vy jste tak sexy!” vyrazila si dech. Ivetka se rozpačitě usmála, slušně poděkovala a pozvala pracovní partnerku do zasedačky. Ještě než se posadily, začala se Filipínka rozjíveně smát a znovu zasypala Ivetku komplimenty.

“Jste moc milá, děkuji. A teď si pojďme popovídat o tom, jak bychom mohly nastavit naši spolupráci,” pokusila se nastavit nový směr diskuze Ivetka.

Pět vteřin vydržela její partnerka udržet vážnou tvář a předstíranou pozornost, než se jí oči zalily novou vlnou obdivu a práskla do stolu. “To je neuvěřitelný, viděla jste se? Vy jste tak sexy!”

Ivetka se zmohla jen na tupý úsměv a rezignovaně čekala, co přijde.

“Můžu si s váma udělat selfie?”

(chvilka podivného ticha)

“Eh… No… Tak jo, proč ne…”

Nutno dodat, že spolupráci uzavřely. Pak se Ivetka opálila, a tak se na dalších schůzkách mohla Filipínka lépe soustředit.

She’s so sexy!

Jak jsem byl na obchodní schůzce s mafiánem

I já mám historku k dobru z obchodní schůzky. Je trochu nefér, že mě při ní nikdo taky nenazval sexy borcem, ale co nadělám. Zajímavost historky tkví v tom, s jakými lidmi tady člověk snadno přijde do styku.

Náš obchodní partner Mikael mi jednoho dne napsal, že má skvělý tip na možného klienta a zda bych se k němu nepřipojil na zítřejší schůzce. Byl jsem na Filipínách teprve pár týdnů, a tak jsem zajásal, že se nám podaří byznys takhle brzy pořádně nakopnout.

Druhý den mě Mikael vyzvedl autem a vyrazili jsme na schůzku. Cestou mi vyprávěl, jak je Alex super a prima chlápek, že provozuje luxusní autobusové linky z letiště k hotelům a že bychom pro něj mohli vyvíjet rezervační systém nebo “něco podobnýho”. Spokojeně jsem přikyvoval a v hlavě si dělal obrázek o tom, jaký asi bude Alex člověk a obchodník.

Za pár minut jsem měl zjistit, že se má představa od reality výrazně liší.

Auto nás vysadilo před obrovským nablýskaným kasinem. U vstupu nás očichal policejní vlčák, pak jsme vešli do rozlehlé vstupní haly. U stropu visel lustr z drahokamů, recepce byla snad ze zlata a já začínal mít neblahé tušení.

Obchodní schůzka v kasinu. To nemůže dopadnout špatně…

Jdeme dál až k potemnělému boxu, ke hraje hudba z padesátých let. Na sedačce sedí robustní chlapík s krátkými blond vlasy ve vojenském střihu. Má na sobě tepláky s logem kasina, košili s logem kasina, na nohou zelené crocsky s logem kasina a na krku zlatý žeton. Kolem něj sedí mladé holky se sukněmi, na kterých se s látkou dost šetřilo. Jediným mávnutím ruky, ve které drží doutník, posílá svou dámskou společnost pryč.

“Guten tag, sit down, bitte.”

No nazdar. Alex je Německej mafoš.

Další průběh schůzky je jako ze sna. Alex nám vypráví o tom, jak měl ještě nedávno konkurenci, ale už se o to postaral. Mikael se nadšeně směje a pomrkává na mě, jakýho nám sehnal borce. Pak Alex vysvětluje, kdo vyhraje blížící se prezidentské volby. O to už se taky zřejmě postaral.

Když přijde řeč na náš produkt, pouštím se rozpačitě do ukázky prototypu mobilní aplikace a vytahuji z rukávu všechna naše esa. Alex zadumaně poslouchá, vyfukuje obláčky dýmu ve tvaru dolaru a nakonec mě jemným pokynutím přeruší. “Kdyš to fýběrko fyhrajem, můžeme od ušivatelů získat jejich e-mailové adresen a ty pak prodat za echt prachen, ja?”

Koukám na Alexe a blbě se usmívám. Zahrávám to do autu a vysílám poplašné oční signály na Mikaela. Ten se zamilovaně dívá na svůj úlovek a horlivě přikyvuje.

Alex spokojeně mručí a volá si k sobě zpátky své holky. Tím je obchodní část schůzky za námi.

Nakonec nám Alex doporučuje místní restauraci, kde vaří vyhlášený kuchař. Nejlepší na tom všem prý je, že osmichodové obědové menu vyjde jen na 20 tisíc korun.

Cestou zpátky ze schůzky mi volá Ivetka. Říkám jí, že o svém zážitku jí povím až doma, protože mám obavu, že můj telefon je napíchnutý a že o mě bude brzy postaráno. Paranoia mě opuští až po pár týdnech.

Alex se ozval Mikealovi, že výběrko na projekt, kterého jsme se měli (nicméně po schůzce už příliš nechtěli) účastnit, nevyhrál. Byl třetí. Na druhém místě se umístilo jiné zvíře, které ke své přihlášce přidalo 2 miliony peněz. První místo oběma vyfoukl jistý politik, který zakázku přikázal dát vlastním lidem.

Kam asi ten chodí obědvat…

Na oběd za 20 tisíc nemáme, ale hezký večer si i tak umíme udělat… 🙂

Jak si Ivetka myslela, že už se nevrátím

Poslední pracovní historka souvisí s tím, jak doprava v Manile ovlivňuje náš život o všedních dnech. Ačkoli máme práci od domova necelých 5 kilometrů, může trvat díky zácpám klidně i více jak hodinu. Zvlášť pokud je zrovna období mimo školní prázdniny, navíc ve výplatní den, kdy lidé jedou nakupovat do obchoďáků – a když do toho ještě začne pršet a silnice se postupně mění v řečiště, je vymalováno.

Kvůli práci jsem se jednoho dne – ještě v době, kdy jsme byli na Filipínách relativně krátce – zdržel o něco déle než bylo rozumné. Chtěl jsem to dát vědět Ivetce, a tak nahmatám mobil a – vybitý. Nabíječka doma. Vyjdu ven na ulici a marně se snažím chytit taxíka.

Po 40 minutách konečně nasedám, ale město je v takovém stavu, že by snad bylo lepší domů doplavat. Po další hodině jsem zhruba v polovině cesty.

Kdo někdy zažil noční zácpu, ten ví, že to není žádná sranda…

Kolem půl dvanácté v noci konečně dorazím domů. Otevírám dveře a vidím Ivetku, jak leží na posteli a kouká do notebooku.

Nastává okamžik radostného setkání. Dlouhé objetí, překotné vysvětlování, co se mi přihodilo a výskání nad šťastným shledáním.

Nakonec se ke slovu dostává Ivetka.

“Já už myslela, že vůbec nepřijedeš, tak jsem si prohlížela na Facebooku naše fotky a říkala jsem si, že to s tebou stejně bylo děsně fajn…”

Vždycky jsem na Ivetce obdivoval její schopnost přizpůsobit se jakékoli situaci. Je to miláček.

Vždycky se nakonec i v té velké Manile najdeme… 🙂

Na závěr

Práce na Filipínách je sexy i dobrodružná a i když občas něco vybouchne, vždycky se o nás osud nějak postará. Po čase jsme zjistili, že pokud tu chceme přežít, musíme jít s filipínskou dobou a házet hodně věcí za hlavu. Ne všechno se prostě vždy povede a pokud se tomu neumíte zasmát, akorát si zkrátíte život. Ať už mají Filipínci postoj k práci jakýkoliv, jedno se od nich můžete naučit – jediný, kdo vás může vystresovat, jste vy sami.

Tak neblbněte, běžte se ven projít, s někým se vyfoťte a řekněte mu, že je sexy. Dokud to neuděláte, nemůžete říct, že jste se snažili užít si dnešní den.

PS.: Nemyslete si, i na nás to občas přijde a zenový klid vyměníme za kumulovaný výbuch frustrace, při kterém na Filipínách dojde k lokálnímu zemětřesení…