Je po sedmé ráno a my se loučíme s národním parkem Uluru a Kata Tjuta. Strávili jsme tu 3 dny, během kterých jsme se zamilovali do velkých rudých skal, seznámili se s nejkrásnějším velbloudem v okolí a málem umřeli žízní při pokusu o obejití celého obřího monolitu. Stálo to prostě za to. Těžko si představit, že by nás ještě něco mohlo více ohromit a nadchnout, i kdyby snad čert na klokanovi jel.
Nebo ne? Další zastávka Kings Canyon!
Ráno jsme vyrazili z kempu Yulara u národního parku Uluru a po 400 kilometrech dorazili do kempu Kings Canyon. Protože už byla steuzka kolem kraje kaňonu zavřená, podnikli jsme procházku po Kings Creek a Kathleen Spring. Bylo ale takové vedro, že jsme se pak raději vrátili do kempu a až na západ slunce vyrazili opět ke Kings Canyon, pozorovat rudé skály.
Cesta ke Královu kaňonu
Z Uluru do Kings Canyon je to asi 300 kilometrů. Oproti Stuart Hwy to však není žádná rovná přímka, kde by si člověk prostě mohl ustlat na plynu a spokojeně podřimovat. Tedy pokud nejste na sedadle spolujezdce, nejmenujete se Ivetka a neuspí vás jakýkoli dostatečně monotónní zvuk, např. motor.
Ty nejzajímavější okamžiky cesty by se tak daly shrnout do pár stručných bodů:
6. km – Míjíme toulavé štěňátko psa dinga, což je výjev natolik srdcervoucí, že mě dosud ještě bdělá Ivetka donutí zastavit a popřemýšlet nad tím, že bychom roztomilého pejska adoptovali. Argument, že by nás ten vzteklinou a kdejakou další chorobou postižený čumáček jednoho krásného dne roztrhal na kusy, se sice setkal jen s nevrlou poznámkou, že “sám jsi vzteklina a kdejaká choroba”, nicméně jelikož se plyn naštěstí instaluje jen na straně řidiče, uvolila se Ivetka pokračovat v jízdě směrem k našemu cíli.
9. km – Potkáváme tři nebo čtyři krávy, které soudě dle jejich fyzického stavu nedávno prohrály partii berany berany duc s některým z gigantických roadtrainů, co tu pendlují při zásobování odlehlých míst. Zkusil jsem rozvinout teorii, že jejich skon může mít na svědomí i nebezpečný pes dingo, což je další důvod, proč není dobrý nápad brát si ho k sobě domů, natož pak během dovolené do stanu. Bylo mi řečeno, že dingoušek by tohle neudělal, zatímco já, kdybych byl řidič tiráku, bych do krav a dingů určitě najížděl naschvál.
Zbytek cesty, tedy asi její tři čtvrtiny, mě Ivetka ostentativně ignoruje tím, že schválně spí.
Ivetka pózuje před naším autem. A kouká, jestli není okolo nějaký dingo.
280. km – Potkáváme za celou cestu první auto. Taky je z bláznivé autopůjčovny Wicked Campers jako to naše! Poskočili jsme samou radostí, že jsme evidentně zvolili dobře – jednoznačně nejvíce aut na cestě je právě z této půjčovny.
280,5. km – Auto z Wicked Campers se ukázalo jako nedobrovolně odstavené u cesty, protože se během jízdy začalo rozpadat. Zastavili jsme, abychom té nešťastné dvojici Belgičanů pomohli. Když jsme si uvědomili, že ani jeden z nás neumí spravit ani ucpaný vysavač, alespoň jsme s Belgičany povzbudivě poklábosili a nadhodili pár teorií zahrnující slova, o kterých jsme tušili, že s motorem nějak souvisejí (šaltpáka, karburátor, svíčky a tak). Belgičani autu rozuměli asi jako pivu, takže přihodili pár vlastních nesmyslných teorií, až přijela jakási servisní jednotka australských silničářů sestávající ze 4 drsných opálených hromotluků. Ten “zkurvený kus rezavýho plechu,” jak tu parádní káru nazvali, zahákli za svůj stroj a nás poslali dál s tím, že jestli máme auto ze stejné půjčovny, naberou nás cestou zpátky.
Nakonec jsme dojeli až ke kempu nedaleko Kings Canyon. Všude se o tomhle kempu píše, že jsou tu nepříjemní lidé. Ale na druhou stranu tu má být bazén a BBQ grily, a tak jsme naklusali do recepce a s nadějným úsměvem se paní za pultem zeptali, kudy se dostaneme ke stezce po okraji Kings Canyon. “Zavřenej,” ušetřila nás zbytečně příjemného a dlouhého povídání. Že prý je moc velké horko a lidi otravují záchranáře se svým omdléváním a dehydratací. Musíme jít až druhý den brzy ráno.
Ivetce se paní z kempu přesto celkem zamlouvala, nejspíš ale jen protože nám v půlce vyhazování z recepce oznámila, že si máme venku dávat bacha na psy dingo.
Poevropštěný název Uluru se nelíbí každému 🙂
Procházka korytem Kings Canyon
Je to patálie. Není ještě ani dvanáct a hlavní program dne – tedy trek po okraji grandiózního přírodního divu Kings Canyon – se rozplynul jako pára nad přehřívajícím se autem od Wicked Campers.
Mimochodem, tu smolnou dvojku Belgičanů jsme znovu potkali během oběda, kde nám povyprávěli, jak je to už druhé auto, co se jim od Wicked vysypalo. Teď čekají na třetí a těší se na zbytek prima dovči. Řekli jsme jim o našem plánu ujet ještě asi 2500 kilometrů až na sever do Darwinu, což při letmém pohledu na naše auto ohodnotili výrazně zdviženým obočím a rezervovaným úsměvem, asi jako když vás někdo zastaví s otázkou, zda byste měl chvilku čas popovídat si o našem pánu spasiteli.
Tak jsme u kaňonu. Jdem se projít?
Zatímco Belgičané řešili rozpadlé auto, Ivetka stihla vyřešit náš rozpadlý plán. A jelikož naše auto zatím ještě drží pohromadě, jali jsme se rovnou realizovat nově vzniklou alternativu. Jedeme na Canyon Creek walk, což je lehká dvoukilometrová prochajda korytem říčky, tvořící vnitřní linku kaňonu.
Procházka je příjemná. Díky stromům jdeme ve stínu, všude kolem prozpěvují ptáci a cestou tu a tam stavíme u zajímavých geologických formací, zvrásněných skal a dalších obrazů z historie. Kdysi dávno to byla jen prasklina v zemi, kterou se drala říčka a postupně si hloubila cestu dolů horninou. Eroze, působení vody, větru a občasné sesuvy tu během několika milionů let vytvořily obrovskou thrlinu, která z výšky připomíná otevřenou ránu na povrchu vyprahlé pevniny. Jako většinu takových míst, i toto zdejší aboridžinci uctívají a dodnes sem chodí provádět tisíce let staré rituály a ceremoniály.
Vstupujeme do Kings Canyon
Stezka Kings Creek. Nenáročná, ve stínu. Ideální, když už máte sluníčka plné zuby…
Kings Canyon je rájem nejen pro milovníky treků, vyřádí se tu taky geologové.
Už tam budem?
Pohled z drona do útrob kaňonu Kings Canyon.
Vysílení u Kathleen Spring
Kolem druhé hodiny jsme poněkud unavení pohybem na slunku ještě zamířili ke Kathleen Spring. Je to další trek nenáročným terénem, akorát na rozdíl od toho prvního vede nikoli mezi chládek skýtajícími stromy, ale pěkně po otevřeném prostranství.
Ušli jsme sotva pár stovek metrů, prohlédli si původní dřevěný plot, který kdysi sloužil k ustájení dobytka, chvilku obdivovali i krásně rozkvetlou krajinu, ale nakonec jsme podlehli žáru a zcela vysílení se obrátili zpět k autu.
Vrátili jsme se do kempu, natankovali a koupili si místní pivo s tím, že si ho vyžunkneme při romantickém sledování západu slunce nad Kings Canyon. Zbytek dne jsme odpočívali u bazénu. Jakmile se čas západu přiblížil, vyrazili jsme opět ke kaňonu.
Procházka ke Kathleen Spring – Slunce překonává rekordy a ná pomalu docházejí síly…
Rozkvetlé údolí u Kathleen Spring nedaleko Kings Canyon.
Rudé stěny ústí kaňonu Kings Canyon.
Ne každému vedro a přímé sluníčko vadí… 🙂
Večerní pivní romantika
Zaparkovali jsme auto na opuštěném malém písečném parkovišti a vylezli na střechu. Spokojeně jsme se přitulili a sledovali poslední zbytky slunce, jak se schovávají za horizont. Ťukáme si sklenicí poctivého piva značky Bundaberg a připíjíme si na to, aby nám všechno vyšlo podle našich představ.
V tu chvíli zjišťujeme, že Bundaberg je nealkoholická zázvorová limonáda a nikoli drsné australské pívo, jak jsme si představovali.
Ale tak jako u všech plánů, co dopadnou tak trochu jinak, se tomu smějeme a zjišťujeme, že je to vlastně hrozně dobrý.
A pijeme ho rádi dodnes, když se nám ho podaří někde zázračně sehnat…
Večerní pohoda u Kings Canyon.
Už se to začíná barvit… 🙂
Na vaše!
Nikde červená není červenější než v Austráli…
Dobrou noc… Tak zas příště!
No Comments