Austrálie, den 9. – Kata Tjuta, posvátné rudé hlavy

Když se řekne Uluru, většina z nás si hned vybaví velkou rovnou krajinu s obřím rudým monolitem uprostřed. Nikoho asi nepřekvapí, že velké území okolo Uluru je národní park. Víte ale, že Uluru není v tomto parku jediným přírodním úkazem? Je tu ještě jeden důvod, proč stojí za to zůstat v národním parku alespoň na 2 noci – jen pár kilometrů opodál stojí další němé rudé tváře. A to doslova, jejich název se totiž dá přeložit jako „mnoho hlav“. V jazyce lidu Anangu zní název ještě tajuplněji – Kata Tjuta.

Ráno jsme jeli k Uluru pozorovat východ slunce. Pak jsme vyrazili ke skalám Kata Tjuta a prošli si stezku Větrným údolím a soutěsku Walpa Gorge. Odpoledně jsme odpočívali v kempu Yulara a na večer jsme vyrazili zpět ke Kata Tjuta. Nejprve na vyhlídku, poté kousek po silnici vedoucí ze Západní Austrálie a nakonec jsme pozorovali západ slunce na sunset viewpoint.

Dobré ráno a sbohem Uluru…

Je sedm hodin ráno a my stojíme uprostřed vyprahlé krajiny. Nejsme však v kempu, nejsme rozepsalí a nevylézáme zrovna ze stanu. Stan už máme dávno sklizený a kemp jsme nechali za sebou. Mlčky pozorujeme měnící se obraz před námi. Je to Uluru. Její stěny se barví do červena a obloha na pozadí se mění z fialových a oranžových odstínů na modré a zlaté. Za námi vychází slunce a svou energií probouzí svět kolem nás.

Hra barev začíná…

Dobré ráno, Uluru!

Když se slunce vyhoupne nad horizont, vyrážíme do blízkého Culture Centre. Je odtud výhled na Uluru a zároveň tady mají stolky a BBQ grily. Vychutnáváme si k snídani grilované klobásy, popíjíme kafe a pozorujeme nádherný outback před námi. Jsme tu úplně sami a jak Uluru vítá nový den, my se s ní loučíme. Je totiž čas vyrazit do druhé části národního parku – Kata Tjuta.

Už jste někdy viděli větší nadšení pro snídani? 🙂

Už se to barví, připravte talíře!

Hmmm… Tady i rozpustná káva chutná jako čerstvě upražená…

Kata Tjuta aneb mnoho hlav v poušti

V devět ráno už jsme nasnídaní, rozloučení s Uluru a nastoupení před vysokánské strmé hlavy skal Kata Tjuta. Mají docela jiné kouzlo než Uluru. Místo jednoho velkého monolitu tu nad námi ční do výšky až 546 metrů více než 30 hladkých oblých obrů. Podobně jako Uluru i toto místo nese alternativní název. Objevitel Ernest Giles tuto skupinu skalních dómů pojmenoval Olgas. Z úcty k původním majitelům půdy se však do názvu vrátilo i domorodé označení.

Jestliže včera jsme si užili trek kolem dokola Uluru, Kata Tjuta nabízí možná ještě zajímavější procházku. Trasa vás totiž zavede mezi jednotlivé skály. Díky tomu se občas schováte do stínu a na pár místech máte možnost obdivovat “mnoho hlav” z ptačí perspektivy. Stezka nese celkem trefný název Větrné údolí – podle toho, jak se vítr prohání zúženým prostorem mezi souskalím.

Nezpocení, plní elánu… Na konci treku to bude horší 🙂

První část treku je snadná, žádné velké výkony se neočekávají…

Krásné křivky skal Kata Tjuta.

Začíná přituhovat, ale pořád je to pohodový trek.

I tady je po nevídaně vydatných deštích v minulých měsících stejně jako u Uluru veselo díky rozkvetlé flóře.

Stezka je rozdělená do několika úseků a většina návštěvníků podnikne kvůli horku jen kratší verzi – vystoupají na vyhlídku Kara Lookout a vrátí se zpět (2.2 kilometrový okruh). Případně si stezku prodlouží až k dalšímu bodu Karingana lookout, což je vyvýšenina mezi dvěma vysokými skalami, odkud je skutečně nádherný pohled do údolí a na protější část pohoří (5.4 kilometrový okruh). Nás ale lákalo projít si celý okruh, který má přes 7 kilometrů. Důvod byl jednoduchý…

Konečně do kopce, vzhůru na Karingana lookout! 🙂

Už tam skoro budeme, obloha se zbavuje mraků, sil je ještě dost, nálada je dobrá…

A jsme tady. Na jednu stranu pohled do útrb stěn Kata Tjuta…

…a na druhé straně pohled přes Větrné údolí.

Tady většina lidí končí, pro nás cesta teprve začíná. Ještě 5.5 kilometru. To by nebylo moc, nebýt slunka nad námi.

Trek Větrným údolím

Ve třetí části stezky jsme zůstali zcela osamoceni. Procházíme se údolím a užíváme si pohled do všech stran. Jsme obklíčeni skalami, které na nás přísně shlížejí. Jako by nám připomínaly, že vstupujeme na posvátné území lidu Anangu. Pro ně je Kata Tjuta ještě více zahalena tajemstvím než Uluru. O tom, co pro ně místo znamená, se po tisíce let s nikým nepodělili. Ví se pouze, že tu kdysi probíhaly soudy – s často velmi krutými rozsudky. Kdybyste se sem však dostali v noci, což se vám bohužel nejspíš nepodaří, zjistili byste, že tu dodnes probíhají rituály domorodců. To celému údolí a skalám dodává silnou atmosféru.

Tíha svědomí a magie Kata Tjuta dolehla i na mě. To když jsem se pokusil přeletět dronem nad krajinou – sice to tu v té době nebylo na tomto místě výslovně zakázané, ale hora si zřejmě přítomnost podivného bzučivého stroje nepřála. Jakmile dron vzlétl, přišli jsme o spojení s navigačními družicemi a dron se stal v sílícím větru neovladatelným. Ivetka se chvíli snažila poletující katastrofu chytit, ale když jsme si uvědomili, že by jí mohla vrtule připravit o velkou část hlavy, raději jsme zvolili drsné přistání na zemi. Přišli jsme o dvě vrtule, ale jinak se naštěstí nic nestalo.

Vydechl jsem si až ve spodní části údolí, kde jsme přelet s lepším signálem a v bezvětří zopakovali s větším úspěchem. Stezka dál vedla po kamenité cestě, klikatila se mezi skalami a nakonec nás vyvedla bezpečně zpět k parkovišti. Už tu téměř nikdo nebyl, většina návštěvníků po kratším treku zamířila buď někam na oběd nebo na další zajímavou zastávku opodál – soutěsku Walpa Gorge.

A jsme dole…

Před pár miliony lety bylo toto místo pod vodou. Chladnutí, vysoušení, eroze a další přírodní procesy si pohrály s pískovcem a dalšími horninami a vymodelovaly tuhle nádheru. Jak to tu asi bude vypadat za další milion let?

Je to sice horší, ale zato delší cesta.

Pohled na údolí mezi skalisky Kata Tjuta z drona.

Walpa Gorge

K soutěsce Walpa Gorge jsme dorazili před jednou hodinou odpolední. Slunce žhnulo, ale přesto tu bylo celkem dost lidí. Procházka soutěskou je nenáročná, má necelý kilometr tam i zpět. Přesto ale hodně z těch, které jsme cestou potkali, nedošli až na konec a vrátili se zpátky. Těžko říct, zda je dřív přemohl hlad nebo vedro.

Po scénickém treku ve Větrném údolí nás Walpa Gorge zase tolik neuchvátila, ale je pravda, že jsme si mezi vysokými stěnami soutěsky připadali docela maličcí. Na konci stezky je pěkná terasa s lavičkami a čtením o zdejší fauně a flóře. Chvilku jsme tu odpočívali a vyhlíželi horské klokany, kteří by se tu měli ukrývat. Nejspíš ale spali, což jim v tom vedru nelze mít za zlé…

Kolem druhé jsme vyrazili zpět do kempu, abychom se naobědvali a hlavně dotankovali – opět jsme to měli na doraz. Díky rovným silnicím se to nezdá, ale Kata Tjuta je ve skutečnosti téměř 50 kilometrů daleko od Uluru a do kempu přidejte dalších 10. Když máte v nádrži tak na dvě nebo tři šplouchnutí, začne být vidina pohodového návratu poněkud nejistá. Naštěstí jsme i tentokrát dojeli a doplnili rovnou i zásoby ledu do chladícího boxu, aby naše klobásy a steaky zůstaly ještě pár dní poživatelné. A pak hurá do bazénu…

Vzhůru do útrob obří soutěsky Walpa Gorge.

Ještěrky, asi nejčastější obyvatel této krajiny, kterého člověk cestou potká.

Walpa Gorge je součástí Kata Tjuta. Zavede vás do vyschlého koryta říčky, která si proklestila cestu mezi dvěma nejvyššími vrchy Olgas.

Magická večerní Kata Tjuta

Když slunce nastoupilo na svou poslední etapu dnešní mise “spálit svět” a pozbylo tak většinu ze své síly, život v národním parku Uluru a Kata Tjuta se dal znovu do pohybu. A my s ním. Kolem půl páté jsme tedy zase nasedli do auta a vydali se zpátky k rudým skalám.

Nejprve stavíme u nádherné vyhlídky Sunset dune view. Ta je postavená na jedné z mnoha dun a nabízí pohled na řadu vedle sebe vyskládaných skal Kata Tjuta. Stromky posetá krajina s pozadím velkých hladkých hlav je prostě kouzelná. Ale my máme ještě v plánu dvě další zastávky…

Tou první je vedlejší příjezdová cesta, která sem vede ze Západní Austrálie. Je písečná, nezpevněná, neuvěřitelně rudá a pokud jste viděli Trabanty na cestě kolem světa, tak je to právě tahle cesta, po které Dan Přibáň se svým žlutým cirkusem přijíždí ke skalám Kata Tjuta a posléze Uluru. Nás to sem lákalo z jednoho prostého důvodu – nejezdí tudy rangeři ani nikdo jiný, takže si nerušeně užíváme létání s dronem. Fotíme a točíme neskutečnou krajinu. Dlouho je pod mrakem, ale když se rozhodneme k poslednímu přeletu, náhle se obloha rozestoupí a potemnělé skály Kata Tjuta se rozzáří doruda. Je to pohled, který si stejně jako západ slunce nad Uluru povezeme s sebou jako suvenýr až do konce života.

K poslední zastávce se doslova řítíme. Zbývají asi 2 minuty do západu slunce, které se rychle přesouvá k hranici horizontu. Přijíždíme na malé parkoviště, bereme foťák a stativ a běžíme k vyhlídce. Ufunění a jako velká voda vtrhneme mezi ostatní pozorovatele a zase jednou ztratíme řeč při pohledu na skály Kata Tjuta, loučící se s dalším dnem v rudém středu Austrálie…

Zítra nás čeká Kings Canyon. Připravte se, bude pořádné horko.

Pohled na Kata Tjuta ze Sunset dune view.

Majestátní Kata Tjuta.

Tak ahoj, my už musíme jet! 🙂

Dobrou noc, Kata Tjuta…