Je po šesté hodině ranní a my, posilněni salámem a kiwi, vyrážíme z kempu Cooinda Lodge na poslední štreku naší velké australské cesty. Po 18ti dnech nás čeká už jen zdolat jižní část národního parku Kakadu, abychom počet najetých kilometrů zakulatili na 6000 návratem na legendární Stuart Hwy. Nebyla by to ale Austrálie, aby si pro nás i na posledním úseku nepřichystala děsivá i krásná překvapení – třeba lesní požár či romantické koupání nad vodopádem Gunlom…
Z kempu Cooinda Lodge v národním parku Kakadu jsme vyrazili směrem na jih. Zastavili jsme na vyhlídce Bukbukluk, u vodopádů Gunlum, nabrali bezin v Pine Creek a pak se napojili zpět na Stuart Hwy, abychom zamířili opět na sever. Před konečnou zastávkou v Darwinu jsme se stavili ještě ve městečku Batchelor, abychom si prohlédli místní Karlštejn :). Nakonec jsme dorazili do Darwinu, kde jsme se ubytovali v hotelu Palms City Resort.
Uprostřed lesních požárů
Zhruba po hodině klidné a osamocené jízdy lesy národního parku Kakadu se obraz před námi začal měnit v něco, co v člověku vyvolá nejprve zvědavost, pak neklid a nakonec tušení toho nejhoršího. Vzduch kolem nás se pomalu ale jistě začal plnit kouřem, který se z jemné mlhy proměnil ve strach nahánějící neprostupný dým. Někde hoří. A pořádně.
Netušíme, jestli je před námi požár. Možná je kontrolovaný a daleko, možná je za námi a možná se k němu krok za krokem přibližujeme. Přemítáme, jestli otočit nebo jet dál. Nakonec zastavujeme a vystupujeme z auta. Scéna kolem nás je děsivá. Viditelnost se rychle zkracuje a my se mlčky bezradně rozhlížíme. Pak se o dvacet metrů dál mezi stromy něco pohne. Je to snad záchrana v podobě rangera, který nás vyvede do bezpečí?
Vyrážíme! Vše jde nejdřív jako po másle – fotíme se s mravenčími dómy, je hezky a cesta utíká…
…dokud se kolem nás nezačně objevovat hustý šedý dým povědomé štiplavé vůně letních ohníčků…
Obracíme se za zvukem praskajících větviček a náhle se překvapeně díváme do očí nečekaných návštěvníků – nehybně a nejistě tu před námi stojí dvojice oslíků, kteří stejně jako my netuší, co se kolem děje. Utekli snad před požárem a teď hledají úkryt nebo cestu ven z šedého mraku? Znamená to, že jsme blíž k bezpečí nebo tu naopak všichni čtyři čekáme na neodvratnou zkázu?
Nasedáme do auta a rychle jedeme dál. Nejsou tu křižovatky ani obydlí. Můžeme jen doufat, že se vzduch o pár kilometrů dál zase pročistí. Po pár minutách tísnivé jízdy objevujeme odbočku na vyhlídku Bukbukluk. Rozhodujeme se, že se vypravíme na kopec a obhlídneme situaci z ptačí perspektivy. Za chvíli jsme na konci stezky, vystupujeme z auta a kráčíme na okraj vyhlídky. Široko daleko není vidět plameny, ale obloha je přesto plná štiplavého kouře. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat.
Nečekaní návštěvníci prchající před kouřem stejně jako my.
Široko daleko není vidět plameny, ale obloha je přesto plná štiplavého kouře.
Vodopády Gunlom
Po další nekonečné hodině cesty jsme z nejhoršího venku. Obloha se znovu zbarvila do blankytně modré a my si s oddychem začínáme cestu znovu užívat. Tohle dobrodružství prostě nejde popsat slovy.
Kolem deváté hodiny odbočujeme z hlavní zpevněné silnice na naprosto rozbitou směs prachu, písku, štěrku a nechvalně proslulé drncající rolety. Důvod, proč ještě jednou naposledy vytrpět terén, který je určený úplně jinému typu auta, je ale neodolatelný. Na konci nás totiž čekají vodopády Gunlom. Společnost nám při cestě dělají sytě černí papoušci kakadu a my už se nemůžeme dočkat, až dorazíme k cíli.
Po hodině kodrcání jsme tady. Necháváme auto na opuštěném parkovišti, převlíkáme se do koupacího a hledíme na uzoučkou pěšinu, která rychle bere strmý spád směrem vzhůru. Zpocení, umořeni vedrem a unavení se šplháme až na vrchol. Je to dřina, ale jestli se informace nemýlí, čeká na nás nezapomenutelná odměna. A skutečně. Jakmile zdoláváme poslední metry, ocitáme se na obřích balvanech, z nichž se nabízí sladký pohled – před námi je kaskáda průzračných jezírek, pod kterými hučí vodopád.
Vodopád Gunlom – a tam kdesi nahoře nás čeká dokonalý přírodní bazén…
Už jsme až nahoře, to byl vejšlap…
A jsme tu, nad vodopády Gunlom, jde se koupat!
Seskakujeme z balvanu na balvan a za chvíli už jsme až na malé plážičce. Voda je teplá a na okraji jezírka se z poklidné tůňky mění v proudící vodopád, který se s lomozem řítí o desítky metrů hlouběji, kde se propadá do hloubky vykotlané masou padající vody. Ivetka se opatrně rozhlíží – i tady by údajně mohli být krokodýli, ale sázíme na to, že ti se spíš válejí kdesi dole na úpatí. Lezeme opatrně do vody a užíváme si nekonečný výhled do krajiny.
Radostně se tu pohlceni samotou a nezkaženou přírodou šploucháme v jezírku, které snad vymalovala nějaká pohádková bytost. Po chvilce ale zjišťujeme, že tu přecejen nejsme úplně sami. Do vody totiž s tlumeným cáknutím skočilo něco, co Ivetku naopak vyhnalo tryskem ven – metrový ještěr jako z jurského parku! Trochu bázlivě se za ním vydávám a sleduji jeho další cestu. Tvor, který nás tu čekal snad ještě méně než my jeho, se dal na úprk a nakonec se schovává kdesi pod kameny, aby nás zase nechal v klidu rozjímat nad světem, kde je člověk ponechán vlastnímu osudu…
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunoum
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Přírodní jezírko na vrcholku skály, odkud se propadá kamsi dolů vodopád Gunlom
Poslední štace – ke Karlštejnu?
Kolem půl jedné se sluníčko vyhouplo nad naše znavené tváře a prudce se opřelo do krajiny pod sebou. Mezi vysokými balvany jsme zahlédli skupinku dalších objevitelů, a tak sbíráme spodky i svršky a pomalu opuštíme kouzelné vodopády Gunlom. Je na čase rozloučit se i s národním parkem Kakadu a vydat se vstříc posledním kilometrům.
Další hodina skákavé cesty necesty nás vypouští zpět na rovnou a pohodlnou silnici. Teskně se rozhlížíme po okolí. Pryč je strašidelný kouř i nezapomenutelné koupání na vrcholu skal. Vše se jako každý den mění ve vzpomínky na celý život. To ale neznamená, že už před námi nic není. Po pár desítkách kilometrů řešíme další mírně zneklidňující krizi, to když nám zase jednou dochází benzín uprostřed neobydlené divočiny. V zápalu ateistického modlení za benzínku ukrajujeme z cesty, až se nakonec Austrálie smiluje a nabídne záchranu v podobě Pine Creek – v nádrži už zbyly jen výpary a my se smějeme jako blázni. Takový je prostě roadtrip na největším ostrově světa.
Sbohem, Kakadu…
Nám jen dochází benzin, ale někdo jiný tu měl docela jiné trápení…
Karlštejn, česká stopa v nenápadném a tichém australském městečku Batchelor
Doplňujeme palivo, nasedáme zpět do utrápeného auta a vydáváme se na poslední odbočku, poslední zastávku před cílem velké cesty po Austrálii. Jedeme do městečka Batchelor. Právě tady kdysi po svém životním dobrodružství zakotvil kdysi Čechoslovák Bernie Havlík. Pracoval v dřevařském průmyslu, sázel stromy, hledal zlato, až na podzim svého života v roce 1978 našel klid a útočiště ve městečku Batchelor, kde postavil kouzelnou repliku hradu Karlštejn. Bernie už není mezi námi, ale zanechal po sobě dílo, do kterého vložil svou nezapomenutou lásku ke svému původu.
Prohlížíme si jeho stavbu a vzdáváme hold jeho umění v parku příznačně pojmenovaném Havlik park. Právě tady zastavila i výprava Dana Přibáně. Stejně jako oni obcházíme časem poznamenanou miniaturu Karlštejnu a cítíme kousek domoviny. Je to hezká tečka za naším výletem. Máváme s posmutnělým úsměvem a naposledy usedáme do auta. Před námi už je jen pár kilometrů směrem na sever – do Darwinu. Tady kolem šesté večer předáváme auto zpět do rukou nekonveční autopůjčovny Wicked Campers. Jejich motto je prosté a nakažlivé, stejně jako celá Austrálie – “We believe in the experience!”
6100 kilometrů zdoláno. Před námi už je jen rozloučení v Darwinu…
No Comments