Když jste na cestě od jihu Austrálie k severu a právě se probouzíte v Coober Pedy, víte, že dnešní den bude jeden z těch, které si budete pamatovat do konce života. Víte totiž, že až nasednete do auta a překonáte dalších 750 kilometrů Stuart Hwy, čeká na vás ta možná nejvelkolepější podívaná – západ slunce nad posvátnou horou Uluru. My už jsme vzhůru, umytí a převlečení – tak vyrazíme?
Z ospalého caravan parku v Coober Pedy jsme se vydali na 750 kilometrů dlouhou štreku napříč rudým středem Austrálie, abychom do západu slunce stihli pohledět do rudých očí posvátné hory Uluru.
Stalo se na cestě mezi Coober Pedy a Uluru…
Neujeli jsme ani 5 kilometrů od caravan parku a už musíme stavět. Nepíchli jsme, nesrazili klokana ani se nepřipletli pod kola roadtrainu. Jen když jsme před námi zahlédli rudo-oranžovo-bílé hromádky, co za sebou zanechali hledači opálů, řekli jsme si, že právě tady bude příjemné posnídat. Krajina jako je tady nikde jinde není, takže proč si ji ráno nenamazat na chleba…
Snídaně u opálových dolů. Sbohem, Coober Pedy! 🙂
Může být fotka z Austrálie ještě více typická? 🙂
Jedeme dál a stavíme u osamělého roadhousu. Nutně už potřebujeme mimo jiné natankovat. Jenže ouha. Pumpa je zavřená! Jet z Hracholusk do Oušklebína, tak člověk nad takovou malicherností sotva mávne rukou – nakonec pump je všude kolem pořád habaděj. Jenže když vyrazíte do australského outbacku a víte, že k další pumpě vás čeká překonat více jak 150 kilometrů, nasucho polknete a v hlavě se vám začnou honit myšlenky typu “Neměli bychom se vrátit? Že bych já držel volant a Ivetka tlačila? Kolik dní člověk vydrží bez vody?”.
Dojezd 0 kilometrů. Co teď?
…coby, musíš to prostě dojet!
Že přestává všechna legrace mi bylo jasné, jakmile Ivetka odložila ukulele a místo vybrnkávání Slunečního hrobu od kapely Blue Effect začala nervózně prohlížet okolí. Ručička od nádrže už 30 kilometrů leží jako zapomenutý turista v poušti a já bych přísahal, že jsem nad námi zahlédl kroužit párek supů. Když už se ozvalo i první škytnutí motoru, najednou se před námi jako ze sna objevila vesnička Marla. Jsme zachráněni. Čepujeme plnou a s novým elánem pádíme směrem na sever. Ivetka trýzní struny ukulele a já si spokojeně podupávám nohou na plný plyn.
Vítejte v rudém středu Austrálie
Přijíždíme k hranicím Jižní Austrálie a Severních Teritorií. Chvilku tady odpočíváme u zajímavých informačních cedulí a pak pokračujeme. Další zastávkou je Ebenezer – nedá se říct, že by to byla zrovna vesnice. Je tu jeden roadhouse a kolem něj se povaluje několik zubožených Aboridžinců. Působí poněkud vyšinule. Třeba jsou ale ve skutečnosti zlatí.
Na hranici Jižní Austrálie a Severních Teritorií.
Jedno z mála míst, na kterých můžete během 750ti kilometrů zastavit, najíst se a dočerpat síly i palivo.
A jak bývá v outbacku zvykem, každá taková zastávka má svérázné kouzlo…
Jedeme dál a míjíme zajímavou obrovskou stolovou horu. Je v dálce a nevíme, zda k ní vede i nějaká cesta. My však musíme jet dál. Dorazit v Austrálii někam v noci znamená ráno z předku auta odstraňovat klokany a další zvířátka, čemuž se úpěnlivě snažíme vyhnout. Přecejen nám to auto přirostlo k srdci, že jo…
Po 750ti kilometrech bláznivé jízdy plné předjíždění roadtrainů, zastávek u westernových roadhousů a odpočítávání do prázdné nádrže jsme konečně dorazili. Vítá nás kemp Yulara.
Platíme 88 AUD za 3 noci a jen co omrkneme naše kempovací místečko, vyrážíme za kouzelnou horou. Jako magnet upevněný do ohniska rudého středu Austrálie nás k sobě volá a my už nedokážeme dál odolávat.
Stolová hora Mount Conner. A další zastávka bude…
Magické Uluru
Projíždíme návštěvnickou branou a platíme 50 AUD za vstup pro 2 osoby na 3 dny do celého národního parku Uluru a Kata Tjuta. Jedeme dál a nedočkavě vyhlížíme. Natahujeme krky, abychom dohlédli za každou další zatáčku, další kopec a další dunu.
A pak se objeví.
Uluru!!!
Velkolepý rudý monolit. Hora, která jen těžko snese srovnání. Sedí na horizontu věků a vysílá kolem sebe takové charisma, že i Sean Connery zrudne závistí. Její krvavé stěny stoupají zničehonic od rovné neživé země a pak se strmě a divoce šplhají k nebi, aby najednou ze všech stran přešly v téměř plochou střechu.
Zapadající slunce už jí propůjčuje nezaměnitelně rudý odstín. Není divu, že když ji původní obyvatelé a právoplatní vlastníci této půdy poprvé spatřili, stala se Uluru centrem jejich života. Jakoby dýchala, červenala se a s posledním paprskem slunce uložila celou Zemi ke spánku.
Takové byly naše první dojmy při pohledu na Uluru. Vychutnávali jsme si je dlouho, se zatajeným dechem, sedíc na střeše auta. Čas se zastavil a není potřeba si cokoli říkat. Obraz před námi poví vše za nás.
Ivetka provádí tradiční domorodý tanec (příbramský) na přivítanou.
Zapadající slunce propůjčuje Uluru jedinečný a nezaměnitelný odstín Austrálie.
Vychutnáváme si každý detail…
Můžete tu sedět hodiny a zírat na Uluru, její stěny, křivky a vrásky. Ale nebudete mít dost. No, možná po měsíci by to člověka omrzelo. Ale ne na dlouho.
Když slunce zapadne a tuhé obrysy chladnoucí skály se začnou tiše nořit do tmy, probíráme se ze sna a vesele na sebe s Ivetkou zamžouráme. Dnes je po představení, ale zítra máme na Uluru celý den. A tak seskakujeme ze střechy dolů a pomalu vyrážíme zpět do kempu.
Na grilu, které jsou v kempu k dispozici všem, si děláme výborné australské steaky. Dáváme si do nosu, zapíjíme to vínem z Barossa Valley a těšíme se na další den. Čeká nás velký úkol – v rozpálené ohňové zemi obejít celé Uluru kolem dokola a nakonec ještě ulovit nějakého velblouda, abychom si tu krásu mohli prohlédnout i ze hřbetu jednoho z nejpřátelštějších obyvatel Austrálie.
Den končí, je čas rozbít stan, rozpálit gril a dát klokanům dobrou noc…
No Comments