Kennedy Space Center – Hurá do vesmíru!

Poslední velkou zastávkou na naší výpravě kolem Floridy se stalo Kennedy Space Center, tedy Kennedyho vesmírné středisko. Po mrakodrapy posetém Miami, tropických Florida Keys, divočině v Everglades, civilizovaném západu Floridy a Disneyovském Orlandu jsme tak dostali příležitost vyzkoušet naprosto odlišnou příchuť Floridy – a to doslova vesmírnou. Houston kdysi sice zaznamenal problém, my si však naštěstí výlet na Cape Canaveral užili bez chybičky…

Raketový start

Svou cestu z předešlého dne, který jsme strávili v Orlandu, jsme zakončili pár kilometrů od Kennedy Space Center v motelu Days Inn. Přívětivý recepční nám nabídl hromadu informačních letáčků o vesmírném středisku a my tak zbytek večera s Ivetkou spřádali plány na výlet do kosmického světa raketoplánů.

Náš tip – Pokud se vydáte na návštěvu Kennedy Space Center, doporučuje si na to vyhradit celý den. K vidění je tu toho opravdu hodně, areál je obrovský a nejspíš nebudete chtít přijít o možnost výletu autobusem po startovacích plošinách a osudu Apolla. Je dobré si na webu centra vše dopředu prostudovat a naplánovat. Lístky stojí 45 USD bez daně, ale dají se sehnat se slevou, pokud se zeptáte v hotelu.

Druhý den jsme hned vyrazili na cestu (auto jsme měli vypůjčené přes náš oblíbený portál RentalCars) Ráz krajiny se u pobřeží změnil a my začali nasávat atmosféru centra kosmonautiky. Auto jsme ponechali svému osudu na parkovišti před vstupem a pak už hurá do víru hvězd a galaxií. Už u vstupu na nás vykukoval ze střechy zvědavý model astronauta. Naše první kroky zamířili do turistického centra a poté hned k první atrakci – simulaci startu raketoplánu. Kvůli každodennímu návalu školních výletů nám bylo doporučeno, abychom si tuhle legraci vyzkoušeli dříve, než se po pozemcích NASA začnou prohánět nepříliš organizované skupinky studentů. Na nic jsme tedy nečekali, nechali své batůžky v odkládacích skříňkách a vystoupali po železné konstrukci do budovy, kde probíhají simulace startu do vesmíru.

Celou dobu nás na obrazovkách kolem cesty k simulátoru doprovázel jakýsi pán, který kdysi profesionálně austronautil. Ujišťoval nás, že simulace, kterou podstoupíme, je teda jako opravdu dost realistická a cool a parádní. Věřili jsme dědovi každé slovo a hltali atmosféru, kterou se Američanům jako vždy podařilo perfektně vytvořit. Hudba jako vystřižená ze seriálu JAG v nás vzbouzela pocit hrdosti a očekávání. Konečně jsme po zdlouhavých instrukcích stanuli před simulátorem a jakmile se otevřely jeho dveře, naskákali jsme k sedadlům. Ta měla podobně jako horská dráha v Orlandu bezpečnostní popruhy, které se okamžitě přisály. Po chvilce se celý simulátor otočil o 90 stupňů. Na obří obrazovce před námi se odehrávala poslední minuta před startem, vše se s námi začalo vrtět, hluk zesiloval a my už napjatě čekali, až nás to vystřelí směrem k panu Gagarinovi.

[label type=“success“]Náš tip[/label] Mimo cenu lístků jsou další doprovodné programy a možnosti – například Hall of Fame, tedy síň slávy astronautů, návštěva kontrolního střediska s průvodcem nebo třeba oběd s astronautem. Pokud máte pár dolarů navíc a plánujete si užít vesmírný výlet na maximu, určitě neuděláte chybu, když si jednu z nabízených variant k lístku přikoupíte.

Bum. Rána jako z děla doprovodila divoké klepání celého simulátoru, staršímu pánovi vedle nás se nejspíš rozpadla každá protéza v těle, gravitace jakoby desetkrát zesílila, jak jsme byli tlačeni do sedadel a před námi se modré nebe začalo zatemňovat. Za pár vteřin už jsme překonali vše, co nám stálo v cestě k vesmíru a otočení simulátoru o 180 stupňů nás málem vyvrhlo ze sedadel. Opačný tlak vyvolaný změnou polohy simulátoru se snažil přesvědčit mysl, že se tělo nachází ve stavu beztíže. Bohužel díky zážitku z horské dráhy z předešlého dne jsme se však s Ivetkou na sebe jen pobaveně podívali. Oproti šílenství Manty bylo tohle slabé kafe. Nicméně atrakce je to hezká, protože jakmile spočinete pár tisíc kilometrů nad naší planetou, rozevře se plášť simulátoru a nabídne se pohled na nekonečnost vesmíru s naší modrou maličkostí přímo před vámi. Pokud si tedy chcete start raketoplánu užít o něco víc, doporučuje vyhýbat se jakékoli adrenalinové aktivitě alespoň pár dní před návštěvou…

Po tomto zážitku jsme se vykolébali z budovy simulace ven a zamířili k maketě raketoplánu v reálných rozměrech, kam se lze po nástupním můstku dostat a obhlédnout tak útroby útočiště vesmírných dobrodruhů. Kokpit raketoplánu se hemžil nepřeberným množstvím páček a tlačítek. Za sklem nás pozoroval další model kosmonauta a z druhé strany se nám naskytl pohled do nákladního prostoru, který je obvykle zaplněn vývozními artikly NASA. Když jsme se cítili dost nabažení průzkumem vesmírného letounu, zamířili naše kroky do vedlejší budovy Kennedy Space Center s maketami slavných raketoplánů. O kousek dál se k obloze ční Memoriál padlých průzkumníků, kde jsme vdali hold dobrodruhům, kteří věnovali svůj život výzkumu vesmíru. Mě se ještě podařilo si pocintat triko, a tak nezbylo než zavítat do obřího obchodu se suvenýry z Kennedy Space Center a koupit si tam tričko NASA.

Trochu jiná zahrada

Po prvotním průzkumu nejbližších atrakcí jsme vyrazili k nejzajímavější zahradě na světe – v Rocket Garden se hrdě tyčí místo stromů skutečné klenoty Kennedy Space Center – rakety, které kdysi opustily pevnou zem a vydali se s posádkou i bez ní objevovat nekonečný vesmír ve službách NASA a jejích prvotřídních vědců a všemožných hlavounů. Nadšeně jsme pobíhali od jedné rakety k druhé a hltali informace o osudu těchto vesmírných poutníků. Hlavy jsme si mohli vykroutit, jak byly tehdejší výdobytky nejmodernějších technologií vysoké. Do záběru objektivu se celá zahrada jen těžko mohla vejít. Kromě raket se nám naskytl pohled též na špičaté návratové moduly, ve kterých hrdinové vesmírného bádání trávili poslední hodiny jejich miliardových výletů za hranice stratosféry. Ty sebou nakonec téměř vždy šťastně praštily o hladinu oceánu.

[label type=“success“]Náš tip[/label] Kennedy Space Center je častým cílem školních výletů. Pokud si chcete užít návštěvu centra v klidu, doporučujeme sem dorazit o něco dříve. Vyhnete se tak přecpaným atrakcím a všeobecné přelidněnosti, se kterou se jinak na Floridě člověk příliš nesetká.

V zahradě najdete také pěknou fontánku s vodními efekty. Ivetka mi tu názorně předvedla, jak se dokáže změnit ze zcela suché na totálně promočenou. Stačí k tomu pár ladných skoků skrze fontánu…

Zahrada je skvělá a dá se v ní strávit spousta času. Doporučit ale můžeme i návštěvu blízkého IMAXu, kde dávají v pravidelných intervalech úchvatný film o dobývání vzdálených končin vesmíru. Komentář je od samotného Lea DiCapria a pokud byste třeba jeho povídání nestíhali, jsou k dispozici titulky. A pokud byste ani titulky nestíhali, nevadí – samotné 3D scény z vesmírů snad ani nepotřebují komentář.

Kam se poděly raketoplány?

Vlastní návštěvnický komplex není vše, co Kennedy Space Center nabízí. Kousek od informační centrály se nachází zastávky, odkud neustále vyjíždějí autobusy plné turistů. Jejich trasa vede kolem startovacích plošin, obřích administračních budov i kolem areálu, kde se před startem raketoplánu vždy leští každý centimetr jeho plochy. Tedy leštilo. Američané už totiž do vesmíru s raketoplány létat nechtějí. Místo nich se tam budou vypravovat už jen Rusové.

Autobus nás mimo jiné zavezl i k pozorovací věži, v jejímž středu je zavěšený gigantický motor. Z vršku je možné pozorovat opuštěné startovací plošiny a rozsáhlé močály, které tvoří většinu území Cape Canaveral. Na poslední zastávce nás autobus vyklopil u velkého areálu, který je celý věnován misím Apolla. Jeho středem prochází raketa Saturn, rozdělená na jednotlivé části, aby si každý mohl prohlédnout i ty nejmenší detaily. Procházka areálem je příjemná a lze na na ni navázat návštěvou komplexu, mapujícího osudy jednotlivých misí Apolla 11, jehož posádka včele s Armstrongem a Aldrinem poprvé stanula na Měsíci. Podívat se můžete do kontrolního střediska, které bylo zachováno v původním stavu – včetně odložených poznámkových bloků, bund, propisek, hrnků od kafe a dalších drobností. Přímo před očima se divákům rozjede divadlo bez herců – z nahrávek se pouští autentický zvuk ze střediska, na obrazovkách se znovu po letech objevuje startující raketa a povědomý hlas odpočítává poslední sekundy do historického momentu.

Po výletu do historie jsme si v areálu dali ještě lehké občerstvení, Ivetka šlápla na Měsíc a nakonec jsme si prošli také malé muzeum artefaktů, které se NASA podařilo zachovat. Například zápisky Armstronga v palubním deníku, helmu některého z dobrodruhů, další návratový modul, celé skafandry a další vzácné kousky. Nechybí tu ani měsíční kameny. Odpoledne uteklo rychle a my zamířili k autobusům. Jeden nás hodil zpět do návštěvnického areálu Kennedy Space Center, čímž naše vesmírné putování skončilo. Stihli jsme ještě nakoupit pár suvenýrů a pak už jsme zamířili k poslední zastávce tohoto dne – Cocoa Beach.

Ráj surfařů na Cocoa Beach

O pláži Cocoa Beach jsme si toho před odletem přečetli dost. Lákala nás představa, že se budeme válet na jedné z nejznámějších surfařských pláží u prastarého romantického mola s výhledem na Cape Canaveral, odkud ještě nedávno občas startovali nebojácní astronauté. Realita sice nebyla tak úžasná, ale i tak jsme si malý výlet užili. Na konci mola nás pohostili v Tiki Baru osvěžujícím nápojem, na pláži se nám podařilo udělat pár veselých snímků a dokonce se nám ukázala i skupinka surfařů. Ti se snažili využít posledních slunečních paprsků, které jim svítily na bílé čepičky vln tříštících se o sloupy mola.