Surfování v San Fernando La Union

Ležet a okounět, tiše vyčkávat, pak začít rychle pádlovat rukama, ve vhodný okamžik se opřít, nadskočit a zaujmout správný postoj. Udržet se, nikoho netrefit a nakonec doplavat zpátky. Při tom všem vypadat dobře a moc se nesedřít. Když tohle všechno člověk zvládne, může se s klidným svědomím prohlásit za surfaře. A právě s tímto cílem jsme se vydali do městečka San Fernando La Union na západním pobřeží Luzonu.

San Fernando La Union

Má kariéra surfaře začala v roce 2013 v městečku Tamarindo na západním pobřeží Kostariky. Bohužel trvala přibližně 36 vteřin, což je doba dostatečně potřebná k překonání pláže, vběhnutí do moře, naskočení na surf, uklouznutí po břiše namazaném opalovacím krémem, částečnému utonutí a úplné ztrátě iluzí. Od té doby jsem chránil zraněné ego a pracně znovunabytý respekt u Ivetky před dalším fiaskem.

Ospalá plážová víska nedaleko městečka San Fernando La Union – cíl naší výpravy

Jenže když se člověk odstěhuje na Filipíny, nemůže se před voláním vln skrývat věčně. O to více, když se mezi novými přáteli objeví někdo, kdo už surfování propadl a pozve vás na výlet do pobřežní vísky, kde kromě zdolávání zpeřených vln není vlastně co dělat (Tedy samozřejmě pokud se nevydáte tříkolkou do městečka poblíž, kde se dá koupit levný rum s colou a vyšlápnout si krpál vedoucí k vyhlídce, odkud není přes košaté stromy nic vidět 🙂

No zkuste se v takové zemi nenaučit surfovat…

Do San Fernanda La Union se můžete vydat stejně jako my autobusem společnosti Partas za necelých 400 pesos. Jezdí to několikrát denně mimojiné z nádraží v Cubau a cesta trvá přibližně 4 až 5 hodin. Autobus vás na požádání vezme až k některému z hotelů, které jsou roztroušeny po celé délce MacArthur Hwy. Nejlepší pláž leží asi 6 kilometrů na sever od downtownu San Fernanda a najdete tu nejlepší podmínky pro surfaře začátečníky. A pokud stejně jako my omylem vystoupíte ve 3:15 ráno v San Fernandu, stačí chytit tříkolku a za 100 – 150 pesos (podle toho jak moc kůže chcete z chudáka řidiče sedřít) se nechat dovézt až do cíle.

Autobus Partas i tříkolku vřele nedoporučujeme basketbalistům či volejbalistům (pokud tedy nejste libero – pak jste v pohodě).

Jen co jsme se napůl ve spánku vykutáleli z tříkolky na pláž, našli jsme jedno z nejlepších spaní za celou naši cestovatelskou kariéru – vysoké stropy, výhled na moře doprovázený šuměním vln, neuvěřitelně prostorná ložnice i postel, dokonce i samosplachovací toaleta. Drobná nevýhoda je, že vám v noci okusují prsty krabi, ráno vás očichávají potulní psi a ve vlasech máte neustále písek. Na druhou stranu je to úplně zadarmo. A kdybychom měli víc jak 3 hodny na spánek, určitě bychom ráno vypadali docela svěže…

Nejlevnější ubytování? Co třeba na pláži!

Naše 1+kk s výhledem na západ slunce nad mořem…

Hurá na surf!

Posnídali jsme v hotelu Little Surfmaid, který nepříliš překvapivě sousedil těsně s naším plážovým pokojem. Abychom měli kde uskladnit bagáž, museli jsme si chtě nechtě nakonec přecijen zaplatit pokoj na jednu noc za 2 500 pesos. Chmury jsme však rozehnali velice rychle. Ranní vlny totiž už začaly volat o své právo pokusit se nás utopit a my se s nadšením rozběhli do boje s gravitací.

Hotel Little Surfmaid, kde jsme ubytovali naši bagáž.

Ranní test teploty vody

Ráno v San Fernando La Union

Jeden z nemnoha obyvatel San Fernanda, který byl v 6 ráno vzhůru

Na pláži už na nás čekala partička instruktorů. Každý dostal jednoho. Můj instruktor vypadal jako filipínský Mick Jagger, prostě takový ten typ, co snídá koťátka a ve vlasech má chaluhy. Nakonec se samozřejmě ukázal jako velký pohodář. Nicméně asi si přečetl nás článek o neúspěšném pokusu o surfování v Kostarice, protože když už všichni běhali s prkny ve vodě, já pořád předstíral surfování na pláži. Válel jsem se po prkně, dělal jsem, že pádluju rukama, vyskakoval jako kamzík zasažený bleskem a zase padal zpátky na prkno položené v písku dostatečně daleko od slané vody.

Když byl Mick s mým pantomimickým výkonem spokojený, už jsem pomalu ztrácel síly, nicméně první kontakt s osvěžujícím mořem ve mně znovu probudil elán. Zbytek party už vesele zápolil s vlnami. Rychle jsme doplavali k místu, kde vlny začínaly nabírat spád. S každou nadějnou vlnou mě Mick vyslal směrem k pláži a zběsile volal “pádluj pádluj pádluj, vstávej, vstávej, jeď!”. Kupodivu už na třetí pokus se mi podařilo splnit všechny tři pokyny ve správném pořadí a sjet mou vůbec první vlnu v životě. V ten samý moment se vzpomínka na Kostariku utopila v sytě modré vlně, jejíž bíle zpěněný okraj mě unášel pryč od nadšeného Jaggera.

Surfování v San Fernando La Union

Surfování v San Fernando La Union

Surfování v San Fernando La Union

Během hodinového výcviku jsme si všichni sjeli hned několikrát a ke konci už nás postoj dokonce ani nepřipomínal přidřepnuté skokany na lyžích. Láska k surfování rostla s každou vlnou a to jediné, co nás přimělo vrátit se na pláž, byla rostoucí únava a počet odřenin. Ne, že bychom se plácali o korály a korýše. Dno je tu písečné, akorát že povrch prkna pro začátečníky je chráněný vrstvou podobnou šmirglu. Díky tomu člověk neklouže jako osel na ledě, ale taky jeho ruce brzy vypadají jako krabička od sirek – rudé konečky prstů kontrastují se zbytkem ruky přímo skvěle.

Surfování v San Fernando La Union

Surfování v San Fernando La Union

Někteří z nás zkombinovali výuku na surfu s hodinami kung fu 🙂

A co jinak v San Fernandu?

Před odpolední hodinou jsme se vydali do města. Lonely Planet nám radil navštívit jakýsi poločínský chrám a vyhlídku na kopci Heroes Hill. Místní bohužel vůbec nemají ponětí o tom, že by tu takový kopec byl. Cestu jsme nakonec našli sami, ale vyfuněné schody za námahu popravdě moc nestály. Vyhlídka pojmenovaná na počest dobrých vztahů mezi Filipínami a Čínou nabízí jen velmi omezený rozhled po okolí. Na druhou stranu pokud by měla být vyhlídka stejně skvělá jako jsou ty zmíněné vztahy Filipín a Číny, tak můžeme být rádi, že jsme vůbec něco viděli.

Městečko San Fernando La Union – Místní MHD je velká zábava 🙂

Městečko San Fernando La Union – Vyhlídka z Heroes Hill

Poločínský chrám jsme z vyhlídky nezahlédli a sil po výšlapu uprostřed parného dne nám zbytek výletnických chutí spolehlivě odplavil spolu s kapkami potu.

Těžko říct, kam jinam se ještě v San Fernandu podívat. K vidění už je tu zřejmě jen velké tržiště, kde se dá sehnat určitě skoro všechno, kromě surfařského vybavení. Chtěli jsme sehnat odolná surfařská trika, která by nás aspoň trochu ochránila před pošmirglovaným prknem, ale bez úspěchu. Sehnali jsme pouze samostatné rukávy s vyobrazenými plameny, které tu nejčastěji používají řidiči tříkolek, aby si chránili ruce před sluncem. I když to Ivetce s rukama v plamenech ohromně seklo, na rychlosti jí to moc nepřidalo. Ale aspoň už její ruce nevypadaly jako napadené leprou…

Městečko San Fernando La Union

Městečko San Fernando La Union

I druhou noc jsme navzdory zaplacenému pokoji strávili na pláži. Tentokrát jsme se k tomu ale museli trochu přemlouvat. Při večerním klábosení a popíjení s novými filipínskými přáteli se totiž k našemu posezení ze tmy přiřítil jakýsi místní vyšinutec, který s poněkud znepokojivým úsměvem na rtech shání cigaretu. Odmítnut odletěl zase o kus dál, ale jeho pominuté poskoky se tu a tam ve tmě odrážely od písečného dna našeho nočního útočiště. Teprve ujištění od místních obyvatel, že je chlapík v zásadě neškodný, přimělo Ivetku zrazovat nás od spaní na pláži. Sice pořád ještě trochu protestovala argumenty, že se určitě v noci přiřítí se sekyrou v ruce dožadujíce se vytoužené cigarety, ale nakonec vyčerpáním i ona usnula v obležení písečných dun.

Poprvé bez pomoci a pak zpátky do Manily

Druhý den ráno jsme opět vyrazili na surf. Tentokrát jsme si však nezaplatili instruktora a zkusili to sami s vypůjčeným prknem. Ne že bychom snad už měli natrénováno a chystali se zúčastnit příštího mistráku, ale jednak jsme chtělu šetřit a hlavně mít možnost surf kdykoliv zahodit, pokud se ozvou včerejší odřeniny.

Surfování v San Fernando La Union

Ivetka byla s růžovým prknem naprosto spokojená…

U stánku se surfy jsme si řekli o začátečnické prkno. Nevím proč, ale vyfasoval jsem sytě růžové prkno, na kterém už chyběla jen Hello Kitty a Justin Bieber. Za Ivetčinýho radostného výskání jsem s růžovým surfem vběhl do rozvlněného moře a odpádloval směrem ke skupinkám zkušených surfařů. Prvních 15 minut jsem jen polehával, než mi došlo, že jsem asi na místě, kde vlny vůbec nejsou a ostatní si sem přijeli odpočinout. Zamířil jsem tedy tam, kde se bílé čepičky vln střetávaly s desítkami plavců, surfařů a instruktorů. Dalších 15 minut jsem se pak snažil odhadnout správný okamžik, zuřivě pádlovat a bez postrčení od instruktora se rozjet po pádivé vlně směrem k Ivetce, která stála na břehu připravená vše zdokumentovat.

Jednou se to povedlo. Naštěstí Ivetka byla hbitá a stačila onen slavný okamžik zachytit. Sama se pak pustila do boje s vlnami a i když hrdinně bojovala dobrých 20 minut, únava a odřeniny z předchozího dne jí toho na prkně moc nedovolily.

Ale to nám vůbec nevadí. I jedna sjetá vlna totiž člověku stačí na to, aby si ten pocit zamiloval a příště se o něj pokoušel znovu a znovu. Takže dneska, týden po prvním surfování, už máme koupené pořádné surfařské triko a kraťasy a už vyhlížíme další výlet do vlnami rozparáděného hřiště.

Naše výletnická parta