Mindoro – Ziplining, korály a parasailing

Jak už asi víte z minulého článku, jsou právě Velikonoce a my je trávíme na ostrově Mindoro v městečku White Beach. Už jsme tu stihli objevit osamocenou pláž při výpravě na sea kayaku, naučit se na skútrech, spadnout ze skútru a nechat se na skútru nabourat zezadu autem. Prohlédli jsme si vodopád a vyfotili se s místní rodinkou unešenou našimi motorkářskými helmami. Stihli jsme tu toho ale ještě daleko víc. Sice tentokrát bez nehod, ale za to jsme se dostali tam, kam mohou jen ptáci a kde přežijí jen podvodní tvorové.

Na této mapě je přibližná poloha všeho zajímavého, co jsme stihli během necelých 3 dnů navštívit. Na dopravu po ostrově je nejlepší ůjčit si skútr. Je to levný a skvělý.

Ziplining s výhledem na oceán

Milujeme ziplining. Poprvé jsme ho vyzkoušeli v Kostarice a od té doby máme neustále silnou potřebu nosit srandovní helmy, připínat se karabinou k lanu a nechat se unášet větrem kamsi do nedohledné dálky.

Když jsme zjistili, že na ostrově Mindoro je jeden ziplining ukrytý mezi vrcholky zelených hor, které se tyčí nad Filipínským mořem, neváhali jsme ani vteřinu. Nakopli jsme své vypůjčené skútry a odrčeli závratnou pomalostí vzhůru za svou ziplinovou závislostí.

Pokud vás pobavila historka s mým držkopádem v minulém článku, vězte, že inkriminovaná nehoda se udála na malém štěrkovém parkovišti právě tady, před stanovištěm zipliningu. A jelikož zdejší pracovníci měli na můj pokus o trojité salto se šesti vruty skvělý výhled, ani jsem jim neměl pak za zlé, že mi popruhy uvázali třikrát pevněji než Ivet.

Od stanoviště, kde nás vystrojili, jsme se museli dostat k začátku lanové dráhy. Ta byla skutečně dobře ukrytá mezi vrcholky stromů, které pokrývají celé široké hornaté okolí. Vyrazili jsme tam povozem, který na rozbité cestě rajtoval jako rozdováděný osel při útěku od kováře. Když se mi už asi popáté zapíchlo uvolněné žebro do plic, zabrzdil řidič zprudka jakoby mu snad přes cestu přeběhlo stádo přerostlých švábů. Jsme tady, vystupovat!

Cesta na ziplining na ostrově Mindoro. Připravte se na pořádný kostitřas!

Jako první na trať vyráží mladá a pohledná závodnice z exotického Česka…

Ušli jsme jen pár kroků a už na nás zíral výhled na oceánem zalité obzory protnuté ziplinovou dráhou končící hluboko pod námi. Z vrcholku Ponderosa se lano táhne 610 metrů zpátky k hlavnímu stanovišti. Zajímavé je, že tato ziplinová dráha byla vybudována jako vůbec první v celých Filipínách. No, snad ji od té doby aspoň jednou někdo zkontroloval…

Cvak! Ivetčina karabina je připnutá, náš průvodce hlásí něco do vysílačky, nechává Ivet sejít po 3 schůdcích končících propastí a nakonec zakřičí “Go go go!”. Byl by to monumentální pohled na to, jak si to Ivetka sviští zvyšující se rychlostí skrze koruny stromů směrem k modrému oceánu, kdyby však z nějakého důvodu nepředvedla trochu zvláštní gymnastickou pózu. Ruce rozpažené, nohy od sebe, skoro jako kdyby někdo na karabinu připnul takového toho drahého chlupatého medvídka s nápisem “obejmi mě”. Trochu se jí s průvodcem smějeme a čekáme, až zmizí v dáli.

Ivetky obdivuhodný jezdecký styl

Vzhůru dolů!

Pak přijdu na řadu já. Když vyrazím, snažím se zaujmout co nejvíc profi pózu. Po dobré půl minutě průletu nad kopcovitým terénem ostrova Mindoro však spatřím pár metrů před sebou 3 pneumatiky v řadě připevněné k ziplinové dráze. Tuším, že má profi póza teď asi dostane zabrat. Tento velmi sofistikovaný brzdící systém mi při prvním nárazu vykloubil hlavu, při druhém srazil helmu do čela a při třetím srovnal skoliózu. Nakonec jsem zůstal viset jako kus masa u řezníka a zatímco se Ivetka mohla potrhat smíchy, přiskočila ke mně fotografka a začala pořizovat potupné snímky toho mého trápení.

Ziplining na ostrově Mindoro

Ziplining na ostrově Mindoro – Brzdící systém

Po dojezdu bacha na senzacechtivou fotografku 🙂

Konečně mě sundali z lana a já stanul opět nohama na zemi. Ještě jsme prošli lanový můstek zavěšený mezi cílovým stanovištěm ziplingu a rozhlednou na vrcholu budovy, před kterou na nás už nedočkavě čekaly naše skútry. Nadšená fotografka ještě pořídila několik snímků, které o pár dní později vyvěsila na Facebookovou stránku ziplingu.

Po zipliningu ještě trocha balancování na zavěšeném provazovém můstku

Kdo by se v takových slušivých helmách nesmál

Šnorchlování v Coral Garden

Druhý den nám začal trochu nešťastně. Měli jsme díky našemu recepčnímu Philovi domluvený výlet lodí ke korálovým zahradám za 1700 pesos. Když jsme však dorazili po šílené a neskutečně zábavné jízdě motorovou tříkolkou do přístavu, sdělili nám, že ta cena je vlastně asi o 1000 pesos vyšší. To mě trochu vytočilo. Ne že by to byla nějaká extra darda, ale pocit podvedení nemám z principu rád, což jsem dal taky všem zúčastněným pořádně najevo.

Po skútrech je tricycle nejzábavnější způsob cestování po ostrově

Po skútrech je tricycle nejzábavnější způsob cestování po ostrově

Ve skutečnosti to však nebyla žádná promyšlená zlodějská past. To akorát Phil špatně pochopil jejich ceník. A tak jsme se nakonec s kapitánem naší bárky dohodli, že mu teda zaplatíme o kompromisních 600 pesos víc, což přijal s nadšením. Ještě větší radost měl ale z toho, že už jsem na něj nevrhal zabijácké pohledy a že jsme už v pohodě, prostě best friends forever. Na Filipínce se stejně nedá dlouho zlobit. Člověk na ně trochu zvýší hlas a oni hned koukají jak puci a jsou z toho celí zkroušení.

Výprava lodí ke Coral Garden

Výprava lodí ke Coral Garden

Výprava lodí ke Coral Garden

Po půl hodině jízdy jsme přestoupili na ještě menší loďku, která nás zavezla ke koncentrované podmořské kráse. Nejprve jsme šnorchlovali v oblasti, kde se vyskytují obří škeble. A když říkáme obří, tak nemyslíme škebli velkou, že se vám nevejde do kapsy, ale tak obří, že kdybyste jí strčili ruku do té otevřené tlamy s půlmetrovým průměrem, už byste si nikdy nezahráli na kytaru. A to není sranda, jak nás varoval kápo z drobné bárky, protože ty škeble fakt žerou zvědavý turisty.

Giant clum neboli obří škeble – hlavní atrakce první zastávky poblíž Coral Garden

Ještě víc než obří nenasytné škeble nás však uchvátilo množství barevných rybek a korálů. Když s sebou navíc máte chleba jako my, můžete si užívat pocit toho, když je člověk středem pozornosti veškerého vodního života. Zvědavé a mlsné rybky k nám připlouvaly ze všech koutů a korálů, vrhaly se po chuchvalcích chleba a zoufale olizovaly kryt naší podvodní kamery.

Další zastávkou byla projížďka nad korálovou zahradou. Skočili jsme do vody, chytili se jednoho z vahadel na boku lodě, strčili hlavu do vody a nechali se unášet nad korálovými útvary a mezi statisícihlavými hejny miniaturních rybek. Pokud jste fandy šnorchlování, je severní Mindoro skvělá příležitost, kde můžete vidět opravdu sytě barevné korály. Ani v Belize nebo v Indonésii jsme neviděli zachovalejší a úchvatnější podmořské scenérie.

To jediné, co tu nemají úplně domyšlené, je nastupování zpátky do loďky. Nejsou tu schůdky, lano, ani pomocná ruka. Hbitý gymnasta nebude mít problém, ale gaučoví povaleči dopadnou jako my – do lodě jsme se snažili dostat způsobem, který připomínal japonského mistra sumo pomalu přetékajícího přes zahradní zídku.

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Náš kapitán a jeho nepotopitelná bárka

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Kouzelně barevný a živý svět korálů u ostrova Mindoro

Vzhůru na další zastávku!

Poslední zastávka našeho výletu byla malá zatopená jeskyně ukrytá v jedné z mnoha zátok, které lemují malý poloostrov na severu Mindora. Loďku jsme nechali na pláži a vydali se k tmavému otvoru ve skalní stěně, o kterou se tříštily drobné vlny. Do jeskyně jsme se vešli jen tak tak. Trochu zmateně jsme se rozhlíželi po útulné skalní výduti a hledali cokoli zajímavého, nad čím bychom mohli aspoň trochu žasnout. Pak nás kapitán pobídl, abychom se vydali hlouběji do jeskyně směrem k té zatopené tůňce, nad kterou čnely ostré hrany skalního stropu. Koukali jsme na něj nechápavě a přiblble se usmívali, abychom alespoň trochu ocenili jeho podivný smysl pro humor. Jenže on pořád ukazoval, kam se máme jít utopit, a tak jsme to nevydrželi a pustili se po jeskynní stezce vstříc temnotě. Část cesty jsme museli podplavat. Pak jsme se ocitli ve větší jeskyni, do které se menším otvorem na stropě spouštěly prameny světelných paprsků zvenčí. Z druhé strany jeskyně se sem už cpaly desítky dalších návštěvníků. Udělali jsme rychle pár rozmazaných fotek a mazali zpátky k naší lodi.

Pojďte, něco vám tu ukážu!

Zatopená jeskyně na pobřeží ostrova Mindoro

To koukáte, kde jsme, co!

Parasailing ve White Beach

Před cestou na Mindoro naše mobily drnčely pod tíhou smsek, ve kterých nás všichni varovali před blížícím se tajfunem Maysak. Že prý už převrhl nějakou loď a zabil desítky lidí a žene se to na nás a určitě nás to smete, jestli budeme venku místo abychom leželi doma pod duchnou. Řekli jsme si, že takové nebezpečenství nesmíme brát na lehkou váhu. Nejlepší bude to okouknout na vlastní oči a zjistit, jak to s tím tajfunem je. No a jak jinak zkontrolovat tajfun, než ze vzduchu, že jo. A tak jsme si řekli, že zbytek odpoledne nestrávíme s transvestity na pláži, ale raději vyrazíme vyzkoušet si parasailing.

Pokud nevíte, co to je parasailing, tak si jednoduše představte, že vás někdo zahákne pod velký padák, přiváže k lodi hodně dlouhým lanem, pak se rozjede a vás tahá ve vzduchu jako když děti běhají s drakem po poli. Pro paragány asi děsná nuda, ale pro zarputilé suchozemce skvělá zábava s parádním výhledem na okolí.

Takhle nějak vypadá parasailing. My ještě čekáme, až na nás přijde řada.

Na lodi jsme byly celkem 3 páry, přičemž my jsme šli na řadu jako poslední. Projížděním se kolem pobřeží jsme strávili dobrou hodinu a mohli jsme si tak zevrubně prohlédnout celou proceduru na ostatních pokusných králících.

Konečně přišla řada na nás. Trochu nesměle jsme se navlékli do nepříliš důvěryhodně působícího popruhu, nechali se přicvaknout k padáku, ve kterém zely jakési promyšlené díry a posadili se na zadek na konec lodi. Vrum! Kapitán za to vzal a my se pomalu začali zvedat, až se i poslední vyděšený palec odpoutal od zádi a zůstal viset s pohledem na vzdalující se hladinu oceánu.

A už letíme!

Vítr nás šlehal do tváří, pod námi se rozpínalo celé pobřeží Mindora a my na to všechno koukali s přihlouplým úsměvem, ve kterém se mísilo nadšení ze zážitku a neustálá ostražitost před potenciální katastrofou. Teda ne že by nás trápil ten tajfun – ten se zřejmě spakoval a odfučel potápět lodě někam víc na sever – víc nás děsil pohled na malou bílou tečku, kde jsme ještě před pár minutami seděli v bezpečí polstrovaných sedaček.

Parasailing na ostrově Mindoro

Výš už to nejde!

Tu a tam nás posádka poslala na chvíli vychladnout do vody…

Nervozita však po chvíli opadla a my si naplno užívali pocit, který odjakživa ptačí říši jen tiše závidíme. Pokud při procházce po pláži narazíte někdy na nabízeče s parasailingem, neváhejte. Je to sranda veliká a objevíte úplně nový pohled na pobřeží, které se někdy zezdola může zdát stejné jako kdekoli jinde na světě. Písek a zelené kopce se na vás najednou začnou smát a čas utíká jako o život, který stojí za to žít.

Na závěr dne jsme si ještě zablbli s kajakem ve vlnách. Že by se blížil tajfun Maysak?

Na závěr dne jsme si ještě zablbli s kajakem ve vlnách. Že by se blížil tajfun Maysak?

Kde se dobře najíst

Během našeho pobytu ve White Beach jsme vyzkoušeli 3 restaurace. Nejprve jsme dvakrát zašli do potapěčského baru na pobřeží. Mají tam dobrý salát, celkem slušné boloňské špagety a docela odporně slané špagety aglio olio.

Během našeho slavného výletu na skútrech jsme se na oběd stavili v jedné z malých restauraček u cesty, o kterých však ani nelze mluvit jako o restauracích, nýbrž jako o 4 zdech kryjící jakousi zaplivanou uličku, ve které urostlá paní máma kuchtí pravé domácí filipínské speciality na pánvi, která toho zažila víc než my dva dohromady. Zní to hrozně? Jenže nadlábnete se tu ohromně dobře. Třeba takové vepřové adobo s rýží je prostě nejvíc a kdyby na mě Ivet neházela přísné pohledy, talíř bych na závěr s nadšením olízl. Škoda že nemáme vůbec potuchy, kde ta kouzelná díra plná dobrot vlastně přesně byla. No každopádně se tam stavte, až budete mít cestu.

Skvělé vepřové adobo a nudle s masem

Tahle pani teda vařit umí!

Skutečnými štamgasty jsme se však stali v italské restauraci v jedné ze zapadlých uliček mezi pláží a vnitrozemskou částí White Beach. Opět si nepředstavujte nějakou luxusní knajpu s obrazy italských šlechticů na stěnách. Strop i stěny byly ze dřeva, stolky se trochu nakláněly, jak se bořily mezi drť kamení a písku a v začouzené kuchyni pobíhali kuchtíci pod dohledem skutečného Itala. A to jsme poznali, protože byl celej bílej a v menu měl spoustu jídel s názvy, které by Filipínci nevymysleli. No a hlavně pizza chutnala jako opravdová pizza. Že se jedná o vyhlášené místo se dalo poznat i podle toho, že tu byla vždy maximálně jedna židle volná. Kouzlo celého podniku podtrhával číšník transvestit, kterého prozrazoval snad jen mužný ohryzek a naběhlé žíly na ruce, jak si Ivet hned všimla. Tuto restauraci vřele doporučujeme pro inteligentní diskuze o tom, co transvestité mají tam dole a kam chodí na záchod. A jestli kroutíte očima, vězte, že po druhém filipínském pivku budete rádi, když podobné otázky nepoložíte přímo číšníkovi. Nebo číšnici? Kdo ví…

Restaurace člověk ve White Beach musí hledat ve všech možných uličkách…

Italská restaurace s božskou pizzou